Kapitola třináctá: PLÁŇ UTOPENÝCH

    „Na co čekáme?“ zeptal se Jan, a když trpaslík neodpověděl, vykročil k předpokládané houštině.
    Sotva udělal několik kroků, půda se pod ním zahoupala a prohnula, kdesi hluboko dole to podivně zabublalo.
     „ Nezastavuj se!“ vykřikl zděšeně trpaslík, "jdi pořád… Ale ne, abys začal utíkat!“
    Před Janem se otevřela zrádně mokvající prohlubeň, za ní však začínal v lehké mlze rozeznávat skupinku zakrslých stromů, které tam stály na obnažených kořenech jak na chůdách. Jan skočil přes kaluž a zachytil se krajního vystouplého kořene. Jedna noha se mu smekla a probořila se až nad koleno. Jen s vypětím všech sil ji vytáhl z lepkavého sevření. Bažina hladově mlaskla.
    „Uf, to jsem si oddychl,“ vykřikl trpaslík, „poděkuj té olši, že ti v poslední chvíli podala kořen!“
    Jan pohladil dlaní načervenalou spleť dřevitých provazců, těch zemních žil, tvořících bod jistoty nad bezednou prázdnotou. Uvědomil si, že krátký úlek, když mu půda začala mizet pod nohama, ho docela vyléčil z chuti k dalšímu bloudění po zrádných bažinách.
    „ Radši bych na tomhle místě zůstal do rána,“ řekl.
    „ Noc na močále,“ ušklíbl se Gnóm nakysle, „za tři sta let svého života jsem takovou opovážlivost neudělal. Díky tobě se ze mne stává dobrodruh! Ale máš pravdu: do tmy už lepší místo těžko najdeme a na návrat ke břehu je pro tuto chvíli lépe zapomenout. Jak říká stará moudrost: Když se dobře vyspíš, nesní tě tchoř.“
    Vyšplhali nahoru po kořenech zkroucených jak klubka hadů a vnořili se do hustého mlází. Tenké kmínky olší tu rostly hustě u sebe a půda mezi nimi byla plná suchých větví propletených ostřicí. Marně se ohlíželi po vhodném místě, kde by se Jan mohl uložit k spánku.   
   „Tam vpředu mezi stromy prosvítá nebe,“ všiml si posléze Jan, „možná tam bude nějaký šikovný plácek.“
  „ Nebo tůňka,“ dodal Gnóm skepticky, „to bych radši spal tady vstoje!“
   Po několika krocích je však čekalo příjemné překvapení: když Jan nadzvedl jednu větev klonící se až k zemi, spatřil palouk se sytě zelenou trávou, ohraničený na protější straně typickou hradbou vzrostlého rákosu.
   Uprostřed palouku se pásl bílý kůň.
   Podivný a neskutečný kůň: jak socha z mramoru, kterou kdosi v podivném rozmaru umístil do temných močálů. Jeho tělo se zářivě odráželo od fialového nebe v pozadí, skrze jeho majestátně vlající hřívu jiskřila hvězda Večernice. Šedé cáry par se mu ovíjely kolem štíhlých kotníků, když s královskou elegancí zvolna procházel loukou.
    Pojednou zvedl ušlechtilou hlavu, vztyčil uši a jeho růžové chřípí se zachvělo. Jan zatajil dech. Kůň se uklidněn opět vrátil k pastvě: ale během toho krátkého okamžiku měl Jan pocit, že temné koňské oko se upřelo přímo k jeho úkrytu a že se v něm zablesklo něco velice zvláštního… Co to jen mohlo být? Shovívavá moudrost? Pohrdání? Výsměch? Každopádně to byl pohled velice nekoňský.
     „ Kde se vzalo takové zvíře uprostřed močálu?“ odvážil se Jan konečně vzrušeně zašeptat, protože bělouš se vzdálil do odlehlejší části louky.
     Gnóm se tvářil, že neslyší. Zíral na zvláštního koně právě tak užasle jako Jan, ale nechtěl přiznat, jak je momentálně se svým rozumem v koncích.
     „ Odněkud sem přece musel přijít! To znamená, že zná cestu přes bažiny,“ naléhal Jan. „Nedalo by se na něj vsednout? Určitě by nás odtud bezpečně vynesl.“
    Gnóm si Jana přeměřil pohrdlivým pohledem: „Nebuď naivní. Jen se na něj lépe podívej. Nemá postroje, ani sedlo! Dokonce není ani okovaný. Je to svobodný kůň. Nesnese nikoho na hřbetě. Znával jsem sice několik krotitelů divokých koní, kteří pracovali ve službách Arnulfa Prvního, ovšem ti měli letité zkušenosti, hluboké znalosti koňských zvyklostí a řeči…“
   „Vždyť také rozumíš řeči zvířat,“ přerušil ho Jan, „nebo jsi se jen tak chlubil?“
    „No dovol,“ ohradil se Gnóm, „jako bych se já někdy chlubil! Já, o kterém už starý Kručinka prohlásil: Neznám na světě skromnějšího trpaslíka, než je tenhle Gnóm!“
    „Tak s tím koněm promluv!“  
    „ Zkusit to můžu. Ovládám devět hlavních koňských jazyků a dvanáct místních dialektů. Například mezština je dost vulgární, zato jazyk stepních plnokrevníků má plno ušlechtilých řehtavek. Samozřejmě, že koně nemají smysl pro abstrakci jako my, dokonce ani tolik jako lidé ne, a jejich slovník vychází pouze z pocitů…“
    „Nežádám po tobě, abys s ním probíral teorie starého Kručinky, ale aby ti řekl, kudy se odtud dá bezpečně odejít.“
    Gnóm dotčeně seskočil na zem a zmizel
 . Dlouho se nedělo nic. Pak se kůň přestal pást a se skloněnou hlavou se zahleděl na něco v trávě před sebou. Tázavě nadzvedl kopyto.
