Mystéria Staré Kouřimi

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

POBITI, PROKLETI A VYMAZÁNI Z ČESKÝCH DĚJIN

Nad pustou plání skučí vítr, jako by naříkal nad zkázou největšího města v Čechách. Nezbylo nic ze stovek jeho domů, beze stopy zmizel velkolepý knížecí palác, vyschlo i posvátné jezírko, u něhož věštkyně Libuše prorokovala městu slávu, která se bude jednou dotýkat hvězd… Ne, to není scéna z postkatastrofického románu o zániku Prahy. To je příběh prvního hlavního města českých Slovanů, které bylo mocné, bohaté a silně opevněné už v době, kdy Praha vypadala jako pouhý shluk vesnic a malých hradišť kolem vltavských brodů.

 Vydali jsme se na Starou Kouřim, jejíž osud se dá srovnat se zánikem starověkého Kartága. Historik a archeolog Michal Lutovský o ní napsal: „Stará Kouřim je výjimečným objektem, který nemá mezi našimi slovanskými hradišti srovnání. Máme před sebou nejrozsáhlejší a nejdůkladněji opevněné sídliště druhé poloviny 9. a počátku 10. století, nejvýznamnější mocenské středisko raně středověkých Čech…“

 Kouřim byla centrem knížectví Zličanů. Osudy tohoto státního útvaru neznáme, neboť dějiny píší vítězové, což byli v tomto případě Pražané. Kosmas jen na okraj své kroniky připomíná báji o bratřích Čechovi a Lechovi, kteří se rozešli pod horou Řípem. Lech putoval, dokud nenašel vhodné místo, kde by se mohl usídlit. Tam, na znamení úspěchu, nechal na ploché skále (kamenném oltáři) zapálit velký oheň. Kouř z Lechovy obětní hranice byl vidět až z Řípu, a tak se ono místo začalo nazývat Kouřim. Ve skutečnosti nemá název hradiště patrně nic společného s kouřem, je převzat ze staroíránského výrazu „chaorim“, což znamená „stádo dobytka“. Od něj pochází i označení národa Chorvaté, čili Pastevci. Kouřim byla patrně „Hradem pastevců“.

Lechův kámen

 Stoupáme z údolí říčky Kouřimky na vysoko položenou náhorní plošinu. Úvozová cesta nás vyvede až na svažitou louku, na jejímž vrcholu se před stěnou křovinami porostlého valu impozantně tyčí narezlý, asi tři metry vysoký kamenný blok. Je tedy mimo areál hradiště, vně valu, což mělo zřejmě symbolický význam, snad se tím zdůrazňovalo, že kámen patří všem. Nebyl sem odnikud dopraven, vyrůstá rovnou ze skalního podloží, což vzrušovalo fantazii našich dávných předků. Možná ten skalní výchoz trochu otesali a upravili. Právě na něm prý Lech zapálil legendární oheň, jímž děkoval bohům. Uctívání Lechova kamene bylo skutečně doloženo četnými nálezy keramických střepů a opálených zvířecích kostí v jeho okolí. Ve vrcholném středověku tu bývalo dokonce popraviště, kde se upalovaly čarodějnice. Podle nepodložených tradic sloužil tento balvan jako „nastolovací kámen“ zličských knížat. Dovedu si živě představit, jak nového knížete slavnostně vyvedli po dřevěných schůdcích na „stolec“, a tam ho za provolávání slávy usadili na beraní kožešinu, na hlavu mu vložili špičatou čepici a do ruky mu vtiskli mocný čakan, tepaným stříbrem zdobenou obřadní sekeru…

