Májové putování po tajemných místech

Měsíc květen se nám letos opravdu vydařil. Byl žhavý, s letním sluncem, pracovně hektický, radostný i znepokojivý. Vlastně to začalo už v posledních dnech dubna. Schůzka v Žebráku v knihovně, to byl radostný zážitek, neboť pracovnice berounského muzea, které má svou pobočku ve staré žebrácké škole, přivezla několik beden jedinečných dokumentů, obrazů a starých fotografií. Společně s ní a paní knihovnicí jsme je probírali celé odpoledne. Našli jsme tam skutečné unikáty, které ještě nebyly nikde publikovány. Odnesl jsem si ke skenování do studia Machart tašku materiálů, shromážděných v knihovně od místních pamětníků, které tam přínášeli v reakci na naši výzvu v obecním zpravodaji. Muzejní materiály mi pracovníci muzea předají zkopírované na DVD. Zdá se, že to bude opravdu pěkná knížka o podivuhodných proměnách malého městečka během dvou staletí.

Dne 25. dubna jsme se sešli se členy studia JOP (bratry Fišary) a dalšími příznivci a známými v originálním "Baru u poutníka Hrocha". Je to vlastně klubová hospůdka v přízemí rodinné vily, s jedinečnou atmosférou a promítacím sálkem. Impozantní postavou je sám "poutník Hroch", obrovský chlap, mohutný a o celou hlavu vyšší než já (a to nejsem žádný mrňous!). Je velmistrem české odbočky řádu templářů, podílí se na rekonstrukci Nového hradu u Karlových Varů, píše básničky pro děti, cestopisy a meditativní texty, spolu s kolegou Berkou pořádají v létě kočovné divadlo, a vydává se na dlouhé pouti. Zrovna nedávno se vydal pěšky z Nového hradu až do Říma, nesl přes rameno dřevěnou sochu svatého Václava a ve Vatikánu si ji nechal osobně posvětit od papeže Benedikta. Kecky, ve kterých tu dlouho štreku ušel, jsou pověšené na stěně hospůdky. Také má na zdi pravý katovský meč, aby bylo jasno, že je ochráncem práva a spravedlnosti. Je natolik zajímavou postavou, že si ho do své televizní šou pozval i herec Kraus. Jsem rád, že jsme se poznali. Hlavním bodem programu byla premiéra první části cyklu "S kamerou za záhadami", traileru k mému románu "Smrt ve stříbrné zbroji" a jako bonus jsem promítl svoji strašidelnou televizní grotesku "Horor, aneb Četba na dobrou noc", která sklidila velký smích, ohlas a potlesk.

V sobotu 28. dubna, v letním vedru (29 °C!) jsme absolvovali další z výletů, pořádaných paní Holečkovou ve spolupráci s Městskou knihovnou Beroun a Loděnickým svazem zahrádkářů. Vlastně to bylo putování po místech, která se objeví v naší nově připravované knížce. Začali jsme v Praskolesích u pozoruhodné kaple sv. Prokopa s nově odhalenými unikátními gotickými freskami, v Hořovicích neušel naší pozornosti dokonale maskovaný středověký hrad (Starý zámek) a zejména krásně opravená Loreta, do níž jsem se dostal poprvé v životě. Unikátní kopie Svaté chýše byla zcela zdevastovaná, stala se útočištěm bezdomovců a narkomanů, a jen díky neuvěřitelnému úsilí a obětavosti místní nadšenkyně se podařilo jedinečnou svatyni opravit a uvést do původního stavu. Na další cestě jsme poznali malebný hornický kostelík v Mrtníku, vstoupili jsem do Brd, až na hrad Valdek, napili jsme se osvěžující zázračné vody ze studánky Panny Lídy, k níž nás zavedl syn mrtnického kostelníka (neznalý člověk by ji těžko hledal, i když je hned u lesní silničky), pohlédli jsme do očí svatému obrazu Panny Marie v klášteře Svatá Dobrotivá (komu splní prosby, na toho prý Bohorodička z obrazu mrkne!) a svou cestu jsme navečer zakončili v příjemném selském dvoře renovovaného historického statku v Olešné. Večer byl malebný mezi roubenkami, ve starém sadě, kde bzučely včely. Horký den jsme přežili jen díky tomu, že jsme se pravidelně schlazovali v kostelích. Zejména chrám ve Svaté Dobrotivé měl atmosféru chladničky zapnuté na vyšší výkon.