    Z trávy se ozvalo zvláštní, přerušované řičení.
   Bělouš se zatvářil nechápavě. Nedůvěřivě začichal mezi stébla, kde to hýkalo, frkalo a chrčelo. V jeho okrouhlém oku se objevil živý lesk, nadzvedl horní pysk a odhalil žluté zuby: bylo zjevné, že se otřásá bezhlesým smíchem. Nevydal však ani jediný tón, zatímco neviditelný trpaslík se mohl uřehtat.
   Najednou Jan postřehl podezřelý pohyb na odlehlém konci louky. Z rákosin se tam naprosto nehlučně vynořili tři podivní muži.
   První z nich, s převislým knírem pod skobovitým nosem, měl na sobě odění královského vojáka. Jeho plášť byl však potrhaný a olepený blátem a v místech, kde byl původně našit královský znak, zůstala jen světlejší plocha.
    Druhý, holohlavý tlouštík, měl na sobě navlečen vypelichaný beraní kožich, který mu byl malý, vpředu se nedal dopnout a odhaloval nahou hruď.
    Třetí byl hubený, blonďatý a pihatý mladíček v plátěné košili vesničana a vysokých rybářských botách.
    Všichni tři upírali své chtivostí planoucí oči na bělouše. Plížili se k němu s obezřetností zkušených lovců. Kůň byl v této chvíli příliš zaujat trpaslíkovým povykováním a zapomněl na ostražitost. Blonďák se dostal až za jeho záda, zvedl do výše smyčku z tlustého provazu a začal ji pomalu rozhoupávat, přičemž očima zaměřoval cíl na koňském krku.
     Janovi se trojice lovců ani trochu nezamlouvala a také se mu nelíbilo pomyšlení, že by na ztrátě běloušovy svobody by měli mít s Gnómem svůj podíl. Proto rychle vykročil z úkrytu, vsunul dva prsty do úst a pronikavě hvízdl.
     Kůň se vymrštil jako náhle uvolněná pružina. Hozená smyčka padla do prázdna. Pak se bělouš mohutnými skoky přehnal těsně kolem Jana a s hlasitým praskotem zmizel v rákosí. V oné krátké vteřině, kdy se míjeli, pohlédl Jan zblízka do běloušova oka a zahlédl v něm vděčnost. Současně však užasl, protože to oko rozhodně nebylo koňské: bylo to skelné, nemrkající rybí oko!
     Neměl čas o tom dál uvažovat, protože tři neúspěšní lovci se s divokými kletbami rozběhli přímo k němu.
     „ Co se do toho pleteš!“ křičel blonďatý mladík.
     „ Tohle tě přijde zatraceně draho!“ kvičel tlouštík, „líčíme na Bělohříváka už tři neděle a nikomu nedovolíme, aby nám ho vyfouknul před nosem!“
    „ Šetřte dechem,“ zasyčel na ně bývalý voják, „copak nevidíte jeho zbraně? Tohle nebude obyčejnej vesničan!“
    „ Královskej špeh!“ vyjekl polekaně blonďáček, „poslali ho po naší stopě!“
    „Vzal si na nás pěknou sekerku,“ uchechtl se tlouštík, „že by nová výzbroj královských elitních oddílů?“
    „Držte huby!“ ozval se znovu ten ve zbytcích vojenského mundůru, popošel o krok k Janovi a upřel na něj zuřivý pohled. „Poslali tě, abys mě zlikvidoval, holobrádku? Chá,“ luskl prsty, „nebojím se tě, ani kdyby tě školili všichni zabijáci ze severu! Našel jsi mě! Ano, jsem to já, postrach Velkých močálů, zvaný Černý meč!“ A při těch slovech vytrhl z pochvy šavli. Zahnutá čepel temně jiskřila. „Víš, proč má takovou barvu? To proto, že její ocel nebyla kalena ve vodě, ale v lidské krvi!“
     Události měly tak rychlý spád, že Jan se ani nestačil vzpamatovat. Myslel si zpočátku, že jsou to nějací pytláci, že je trochu postraší sekerou… Teď ho sevřela úzkost, ale bylo už pozdě na ústup.
    Ostražitě sledoval kroužící hrot zbraně, a ve chvíli, kdy po něm Černý meč sekl, se prudce odklonil dozadu. Zlověstné ostří hvízdavě rozťalo vzduch jen malý kousek od jeho tváře. Bandita se zasmál a ťal z druhé strany. Jan si uvědomil, že téhle ráně nestačí uhnout a duchapřítomně nastavil sekeru. Kov zařinčel o kov, ve večerním šeru se vykřísly modré jiskry. Rána byla tak prudká, až se Jan zapotácel, ale odrazil ji. Cítil, jak v něm stoupá horečnaté vzrušení a chladný vztek.
