Klavír v parku a maják na Petříně

 Čím déle pozoruji okolní svět, tím víc ve mně narůstá přesvědčení, že neexistuje žádná hranice mezi takzvanou „všední realitou“ a fantastickou krajinou snů. Jde jen o to, jak se dokážeme dívat na to šílené dobrodružství, které nazýváme život. Tak například před pár týdny jsem si vyšel do nevelkého parku nad vršovickým zámečkem – a najednou jsem se ocitl v pohádce. Jen si to představte: u cestičky pod starými stromy stojí pianino, u něj sedí mladý muž s batůžkem na zádech a bravurním způsobem hraje Ježkovy swingové skladby, z větví na něj padá déšť rudého a zlatého podzimního listí, několik maminek s kočárky se zastavuje a se smíchem tleskají do rytmu, batolata nadšeně poskakují a napodobují taneční pohyby a jakýsi důchodce na procházce se zastavil a poťukává si do rytmu holí… A za kmenem stromu vykoukla překvapená veverka. A to není všechno: mezi keři okrasných pámelníků stojí skříň s knihami, lidé vytahují s polic staré, ohmatané svazky, listují v nich, objevují různé kuriozity, ale i klasické romány, Jiráska, Němcovou… Jakási půvabná, dlouhovlasá dívka se posadila s knížkou na větev stromu, začetla se a pohupuje nohama do rytmu bugatti stepu, zatímco klavírista se dostává do ráže a jeho prsty tančí po klávesách v divokém staccatu. Měl jsem pocit, že jsem vstoupil do nějakého hudebního klipu, ale byla to skutečnost. Stačil jenom nápad několika lidí s fantazií, aby do parku postavili staré piáno a skříň na vysloužilé knížky – a rázem tím změnili podzimní odpoledne ve snový obraz.

 Napadlo mě, jestli umění musí za každou cenu jen šokovat a provokovat, jestli není lepší takovéhle umění, které je také „akční“, ale přitom náhodného účastníka pohladí po duši.

 Letošní podzim mi přináší řadu podobných překvapivých obrazů. Třeba ta cesta s ředitelem karlovarské pobočky správy povodí Ohře, jenž nás vzal s fotografkou paní Holečkovou na Pomezí, do míst, kde řeka Ohře vtéká na česko-německé hranici nad Chebem do přehradní nádrže. Je tam přírodní reservace Ratsham, fantastická džungle lužního lesa, kde jsem poprvé opravdu zblízka uviděl práci bobrů, ty jejich důmyslné hráze a pařezy pokácených stromů, které vypadají jako ostře ořezané tužky. Aniž to tušíme, ještě donedávna vzácné a pro nás exotické zvíře bobr se stává opět běžnou součástí české přírody. Neméně bizarní jsou v oněch místech pozůstatky někdejší hraniční linie, zarůstající průseky a rezavějící železné mosty, a také místo zaniklé osady Rybáře, kde mezi základy domů dosud prýští léčivý minerální pramen, který byl nedávno upraven, vyzděn, opatřen dřevěným přístřeškem, opodál nám vše vysvětlí tabule naučné stezky. Skvělý boj proti ztrátě paměti.

 Na zpáteční cestě jsme se zastavili na Valči, to je ohromující barokní skvost se starobylým městečkem, nad nímž na jakési strmé terase kraluje monumentální chrám a zámek ponořený do „alchymistické zahrady“, kterou mystikové řadí k předním zahradním architekturám v Čechách. Podzimní podvečer vzplál paletou fascinujících barev v prastarých alejích, kde se pásl za téměř neviditelným elektrickým ohradníkem osamělý kůň, ale co mě opravdu ohromilo, to jsou sochy z dílny slavného Matyáše Brauna, které stojí ve velkém kruhu kolem kašny, ne jako nějaké sochy na vysokých podstavcích, jak býváme zvyklí, ale přímo na trávníku, jako by se tam procházely nějaké zkamenělé bytosti v životní velikosti. A jsou to mytologické postavy, třeba opilý Bakchus a Faun hrající na syrinx, a vypadají, jako by s námi rozprávěli, provokují diváka, svádějí ho, posmívají se mu, ukazují mu své trápení a bolest, vytahují se svou silou jako Samson a Herákles, a někteří tu před námi umírají, jako ta Lukrécie, která si právě vráží dýku do prsou... Člověka naštve, když se dozví, že jsou to téměř všechno draze pořízené kopie, protože v době divokého kapitalismu po roce 1990 kdosi tyhle snadno dostupné sochy prostě naložil na náklaďák, odvezl někam do Německa a tam je rozprodal soukromým sběratelům, aby si je postavili místo trpaslíků na své zahrádky. Člověk by věru vraždil, když něco takového slyší.

 Neméně bizarní zážitek mě potkal při téže cestě, kdy jsme odbočili s hlavní silnice, přivábeni siluetou zvláštní věže na výrazném homolovitém pahorku. Mysleli jsme, že je to nějaká rozhledna, ale vzápětí jsme zjistili, že se jedná o málo známý hrad Hartenštejn. Když jsme vyšplhali na nádvoří, kde nad rozvalenými zbytky zdí dominuje rekonstruovaná zastřešená gotická věž, ztuhl jsem, neboť to nádvoří bylo plné cikánů. Stáli půlkruhem kolem nějakého zjevně neromského muže – a ten jim rozděloval peníze! Vypadalo to, jako když se nějaká banda dělí o lup! Na okamžik ve mně byla malá dušička, ohlédli se po mně, a já už nemohl nenápadně zmizet, a tak jsem nasadil co nejvlídnější výraz a přívětivě pozdravil. Zatvářili se překvapeně, jeden se sehnul a zvedl ze země motorovou pilu... Inu, vzpomněl jsem si na horor „Masakr motorovou pilou“, ale pak mi došlo, že tady asi vyřezávají nějaké křoví. Nakonec se ukázalo, že je to sehraná parta, která se věnuje rekonstrukcím památek a že jsou velmi žádaní, protože nikdo neumí tak jako oni zdít středověkým způsobem kamenné zdivo. Naučil je to jeden památkář, který je šéfem té firmy. Vzali si výplatu a odjeli ve třech autech, která měli zaparkovaná pod hradem. Vedou se diskuze o tom, jestli je dobře, že vykotlaná a napůl zřícená věž Hartenštejna byla rekonstruována a změněna na rozhlednu a jestli to bylo provedeno správným způsobem. Každopádně je hezké, že si v městečku v podhradí můžete na obecním úřadě půjčit klíč a jít se podívat do hradu!

 A poslední velkolepá bizarnost letošního podzimu? Byli jsme v Praze na večerní procházce s Evou a vnučkou Magdou; zrovna se konala nějaká akce „Slavnost světel“, na nábřeží byly krásně nasvícené mosty, ale nejimpozantněji působila žlutočerveně zářící petřínská rozhledna, na jejímž vrcholu se otáčel majákový reflektor. Pruh paprsků křižoval nad Prahou a jako bych v duchu slyšel šumění neviditelného příboje. Křik racků byl ale skutečný, nezvyklá záře majáku je totiž vyplašila ze spánku a jejich zmateně křižující hejna nad věžemi Karlova mostu vypadala jako přízračná scenérie z nějakého děsivého fantasy filmu; desítky bílých ptáků vířily ve snopech světla a ostře se odrážely od tušově černého nebe.

 Okolní svět je plný kouzel a šokujících obrazů – co k nim ještě mohu přidat se svojí fantazií, která se ukazuje vůči všední skutečnosti jako zcela nedostatečná?