Návrat z jiného času

Ráno v poslední květnový den jsem ležel na nemocniční posteli, hleděl jsem do okna, kde byl vidět komín a kus modrého nebe, poslouchal jsem ze sluchátek hudbu a čekal na okamžik, kdy mě sanitář odveze na operační sál. Je to zvláštní stav nejistoty... Mnozí ho jistě znáte. Pak drnčení vozíku po chodbách, míhání světel nad hlavou, kapačka do žíly, hemžení personálu - a najednou tma. Pád do tmy, bez obvyklého přechodu usínání. A pak probuzení, bez probouzení, najednou plné vědomí až euforie, že to mám za sebou. Ve zkumavce hrst chřestících korálků, které mi vydolovali z ledvin. A protivný kašel. Kyslíkovou trubicí mi podráždili hrtan, kašel byl tím nejhorším trápením, co mě po operaco pronásledovalo, ačkoliv pocit spoutání v síti hadiček na JIPCE nebyl také nijak příjemný. První noc plynula za pípání přístrojů, šumění vody jako by někde za mou hlavou zuřila průtrž mračen (nevím, co to bylo za efekt?) a do toho výkřiky jakési šílené stařenky za protilehlým závěsem... Člověk se probíjí jakýmsi "jiným časem", je v rukou milých sestřiček, které udržují oddělení intenzivní péče, jako by to byl pokojík, ano, dočista jako bych ležel v kuchyni, kde se pár hospodyněk točí kolem kuchyňské linky, ale místo koření a hrnců z nich vytahují zkumavky, injekčkní stříkačky a různé hadice...

 Další dny byly ve znamení postupného ožívání, první procházka po nemocniční chodbě, první jídlo u stolku (první dieta po tří dnech hladovění byla opravdu stylová: dostal jsem čočku s klobásou a kyselou okurkou :-). Venku zuřilo vedro, chodil jsem se chladit na chodbu a četl jsem tam belgické novely a skvělý román "Mandolína kapitána Corelliho". Jsou to dějiny druhé světové války viděné z jednoho řeckého ostrůvku. Ano, v kapce rosy se zrcadlí celý svět a teprve v nemocnici pochopíme smysl času, štěstí okamžiku, kdy tělo necítí bolest... Jak málo někdy stačí k radosti!

 Ale je to za mnou, jsem opět doma a jen náplast v kříži mi připomíná, kudy vedla díra do mé ledviny. Včera jsem začal znovu pracovat na románu Smrt ve stříbrné zbroji. A dnes jsem byl na první procházce v ulicích. Svět se vrací do svých kolejí. Napsal jsem úvodní slovo pro výstavu mé sestry Marušky, výstavu, která bude mít tentokrát prostý název TOULÁNÍ KRAJINOU. Tady je pozvánka:

Už po šesté, opět po roce, se koná tradiční kublovská pouťová

                 VÝSTAVA OBRAZŮ

Obrazy jsou letos instalovány v krásném prostředí nově zbudované

Galerie u MARIE

Najdete ji v Kublově,

ve dvoře truhlářství u Hošků, dům č.p. 6, na návsi.

Toulání krajinou

bude zahájena vernisáží

v sobotu dne 25. června 2011 v 15.oo hodin.

                    Dále potrvá v těchto časech:

NE 10 - 12 a 14 – 18 hod

PO 14 – 18 hod.

ÚT – PÁ 15 – 18 hod.

        Galerii bude dále možné navštívit po domluvě.

TOULÁNÍ KRAJINOU

Toulání je něco dočista jiného než praktické cestování z místa na místo, nemá nic společného se zbožným putováním k vytoužené svatyni, ba ani s naučným výletem za památkami či přírodními krásami. Toulání totiž nezná cíl, nezajímá ho historie ani budoucnost, nezabývá se měřením času a vzdáleností. Toulání je stavem absolutní svobody duše. Jak výstižně říká lidové přísloví, „půjdeme tam, kam nás nohy ponesou“. Budeme se řídit jenom svým srdcem, okamžitým nápadem, který nám vnukne atmosféra místa, necháme se zvábit cestou mřížovanou světlem a stínem, aniž bychom tušili, kam nás přivede.

 Pravda, někdy přijdou krušné chvíle, kdy zjistíme, že už nás nohy dál neunesou, že choroba nás připoutala k jedinému místu. Ale lidská duše, která se během života naplnila až po okraj krásami spatřených krajin, se ani takovým omezením nenechá spoutat a toulá se dál, možná ještě intenzivněji než předtím, neboť má k dispozici nekonečnou zemi vzpomínek a snů, jimiž může procházet rychlostí myšlenky…

 Toulání je plné tajemství a nečekaných překvapení. Je to chvíle zastavení v neúprosném letu času, zázračný okamžik, kdy se jen díváme okouzlenými očima, zatímco krajina se před námi mění v hudební melodii a vyjevuje svůj skrytý smysl.