     „Jsem Velký Strážce!“ vykřikl, „nemám nic společného s králem a jeho pochybným vojskem! Bráním stará a poctivá práva!“
    „ Takže konkurence,“ zasmál se Černý meč škodolibě a dál dotíral na Jana prudkými údery šavle, „ jenže tohle je náš revír, kamaráde, tady lovíme my a patří nám to až nahoru ke Kamennému sloupu. Tři vesnice z okolí nás živí a platí nám výpalné. Každý kupec nám dává polovinu zboží, jinak neprojede... Močály jsou hluboké a některé cesty špatně značené... Ano, to jsou stará, poctivá práva: jenže naše a ne tvoje!“
    „Nechceme se s nikým dělit!“ zavřeštěl blonďáček a roztočil nad hlavou svou záludnou smyčku.
     „ Pro čtvrtýho tady není místo!“ zařval tlouštík a rozmáchl se okovaným kyjem.
    Jan pozadu ustupoval. Nelíbilo se mu to, ani v dětství nikdy nevyhledával rvačky s kluky: jenže teď věděl, že jestli chce sám přežít, bude muset ty tři zabít. Zabít člověka… Hrozné!   Uskočil před máchajícím kyjem a vzápětí měl pocit, že mu něco žhavého přejelo po prsou: to černé ostří mu rozseklo košili a dotklo se kůže. Takřka současně se obratně hozená smyčka zadrhla kolem sekery a mocné škubnutí vyrvalo Janovi zbraň z ruky. Jan upadl na záda a jeho jediná myšlenka byla, že ho právě dostali… Přimhouřil oči v očekávání smrtícího úderu…
     Ale místo toho se rozlehl pronikavý blonďáčkův jekot. Mládenec upustil smyčku a chytil se za nohu: „ Uštkla mě zmije! Umřu! Pomóc! Tady! Tady mě kousla!“
     „ Kde? Kde?“ Tlouštík začal mlátit kyjem kolem sebe do trávy.
    Jan zatrnul nad Gnómem, protože mu bylo jasné, že ona zmije má podobu trpaslíkova šídla, vraženého odvážně do lupičovy paty, což Janovi zachránilo život.
     Teď se Jan natáhl a hmátl po své sekeře ležící opodál na zemi. Popadl ji a rychle se odkulil stranou. Černá šavle se těsně za ním zasekla do země.
     „ Hlupáci!“ křičel vůdce ve vojenském plášti, „už jsme ho dávno mohli mít, kdyby vás nevyvedlo z míry kdejaké pitomé škrábnutí!“
     Jan se rozmáchl sekerou a se zuřivým křikem se vrhl proti nim, když se však postavili do střehu, uskočil zpátky. Šlo mu jen o to, odpoutat pozornost od „zmije“ ukryté v trávě.
     „ Za ním! Utíká!“
    Jan neutíkal, ale rozhodl se ustoupit do průseku v rákosí, kterého si právě povšiml po své pravé ruce. Polámaná stébla a otisky kopyt svědčily o tom, že právě tudy chodívá na pastvu bílý kůň. Z obou stran trčely zbytky olší pohlcených vodou, ležely jak smutné vybělené kostry v rákosí a jako zelené vousy se po nich táhla dlouhá vlákna mechů. Jemný mech vystýlal i pěšinu, jeho obrovské narezlé polštáře se pod Janovými kroky rozhoupaly… Ne, ujišťoval se Jan, tady se přece nemohu probořit, vždyť tudy prošel kůň! Úzká ulička poskytovala strategickou výhodu: ti chlapi tu mohli útočit jen po jednom a ne ze tří stran jako před chvílí.   
   Jan ustoupil za velký omšelý pařez zpola potopený v tůni, jehož zkroucené kořeny trčely až nad uličku. Na chvíli se zastavil, aby nabral dech. Rána na prsou příšerně pálila.
     „Tamhle se schovává!“ vykřikl Černý meč a rozběhl se k Janovi.
    Tu se však stalo cosi šokujícího.
    Pařez se pohnul. To, co se zdálo být vyschlým kořenem, se proměnilo ve velký kostnatý spár, který prudce sevřel sebevědomého vůdce banditů, zvedl ho do výšky jak bezmocně se třepotající loutku a pak ho obrovskou silou vrazil po hlavě do močálu. Ještě chvíli se z toho místa valily bubliny, načež se kašovitá hmota nad proslulým Černým mečem navždy zavřela.   
   Zbývající dva lotři vykřikli hrůzou a obrátili se na útěk. Tlouštík se však náhle propadl do mechu uprostřed pěšiny, právě v místech, kudy Jan před chvilkou prošel. Zoufale hmatal rukama kolem sebe a křičel: „Pomozte mi… utopím se!… Mám strach!… Nenechávejte mě tu!… Pomóóóc!… Pomóóó…“ hlas se změnil v klokotavé bublání, jak se mu ústa zaplnila bahnem. Už trčel z černé kaše jen holý vrcholek jeho hlavy s vytřeštěnýma očima, už jen vztyčená ruka, držící bezmocně hrst polámaných rákosových stébel…
     Mrštný blonďáček se snažil uniknout po padlém kmeni do hustého rákosí naproti, ale podivný bažinný tvor se začal vynořovat. Ve zvířené změti suchých větví, rákosu a slizkých řas se otevřely oči podobné namodralým lucernám plujícím v mlhách. Byla už značná tma a tak Jan rozeznával jen obrysy světélkující hmoty, která mlaskavě rozhrnovala bahno, vztyčovala se do výše mnohokrát přesahující výšku člověka, natáhla se přes cestičku a podtrhla kládu pod blonďáčkovýma nohama. Ten s výkřikem sletěl pozadu do rákosin a kalná voda vysoko vystříkla…
     A pak se ten děsivý tvor pohroužil zpátky do hlubiny močálu. Bahno se zahoupalo a uklidnilo, rozplynula se i kola na vodní hladině pokryté žabincem.
