LORETO aneb NÁVRAT DO SVATÉ CHÝŠE

Cesta lemovaná stromořadím a kapličkami stoupá na vrchol kopce, kde v záři svátečního dopoledne se bělají ambity Maria Loreto, Svaté chýše Panny Marie. Hlas zvonů stoupá nad cibulové věžní báně a letí vstříc znaveným poutníkům. Ztracený obraz z dětských vzpomínek, který navzdory nepřízni doby po desítkách let znovu ožil, se vrací jako pečeť příslibu, že zlo může být překonáno silou víry, lásky a odpuštění…

Pojďme navštívit místo, v němž se jedinečným způsobem otiskla duše Chebska. Musíme se vydat pár kilometrů na jih od města Chebu, až na pokraj pásma lesnatých pahorků lemujících česko-bavorskou státní hranici. Napřed sestoupíme do údolí Mohelenského potoka, nad nímž se na skále do výše třiceti metrů zdvíhá chmurný válec Černé věže. Zůstala tu jako unikátní pozůstatek románského ministeriálního (správcovského) hradu Altkiensbergu (Starého Kynšperku), patřícího původně k chebské císařské falci a zbudovaného již kolem roku 1200 při německé kolonizaci původně slovanského území. Jako císařův úředník zde vládl panovačný Henrich von Kiensberg, přezdívaný Zlý Jindřich. Věž se tyčí nad dřevěným mostem přes hluboký hradní příkop, jako by její temné zdivo rostlo přímo ze skály; Z vnitřní strany jsou její kvádry skládány zajímavým „klasovým“ způsobem. Podle legendy je zlověstná stavba spjata s tragickým osudem českého šlechtice Hroznaty.

 Tento přední dvořan krále Přemysla Otakara I. založil na říčce Teplé významný premonstrátský klášter, po smrti ženy a dětí věnoval klášteru veškerý svůj majetek a vstoupil do něj jako prostý řádový bratr. Hroznatova činnost ovšem narážela na kolonizační snahy německé šlechty a vedla k rozporům, které nakonec vyvrcholily tím, že „Zlý Jindřich“ nastražil na Hroznatu léčku, polapil ho a uvěznil v Černé věži.

 Žádal od opata tepelského kláštera výkupné, Hroznata však nedovolil, aby za něj bylo zaplaceno, protože požadovaná částka by mladé mnišské společenství zcela zruinovala – což patrně také bylo hlavním cílem únosu. Jindřich mořil zajatého rytíře hlady v temné, vlhké a studené věži, až ho umořil k smrti (14.7.1217). Smutný osud šlechtice Hroznaty se stal příkladem nezištné oběti a jeho jméno bylo povýšeno mezi blahoslavené (dodnes se však nedočkal uznání za svatého!). Hrad Starý Kynšperk je od těch dob nazýván Starým Hroznatovem.

 Odvracím se od temné věže a zadívám se k východu; tam, na oblém vrcholu příkrého kopce se spolu s jitřním sluncem oslnivě rozsvěcí bílý symbol naděje, brána, skrze niž stoupá cesta „z údolí stínu smrti“ k otevřenému nebi. Ano, to je půvabný poutní areál proslavené Lorety. Na Kostelním vrchu nad Starým Hroznatovem stávala sice již od poloviny 16. století evangelická kaple Sv. Ducha, ale teprve jezuité, když po třicetileté válce získali zdejší zpustlý statek, pochopili, že tu mají připraveno ideální jeviště pro sehrání velkého mysteriálního příběhu. Shromažďovali od různých dárců peníze a postupně pomocí promyšlených staveb zapisovali do okolní krajiny jednotlivé kapitoly dramatu o zrození, umučení a vzkříšení. Vzniklo celkem 23 zastavení velké křížové cesty, která začínala v Podhradě na okraji Chebu, u Červeného mlýna, zatopeného dnes vodami Jesenické přehrady, a končila Božím hrobem, asi 500 m za Loretou na pokraji lesa.

 Pouť však nevrcholí poznáním prázdného Kristova hrobu; skutečnou tečkou je až návrat k Loretě. Ta je umístěna uprostřed ambitů se čtyřmi nárožními kaplemi, mezi hranolem vstupní věže s hodinami a kostelem sv. Ducha při zadní vnější straně křížové chodby, který má pozoruhodný půdorys šestnáctiúhelníku. Sama Loreta je velmi neobvyklou stavbou. Její základ tvoří blok strohého kvádru s rovnými stěnami bez oken, zaklenutý valenou klenbou a dodržující přesně dané vnitřní rozměry 897 x 421 cm. Je prý kopií „Svaté chýše“ (Santa Casa), v níž kdysi žila v Nazaretu Pana Maria, a která byla poprvé zbožnými poutníky navštěvována v italském městě Loretu, kam ji prý přinesli osobně andělé, aby ji uchránili před zbořením.

