Návrat z království zimy

Tak jsem si užil pohádkově zasněžený týden na své "poustevně" v Kublově pod posvátnou horou Velízem. Všude bílo, tiše padající vločky, sníh křupe pod nohama a psi skáčou jako by je posedl amok (na dvoře tam pobíhá smečka složená ze tří křepeláků a jednoho velšteriéra!). Daňci rozvážně žvýkají seno a jejich paroží se klátí jako zvláštní lopatovité stromy, jak zvolna obcházejí kolem plotů a hranic naskládaného dřeva... Vrabci zobají drobky na terase spolu s černým kosem, sojky hrabou něco v jehličí pod borovicí (že by hledaly poklad)? Před chatou jsem objevil záhadnou stopu, jako by od nějakého zvířete, ale začínala z ničeho nic a po pár krocích zase končila! Že by nějaký pták, třeba velký dravec? Je to možné. Prostě každý den byl jako z vánoční pohlednice a v té zvláštní náladě se mi v hlavě rodily všelijaké obrazy...

Pořád ještě musím kutit na tom putování po potoce Kačáku, myslel jsem, že budu hotov dnes, ale jak je vidět, je na tom ještě dva dny práce. V pondělí jsme s paní Holečkovou jeli autem do Plzně, měl jsem obavu ze sněhové kalamity, ale v pondělí to ještě šlo. Beseda se konala v Městské knihovně, přišlo asi čtyřicet lidí, byl jsem tam já, Holečková a historik architektury (jméno jsem zapomněl), mluvili jsme hlavně o geniálním barokním architektu Santinin - Aichlovi a o jeho vlivu na plzeňsku. Místní pořadatelka nás uvedla četbou úryvku z Urbanovy knihy "Santiniho jazyk". Zmíněný román psal ve stejné době jako my svoji literaturu faktu. Je vidět, že všichni jsme se v určitou dobu zabývali podobnými věcmi, prostě to bylo ve vzduchu. Pak jsme v té plzeňské knihovně podpisovali knížky, je to zdánlivě pouhá rutina (přesto mám pořád v hlavě, jak jsem podpisoval - poprvé - prvnímu čtenáři - svou první knížku, bylo to v roce 2000 v Berouně, jmenovala se "Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy" - a tenkrát mi srdce tlouklo vzrušením a ruka se mi chvěla. Od těch dob už těch knížek bylo asi 36, ale už to nikdy není jako poprvé. To je asi stejné jako s milováním :-) A přesto je to pořád milé, když přichází čtenář s rozevřenou knihou a já hledám propisku. Často se mi stávalo, že jsem žádnou tužku nemohl najít, nebo nepsala, pak jsem si ji půjčil od nějakého čtenáře a po skončení autogramiády jsem zjistil, že ji mám v kapse, že jsem ji sprostě ukradl. Od té doby raději nosím jednu speciální "autogramovou tužku" v pouzdře (dostal jsem ji k vánocům od vnučky a tak si ji velice vážím).

 Teď už jsem zase v Praze, musím dopsat ten nešťastný Kačák, potom pro Pevnost recenzi dětské humoristické fantasy "Temný tlouštík", pak vyplnit daňové přiznání (věru nepříjemná věc!) - a poté už se konečně, jen občas vyrušen nějakou tou besedou, jak mi připomíná nástěnný kalendář, pustit do románu...