    Nastalo ticho, podivné, mrtvé ticho, ve kterém Jan ztrnule stál a slyšel své hlasitě bušící srdce. Přitiskl si dlaň na hruď a ucítil cosi nepříjemně lepkavého. Podíval se na své prsty: byla na nich krev. Udělalo se mu mdlo a zatočila se mu hlava. Rychle usedl na nedaleký, zpola ztrouchnivělý kmen.
     „Svlékni se,“ uslyšel u svého ucha Gnómův hlas a byl to pro něj zvuk, který v té chvíli předčil nejkrásnější hudbu, „ podívám se na tvé zranění.“  
    Jan otupěle stáhl košili. Pořád ještě zíral do tmy, kde bahno močálu splynulo s nocí. Míhala se tam modrá světélka, vznášela se a klesala, točila se navzájem kolem sebe v laškovném, tajemném reji.
     „ Viděl jsi to?“ vydechl Jan.
    „ Co? Tamhlety bludičky? Těch se nemusíš obávat…“
     „ Ne… myslím to, co se stalo s lupiči…“
     „ Zahnali jsme je do močálu, ne? Jsem přece Gnóm a ty jsi Velký Strážce: je naší povinností to tu trochu vyčistit… Hm, vyčistit by to potřebovalo,“ zahleděl se zkoumavě na Janovo zranění. Člověk by v té tmě nic neviděl, ale trpaslík díky svému nočnímu vidění docela zřetelně rozeznával rozchlípenou ránu.  „Mrtvou vodu z Obřího dolu už nemáme, co?“
    „ Nemáme.“
    „ Tos ji musel vyplancat všechnu? Stačilo, kdyby ses prve polil jen trochu.“
    „ Já tak měl čas odměřovat vodu, když jsem měl pekelnou smečku v patách!“
    „ Podléháš příliš rozrušení, necháš se snadno vyprovokovat a to je nevhodné pro Velkého Strážce… U všech vousů starýho Kručinky, pořád to krvácí! Potřeboval bych někde uvařit babiččiny byliny… a pěkná, hustá pavučina by také nebyla k zahození… Jenže tady unavenému trpaslíkovi nikdo neporadí. Je to kraj ignorantů! Ani ten kůň mi nerozuměl a to jsem ho oslovil ve všech existujících koňských jazycích! Všiml sis, že on sám ani jednou nezařehtal? Jenom tak divně mlaskal. To víš, mokré prostředí má na něj neblahý vliv. Mlčí jako ryba.“
   Gnóm vytáhl z roztržené košile konec nitě, začal ji vytahovat a zručně navíjet na palec. Přitom se mu jazyk nezastavil: zřejmě se tímto způsobem odreagovával ze své úzkosti. „Jsem zvědav, jak se dožijeme rána. Kde tě uložím? Teď už pro tebe není bezpečný ani návrat k palouku, cestička je zničená… Hlavně, abys mi nevykrvácel…“ Přehraboval se hlučně v ruksaku. „Neviděls tady někde jehlu? Myslím, že jsem ji bral. Asi jsme ji vytrousili. Nadarmo se neříká: Jehla je nejživější ze všech tvorů! No, třeba ji nahradím nějakým trnem. Určitě by pomohlo, kdybych tvou ránu trochu sešil…“
     V tu chvíli se vpravo ve tmě objevila stará lucerna: mléčnými skly na jejích bocích padal třaslavý žlutorudý svit. Tiše a přízračně se nesla tmou, jako by plula. Byla blíž a blíž.
    A pak z ničeho nic stál před nimi nevelký človíček se špičatým slamákem na hlavě a s lucernou v pozdvižené ruce.
    „ Slyšel jsem, ee, že má… máte potíže, eee,“ vykoktal podivně huhňavým hlasem.
    Gnóm si ho nedůvěřivě přeměřil: „ A co vy jste zač?“
    Chlapík se usmál. Měl obrovská ústa, zaujímala mu většinu obličeje. Oči mu ve tmě zeleně světélkovaly. „Eee, ryb… rybář jsem, ránu o... ošetřím snadno, ee, zašiju, ee, rád šiju, sítě spra… spravuju…“
    „ Přišel jste jak na zavolanou,“ řekl Gnóm.
