Období 1994 - 1997: pistolníkem v Rodokapsu!

V červenci 1994 natočila Hana Hrabětová (režie) s Františkem Zpevákem (kamera a střih) hudební klip na píseň Anděly Nebeské PO KOLENOU.  Zahrál jsem si roli otce, Eva Zajícová matky, ve vzpomínkové části klipu, kdy je zpěvačka jako mladé děvče trestána otcem za nezbednosti páchané poťouchlým bratrem. Scény jsme točili v Podbabě, v domě u našeho přítele Zdeňka Burdy. Klip měl financovat nějaký podezřelý mafián, nakonec nic nezaplatil a skončilo to do ztracena soudním sporem. V televizi nebyl klip nikdy uveden. A to byl jakýsi epilog naší spolupráce s Bártfilmem (v tomto případě novou firmou HARTFILMEM).
 Plán natočit s Hartfilmem filmovou verzi zlínského muzikálu Frankenstein skončil u předběžných jednání a hrubého námětu.

V létě také vznikla ve firmě TELEVIZE KABEL PLUS reklama na prostředek proti alergiím – ALMYKOIN. Natočil ji Jan Fučík (kdysi pracoval jako technik v Bártfilmu), pomáhal jsem mu se scénářem a střihem a ztvárnil jsem postavu démona alergie, který nabízí různé škodliviny a poťouchle se chechtá. Eva Zajícová mi navrhla kostým a líčení. Reklama nějaký čas běžela v české televizi.

V červenci 1994 mi také vyšla ve vydavatelství SERIE (V. Malý), v sešitové edici Mladý čtenář dobrodružná povídka pro mládež VLK. Odehrává se během války v Bosně (uvedena jako první český román z aktuální balkánské války). Chlapec českého původu odjíždí z Mostaru s cizím redaktorem do hor, aby zachránili skupinu uprchlíků - a nakonec se sblíží se srbským mladíkem, který proti němu zprvu stál jako nepřítel. Ilustroval Petr Utěšil.

V průběhu roku 1994 jsem s dramaturgií studia České televize Ostrava pracoval na několika verzích scénáře hry VOLÁNÍ ODJINUD. Rozvinul jsem téma dříve otištěné povídky Volání o pomoc. Byl to horror, odehrávající se během jedné noci ve starém opuštěném domě, kde se skupina lidí setkává s hrůzou, jejíž kořeny tkví v jejich nedávné minulosti. Jako režiséra jsem opět navrhl Petra Novotného – tentokrát však výsledek již nebyl tak jednoznačný. Děj Petr Novotný rámoval klipovou písní NECHOĎ DÁL, rozvíjel ho v pomalém tempu a zvolil spíš divadelní a muzikálový než filmařský přístup. V únoru 1995 jsme přepsali a přetočili závěrečnou scénu. Problém byl také v tom, že původně plánovanou dvacetiminutovou povídku jsem na přání dramaturgie dějově nastavoval na celou hodinu. V televizi byla premiéra 17. srpna 1995. Inscenace mě – až na pár podařených míst – jako celek příliš nenadchla.

V říjnu 1994 vyšla v RODOKAPSU (nakl. Ivo Železný) ve dvou pokračováních (v číslech 21 a 22) hororová scifi povídka VZPOURA MRTVÝCH. Napsal jsem ji už roku 1991, ale nemohl nikde uplatnit. Do zamořené zóny odlétá vrtulníkem trojice průzkumníků a narazí zde na zmutované, nové formy života, na podzemní říší šíleného slepého vědce a náboženské fanatiky, kteří uctívají probouzející se kostry na vesnickém hřbitůvku. Redaktor Vladimír Mátl, který téměř po roce vyhrabal tuto povídku z hromady na svém stole, mi napsal, že má zájem o další příspěvky. Netušil jsem, že tím začíná další významná éra – období Rodokapsu.

Mezitím Městské divadlo ve Zlíně (skupina Tympanon) se snažilo navázat na úspěch Frankensteina a umělecký šéf Josef Morávek (za spolupráce dalších deseti autorů) vymyslel a režíroval velký revuální program se satirickými a scifi prvky REVUE 2000. Já pro něj napsal scénku SLAVNÉ POSTAVY z údajného pátého pokračování Frankensteina, včetně parodie na píseň ŽÍT V ZÁTIŠÍ. Na velkém plátně se promítal videozáznam „přímého přenosu“, kde za pět minut půlnoc 2000 já jako autor dopisuji dalšího Frankensteina. Toto výpravné dílo však divácky zcela propadlo. A ani nebylo divu. Lidem natěšeným na muzikál byla předvedena jen jakási nedějová koláž bizarních výstupů.

