Počátek letošního roku zcela popřel platnost staré pranostiky: "březen - za kamna vlezem, duben - ještě tam budem..." . Od poloviny února je téměř nepřetržitě (asi tak se třemi dvoudenními výjimkami!) krásné, slunečné a čím dál teplejší počasí. Prý nejteplejší zima a jaro za posledních 70 let! Člověk je z toho tak trochu vyvedený z míry, zchvátilo mě i nějaké to nachlazení. Na vycházky do přírody nemám paradoxně tolik času, kolik bych chtěl, neboť hekticky dokončuji několik knih. S úlevným vydechnutím jsem do nakladatelství REGIA odeslal počátkem dubna rukopis volného pokračování "brdské trilogie", dalšího cestopisu z cyklu Tajemné stezky pod názvem MAGICKOU KRAJINOU MEZI BRDY A KŘIVOKLÁTSKEM. Teď jsme společně s redaktorem ing. Martincem ve fázi shromážďování starých rytin, pohlednic a fotografií, které budou opět tvořit obrazový doprovod.
Po delším přerušení jsem se opět vrátil k práci na románu z roku 1848. Je to náročné téma, každou chvíli narazím na nějaký historický otazník, na postavu, která není nijak doložena, na rozdílné letopočty. Zjišťuji, že v historických podrobnostech vládne poněkud "bordel". Ale mám radost, že se mi podařilo odhalit několik nečekaných souvislostí. Začíná se mi rýsovat celková atmosféra románu, která bude nesena touhami mládí a vírou ve skvělé technické "století páry". Bude to velkolepá freska, kde ústřední dramatická linie vztahu dvou mladých lidí, Čecha a Němky, je obklopena úžasným komparsem dalších hrdinů, od nejvyšších úředníků a generálů až po prosté studenty a dělníky. Pokusil jsem se o trochu jinou formu, včetně členění na kapitoly nadepsané svéráznými, možná trochu ironickými titulky. Pokouším se o syntézu humoru, místy téměř černého, s vášnivými emocemi a tragickými událostmi. Když koutkem oka sleduji v televizi, co se právě děje na Ukrajině, když tam vidím ty barikády a zvláštní záři ohňů z hořících pneumatik nad kyjevským náměstím Majdanek, které všem obrazům dodávají kolorit jak ze starých Ejzenštejnových revolučních filmů, najednou mám pocit, že píšu o něčem děsivě aktuálním. Doufám, že to tak pochopí i budoucí čtenáři mého románu.
Letošní rok je zvláštní i mimořádným zájmem o besedy, zájezdy a přednášky. Každou chvíli zadrnčí telefon a volá mě nějaká knihovna, škola nebo televizní studio. Zrovna v době, kdy se o mě pokoušela nemoc a jenom jsem sípal, mě pozvali do soukromého televizního studia Cesty k sobě. Když mě naložili na konečné metra, připadal jsem si, jako když mě vezou někam na Mars. Podivuhodná budova s válcovou věží a prosklenými stěnami v parku poblíž Průhonic, rodinné centrum esoteriky, léčitelství a mystiky... Starší paní mě usadila v kuchyni a hostila mě výborným domácím štrůdlem, ve vedlejším sále profesionálně vybavené studio, přes hodinu jsem vyprávěl, odpovídal na otázky matky a dcery, na konci už jsem jenom sípal. Na další rozhovor čekal snědý Ind v nějakém mnišském hávu, prý jeden z posledních členů sekty Sad-bajů, kteří založili naši Prahu (!). Opravdu zajímavý zážitek, ten rozhovor se mnou prý bude umístěn na jejich webovém vysílání.
V dubnu mě kolega Bauer opět zval na Zeyrovy Vodňany, ale zrovna jako naschvál se mi na stejný termín ozvala produkce z brněnské televize, že chce, abych jako "expert" opět vystoupil v dětském seriálu "Záhady Toma Wizarda". Tentokrát se dvojice mladých pátračů vydala odhalit tajemství "Čertovy brázdy". Dorazil jsem v poledne vlakem do Českého Brodu a tam už na mě čekalo televizní auto. Zajeli jsme do Chotouně k Prokopově mohyle, kde jim ukazuji konec, ale i domnělé pokračování pradávné pravěké dálnice, po níž se patrně dopravoval ze Sázavy vysoce ceněný bílý mramor na výrobu náramků. Zrovna ten den byl jako naschvál pošmourný a deštivý. Párkrát jsme opakovali scénu, kdy dlouhým putováním unavené výzkumníky přivedu k mohyle. Nemohl jsem se pouštět do dlouhých a podrobných výkladů. Vlastně šlo o stylizovaný dialog jako v hraném filmu.
A aby se to nepletlo, tak ještě na nádraží v Českém Brodě mi volá Česká televize, že by se mnou chtěli natočit rozhovor k problematice záhadného "muže bez paměti", jenž se právě objevil v Norsku a patrně je českého původu. Někde na internetu si redaktorka našla, že jsem o podobném případu, o Karlovi Novákovi z Kladna, psal v jedné ze svých knížek. Štáb s kameramanem a zvukařem dorazil hned druhý den ke mně do Vršovic, byt nám trochu převrátili vzhůru nohama, natočili mě před mojí knihovnou, kde se jim líbila zavěšená kytara s romantickým máchovským kloboukem. Mluvil jsem skoro deset minut, zkusilo se několik verzí, pak ještě v kuchyni u stolu s redaktorkou, jak listujeme v mé knížce. Poradil jsem jim, že mohou použít ukázky ze staršího televizního dokumentu režiséra Císařovského "Neznámý č. 44". No, ta reportáž v publicistickém magazínu "168 hodin" byla docela zajímavá, i když moje povídání sestříhali zhruba na jednu minutu! Tak už to zkrátka v televizi chodí.
Přes víkendy jsme přece jen podnikli pár výletů, třeba do Malé Chuchle, kde mě příjemně překvapila parková úprava kolem lázeňského mariánského pramene a rozsáhlá zoologická zahrada, zaměřená na zvířata žijící v Čechách, s daňky, jeleny, muflony, ale i spoustou drobných šelem a ptáků. U kostela na vrcholu chuchelského háje vykáceli stromy nad srázem a tak se zde otevřela krásná vyhlídka do vltavského údolí, na Prahu, Bráník, až ke Zbraslavi.
Čeká mě plno zájezdů, jak s berounským klubem paní Holečkové, tak i s jinými, například se mi ozval bývalý spolužák Vláďa ze základní školy v Žebráku, že organizuje v berounském kempu tradiční setkání majitelů přívěsů - karavanů a pořádá pro ně zájezd "Po stopách Oty Pavla" - a chce mě samozřejmě jako průvodce. To je všecko moc krásné a zajímavé, k tomu ještě slavnostní otevření naučné stezky na Kounovských řadách, čarodějnice na Okoři, výlet na Zbirožsko, přednáška s kolegou Motlem na hradě Karštejně o "krvavé Kateřině" a tajemství českých korunovačních klenotů...
Měl bych psát! Proboha, kdy budu psát!! Protože každá tahle akce mě rozhodí, a pak mi dost dlouho trvá, než se zase dostanu do atmosféry vyprávěného příběhu. Říkám si, že bych si mohl vlastně užívat důchodu, sedět na lavičce v parku a krmit sýkorky! Nevíte, proč to nedělám?
Vytvořeno službou Webnode