Vypravěč příběhů z ostrova pokladů

Právě nyní, 13. listopadu, uplyne 160 let od narození spisovatele Roberta Luise Stevensona (13. 11. 1850). Byl původem Skot, ale žil většinu života v USA a na sklonku života na tichomořských ostrovech. Jeho předkové byli staviteli majáků, což v něm zanechalo jisté dobrodružné geny, ačkoliv celý život těžce zápasil s obtížnou plicní chorbou, a proto hledal místo, kde by se mu nejlépe žilo.

Mám na něj nostalgickou vzpomínku: jeho pirátské dobrodružství "Ostrov pokladů" se stalo jakou mojí dětskou "biblí" - ten příběh jsem velmi miloval a vžíval jsem se do jeho mladého hrdiny. Vzpomínám, jak jsem román asi ve svých devíti letech dostal k Vánocům a četl jsem ho vleže na koberci pod vánočním stromkem. Šumění vysněného příboje kolem pirátského ostrova mám proto v paměti spojeno s vůní smrkového jehličí, vanilky, skořice a purpury. Vím, jakou hrůzou jsem trnul nad tím, kdy se zase objeví černá známka, odsuzující pirátského zrádce k smrti, v duchu jsem slyšel ťukání dřevěné nohy zlověstného Honzy Silvera a poťouchlé, skřehotavě pronášené poznámky jeho papouška. Od těch dob jsem s velikou oblibou maloval mapy pirátských ostrovů, plavil se na vyschlé pramici rákosovou džunglí na rybníce za rodným městečkem Žebrákem a vymýšlel si další neuvěřitelná pirátská dobrodružství s vlastním kapitánem Fousáčem, která jsem kreslil jako komiks na čisté straně vyřazených úředních tiskopisů.

Druhou vzpomínku mám na Stevensonův dobrodružný historický román "Černý šíp", zasazený do období, kdy v Anglii zuřila válka dvou růží. To byla pro mne přímo esence romantiky; útěk s pronásledovanou dívkou bažinami, loupežníci obléhající hrad, zlověstný strýc a proti němu neohrožený mstitel, zabíjející provinilce černými šípy. Není divu, že jsem si hned vyrobil luk a šípy, které jsem nabarvil na černo, a takto vyzbrojen jsem se plížil zříceninami hradu Žebráku, nebo kolem zarostlého jezírka u horního hradu Točníku. Příběh Černého šípu mě dokonce natolik ovlivnil, že jsem se k němu v dospělosti vrátil, abych si s ním pohrál, a napsal jsem vlastní westernovou parafrázi, odehrávající se v době amerických válek Severu proti Jihu, kdy se bouřili na jižanských plantážích černí otroci. Vydal jsem ji v sešitech Rodokapsu pod názvem "MSTITEL"

 A třetím Stevensonovým dílem, které mě ovlivnilo, je jeho nesmrtelný "Jekkyl a Hyde". Dobro a zlo, které se sváří v každém z nás, je odděleno, jedinec se roztrhne na dvě bytosti, dobrou a zlomyslnou. Četl jsem od těch dob mnohem vybroušenější horory, ale tohle děsivé Stevensonovo tajemství má v sobě hluboký filosofický přesah. Až mě mrazí, když ve Stevensonově životopise čtu o jeho smrti (v roce 1895). Když náhle uprostřed pilné práce na novém románu padl poražen mrtvící, stačil ještě vykřiknout: "Proboha, já nemám svoji tvář!" Měl snad pocit, že se mění v děsivého Jekkyla?

 Je škoda, že u nás považujeme Stevensona pouze za autora knih pro mládež. Jeho ostatní díla, například pozoruhodné historické romány ze skotských dějin, tichomořské příběhy, humoristické povídky, eseje, nebo brilantní cestopisy kromě odborníků skoro nikdo nezná. A už vůbec se neví, že bojoval za práva domorodců na ostrovech, kde se na sklonku života usadil, a byl jimi proto uctíván jako velký kouzelník a moudrý muž. Měl domorodé jméno "Vypravěč příběhů". Na těchto ostrovech totiž, na rozdíl od naší zprofanované civilizace, jsou vypravěči příběhů nejváženějšími lidmi. Jsou totiž nositeli kmenové paměti. Bez nich by život domorodců ztratil smysl, nebyl by zařazen v čase.

 Věnujme tedy v sobotu tichou vzpomínku autorovi, jenž byl teprve nedávno vrácen do oxfordské encyklopedie světových spisovatelů, odkud ho kdysi vykázali jako pisatele nepříliš hodnotného čtiva.