V prosinci 1994 mi vyšla v Rodokapsu další povídka PŘÍŠERNÝ JEZDEC. Řidič se stopařkou uvíznou na kalifornské dálnici v podivném motorestu a setkají se s přízrakem dávno mrtvého farmáře. Byla to první verze, jejíž rozpačitý konec jsem později předělal.

V časopise Naše Rodina jsem o vánocích 1994 otiskl medailónek své ženy, výtvarnice Evy Zajícové pod názvem  SLUNCE NA DLANI. Celé číslo bylo vyzdobeno reprodukcemi jejích podmaleb na skle – vánočního cyklu – vyfotografovaných Lucií Stránskou.

Před Vánoci roku 1994 jsem začal psát pro jednu redaktorku u Železného fantasy román do jejich připravované edice, ale nějak se mi to vymklo z ruky.  Během následujících dvou let postupně vznikal rozsáhlý epos SEKERA STRÁŽCŮ.  Je to příběh postavený na folklorních tradicích a proměnách přírody v průběhu roku. Mladý hrdina Jan putuje společně s miniaturním, ješitným a velice moudrým skřítkem Gnómem, chrlícím svérázná přísloví, zpustlým královstvím, kde původní idylickou krajinu začínají ovládat zlé síly. Musí do zimy zachránit svůj svět… Před nebezpečnými nástrahami Jana ochrání jedině láska vesnické dívky Modroočky, která se kvůli němu vzdá i zraku. Příběh jsem psal především při pobytu v Hluboké nad Vltavou u Eviny dcery, kde jsme hlídali vnuky. Zůstal nedokončen. Třetí část jsem sice později v roce 1997 dopsal, ale bylo to už obtížné. Z vydání sešlo, ačkoliv text se mnoha lidem líbil. Je to žánrově příliš nezařaditelné.

V dubnu 1995 mi poprvé vyšel v RODOKAPSU (č.7) titulní román. Zvolil jsem si pseudonym Paul O. Courtier  (anglicky „dvořan“). Šlo o klasický western ZJIZVENÝ DICK. Veterán z mexické války se nechá najmout jako kovboj na ranč samolibého plukovníka, zachrání jeho mladou ženu a získá její lásku navzdory své ošklivě poznamenané tváři. Vše vrcholí divokou přestřelkou v jedoucím vlaku. Barevná obálka H. Kastner, ilustrace Jan Štěpánek.
V červenci v Rodokapsu č. 14 vyšla hororová povídka VOLÁNÍ ODJINUD. Šlo o třetí verzi téhož námětu, kterou jsem tentokrát zpracoval podle původní verze televizního scénáře, kdy v opuštěném domě pátrá hlídka dvou policistů. Redaktor Mátl prohlásil, že literární podoba je mnohem napínavější, než televizní inscenace.
Od srpna vycházel v příloze Rodokapsu sedmidílný cestopisný seriál o Řecku – stylizovaný do beletristické formy, jako popis dobrodružných toulek dvou čundráků. Na zadní straně čísla 17. vyšel cyklus mých barevných fotografií z Řecka (moje první otištěné fotografie!).

V červnu 1995 jsem byl pozván na casting – výběr herců pro nějaký německý film. Měl jsem hrát velkou roli cirkusáka, polykače ohně (měl jsem z toho trochu strach, protože mi říkali, že se musím naučit plivat oheň, ale že to nic není). Pak se mi už neozvali; asi vybrali někoho jiného.

V létě 1995 se mi zdál v Kublově zvláštní, velmi živý sen o tom, že můj táta se mi přiznal k vraždě. Vstal jsem uprostřed noci a zapsal si ho. Inspiroval mě k napsání povídky, vyprávěné v první osobě, o muži, který vraždí ženy, ale není si toho vědom, myslí si, že pachatelem je jeho otec. Závěrečná překvapivá pointa prozradí, že otec je už dávno po smrti! (Je to tedy určitá varianta na proslulé Psycho). Povídka vyšla v říjnu v RODOKAPSU č. 22 pod názvem BLACKWOODSKÁ BESTIE.
 Další vydání se dočkala roku 2003 v tenkém klubovém sešitku, příloze amatérského fanzinu KNIHOVNIČKA VAKUKOKU.