    „ Za… zavolal jste mě, jak, ee, jak jste mluvil o,ee, o šití… rád šiju ka… kabátek, ee, i botičky, ee, škoda, že mě... měsíček je za mra... mrakem, ee, při měsíčku je na to líp vi... vidět...“
   „ Aha,“ pokýval Gnóm, „teď už je mi to jasné. Copak budete za svoje služby chtít? U vás to nikdy není jen tak z čisté lásky nebo za dobré slovo. Pokud znám váš zelený rodokmen, tak jste vydřiduch a poťouchlý šprýmař!“
    Podivný rybář se kvákavě rozesmál. „ Snad, ee, máte pravdu, ee, ale vy jste mi prokázali službu, vel… velkou službu, ee, na mého Bělohříváka měli ti lot… lotři laso z lýkového provazu, ee, ošklivá věc takový lý… lýkový provaz! Eee, stejně by jim Bělohřívák na suchu brzy pošel, ee, hlupáci… a proto, ee, jste mými hosty… vez… vezmu vás k sobě na jednu noc…“
  „Tak už pojďme,“ řekl Gnóm s obavou, když postřehl, jak Jan bledne, „ není mu dobře. Mám strach, že ostří Černého meče bylo otrávené.“
     „ Jen bez obav, ee, „ zakvákal rybář, „ ať se opře o mne, ee…“
    Nadzvedl zemdlelého Jana a vedl ho, ačkoliv mu sahal sotva kousek nad pas: ba možno říci, že ho nesl, neboť Jan chvílemi cítil, jak se nohama vůbec nedotýká země. Vlastně nesl
 i Gnóma, který se usadil na Janově rameni, starostlivě pozoroval mladíkovu tvář i krvácející ránu a brumlal si: „Jsem dobrodruh. Žádný trpaslík by sem nelezl. Ani starý Kručinka by sem nelezl.“
    Putovali v šedých mlhách, ze všech stran obklopeni tančícími bludičkami. Pak se v kalném svitu rybářovy lucerny objevila řada podivných hrbatých postav. Stály nad mléčnou hladinou, v níž se odrážely jejich stíny a nehýbaly se. Posléze se ukázalo, že jsou to staré hlavaté vrby. Jedna z nich byla šikmo nakloněna daleko nad vodu a mužík po jejím kmeni vynesl Jana nahoru jako po lávce.
  Vstříc jim vyrazilo několik obrovských žab a s radostným skřehotem začaly vyskakovat na rybářovy nohy, jak věrní psi, když vítají vracejícího se pána. Rybář je okřikl dunivým zakvákáním a žáby pokorně zalezly do škvír ve stromové kůře. Pak se sehnul a odhrnul závěs ze suchých sítin, uzavírající vchod do dutiny uvnitř vrby.
   Nacházela se tam docela příjemná kruhová místnůstka. Nábytek nahrazovaly různé výstupky, otvory a prolákliny v pórovitém dřevě. Stěny jako by dýchaly: byly sice staré a trouchnivé, ale přesto dosud živé: vyzařovalo z nich vlhké teplo.
   „ To je, ee, můj horní pokoj… pro vás asi nej… nejvhodnější, ee, ano… mnohem krásnější místnosti mám dole, ee, pod kořeny vrby, vchod mají pod vodou, ale… eee... tam by se asi trpaslíkovi moc nelíbilo!“ A zabublal radostí, když se Gnóm po jeho slovech kysele zamračil.   
   Postavil lucernu na výstupek ve stěně a hned z nějaké pukliny vytáhl proutěnou kabelu a začal kolem dokola rozkládat její obsah: sadu jehel z rybích kostí, račí klíšťky různých velikostí, rybí měchýře plněné sušeným puškvorcem, strouhanou vrbovou kůrou, úhořím mlíčím, kapří žlučí, jemnou perletí z vyzrálých škeblí a živými pijavicemi na odsávání přebytečné krve. Byl vskutku vybaven lépe než nejvěhlasnější lékař. Natočil si Jana do světla lampy a pracoval na něm s neobyčejnou zručností, ačkoliv jeho prsty na to nevypadaly: měl je ukončené bambulkami a propojené plovací blánou.
   Napřed každý dotek pálil a štípal: Jan sykal a zatínal zuby, aby nevykřikl bolestí -- ale pak jako zázrakem přišla úleva a tělem se mu začalo rozlévat příjemné blaho. Rána už se hlásila jen svěděním a zvláštním studeným trnutím. Dolehla na něj nesmírná únava, natáhl se na podlaze a zavřel oči…
    „ Ať spí, ee, spánek posiluje, eee, a vy, vážený, ee, trpaslíku, si ta… také můžete, ee, zdřímnout…“
  „Trpaslík v noci nespí,“ prohlásil Gnóm odměřeně. Zůstával ve střehu: podle něj měli vodníci příliš špatnou pověst na to, aby se jim dalo bezvýhradně důvěřovat.
  „ Va… vaše věc, ee, „ zašklebil se zelený mužík, „nechám vás o samotě, ee, mám ještě hodně prá… práce, ee, nikam zatím nechoďte, ee, nevzdalujte se od vrby, ee, nebo neručím za váš ži… život, ee… uvidíme se před úsvitem, eeeee….“    
                                          o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o  

    Jan spal zpočátku docela dobře ve skleníkově vlhkém teple staré vrby a podivné zvuky nočního močálu mu připadaly nesmírně vzdálené, ačkoliv ho od nich dělila jen tenká dřevěná stěna. Do žabího zpěvu pronikalo bučení bukače, jehož hlas připomínal starou vrzající pumpu, nějaký kvakoš tam chechtavě skřehotal a k ránu se přidal i chřástal. Najednou se rozlehl teskný nářek, při němž Janovi naskočila husí kůže. Co to mohlo být za příšeru? Nářek skončil, tak náhle jako začal. Pak zašplouchala voda pod vrbou, po kmeni pleskaly mokré bosé nohy, něco tam bublalo, syčelo a klokotalo…  
    Ne, už nebylo ani pomyšlení na další spánek.
    Jan otevřel oči a zjistil, že je v komůrce sám. Závěsem ze sítin sem pronikaly bledé pruhy předjitřního světla. Cítil se mnohem lépe a nebýt podivné slabosti ve všech svalech a kloubech - a hrudi obalené zeleným obvazem z dužnatých orobincových listů - myslel by si, že ho včera nic nepříjemného nepotkalo.