 Nezvykle horký den čarodějnic jsme prožili na chalupě v Kublově, ohně opět plály pod Velízem, a májové ráno bylo nostalgické, jak z mého románu "Sekera strážců". Trochu mě znervózňuje "vlčí mlha", tajemné šedé kontury, do nichž se mi halí svět. Lékařská diagnóza je jasná: šedý zákal na levém oku! Slepota věštců... Naštěstí v dnešní době už nejde o nic tragického, během čtvrthodinové operace získám novou čočku a prý budu opět vidět jako rys. Snad si pak povšimnu i věcí, které mi doposud unikaly! A přesto ta nostalgie z pomíjivosti všeho na mě občas dolehne, smutek z krásy, z bělavosti obláčků, které "dálným nebem plynou", jak praví klasik Mácha.

 Druhého května jsme měli v Jincích sraz s pracovníkem správy vojenských lesů, který nás vzal společně s fotografkou Holečkovou, jejím manželem malířem Žabinským a kolegou záhadologem Kročou na výpravu do "zakázaného" vojenského pásma. Na Valdeku nás zaskočily včely, rojící se na druhém nádvoří, vynahradila nám to však romantická monumentalita Jindřichovy skály, nejkrásnější vyhlídky v Brdech, jejíž útesy, zdvíhající se nad kameným mořem obřích balvanů, jsou korunovány zbytkem původního secesního zábradlí z komárovské litiny, což je pozůstatek romantických úprav, které v okolí Valdeka nechala dělat v 19. stol. hořovická paní hraběnka. Našli jsme prameny Červeného potoka v malém rašeliništi pod dopadovou plochou Jordán. Mech se pod našima nohama zlověstně houpal, byla v něm zarytá rezavá nábojnice vybuchlého dělostřeleckého granátu. Dopadová plocha je fascinující prostor, jakási tundra, porostlá volně roztroušenými skupinkami břízek a boroviček a pokrytá souvislým kobercem přes metr vysokého vřesu. Na střelnici Brdo se zrovna střílelo, dunivé rány se rozléhaly lesem. Později jsme přes dopadovou plochu projížděli autem, náš průvodce nám ukazoval krátery a spálená místa. Vojenští hasiči jsou neustále připraveni hasit les, ale většinou ty lokální požáry uhasnou samy od sebe. Náš průvodce nám líčil, jaká spousta křemenáčů a brusinek se skrývá v těch vřesových porostech, jak na rašeliništích skáče z jednoho ostrůvku na druhý. Brdská rašeliniště nejsou sice tak hluboká jako šumavská, ale ono i když zapadnete do bahna jen po kolena, těžko se z něj dostáváte. Prohlédli jsme si místo, kde stávala vesnička Hrachoviště. Zůstala z ní jen jedna stodola, využívaná vojenskou správou, studna a dvě památné lípy, paradoxně vysazené osadníky na památku založení Československé republiky. Nedávno jeden z posledních žijících rodáků obnovil kříž na bývalé návsi a pod lipami nechal umístit pamětní kámen s připomenutím jména obce. Další tři vesnice zanikly v oblasti Pařezských rybníků. Zůstalo jen fascinující údolí v lesích s nádhernými vodními plochami a meandrujícím potokem, jenž se mění v říčku Klabavu. Žije tady největší populace chráněného raka kamenáče. Průvodce nám ho chtěl ukázat, ale po bouři, která se v noci přehnala nad Brdy, byla voda zkalená a divoce hučela. Fascinovalo mě, proč jsou zatáčky na lesních asfaltových silničkách dlážděné, jako městské ulice. Byl jsem poučen, že je to kvůli tankům a pásovým vozidlům, protože ty zatáčejí tak, že zabírají jen jedním pásem a proto by asfalt v zatáčkách přímo "rozorali". Po kamenných kostkách pásy lépe sklouznou. Spatřili jsme i exkluzivní dřevěný zámeček Tři trubky, kam jezdívali za loveckou kratochvílí významné státní návštěvy. Má vlastní elektrárnu, která je šikovně ukrytá v roubeném domku nad rybníčkem, takže spíše připomíná starý mlýn nebo hamr a krásně do lesního prostředí zapadá. Všechny tyhle zážitky  (a mnohé další, které jsem záměrně neprozradil) se objeví v plánované knížce o středních Brdech.

