Obět bohu Velesovi

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

OBĚŤ BOHU VELESOVI

Kníže Jaromír zasténal a jeho nahé tělo se bezmocně vzepjalo v poutech; provazy, jimiž měl roztažené ruce a nohy připoutány ke kolíkům, držely však pevně. Uslyšel blížící se dusot kopyt, v hrůze zavřel oči a horečně šeptal modlitbu ke svému patronu sv. Janu Křtiteli. Ucítil prudký závan vzduchu, jak těsně nad ním proletěl ve skoku kůň… pak druhý… a třetí… Bujaře se chechtající muži z klanu Vršovců obraceli své hřebce a znovu najížděli ke skokům, které se každou chvílí mohly stát knížeti osudnými…

Legendární příběh „O mučení a zázračném zachránění knížete Jaromíra na hoře Velízi“, který jako první zaznamenal kronikář Kosmas, se pohybuje na pomezí skutečnosti a báje. Ačkoliv se měl udát v roce 1003, nejsou pro něj žádné hodnověrné doklady. Zavádí nás do temné doby, kdy v Čechách probíhala nemilosrdná „hra o trůny“. Tři bratři Přemyslovci, agresivní opilec Boleslav Ryšavý, lstivý intrikán Oldřich a podlézavý Jaromír sváděli mezi sebou boje o vládu nad českou zemí. Situaci se snažili využít jak zahraniční panovníci, kteří v zájmu „nastolení míru“ prováděli v Čechách ozbrojené zásahy, tak i místní starobylé rody, toužící po možnosti svrhnout Přemyslovce a zaujmout jejich místo. Neblaze proslulými se stali zejména Vršovci, kteří Přemyslovcům sice pomáhali na cestě k moci, ale při každé vhodné příležitosti je zrazovali. Kronikáři na Vršovce nakydali tolik špíny, až to začíná být podezřelé. Zřejmě byli vybráni za obětní beránky, na které se budou svádět veškeré neúspěchy.

Tajemství posvátné hory

 Vydáváme se na místo, kde Vršovci rafinovaně mučili svého knížete. Hora Velíz se tyčí jako výrazná, lesem porostlá homole, obklopená prstencem luk a polí; všechny obzory kolem dokola však uzavírá les, hluboký královský hvozd, nazývaný podle nedalekého hradu Křivoklátský. Na vrcholu Velízu najdeme miniaturní osadu, hřbitov a starobylý kostelík. Pod kostelem dodnes prýští pramen, který býval považován za posvátný. Podle tradice tady staří Slované uctívali boha Velese, ochránce dobytka a majetku, garanta přísah a strážce říše mrtvých. Nad pramenem tehdy rostl tisíciletý, rozpukaný dub, jehož větve uctívači zdobili stuhami a věšeli na ně obětiny. Ve dne v noci tady také hořel posvátný oheň. Za to, že nikdy nevyhasne, ručil strážce plamene životem.

 V roce 2003 se skupina historických her a šermu Berounští měšťané rozhodla obnovit mystickou tradici hory. Při jubilejních oslavách vytesali na louce před kostelem z dubového kmene podobu staroslovanského boha, a pak ji společně vynesli na nejvyšší bod kopce. Zúčastnil jsem se toho a mohu potvrdit, že to byla gigantická dřina, doslova jsme se koupali v potu. Idol byl vsazen do předem vykopané jámy za patřičných obřadů, zpěvů a tanců. Pro náš film jsme provedli rekonstrukci přinášení obětin mocnému Pánu stád, včetně troubení na posvátný roh, předávání plodů země a modlitby šamana s kouzelnou holí, korunovaného jelením parožím. Aby byl obřad dokonalý, měli bychom ještě podříznout jehně, ale to jsme si netroufli. Zajímavé je, že novopohané se u Velese pravidelně schází, slaví tady zejména magickou svatojánskou noc. Proč zrovna svatojánskou? Zřejmě proto, že sv. Jan Křtitel se ve středověku stal pro pokřtěné rolníky náhradou původního Velese.