    Překulil se ke vstupnímu otvoru a odhrnul závěs: do tváře mu dýchl vlhký, lezavý chlad. Hlava vrby se vznášela v řídké mlze a ta mlha, jak se zdálo, vystupovala z dýmky zeleného mužíčka, který seděl na větvi naklánějící se k hladině, upřeně se díval dolů, občas zapukal z dýmky a občas tiše, skřehotavě prozpěvoval:  
          „ Mlha se va… vaří,   
            víry se to… točí,      
            vrať se mě… měsíčku      
           do žabích o... očí.       

            Dole to šplo… šplouchá,      
            nahoře hu… hučí,      
           pověz mi vo… vodičko,       
           kdo tě tak mu… mučí.  

     Jan nechtěl rušit a tak tiše sestoupil po šikmém kmeni na břeh. S podivem zjistil, že jsou to zbytky nějaké staré rozvalené hráze, postavené z velkých kamenů. Po jejím hřebeni vedla sotva znatelná pěšinka, lemovaná řadou vrb, zhlížejících se v matném vodním zrcadle. Zrcadlo však bylo zašlé a vrby jak stařeny nad hrobem: jejich kyjovité hlavy svědčily o tom, že je kdysi košíkáři pravidelně ořezávali, ale teď už nahoře obrostly bujnou spletí žlutočerveného proutí. Těla měly plná boulí, vykotlaných dutin a černých děr. Mlha, ač nepříliš hustá, nedovolovala dohlédnout do větší dálky. Před mnoha lety se tu zřejmě rozkládal půvabný rybník, ale teď to bylo teskné místo mimo čas a prostor.
     Mezi vystouplými kořeny něco zachrastilo. Zmítal se tam Janův ruksak, nakláněl se a převaloval, jako by byl živý, najednou se prudce otřásl a z jeho nitra se ozvalo: „ He… he… hepčík!“
     Jan nahlédl dovnitř a spatřil tam Gnóma, jak si mezi prsty drží napuchlý červený nos. Utrápenýma očima vzhlédl z ruksaku k Janovi. „ A je to tady!“ prohlásil,“ rýba jako tráb!“
    „ Ty jsi chytil rybu?“
    „ Nedělej trabné žerty,“ zamračil se trpaslík, „někde by tu běl být kapesník.“  
   Jan mu podal svůj kapesní šátek, Gnóm si s ním natřikrát obalil nos a mocně zatroubil.  
„To ta noc ve vlhku,“ povzdechl. „Honem rozdělej oheň. Uvaříme si bylinkové čaje a trochu se prohřejeme.“
    Jan nasbíral pod vrbami suché větve, vytáhl křesadlo a troud a za chvíli v šedivém úsvitu příjemně blikal přátelský plamínek. Gnóm si s požitkem nahříval záda a radil Janovi, co má přidat do kotlíku, kde klokotala rybniční voda. Uvařili univerzální roztok, vhodný jak proti rýmě, tak na vymývání ran. A pak se společně léčili.
     Když trpaslík sundal Janův obvaz, pochvalně zamručel. Na mladíkově hrudi se rděla krásně uzavřená jizva. Zelený rybář se ukázal být skutečným odborníkem přes šití.
    Sotva se o něm zmínili, stál vedle nich. Držel se na pět kroků od ohně, zřejmě ze strachu, aby příliš nevyschl: na jeho zeleném kabátku, utkaném ze sítin a zdobeném pentlemi vodních řas, se pořád třpytily krůpěje vlhkosti. Také zelené vlasy, splývající zpod špičatého rákosového klobouku, měl trvale mokré.
     „ Co zranění?“ zaskřehotal,“ ho… hojí se?“
     „ Moc vám děkuji,“ řekl Jan,“ máte kouzelné ručičky.“
     „ Co… copak ručičky, to já, ee, mám, „ zakvákal potěšeně, sáhl pod kabát a vytáhl velkého, mrskajícího se kapra, „ ee, upečte si ho.“
    „ Jste moc hodný,“ řekl Jan, převzal kluzkou rybu a loveckým nožem rychle ukončil její život, pak ji vykuchal, v ruksaku našel sůl a koření.
    „ Dej na něj dva kmíny,“ ozval se trpaslík, „ dva měsíčky kmínu, ne víc, to bys tomu zkazil chuť!“
    „ Udělám všechno podle tebe, ať máš radost, když trpíš rýbou,“ zasmál se Jan, přiostřil rovný syrový proutek, nabodl na něj kapra a přistrčil ho nad oheň.  
    „ Nevezmete si s námi?“ zeptal se vodníka.
    „ Ne, ee, já radši syr… syrovou, ee, ale šup… šupiny si schovejte, ee, pro štěstí!“  
    Jan, aby ho neurazil, sebral hrst slizkých zlatavých šupin, které při kuchání sedřel z boku kapra, a vsunul je do kapsy.
      „ Štěstí budeme potřebovat víc než dost, pokud se budeme chtít dostat na druhou stranu močálů,“ řekl přitom, „ nevíte náhodou, kde na protějším břehu vystupuje z bažin stará královská cesta?“
      Vodník po něm podezíravě loupl svým vypouleným žabím okem. „ Eee, snad nehledáte poklady?“  
    „ Ne,“ zasmál se Jan, „nic takového. My chceme zničit Gidžicha…“
     V tu chvíli se trpaslík strašlivě rozkašlal, a když se po něm Jan s obavou ohlédl, zuřivě zamrkal jedním okem.
  Jan pochopil: ale už to bylo venku.
