Než padneme do pekel, zahrajeme světu pořádnou hudbu!

Tak dnes uplynulo rovných 195 let od narození národního klasika Bedřicha Smetany! Neuvěřitelné, zanedlouho to bude dvoustovka! A bohužel, z tohoto hudebního bouřliváka se nám stala zkamenělá socha oprašovaná generacemi příčinlivých učitelů. V mém románu SRDCE V KLECI jsem se pokusil vrátit původní lidskou podobu tomu Frickovi, malému "čertíkovi", jenž handikap malé postavy přebíjel až přehnanou elegancí v oblékání, jenž sršel energií, tančil jako ďábel, měl nezkrotný sexuální apetit a hlavu plnou krásné hudby... Ačkoliv román SRDCE V KLECI je příběhem podobného bouřliváka Jana Nerudy, významnou roli tady hraje Nerudovo přátelství s Frickem, jak Bedřichu Smetanovi důvěrně říkali přátelé. Výročí připomíná jen málokdo - potěšil mě internetový vyhledávař google, kde je dnes záhlaví s animovanou verzí Bedřichova nejslavnějšího hitu - symfonické básně Vltava.

 Ke vzniku skladby Vltava se váže i jedna scéna z mého románu. A tak si dovoluji touto malou ukázkou přispět k oslavě významného výročí:

.....

Vyrušil nás další host, který právě vešel do hostince a strhl na sebe veškerou pozornost. Bedřich Smetana!

Dokonce i kolem stolu malířů utichl hovor a všichni sledovali Fricka pátravými pohledy, v nichž se mísila zvědavost se smutnou soustrastí. Fricek se však tvářil jakoby nic, opět oblečen se svým vybraným vkusem elegána, smekl klobouk a vlídně pokynul všem na pozdrav, vzal si u vedlejšího stolu volnou židli a přidal si ji k našemu stolu. „Dobrý večer, pánové!“ zahučel mocně, „jsem rád, že vás zase vidím takhle pěkně pohromadě. Sklepmistře, jedno velké plzeňské!“

Někteří z našeho kruhu, kteří s ním tak často nepřišli do styku, zapomněli na jeho omezení a začali mu klást různé otázky.

Smetana nereagoval, spokojeně se usmíval a klouzal pohledem po vybavení místnosti. Chopil se přinesené holby, pozvedl ji proti světlu.

„No není to nádhera, pánové? Ta čepice pěny vypadá jako sněžná hora. Nebo dokonce jako smetana, že? Tak pijme, než má životní krása opadne a zvětrá! Na zdraví! A to nemyslím jen formálně; když říkám na zdraví, vím, o čem mluvím.“

Připili jsme si s ním.

Fricek vytáhl z kapsy svou tabulku s olůvkem a houbičkou a položil je před sebe. „Když mi budete chtít něco říct, musíte psát. Je to trochu svazující, já vím. Na tabulku se moc dlouhé vyprávění nevejde. Jsme v době telegrafických zpráv. Budu se na vás hlavně dívat. Ale nemyslete si, že vám nerozumím. Sleduji vaše gesta a tuším, co vám táhne hlavou. Neznám slova, která formulujete, ale v duchu slyším melodie vašich nálad. Celý svět je hudba.“

Lev se chopil olůvka a něco Smetanovi na tabulku obšírně vypisoval. Fricek se mu díval přes rameno, pokyvoval a čím dál víc se usmíval.

„Blodek je moc hodný, že mi nabízí dokončení Libuše v mém duchu a podle mých dispozic, ale nebude to zapotřebí, ta opera je už hotová, jenom ji zatím nehodlám dávat Prozatímnímu divadlu, schovávám ji ke slavnostnímu otevření Národního. Je to vznešená slavnostní hra, nechci, aby z ní bylo obyčejné představení. A kromě toho už jsem v takové kondici, že zase začínám komponovat.“

Všiml jsem si, jak si hosté za jeho zády vyměnili soustrastné pohledy.

„Chudák,“ ozval se operní pěvec Čech, a ačkoliv si mohl být jist, že ho Smetana neslyší, přesto podvědomě tišil hlas, „říká se, že jeho ohluchnutí je součástí psychické choroby. Trpí různými bludy. Betty nám tuhle říkala, že už je to s ním k nevydržení; celé dny ve svém pokoji diriguje a strašně falešně cosi zpívá, čmárá na papír noty, myslí si, že skládá hudbu. Je to stejná hrůza, jako by si slepý malíř vzpomněl, že bude malovat. Co může vzniknout? Mazanina. Nesmysl. Což o to, on se tím zabaví, jenže Fricek také vehementně trvá na tom, že se to bude hrát a že by to měl orchestr nacvičit. Pak přijde okamžik pravdy  - a bojím se, že to pro něj bude hodně zlá chvíle.“

„Nepředbíhejte,“ zamračil se Tonda Dvořák. „dokud ty noty nemáme před sebou, není slušné je hodnotit.“

„Přál bych mu důstojný konec,“ povzdechl Čech. „Bez zbytečných skandálů. Ukázal nám možnosti české hudby, posunul ji o kus dál; co víc po něm můžeme chtít?“

„Nechte toho!“ vyjel jsem ostře. „Sice vás neslyší, ale přesto mi to připadá urážlivé takhle před ním mluvit!“

Smetana, jako by pochopil, o čem je řeč, začal být nesvůj. Dopil a zvedl se. „Jsem rád, že jsem vás po čase zase viděl. A plzeňské je nejlepší od čepu, když mi ho přinesou přes ulici ve džbánku, už to není ono. Občas sem na pivo zajdu, nemám to daleko. Je to jedno z mála potěšení, která mi zbývají. Na shledanou, pánové.“

Vykročil ze dveří.