 Archeologové nepřímo potvrdili pravdivost pověstí o pohanské svatyni, když na Velízu našli zbytky staroslovanského pohřebiště z 9. a 10. století. Později zde patrně býval lovecký dvorec. A právě na něj pozvali Vršovci nic netušícího Jaromíra, aby s ním uzavřeli mírovou smlouvu a společně se pobavili lovem.

Pokus o vraždu nebo drsná hra lovců?

 Kosmas potvrzuje, že Vršovci se během hostiny rozpálili vínem a opilost jim dodala odvahu k bláznivému nápadu. Zmocnili se Jaromíra, strhali z něj šaty, nahého ho povalili na záda a přivázali ho mezi kolíky. Pak uspořádali takzvané „jezdecké rozběhy“, soutěžili v přeskakování ležícího na koních a smáli se jeho strachu. Je zřejmé, že chtěli knížete ponížit a zesměšnit. Poukazovali na jeho nedokonalé mužství; nebohého Jaromíra dal totiž již v mládí jeho zuřivý bratr Ryšavec vyklestit, aby nemohl mít potomky. Vršovci namítali, že neplodný muž se nehodí za knížete, že je to „tvor sprostší než mořská řasa“, jak doslova píše Kosmas. Přeskakování na koních je časem znudilo, a tak pro změnu Jaromíra zvedli a přivázali k posvátnému pohanskému dubu. „Uspořádáme si malou kratochvíli a zastřílíme si k cíli,“ prohlásil prý vůdce Vršovců Kochan. Hned se radostně chopili luků a použili Jaromíra místo terče. Nebohý kníže jen sykal a mhouřil oči, když se kolem něj do kůry zabodával jeden šíp za druhým. Ve své strachem šílené mysli prý náhle spatřil velebnou průsvitnou postavu svatého Jana Křtitele, jak svým pláštěm odráží šípy stranou. Otázkou je, jestli se Vršovci opravdu chtěli trefit do knížete. Myslím, že jejich záměrem bylo pouze ho vyděsit. Někteří badatelé dokonce soudí, že šlo o nějaký zasvěcovací rituál, zkoušku odvahy a mužnosti, v níž ovšem Jaromír neobstál a ztratil tak veškerou úctu bojovníků.

 Kdo ví, jak by se situace dál vyvíjela, nebýt věrného myslivce Hovory, který z dvorce Zbečna přivedl na pomoc knížecí družinu. Po krátké bitce zůstala část Vršovců ležet na zemi v krvi, zbytek byl zajat. Vůdce Kochan prý ve zmatku uprchl. Kníže Jaromír přestál své mučení bez úhony, jenom, jak škodolibě podotýká kronikář, byl od much zle poštípaný. Jeho odvaha se však jako zázrakem vrátila; zajatým Vršovcům nechal na místě setnout hlavy, posvátný dub přikázal porazit a na jeho obrovském pařezu zřídit jako poděkování za své zázračné zachránění oltář kaple, zasvěcené – jak jinak – sv. Janu Křtiteli. Kostelík se později stal součástí malého benediktinského kláštera, který však byl zničen za husitských válek. Jeho zarůstající základy můžeme spatřit jižně od hřbitova. Tradovalo se, že několik šípů, jimiž Vršovci po knížeti stříleli, bylo na památku uloženo na oltáři velízského kostela. Jeden z těch šípových hrotů se dochoval dodnes – a je jasné, že s ním Vršovci střílet nemohli. Jeho tvar je typický pro 15. století; zřejmě je to památka na drancující husity. Přesto jsem v archeologické zprávě narazil na cosi znepokojivého; výzkumníci odkryli jámu s nepietně nakupenými lidskými lebkami. Šlo snad o hlavy popravených Vršovců, kteří takto krutě zaplatili za svoji opileckou „kratochvíli“?