Sněmovna bohatýrů

Hlavní vstup do hradiště byl vskutku monumentální. Dva dřevěné můstky vedly přes 12 m široký a 5 m hluboký příkop do dvou esovitě prohnutých průchodů, mezi nimiž se tyčila dřevěná obranná bašta. Samo těleso 5 m vysoké hradby bylo tvořeno z roubených komor, vyplněných udusanou hlínou. Při odkrývání zaneseného příkopu našli archeologové větší množství zasypaných mužských koster, promíšených železnými hroty šipek a zbytky poškozené výstroje. Nepohřbená těla pobitých bojovníků se doslova hromadila u obou vstupních průchodů. Je to nesporné svědectví o posledním úporném boji. Stará Kouřim tehdy padla pod náporem Pražanů a definitivně ztratila možnost stát se hlavním městem Bohemie. Vydrancované a vypálené hradiště, jehož zánik se uvádí k roku 936, bylo ponecháno svému osudu. Od těch dob na něm nikdo nežil. Vítězové nad ním patrně vyhlásili klatbu, rituální zákaz dalšího osídlování. Své vlastní hradiště si přemyslovská knížata zbudovala na protilehlé straně údolí, aby odtamtud měla vyvrácené město na očích.

 Pláněmi, na nichž kdysi stály dřevěné hospodářské dvorce, dojdeme až k nejvyššímu bodu, takzvané akropoli. Zde stávalo samostatně opevněné knížecí sídlo. Na zbytku valu se mezi stromy bělá malá kaplička sv. Víta (jako skrytá ironie ke katedrále sv. Víta na Pražském hradě). Málokdo ví, že právě stojíme v geografickém středu Evropy. Pod našima nohama se protínají pomyslné čáry: 15. poledník se tu kříží s 50. rovnoběžkou. Ano, tady je srdce Evropy – a ne v Praze!

 Původně zde ovšem stála velmi zvláštní stavba, jaká nemá na našem území obdoby. Byla to 6 m široká a 90 metrů dlouhá chata, jakási obří dřevěná housenka. Soudí se, že šlo o tradiční „knížecí síň“, jakou známe z ruských bylin nebo severských ság, shromaždiště, kde se scházela a společně hodovala knížecí družina, kde kníže konal soudy a přijímal cizí vyslance. Je podivuhodné, že o slavném kouřimském „soudném domě“ se zmiňuje i Václav Hájek z Libočan. Ten dokonce tvrdí, že zde byl uložen první zákoník, vyřezaný do bukových desek a sestavený samotnou kněžnou Libuší.

Libušino jezírko

 Od akropole sestoupíme do mělkého úvalu, kde se skrývá nejmystičtější místo hradiště. Mezi křivolace rostoucími kmeny starých vrb spatříme obdélnou prohlubeň nádrže, která, bohužel, bývá po většinu roku vyschlá. Dávný pramen, který ji napájel, se ztratil. Přesto tohle místo dýchá úžasnou, velmi příjemnou atmosférou.

 V dobách slávy hradiště vypadalo jezírko ještě tajemněji. Lemoval ho val, na němž neustále hořely ohně, mezi nimiž se po schůdcích sestupovalo na dřevěné lávky lemující zpevněné břehy. Určená kněžka tudy sestupovala, aby v zrcadle hladiny spatřila obrazy budoucích dějů. Možná, že její titul zněl „libuše“ (bylo to tedy označení funkce, nikoliv osobní jméno).

 Na jihovýchodním břehu jezírka se nacházelo pohřebiště zličských knížat. K nejcennějším nálezům z jejich bohaté pohřební výbavy patří tehdejší „korunovační klenoty“: stříbrný nákrčník v podobě hada, bronzové kopí a čakan, obřadní sekerka zdobená stříbrem. Předměty nesou typické znaky práce perských zlatníků. Podivné orientální vlivy najdeme i na dalších skvostech. Je pravděpodobné, že Kouřim se stala útočištěm uprchlíků z rozvrácené Velké Moravy a že Metodějovi žáci ještě stačili v jezírku pokřtít první křesťany. Posledním pohřbem z počátku10. stol. je bohatá žena, označovaná jako „kouřimská kněžna“, jejíž šperky patří ke špičkám tehdejšího evropského klenotnictví.

 Pouhé dvě desetiletí poté vše zaniklo v křiku útočníků, řinčení mečů, plamenech a dýmu… Slavná Kouřim byla vyškrtnuta z českých dějin.