Na fotoreportáž z našeho putování se můžete podívat na mém albu po kliknutí ZDE.

 V pátek 11. května dosáhlo vedro rekordní hranice 31°C. Úplně propocený jsem se vracel autobusem do Prahy, protože večer mě čekalo živé vysílání internetového rádia Applaus. Hodinu jsem vyprávěl v těsné komůrce se sluchátky na uších, odpovídal jsem na dotazy posluchačů, zejména o tajemných zvucích z nitra země (pouštěli jsme autentické unikátní nahrávky!), ale také o tajemných Brdech, o divných obrazech, které se zjevují na omítce, o vycházejícím románu "Smrt ve stříbrné zbroji", o "Záhadách Toma Wizarda" a o projektech našeho studia "JOP". Jako honorář jsem dostal dva buřty na rožni a pivo; poseděl jsem v zahradní besídce u studia a bylo to fajn. Ti, kdo vysílání nestihli, si ho mohou po čase pustit z archivu rádia Applaus, v rubrice Mystery Club.

 V noci přišel déšť a ráno jsem se probudil do zamračeného, chladného dne. To prudké ochlazení na nějakých 14°C bylo přímo šokující. Nebylo jisté, jak zvládneme s Jirkou Fišarem plánovanou druhou výpravu "S kamerou za tajemstvím". Nakonec jsme to riskli, sešli jsme se u metra na Pankráci - a udělali jsme dobře. Až na protivný vítr, který ruší zvukový záznam, byly podmínky výborné. Lepší, než včerejší úmorné vedro! Trasa vedla před Dušníky s tajemnou Homolí, na Libomyšl s mohylovitým pahorkem Hrádkem a končila v Neumětelích u hrobu bájného Šemíka. Tento díl se bude jmenovat "Cestou dračích jezdců" a hledáme v něm mýtické souvislosti pověstí o hrdinovi na koni, pohřbeném v mohyle hlíny, o sv. Jiří a souboji s podzemním drakem. Kromě bratří Fišarů s námi v autě jela i jejich matka, činnorodá, fyzicky zdatná dáma, a malý Jiřího synek. Chvílemi to bylo značně dobrodružné, když jsme třeba třikrát obíhali Dušnickou Homoli, abychom z hlubin vyvolali koňského ducha, nebo když jsme šplhali zarostlým srázem po klouzající pěšince na vrchol Hrádku, přes hluboký hradní příkop zaniklé tvrze. Potěšili nás živí koně, potomci Šemíka, pasoucí se v ohradě pod Hrádkem. Myslím, že tento druhý díl cyklu bude ještě lepší než ten první. Učíme se za pochodu.

 A čekají mě další plány. Do Kublova za mnou koncem měsíce opět přijede Tom Wizard, tentokrát bude podnikat dle mého návodu "Cestu do pravěku" a najde živého trilobita. Jsem zvědav, jestli se ho do té doby podaří v akváriu z vajíčka vypěstovat :-). Je přede mnou Knižní veletrh. A musím dokončit třetí díl Žofie. Pracuji na ní intenzivně, zajímavě se mi rozvinul její vztah k Janu Žižkovi, teď už Žofie připravuje největší dělostřeleckou baterii, jaká ještě nebyla před ní nikdy v Čechách použita. Jako vladařka českých zemí, jmenovaná Zikmundem po smrti krále Václava, se musí bránit proti fanatickým extrémistům, kteří se pokouší ovládnout Prahu. Byl to obtížný úkol a navzdory všemu ho zvládla se ctí! Jsem zvědav, co mému pojetí počátků husitství, viděných ze zcela jiného úhlu, než jak je vykládá tradiční český vlastenecký dějepis, řeknou čtenáři.

 Jsem v očekávání, v mlze, potřebuji nové oči. Možná je to i symbolické...