ODCHÁZENÍ aneb KONEC SVĚTA

 Díval jsem se včera v televizi na Havlův první (a poslední) režijní počin, na film Odcházení. A divil jsem se kritickým stanoviskům některých recenzentů, která se po premiéře objevila v novinách. Mně se ten film líbil. Byl ryze Havlovský, tkvělo v něm kus atmosféry šedesátých let i palčivá přípomínka dneška. Skoro bych řekl, že je to prorocký příběh, že trochu předběhl svou dobu a teprve teď správně oceníme, o čem mluví. Je skvělé, že Havel je v tomto symbolickém - a přesto reálném - příběhu kritický i sám k sobě, ukazuje, jak jím hlásané humanistické pravdy mohou být zneužity a pokrouceny. Vlastně si nejsme jistí, jestli ten odcházející kancléř je vlastně kladnou nebo zápornou postavou. Všichni ho klamou, všichni jím manipulují. Samozřejmě, že to není ryzí filmové drama, ale šikovně zfilmovaná divadelní hra, navíc vysoce stylizovaná, zasazená do kulis Čechovova dramatu Višňový sad a sem tam citující Schakespearova Krále Leara. Postmodernistické pohrávání se slovy a obrazy.. A přesto zůstane po skončení v duši diváka mrazivá úzkost. Proč pořád zakopáváme o stejný kámen pod schodištěm a přeskakujeme kaluž na rohu, a přitom už tyto překážky bereme jako samozřejmost a nepozastavujeme se nad nimi, natož abychom je zkusili odstranit?  Kam odcházíme? Jaké šelmy v lidské podobě zaujmou naše místa a budou se ohánět našimi ideály? Herecký koncert skvělých představitelů, výborná kamera... Nechápu, proč se kritikům film nelíbil a předháněli se v dokazování, že režii si zkusil amatér, který z protekce dostal příležitost a natočil prý diletantský film!Možná si ti kritici hojili vlastní komplexy.

 Majestát smrti jako by najednou všechny umravnil, sblížil. Pravdou však je, že pro politiky je nejlepší hrdina mrtvý hrdina: nebude už vznášet žádné kritické připomínky, můžeme se na něj odvolávat a tvrdit, že rozvíjíme jeho odkaz. Ačkoliv mnozí mu nemohli ještě nedávno přijít na jméno, teď nastane čas pomníků. Je nespravedlivé, že Václav Havel nedostal Nobelovu cenu, ačkoliv na ni byl několikrát nominován. Doufejme, že po něm pojmenují alespoň nějakou ulici nebo náměstí. Možná byl příliš naivním idealistou, občas byl klamán i zklamán, jeho poslední chvíle zhořkly trpkostí poznání, že nadějná cesta vede do slepé uličky. Ale zůstane už navždy velkou postavou našich dějin.

 Najednou si uvědomuji, že letošní rok byl rokem bilancování, uzavírání a odcházení. Řada mých nejbližších zemřela nebo vážně onemocněla, věci, které řadu let téměř automaticky fungovaly, skončily doslova ze dne na den. Soukromá sféra prolíná s veřejnou. Všechny pravdy však byly zpochybněny. Co nám zbývá? Viděl jsem včera lidi na Václavském náměstí a zatrnul jsem: jako bych se propadl časovou smyčkou a on znovu nastal počátek prosince 1989, u svatého Václava hoří svíčky, lidé se slzami v očích zvoní klíči a rozvinují nad hlavami velkou československou vlajku, zatímco nad mořem hlav, na něž se snáší mokré sněhové vločky, zní hlas Marty Kubišové: "Ať mír dál zůstává s touto krajinou..." Musel jsem zamrkat a potřást hlavou, abych se probudil. Čas se vrátil na svůj počátek, mystický kruh se uzavírá.

 Co bude dál? Je něco pravdy na tom, že příštím rokem končí podle mayského kalendáře velký kosmický cyklus? Sektáři čekají konec světa. Konec jistě bude; otázkou je, co si představujeme pod pojmem "svět". Někomu se skutečně zhroutí svět, v němž doposud žil. Ale současně se otevřou jiné možnosti. Naděje umírá poslední. Je chvíle odcházení. Ti, kdo odešli, nechali za sebou otevřené dveře. Máme je následovat? A kam...?