   Ve vodníkově tváři se objevilo překvapení: „ Ří...říká se, že ho může přemoci jenom syn člověka a vod… vodní víly…“
     „To jsem já,“ řekl Jan a měl v té chvíli pocit úžasné síly a výjimečnosti. „Jsem Velký Strážce,“ dodal pyšně, „nepoznal jsi sekeru?“
     „ Ee, nevyznám se v sekerách,“ ušklíbl se vodník, „ale víly jsou mé, ee, sestřenice… dávno už jsem žádnou z nich ne...  neviděl... nepřijdou sem… nemají rády bahno… a tak žiju sám, ee, někdy mi bývá smutno, s rybami moc velká roz... rozprávka není… Ještě když tu stával mlýn, líčil jsem zrcátka na mlynářovu dceru, to bývala jinačí zábava, eee, byla krás… krásná moc, ee, když seděla v okně při mě… měsíčku,“ vodník smutně povzdychl, „vše… všechno je pryč, nechali mlýn roz... rozpadnout, nečistily stoky a náhony a strouhy a potoky, eee… koryta se zanesla bahnem a voda onemocněla… všichni jenom hle… hledali poklady a celý kraj se zatím utopil… a voda hni… hnije, když neteče…“
     Jan zasykl, jak si popálil prsty od horkého kapra. Vonělo to přímo opojně a na povrchu se utvořila křupavá hnědozlatá kůrčička. Stáhl rybu nožem s prutu a rozdělil ji na dvě porce.
    „ Máte pravdu,“ přisvědčil vodníkovi, ale upřímně řečeno, moc pozornosti jeho steskům nevěnoval.
    „ Nevyplácí se jim to,“ rozhorloval se vodník, „pro… protože z močálu se na ně vrací hrůza, ee, nikdo neprojde mou říší živý... a zjara na ně posílám vel... velkou vodu a směju se, jak jejich domky pla... plavou, ee, všichni se topí jak štěňata... a posílám na ně komáry s hor... horečkou... eee, takovou já vedu válku s lid... lidma. Strašná je pomsta vody!“
     „ Jste zlý a pomstychtivý,“ řekl Jan a zapomněl na voňavého kapra, protože si pojednou uvědomil plný dosah toho, co vodník prohlašuje,“ copak vás nenapadlo, že při tom zahubíte také plno nevinných?“
     „ Mezi lidma ne… nejsou nevinní,“ zavrtěl vodník hlavou, „vši… všichni jen hledají poklady, ee, sám jsi včera viděl, málem… málem tě zabili…“  
    „ Ale já jsem také jeden z lidí!“  
    „ Ne, ee, ty nejsi úplně člověk… ty patříš vodě…“
     „ Znám spoustu hodných lidí,“ namítal Jan.
     „ Ne, ee, nevěř jim… ne, nedávej se do spolku s lidmi… zničí tě! Drž se vody, ta… ta má pravdu!“
     „ Dejte mi pokoj s vodou,“ rozčílil se trpaslík a mocně kýchl, „už bych chtěl být někde v suchu a teple. Máme nejvyšší čas vyrazit a tak se tě ptám rovnou, ty zelený podšívko: Poradíš nám cestu nebo ne?“
     „ Nezačínejte si s Gidžichem… eee.. .je mocný a strašný… ale já proti němu nic nemám… neuškodí vodě, když v zi… zimě zuří nad krajem, sedím v klidu pod ledem a směju se mu... škodí lidem a to je dob... dobře, nechte ho být, eee, nestarejte se o Gidžicha, eee, sta... starejte se o vodu, ta to potřebuje...“
     „ Třeba to všechno nějak souvisí,“ řekl Jan, „ a věřím, že jsme se nesetkali náhodou. Všichni musíme splnit nějaký úkol.“
     „ Nerozumím vašim sekerám,“ pokrčil vodník rameny, „mám jiné sta… starosti… začínají se mi líhnout pulci…“   Otočil se a odcházel k vodě.
     „ Naštval se,“ zamumlal trpaslík a odhodil do ohně pečlivě obranou kapří kostru, „ a teď jsem zvědav, jak se odtud dostaneme. To jsi ho musel provokovat?“
    „ Copak jsem ho provokoval? Řekl jsem jenom svůj názor.“
    „ U všech vousů starýho Kručinky, vidím, že ti budu muset dát školení z diplomacie!“   
   Vodník stál u paty hráze po kolena ve vodě a díval se vzhůru. Mlha bělela a jiskřila: kdesi daleko na východě se skrze hustou vatu klubalo na svět slunce. Ve vodníkově ruce se objevila velká vrbová píšťala, přiložil ji ke své žabí hubě a zapískal na ni táhlý, chvějivý tón, který se teskně nesl nad olověnými zrcadly tůní, vracel se vzdálenou ozvěnou a spolu s ním další, stále sílící zvuk: tepot koňských kopyt.
    Za malý okamžik se z bílé tmy vynořily povědomé obrysy: zdálo se, že jeden kůň pádí po hrázi a druhý běží souběžně s ním hlavou dolů na vodní hladině. Těžko říct, který z nich byl ten pravý: oba vypadali neskutečně a přízračně a svou bílou barvou splývali s barvou okolí.  
    „ Půjčím vám Bělohříváka,“ řekl zelený rybář,“ on vás donese přes mo… přes močál… ee… donese vás, kam budete chtít... spě... spěchejte... musíte být na bře… na břehu dřív než vyjde slunce… dřív, než skončí hodina utopenců… ji… jinak bude s vámi zle!“
    Jan rychle posbíral své zbraně, uložil věci do ruksaku, včetně trpaslíka se zauzlovaným kapesníkem na nose, udupal oheň a přistoupil k čekajícímu Bělohřívákovi.
