Pražské Stmívání

Ano, možná to mnohé mé přívržence naplní úžasem, ale já jsem včera v kině Nový Smíchov poctivě zhlédl prémiérový film, druhý díl veleúspěšné Twilight ságy (Stmívání) pod názvem NOVÝ MĚSÍC,  dojemnou středoškolskou romantiku se zamilovanou studentkou a charismaticky bledým upírem, při jehož zjevení puberťačky padají do mdlob. Pravda, byl jsem tam hlavně jako doprovod patnáctileté vnučky Magdy, ale zajímalo mě to i ze studijních důvodů. Nepochybně tady máme co do činění s pradávným archetypem svůdného vlka, jenž pokouši nic netušící Karkulku. Otázka, jak se vyrovnat s "jinakostí" s něčím, co nepatří do našeho světa, co nám může být dokonce nebezpečné, co má v sobě zrádnou sladkost "zakázaného ovoce", ale co současně můžeme zkrotit, vykoupit a vysvobodit láskou. Políbený žabák se mění v krásného prince. Klasickým už je příběh Krásky a zvířete, jejímž základem je stará bretaňská pohádka o vlkodlakovi. Strach z mrtvých - nemrtvých. I legendární hrabě Drákula je posedlý krásnými panami. Dívky bývaly obětovány příšerným božstvům, předhozeny drakům. Milostné vztahy se často pohybují po úzké hraně mezi něhou a násilím, mezi strachem a touhou. Zadními vrátky se do světa dospívajících vrací starý romantismus; bezděky jsem si vzpomněl na Karla Hynka Máchu, bloudícího mezi skalami v krvavém přísvitu červánků a odpočívajícího na popravišti pod kůlem s vybělenou lebkou, na lorda Byrona, kulhavého a bledého mládence, jenž při měsíčním úplňku stával na útesu nad mořem a vyzýval ve jménu líásky k souboji všechny živly přírody a všechny mocnosti božské i pekelné. Právě v té době přestávají být pro autory a čtenáře upíři a vlkodlaci lidovými bubáky a strašidly, a stávají se nešťastnými bytostmi, těžce nesoucími své prokletí, bytostmi, které by chtěly milovat, ale tento cit je jim zakázán, protože každý jejich pokus o lásku přinese pouze zhoubu a zkázu.

 Musím uznat, že film není tak hrozný, jak někteří intelektuálně nároční kritici líčí, že je to profesionálně zručně udělané, zahrané, snímané i sestříhané, že je nápaditě používán zvuk a kromě trochu kýčovitě směšného zobrazování představ, jak ti dva spolu leží mezi kytičkami nebo se zpomaleně honí po lese ( zejména tohle je tak profláknutý způsob, jak zobrazovat štěstí zamilovaných, že i nezletilé dívenky v sále při spatření zmíněného záběru vyprskly smíchy). Naproti tomu velice nápaditě bylo zachyceno, jak plyne čas. Zatímco hrdinka píše v arkýři svého pokoje na notebooku smutnou báseň, kamera krouží kolem ní a vždy, když míjí okno, je venku jiné roční období; jednou rozlvetlé jaro, jindy zlatý podzim s padajím listím nebo krásně sněží a všechno je bílé, jsou tam zaparkované automobily a jakoby náhodně zachycení procházející lidé. 

A protože se už skutečně brzy stmívá, vydali jsme se o minulém víkendu na procházku po Praze s manželkou a se dvěma dávnými (ostýchám se psát "starými", aby mě nelynčovaly! :-) kamarádkami ještě z hořovické průmyslovky. Naše trasa byla v předmikulášské době přímo symbolická: od Anděla kolem Čertovky ke sv. Mikuláši. Bylo skoro jarní teplo (jaký to rozdíl proti říjnovým mrazům!), ale stmívalo se brzy, nad Vltavou se chvěla tajemná mlha a v ní na Kampě zářily obnovené plynové lampy, jejichž světlo se rozplývalo do magického chvění, do zlatavých jiskřiček. Sen o magické Praze... Nakonec jsme poseděli v jedné kavárničce na Kampě, v zastrčené uličce kam nechodí cizinci, a proto tam nebylo tak draho. Byl to malinký rodinný podnik a všechny stěny tam měli ověšeny poetickými fotografiemi nějakého Fotoklubu, který tu právě vystavoval svá dílka.

Pražská Stmívání mají zkrátka svoji nezaměnitelnou nostalgii, atmosféru, která vás uchvátí a odnese do končin, kde vládne krásný smutek nad prchavostí krásy, té krásy, kterou sice  můžeme vnímat, ale nedokážeme se jí dotknout, ani ji zadržet. Uniká nám - a my jenom cítíme, jak stárneme a jak v tichu padá k zemi poslední zlatý list...