V září 1995 se mnou a Evou vytvořila Lucie Stránská „fotopříběh“ pro časopis TINA. Já jako muž, kterému ukradli peněženku, Eva jako babka, která ji našla v popelnici a jako třicetiletá (!) osamělá žena, která napíše majiteli, čímž začne jejich vztah…

V prosinci 1995 vyšel v RODOKAPSU další western pod pseudonymem Paul O. Courtier: STŘELCI Z KENTUCKY. Variace na Tři mušketýry a Hugova Hana z Islandu. Čtyři přátelé z oddílu pensylvánských střelců se snaží najít skřínku s důkazy o nevině generála Parkera, internovaného v pevnosti. Hororové prvky tam vnáší tajemný horský démon Tatana Singa, který se mstí za pomoci medvěda a vlka… Ilustrace i barevná obálka Petr Utěšil.

Počátkem roku 1996 jsem začal s prací na dalším muzikálu pro Městské divadlo ve Zlíně. Jeho konečná verze byla prvním textem, který jsem napsal na počítači. Jmenoval se MOUNT VINNETOU. Je to příběh spisovatele Karla Maye, který se musí bránit falešným nařčením a štvavé kampani bulvárního tisku. Jeho boj s duševní chorobou se mění v boj za duchovní svobodu; z vězení uniká na svůj vysněný Divoký západ za věrným přítelem Vinnetouem. Hudbu měl opět složit Milan Nytra a režírovat Josef Morávek. Nedošlo však ani k zahájení zkoušek – skončili jsme u návrhu obsazení a scénických představ (např. Indián Velký Orel letící na rogalu).

Únor 1996 – pod pseudonymem Ben Edair (to je název nějakého kopce v Irsku, ale líbil se mi, když jsem měl Mátlovi narychlo něco vymyslet do telefonu!) mi vyšel v RODOKAPSU fantasy příběh ĎÁBLŮV KLÍČ. Vypráví o putování pasáčka Matěje (někdy po třicetileté válce), jenž se zmocnil podivného fextova klíče a teď ve společnosti studenta a mnicha prchá před zlověstným, záhadným pronásledovatelem. Využil jsem to prvků z lidových pověstí. Mátl chtěl původně otisknout zkrácenou verzi Sekery strážců, ale s tím jsem nesouhlasil a napsal jsem raději během jediného měsíce tuto novelu. Prvotní inspirací pro mě byla představa ďábla, hrajícího za měsíční noci v hradních zříceninách na dudy. Ilustrace Alois Křesala, včetně barevné obálky (která nebyla tak povedená). V Ikarii vyšla negativní recenze od Vlada Ríši (nazval to „plytký příběh“)

V březnu 1996 vyšla v RODOKAPSU rozsáhlejší dobrodružná povídka se scifi námětem UPÍŘÍ HORA. Byla to tatáž, kterou jsem začal psát už někdy před čtyřmi lety, ale zasekl jsem se v polovině. Teprve, když jsem začal tisknout v Rodokapsu, vrátil jsem se k ní a dokončil ji. Novinář, hledající stopy ztracené vědecké výpravy, se ocitne v přízračném světě indiánských démonů a oblud, za jejichž původem se však skrývají pozůstatky dávných genetických experimentů.

Během roku 1996 jsem v RODOKAPSU otiskoval drobné publicistické články z cyklu MUŽ A ZBRAŇ a z cyklu SVĚT ZÁHAD A TAJEMSTVÍ.

Květen 1996 – ve studiu čechoameričana Loyda Shimandla NORD AMERICAN PICTURES, výrobce „béčkových“ filmů, šířených většinou jen na videokazetách, jsem si zahrál v dobrodružném akčním filmu CRAKER JACK II. Točila se v ateliérech u Sedlčan. Moje role – milionář Toland, který je unesen teroristickou organizací, zmučen a posléze uškrcen ocelovou strunou. Scéna škrcení byla skutečně skvělá! Ještě náročnější bylo vydržet sedět na židli bez hnutí jako mrtvola po celou dobu, kdy detektiv prohledává místo činu.

V květnu 1996 vyšel v RODOKAPSU u Železného další westernový román pod pseudonymem Paul O. Courtier: BALADA Z DIVOKÝCH PLÁNÍ.  Podkladem pro příběh o dramatickém střetu dvou znepřátelených dobytkářských rodin, jejichž děti se do sebe zamilují, mi byl starý, dobrý Shakespear se svým Romeem a Julií. Vlastně jsem udělal novou verzi, jakou třeba byla i West Said Story. Místy jsem dokonce použil doslovné dialogy z Romea a Julie. Jenom konec už se hodně odchyluje od původní předlohy, nekončí smrtí milenců, ale po závěrečné dramatické bitce přijde happy end.     