Vyběhl jsem za ním na ulici a dotkl se jeho ramene. Překvapeně se na mě otočil, pak se usmál.

„Chceš mě doprovodit? Pojď tedy. Projdeme se chvilku po nábřeží, je krásný večer. Kvetou lípy, cítíš? Lípy a akáty voní nejvíc v noci, kdo ví proč, snad lákají noční můry. Tajemství v temnotách. Všiml sis, jak podivné emoce vyvolala moje návštěva u Knoblocha? Lidé si nevědí rady s tím, co je dočista jiné než oni. Buď pochopí, nebo to zavrhnou. Zašel jsem tam schválně, to ti jistě bylo jasné, abych ukázal, že ještě žiju. Mnozí z nich to se mnou myslí dobře, ale jejich laskavost je mi na nic. Já nepotřebuji milosrdné ošetřovatelky, já chci vášně a spalující touhy! Tančil bych jako divý, jenže bych byl docela mimo rytmus; škoda, že to nejde. Někdy si tancuju jen tak, sám pro sebe, na svou vnitřní hudbu.

Příteli, to ti je věc, ta vnitřní hudba! Když už jsem si myslel, že se v tom nekonečném tichu zblázním, a veškerá léčba byla pořád k ničemu, tak mě napadlo, že bych mohl zkusit vybavit si hudbu v mysli, hrát na duchovní orchestr. Napřed jsem zapsal v notách ty čtyři harfové akordy, které mi pořád zvučely v hlavě od chvíle, co jsem ohluchl. Zněly jako výzva, jako úvod ke zpěvu věštců; představil jsem si velebné šedovousé starce z našich mýtů, sedící na vysoké skále Vyšehradu nad řekou Vltavou a hrající na varyta, na ty lyry z rohů kozoroha, a najednou se k jejich drnkavé výzvě postupně přidává melodie viol, fléten a fagotů, strhující chorál místa a času, skutečná symfonická báseň.

Dokončil jsem ji jako v transu a hned mi v mysli naskakovala další hudba, jako by se otevřela zakletá hora, jako bych vykřikl ‚sezame, otevři se‘ a vyvalila se na mě záplava zlata, po tisíce let ukrývaný poklad!

Pak jsem se zmocnil vody, napřed jsem slyšel jen žblunkání pramínků, deroucích se na slunce z temných útrob matky země, prameny se sbíhají, proud sílí a valí se korytem jako čím dál majestátnější melodie, plyne kolem mocných středověkých hradů, znějících loveckými troubami a štěkotem psích smeček, kolem dávných bojišť, kde ještě doznívá ozvěna husitského chorálu, i kolem vesnice, kde je zrovna pouť a na návsi se tančí polka, řeka přibírá další přítoky, zpomaluje se v hlubokých tůních a zvolna plyne hvězdnou nocí, v hladině se shlíží měsíc a v lužním lese tančí rusalky…Je to neskutečné jako sen, tu druhou hudební báseň jsem měl hotovou za čtrnáct dní a nazval jsem ji Vltava.

A už mi v hlavě bzučí třetí, v duchu se procházím lesem a po rozkvetlých lukách… Všechno to pojmu do hudby, je to má vlast, ta zem, kde jsem se narodil a kterou teprve teď naplno slyším! Je to zázrak, možná bych měl děkovat bohu za to, že mě připravil o sluch, ale nechci se rouhat.

Jsem tak šťastný! Vlastně, přesněji řečeno ‚nešťastně šťastný‘. Manželka mě opustila, napsala mi, že má milence, jednoho švarného důstojníka, že si bude žít svůj život, ale rozvést se nechce, kvůli dětem a kvůli veřejnému mínění – i když já si myslím, že to veřejné mínění už nemůže být horší. Dopadla na mě kletba lásky. Občas si vzpomenu na nebohou Lellu…“

Potřásl hlavou, jako by se chtěl zbavit dotěrných myšlenek.

„Proč nic neříkáš? Vlastně nemůžeš. Je tu tma a nevidíme na psaní. To je úžasné – ty můžeš vykládat, co chceš, můžeš na mě třeba řvát, ale mně je to srdečně jedno, já si vedu svůj monolog. Nevím, kolik je mi dáno času. Pět let? Deset let? Někteří lékaři naznačují… víš, je taková choroba, říká se jí kletba nevěstinců… nevím… jiní tvrdí, že za tím bude hnisavé zranění čelisti, které jsem utrpěl jako kluk při hloupé hře, a kvůli kterému pořád trpím ucpaným nosem a huhňám… ale stejně je to jedno. Paralýza prý bude pokračovat. Postupný rozpad nervů. Ztráta paměti. Nicota… Bojím se šílenství. Bojím se té chvíle, až se nevyznám v čase ani místě, až budu vyvržen do černého prostoru bez konce, až všechna hudba v mé hlavě zešílí a změní se v burácivou kakofonii neladných tónů, v pekelný hřmot…“

Křečovitě mi zaťal prsty do ramene, zhluboka vzdechl. Stiskl jsem mu prsty. Vděčně můj stisk opětoval.

„Pamatuj si, Janku,“ řekl se zvláštním důrazem, „než padneme do pekel, musíme tomuhle světu zahrát pořádnou muziku. Opravdu pořádnou muziku, na kterou se jen tak nezapomene!“