Páté setkání "sekty Labyrint"

Sobota už byla v předvánočním duchu; v Praze na Staroměstském náměstí svítil mohutný smrk z brdských lesů (od obce Zaječova), což mne rodáka samozřejmě naplnilo patriotskou hrdostí. Na pódiu pěl nádherné chorály dívčí sbor z Polska - a do toho nenadále příšerným hlasem zahýkal osel. Co také můžete od osla jiného čekat, že? Vnučka Magda slyšela pravý oslí hlas poprvé v životě a málem z toho měla šok; usoudili jsme, že jeho "í-á" zní jako pěkně zarezlá, léta nepoužívaná ruční pumpa. Zato tři malá kůzlátka kamerunské trpasličí kozy vypadala jako plyšoví čertíci.

 Naším hlavním cílem nebyly ovšem Vánoční trhy, ale Staroměstská radnice, kde již pod orlojem postával kolega spisovatel Jaroslav Mostecký. Po chvíli se objevil Pavel Renčín s logem Labyrintu na velké ceduli (vypadal jako ti delegáti, co čekávají na letištích na turistické výpravy) a rázem se kolem něho utvořil dav známých i méně známých tváří. Všichni jsme se pak vrhli do radnice, přesněji řečeno do jejího podzemí.

Tak byl zahájen již pátý LABYRINTCON. Z mnoha důvodů mimořádný. Především proto, že se konal u příležitosti knižního vydání netradičního Renčínova románu Labyrint, jenž vznikal postupně na internetu za tvůrčí spoluúčasti čtenářů. Jde o dílo svým způsobem experimentální, neboť významnou část knihy tvoří výběr z internetových diskuzí, námětů, připomínek, parodií a dalších podnětných příspěvků; je zde také otištěno torzo mojí metalové opery Labyrint, humorný komiks a doplňková Pavlova povídka "Král olší", která naznačuje vysvětlení dalších souvislostí příběhu.

 Ale vraťme se do staroměstského podzemí. Průvodkyně nás zavedla do labyrintu navzájem propojených středověkých sklepů, které zde zůstaly po původních domech, zabudovaných později do komplexu radničních budov. Působivé jsou průhledy do vyschlých studní, které kdysi fungovaly jako cisterny, stahující dešťovou vodu. Spatřili jsme i ukázky původního vybavení středověkého sklepa a nevlídné radniční vězení. Více řeknou fotografie, které si můžete prohlédnout na mém albu. Pavel Renčín si půjčil u pokladny historický plášť se znakem Prahy a vypadal v tomto oblečení vskutku stylově, jako hrdina "Městských válek" (což je jeho další román, vlastně trilogie, v jejímž světě se odehrává i Labyrint).

 Jedna skupina ještě vystoupila na radniční věž, druhá se odebrala na Mariánské náměstí, kde se právě v budově Městské knihovny konal Minicon na téma mytologických bytostí a potvůrek. Zaujala nás barvitá přednáška zeleného goblina (vulgárně řečeno dosti ohavného skřeta), jenž posluchačům vysvětlil svérázné životní zvyky svého národa. Trochu nás znervozňovalo, že v sále přitom tikala jím načasovaná bomba, ale stroj, který sestavil z účastníků přednášky, fungoval opravdu skvěle!

 Já jsem kolegům v knihovnické kavárně předvedl jiný vynález, vhodný pro nebezpečné podmínky v labyrintu kanálů, který jsem nedávno zcela legálně zakoupil v obchodním domě. Je to rádio na kliku. Opravdu, stačí minutu točit sugestivně skřípající kličkou a můžete pak dvacet minut poslouchat rozhlasové vysílání, případně cvaknout vypínačem a proměnit příjímač ve svítilnu, velmi potřebnou při bloudění temnými chodbami.

 Naše sekta Labyrint pak za večerní tmy zabloudila až pod skály Vyšehradu, do Jachtařské kavárny, kde pod okny prosklené terasy se magicky blýskala olejnatě temná hladina Vltavy. V krbu praskala polena, v kotlíku byl přinesen výborný guláš, ale především jsme srazili dohromady stoly a vytvořili družnou atmosféru. Kde jsou ty časy prvního setkání, kdy se lidé, kteří se do té doby znali jen z internetových diskuzí, trochu ostýchavě seznamovali. Teď už jako bychom se vraceli do rodiny. Ačkoliv je pravda, že přibylo několik nových tváří. Pavel všechny představil (obdivuji jeho paměť) a vyzval hosty (postupně se tu objevili autoři a redaktoři Mostecký, Vrbenská, Neomillnerová, Popiolek, Němec, Kyša, Linc aj.) aby něco řekli. Tedy přesněji řečeno, napřed vyzval mě, jako autora v knize uvedených písňových textů metalové opery a některých (prý velmi podnětných) komentářů. Připomněl jsem, jak úvahy o metalové hudbě, kterou do příběhu vnesla v anketě vybraná postava Tomáše Slívy, ve mně vyvolala vzpomínky na bigbeatové mládí, kdy jsme zakládali kapely, psali písničky a provokovali divokou hudbou rodičovskou generaci. Dnes už tenhle generační předěl není tak výrazný; a je doslova šokující, že mnozí odvázaní dědečkové navzdory svému věku zůstávají uctívanými idoly mládeže.

 Pak nám Pavel představil svého redaktora Jiřího Popiolka, který dorazil až z Ostravy. Spisovatelka Petra Neomillnerová pověděla něco ze soukromého života svých upířích hrdinek, došlo i na informace o vydávání elektronických knih. Mezitím se rozproudila neformální zábava v malých skupinkách. S vnučkou Magdou jsme nakonec obsadili strategický stolek u příjemně hřejícího krbu, kde fantasy knihkupec Komár zahájil prodej Renčínových knih. Zlatým hřebem se stala tombola; Magda, ač tomu zprvu nechtěla věřit, vyhrála s číslem 6 unikátní sběratelský exemplář Labyrintu, v němž chybí posledních 30 stránek, k tomu ještě Renčínův poetický příběh "Jméno korábu" a poslední výtisk časopisu Pevnost s knižní přílohou.

 Přišel neoficiální křest knihy Labirynt, sbírání autogramů a autorských věnování a pro mne od Pavla honorář v podobě jednoho výtisku této knihy (tentokrát kompletního!) a sklenky koňaku. Připili jsme si spolu na úspěch toho, co tak nenápadně začalo, aby se společným úsilím během několika let stalo fenoménem a vskutku "kultovní" záležitostí.

Fotografie z Labyrintconu si můžete prohlédnout na mém albu ZDE.

Oficiální a hojně navštívený křest Renčínovy knihy proběhl 30. listopadu na Václavském náměstí v Paláci knih Neoluxor. I tam jsem byl vyzván říci něco o textech metalové opery a dokonce začátek Hymny Labyrintu zarecitovat. Že by se vracelo opožděné rockové mládí?

Fotoreportáž z tohoto slavnostního křtu si můžete prohlédnout na albu Pavla Renčína ZDE.