 Ze zamřížovaného výklenku v čele téhle zvláštní stavby se na mne dívá Pana Maria, vyřezaná z lipového dřeva podle loretské předlohy – a má černou tvář! Po její levé ruce, na níž drží stejně černého Ježíška, se na obnažené cihlové zdi šklebí podivná klikatá trhlina. Chyba restaurátorů? V žádném případě! Legenda vypráví, jak jednou za velké bouře udeřil do Santa Casy blesk, s ohlušujícím třeskem sjel dolů po vnitřní straně stěny a navždy ji poznamenal. Všechna omítka odpadla – až na jedinou výjimku: Tam, kde byla namalována Pana Maria, zůstal kus fresky nepoškozený! To bylo považováno za zázrak! Náznak pukliny je tady od těch dob pietně uchováván.

 Je pravděpodobné, že zvláštní podoba Svaté chýše je odvozena od původních svatyní staroegyptské bohyně Ísis. Právě ta bývala zobrazována s temnou tváří, jak stojí v modrém plášti posetém hvězdami na měsíčním srpku a na levici drží malého synka Hóra – Sokola, který si hraje se zeměkoulí. Její uctívání bylo natolik oblíbené, že v helénistické době se rozšířilo po celém antickém světě a jeho prvky byly převzaty i do mariánského kultu… 

 Po létech slávy, kdy sem putovala procesí z Čech i Bavorska, postihlo hroznatovskou Loretu zlé období. Napřed poválečný odsun německého obyvatelstva a poté v padesátých letech vyhlášení zakázané pohraniční zóny. Poutní areál i kapličky křížové cesty se postupně měnily ve zříceniny, skrze propadlé krovy prorůstaly koruny bříz, velká věž vyhořela, cenný inventář byl rozkraden, jen černou Pannu Marii Loretánskou se podařilo uložit na faře v Chebu a několik soch ze zastavení křížové cesty na poslední chvíli zachránilo Chebské muzeum. Pohraničníci se z dlouhé chvíle cvičili ve střelbě na mariánskou sochu v průčelí vstupní věže…

 A přesto znovu přišlo vzkříšení! Zasloužil se o něj hroznatovský rodák Anton Hart, člověk, na němž se doba těžce podepsala, ale on nezatrpkl, protože ho držela mocná síla víry. Sám vzpomíná na rozhodující okamžik, kdy jako voják wehrmachtu byl odvelen na ruskou frontu: „Za zimních bojů u Kurska jsem ležel s těžkými omrzlinami a na pokraji sil ve sněhu a myslel jsem, že umírám. Najednou se mi před očima vybavila cesta od našeho domu na kopec k Maria Loreto, slunce svátečního jitra, hlas zvonů, dojemně krásný svět dětství a důvěry v laskavou Matku… A já si řekl, že jestli tohle přežiji, tak se budu Paně Marii revanšovat.“

 Pan Hart válku přežil, ale přesto mu domov nebyl dopřán. Již v září 1946 musel s celou rodinou odejít do Německa. Usadil se alespoň co nejblíž, ve Waldsassenu. Nežilo se mu špatně, vybudoval prosperující cihelnu, ale přesto za největší štěstí svého života považoval chvíli, kdy se mohl vrátit do Starého Hroznatova, aby, jako již starý muž, konečně splnil dávný slib. Založil ve Waldsassenu Spolek pro obnovu Lorety a získal řadu sponzorů mezi soukromníky i státními institucemi na obou stranách hranice. A za pouhé čtyři roky povstala Loreta v nové kráse! Ing. Anton Hart byl za své zásluhy poctěn čestným občanstvím města Chebu, německý prezident mu udělil Záslužný kříž 1. stupně a v roce 2003 obdržel papežské vyznamenání Velký kříž řádu sv. Silvestra. Více než všechna uznání pro něj však znamenalo, když opět uviděl procesí, stoupají cestou na kopec k bílým ambitům Maria Loreta…  Kruh životní výzvy, který pro něj započal před lety v mrazivé závěji u Kurska, se uzavřel. A uzavřelo se i další kolo mnohem většího kruhu, započatého kdysi blahoslaveným Hroznatou v temnotách Černé věže…