V červnu 1996 v měsíčníku JEDNÍM DECHEM č. 5 (Pražská vydavatelská společnost) vyšla moje detektivní povídka DOKONALÉ ZMIZENÍ, (klasického „hádankářského“ typu). Celý vtip je v tom, že podnikatel, jenž záhadně zmizel cestou do banky, už byl dávno mrtev a jeho osobu hrál jeho bývalý přítel, zkrachovalý herec. O tom, že povídka vyšla, jsem se dozvěděl až na podzim!

A v srpnu další western! Tentokrát jsem z šuplíku vytáhl dobrodružný román pro mládež NÁVRAT ČERNÝCH KONÍ, napsaný už před dvěma lety na žádost nakladatele Malého (Série). Ten však zkrachoval a text mi vrátil. Byl poněkud delší než rodokapsová norma (120 stran strojopisu), ale Mátl ho tam vecpal s minimálními škrty. Příběh čtrnáctiletého chlapce, uneseného záhadným pistolníkem dr. Mac Loughlinem, a dívky, která se pohybuje pustinou se stádečkem černých koní zvláštní rasy, vypráví o pomstě za dávný zločin, do níž vstupují indiáni Apači a magičtí Hopiové. Převzatá obálka od Beckera byla sice nevalná, ale uvnitř pěkné pérovky od Aloise Křesaly.

Srpen 1996 – konečně se mi podařilo přesvědčit přísného redaktora Jirana a vytisknout povídku v IKARII, prvním českém scifi měsíčníku, což byl můj dlouhodobý sen, jakási meta, další stupeň uznání. Bylo to scifi BŮH S TANČÍCÍMI ÚSTY. Vypráví o výzkumnících na karibských ostrovech, kteří pátrají po spojitosti mezi předměty padajícími z nebe a cyklóny a objeví děsivý meziprostor, kde se shromažďuje vše, co cyklóny ze země vysály. Ilustrace Jan Štěpánek.

Skoro současně mi vyšla povídka i v druhém časopisu, zaměřeném spíše než na scifi na horor a fantasy – NEMESIS. Redaktorka Carola Biedermannová (která mimochodem externě redigovala Ďáblův klíč) mi tam přijala povídku SYN ŘEKY – mystický keltsko - slovanský příběh z počátků křesťanství v Čechách. Mladý mnich se probíjí do centra posvátného háje, aby z Dubu odťal mocnou Hromovou ratolest a zlomil tak moc pohanských kněží. Nechtěně tím způsobí smrt svého bratra- dvojčete a své matky. Ilustrace Filípek – nic moc.
 Povídka získala řadu příznivců. Samostatně vyšla roku 2003 jako příloha fanzinu, tenký sešitek KNIHOVNIČKA VAKUKOKU.

V listopadu 1996 jsem v Nemesis (dvojčíslo 8+9) otiskl další povídku PROKLETÝ LOVEC, děsivý a psychoanaliticky mystický příběh z osamělé hájovny, kam přichází údajný léčitel, aby pomohl traumatizovanému chlapci, jenž byl svědkem otcovy sebevraždy – není však jisté, jestli právě tento léčitel není hledaný pedofilní vrah…  Ilustrace od Filípka tentokrát podařená.

V prosinci 1996, opět RODOKAPS a opět Paul O. Courtier s dobrodružným románem ZÁSILKA DO PEKLA. Poprvé je příběh vyprávěn v první osobě. Skupina mužů, kteří uvíznou v beznadějné situaci na mexické hranici, přijme zakázku od agenta tajných služeb, aby přes mexické vnitrozemí dopravili až na poloostrov Yucatán, zmítaný mayskou vzpourou, záhadný balíček. Napsal jsem to narychlo v září, protože Mátl nevěděl, jestli rodokaps koncem roku z finančních důvodů neskončí. Dal tedy titul, který jsem si na místě vymyslel, do edičního plánu. Poprvé tak byla propagována kniha, kterou jsem ještě ani nezačal psát! Přesto ji považuji za jeden ze svých nejlepších dobrodružných románů. Také jsem byl předem dohodnut s Křesalou, že ji bude ilustrovat. Obálka (též velmi pěkná) od Milana Fibingera. Inspiračním motivem mi bylo zhlédnutí starého filmu Mzda strachu, dávaného právě v televizi.

V lednu 1997 otiskl Mátl v Rodokapsu č. 3 moji povídku ZKRVAVENÉ JEHLIČÍ. Trochu netypický „western“, neboť se odehrával v křivoklátských lesích za bojů mezi myslivci a pytláky. Zpracovával legendu o pytláku Černém Lojzovi a jeho zrádné milence. Překvapilo mě, že některé věci, které jsem si vymyslel, se později, když jsem studoval podklady pro knihu Tajemné stíny lesů, potvrdily jako pravdivé! Jediná malá ilustrace byla kresba lesního srubu od Utěšila.
 Zajímavost: titulní westernový román v tomto čísle je od Vladimíra Zajíce!