  Bělouš k němu otočil hlavu a přátelsky blýskl svým zvláštním okem. Trpělivě strpěl, když se mu Jan šplhal na hřbet a přidržoval se přitom jeho dlouhé hřívy: jakmile ucítil, že jezdec je bezpečně usazen, třikrát mlaskl a vyrazil dlouhým skokem do mlhy.
     Staré vrby, hráz i vodník s rukou pozdviženou na pozdrav zmizely, jako když sfoukne svíčku. Kolem koňských boků zašumělo rozhrnované rákosí, pak se pod kopyty v závratném letu mihla hladina tůně a její čeřící se zrcadlo se v podobě šedých šmouh prudce propadalo dozadu: otvírající se květy leknínů se ulekaně opět zavřely. Na protějším břehu rozrazili hejno kachen, které se s poděšeným kvákáním rozprchlo na všechny strany, opět rákosí a opět tůň, mlha se kolem nich roztáčela v divokém víru, kdesi dole lačně a hladově bublalo bahno.
    Cosi studeného se dotklo Janovy tváře, něco vlhkého mu sklouzlo po krku: ohlédl se a naskočila mu husí kůže. Z mlžné hladiny se zdvíhaly bílé, poloprůsvitné ruce a zelené, napuchlé tváře - hmataly po Janovi a snažili se ho strhnout k sobě. Utopenci! I jim patří hodina těsně před východem slunce!
     Jan pevně zaťal prsty do Bělohřívákovy hřívy, přimkl se k němu celým tělem a sevřel ho koleny. Kůň rozrážel stále houstnoucí změť tápajících rukou se stejným klidem, jako před chvílí rákosí. Občas se letmo dotkl hladiny a zčeřil ji kopytem: vlastně se vznášel ve vírech mlhy.
     Před nimi vyrůstalo z prázdnoty něco temného - a pak je to naráz obklopilo: hrůzný, mrtvý les. Bělavé kmeny stromů s dávno opadanou kůrou stály v rezavé, zapáchající vodě a vztyčovaly k nebi bolestně pokroucené pařáty. Leželo tu nekonečné, hluboké ticho, rušené jen občas praskotem větve, lámající se pod tíhou napučených mechů, které jak smuteční drapérie či vousy pitvorných skřetů visely z korun. Na zmrzačeném pahýlu seděla obrovská bradavičná ropucha a líně za nimi otočila vypoulené oči: olejnatou hladinu klikatě protínal plovoucí had. Bělohřívák se plavně přenášel přes padlé kmeny, prolétal mezi rozpadajícími se kostrami lesních velikánů jak přízračný pták.
     Pak se vpravo i vlevo objevily temné horské hřbety a každým Bělohřívákovým skokem jako by se k sobě přibližovaly. Jan měl pocit, že jsou postupně svíráni mezi obrovskými nůžkami hor. Fascinovaně hleděl na tu masu pevné země, prosvítající stále řidší mlhou a naplňovalo ho to radostí. Může být něco krásnějšího než pevná zem pod nohama? Něco krásnějšího než možnost svobodně jít a nemyslet pořád na to, kam šlapu a jestli se při příštím kroku neprobořím?  
    Mlha se vysoko nahoře roztrhla a slunce ozářilo zubaté linie kopců, porostlých hustým smrkovým lesem. V tu chvíli se Bělohřívák prudce zarazil na místě a zůstal strnule stát po kolena v mělké vodě. Celým tělem mu projel zvláštní třas. Otočil hlavu dozadu, chytil mezi zuby Janovu nohavici a důrazně za ni zatahal.
  Jan gesto pochopil, i když mu bylo divné, proč je bělouš nehodlá dovézt až na břeh. S povzdechem se sesul po koňském boku a se šplouchnutím spadl do vody. Pod nohama ucítil skalnaté dno plné kluzkého jehličí.
   Popleskal koně na rozloučenou: „ Díky za svezení, Bělohříváku!“
   Kůň mlaskl a rozběhl se zpátky: jenže mlha už ho nenadnášela. Po hladině se rozběhla jiskřivá sluneční zrcátka a on jako by pod denními paprsky ztěžkl. Nořil se stále hlouběji, jak mu pod nohama klesalo dno: už mu vyčníval jen hřbet, už jenom hlava a pak i ta zmizela. Vypadalo to, jako by se Bělohřívák rozhodl, že se dobrovolně utopí…
 Ne, těžká hmota těla se tam převalovala, vířila vodu a tvořila mocné vlny. Po chvíli se na hladinu opět zvedla jeho hlava. Ale jaká hlava!
    Na Jana se dívala obrovská sněhobílá ryba. Kolem široké tlamy jí splývaly masité vousky a ve vrásčité tváři, připomínající trochu obličej starce, zářilo okrouhlé, chytré oko. Starý sumec přátelsky zamlaskal, mrskl ocasem a zmizel v hlubině.
     „U všech vousů starýho Kručinky!“ vykřikl trpaslík, „teď je mi teprve jasné, proč nerozuměl ani jednomu z koňských jazyků! Měl jsem na něj zkusit rybí mlaskavky! To by se starý Kručinka nasmál, kdyby se dozvěděl, že jsem řehtal na sumce! Mělo mi to být nápadné, když jsem viděl, jak divně se pase. On totiž neukusoval trávu, ale slízával z ní rosu! Ale jak se říká: Nechlub se svou čepičkou, aby ti nezmokla!“