Nabarvené ptáče

Moje úvaha o filmu režiséra Marhoula, který vzbudil velké polemiky a vzrušení. Bývá označován jako jedinečné, a současně velmi odporné umělecké dílo. Jsou v něm trápeny děti i zvířata... Kupodivu, na mne ten film zapůsobil docela jinak. Tohle jsem o něm napsal v diskuzi na facebooku:

Ten film by se dal nazvat podtitulem "putování nevinné duše peklem". Tradiční schéma iniciační cesty, ovšem doslova naruby… Z chlapce se vlivem okolí stává zvířátko, stejně dravé a necitelné, které přijme za své heslo "oko za oko a zub za zub" - ale přesto v něm navzdory všemu přežívá určitý vnitřní smysl pro spravedlnost. Je to svět krajního egoismu - urvat pro sebe všechny slasti a požitky a s nikým se o ně nedělit. Zdá se, že duše toho chlapce, toho nabarveného ptáčete v hejnu nesnášejícím odlišnost, je už odepsaná. Proto jako nejistá, ale úlevná naděje, působí na konci, když chlapec napíše své jméno na zamžené okno autobusu. To je katarze, očištění… Trochu mě zpočátku vadila divná logika příběhu, až neskutečné vrstvení všech forem zla, ale pak jsem pochopil, že jde o podobenství, ne autentický příběh ze života. I když podobné věci se za války na pomezí Polska a Ukrajiny běžně děly. Vesničané tam žili chudě a primitivně jak v 19. století, ve světě pověr, alkoholismu a nespoutaných vášní. K smrti nenáviděli Židy, Rusy a Němce (přesně v tomhle pořadí). Když si třeba přečtete od Šolochova povídky Azurová step, tak tam jsou mnohé podobné situace, včetně krutostí těch kozáckých partyzánů. A kladných postav jsem tam napočetl víc; soucit s chlapcem, i když někdy dost svérázný, tam kromě německého vojáka a starého kněze má i ta vesnická čarodějnice nebo nešťastný ptáčník.