V lednu jako PF na „nástěnce čtenářů“ otiskla Carola První velkou sbírku trpasličích přísloví. Přísloví byla vybrána z Gnómových výroků v románu Sekera strážců, který jsem dopsal v únoru 1997.
V únoru vyšla v NEMESIS povídka, kterou jsem původně nabízel Jiranovi do Ikarie, ale ten ji odmítl. ELIÁŠ je scifi příběh z městské megapole budoucnosti, kde stále častěji dochází ke spontánnímu vzplanutí lidí. Ukáže se, že vzplanutí jsou alergickou reakcí na přemíru vlnových polí, produkovaných technickou civilizací. Jedinou obranou je totální útlum organismu – ale má pak vůbec cenu žít v jakémsi polospánku bez citových vzruchů? Mystickou postavou je slepý bezdomovec Eliáš, procházející hořícím velkoměstem s krysou na rameni… Ilustrace Filípek (no… no... ehm...)
 Redaktorka také přijala do Nemesis k vytištění Blackwoodskou bestii, jenže k vydání už nedošlo, časopis v červnu zanikl. Žádnou ze zde otištěných povídek jsem nedostal zaplacenou!

Od února 1997 mi vycházel v astrologickém časopisu ASTRO pravidelný cyklus článků TAJEMNÁ MÍSTA, o záhadách české krajiny, doplněný mými barevnými fotografiemi.

Březen 1997 – v RODOKAPSU č. 7 otiskl Mátl moji povídku NOC LEOPARDŮ, dobrodružný příběh z Afriky, z pohoří Siera Leone, kde jako všemocná mafie vládne tajná mystická organizace Leopardích mužů. Za rituální oběť si tentokrát vyhlédnou mladou dívku. V poslední chvíli ji zachrání bělošský obchodník.

Od dubna 1997 jsem psal pravidelné recenze scifi a fantazy knih pro Jirana do časopisu Ikarie (rubrika Vivisektor). Jobánkovu knihu Královští hadi jsem hodnotil přímo z rukopisu!

Od března do prosince 1997 jsem spolupracoval s měsíčníkem ČTENÍ Z ČECH, MORAVY A SLEZSKA. Napřed externě, od června jako řádný zaměstnanec nakladatelství ORBIS. Podnikal jsem za články různé dobrodružné výpravy (např. do vojenského pásma Ralsko nebo na kole po hájovnách křivoklátských lesů). Šéfredaktorem byl Gruša, bratr známého exilového spisovatele. Bohužel, hned o velkorysých křtinách časopisu, které proběhly ve vinném sklípku v Šatově u Znojma, bylo jasné, že státní podnik Orbis zkrachuje. Moje reportáž z velké dvoudenní cesty po Moravě postižené katastrofickými záplavami už se do tisku nedostala, právě tak jako speciální vánoční číslo, kde měla být mimo jiné otištěna i moje pohádka O PAVLÍNCE A VÁNOČNÍCH ŽÁROVKÁCH. Přes kladné ohlasy čtenářů jsme skončili po třech číslech a dostali výpověď.

V červnu 1997 si na mě zase vzpomněl Loyd Simandl a dal mi roličku v dobrodružno – erotickém filmu DÍVKY NA PRODEJ. Hrál jsem znuděného boháče, který se zúčastní recepce na zámku (natáčeno na zámku v Libochovicích) a dražby děvčat. Jak se zdá, v každém filmu popíjím koňak nebo šampaňské – výjimkou byl Tankový prapor, kde jsem popíjel vodku! Tentokrát bylo i na co koukat – v poslední scéně se prodávané dívky na pódiu nabízely nahé!

červenec 1997 – Ivan Hoppe z Limit produkcion přijal mé náměty do televizního pořadu PTÁKOVINY. Napřed byla realizována scénka s rybářem (hrál ho Petr Vorel, bývalý člen Anfasu, který mi to dohodil). Náhodní kolemjdoucí byli zataženi do dění, aniž tušili, že jde o inscenovanou situaci a jejich překvapivé reakce se právě stávaly zdrojem humoru. Nejúspěšnější byla na podzim natočená scénka, v níž Martin Dejdar (jinak konferenciér a průvodce pořadem) předstíral, že je figurínou v muzeu voskových figur v Praze na Václaváku – a nečekaně se před návštěvníky, kteří obdivovali, jak je „dobře udělaný“, pohnul! Zúčastnili jsme se s Evou jednoho pořadu v Divadle u Hasičů.