Rady začínajícím autorům - jak napsat horor

Rozhovor s Otomarem Dvořákem pro časopis agentury TALENT

Čím se vyznačuje horor? Jaká jsou jeho specifika?

Děsivý příběh, jak by se dal tento žánr označit česky, má velmi dávnou tradici, jeho prvky najdeme už ve starověkých bájích. Jeho základem je lidský strach z neznáma, ze skrytých a nepochopitelných  jevů, jimž člověk neumí čelit. Je to pocit, kdy nás naše smysly zrazují: jsme obklopeni tmou, mlhou, lesem, v němž se nevyznáme, bloudíme v labyrintu podzemních jeskyní, v neznámých městech atd. Člověk tuší, že mu něco hrozí, ale neví, co to je, neumí to pojmenovat, neví, z kterého kouta to na něj vybafne. Na počátku možná stál strach ze skrývajících se šelem a zrádných přírodních jevů. A úzkost z toho, že člověk se po smrti proměňuje, něco se s ním děje, kdosi mocný vládne nad naším bytím a nebytím. Děsivý příběh se nás hluboce dotýká, protože je zakódovaný v našem podvědomí, je to návrat k prvotnímu strachu dítěte, že zůstane najednou bez matky uprostřed nepochopitelného a nebezpečného světa.

 Filosof Jung nacházel tato traumata jako důvod mnoha psychických nemocí; bytosti symbolizující osud, poznání, zrození či smrt, které se často objevují v mýtech, pohádkách, nazývá „archetypy“. Naše mysl se s nimi snaží občas vypořádat v úzkostných snech. Nebo se je snažíme pojmenovat, vyprávíme si o nich, navzájem se děsíme, ale současně se tím uklidňujeme.

Vy jste označován spíše za záhadologa. Jaký je rozdíl mezi literaturou o záhadách a hororech? Říká se sice, že horor je estetická forma, do které lze zasadit třeba i Červenou Karkulku, ale není osvětlování záhad přece jen blíže literatuře faktu než hororu?

Záhada se také dotýká neznáma, ale zatímco královstvím hororu je především oblast emocí, psychologie, ožívajících hrůzných snů a zmiňovaných archetypů, záhadologie se snaží o racionální vysvětlení zdánlivě nepochopitelných jevů. Nesmíme si plést skutečnou záhadologii s novodobou esoterickou mystikou, s podivíny, kteří pomocí různých doma vyrobených přístrojů komunikují s démony a duchy zemřelých, nebo navazují telepatický kontakt s mimozemšťany a fotí „létající talíře“. To je „pokleslá forma záhadologie“, která mě nezajímá. Záhadologie, kterou se já zabývám, je vlastně žánrem literatury faktu a má blíž k detektivce, tedy shledávání stop v krajině a historii a jejich postupného sestavování do nějaké zajímavé hypotézy. Někdy se samozřejmě tyto dvě oblasti stýkají. Například podivnou historku o agresivních bludičkách, které na šumavských rašeliništích někdy v padesátých letech zlikvidovaly vědeckou výpravu, jsem napřed napsal jako literaturu faktu, ale také mi byla inspirací pro povídku Mrtvý luh, kde jsem se mohl hlouběji ponořit do hrůzného světa močálů, mlh a prokletých duší. Mnozí mi říkali, že tahle povídka je trochu Součkovská. Ano, Ludvík Souček dobře ovládal tyto dvě polohy a uměl v povídce navodit zdání, že jde o literaturu faktu – tím větší pak bylo čtenářovo překvapení, když se pojednou v příběhu vše zvrhlo v ryzí fantastično. Jde tedy o otázku formy. Téma může být hororové, ale záleží, jak k němu přistoupíme. Pokud lidové pohádky vyprávíme v původní syrovosti, bez zjemňujících úprav pro dětské posluchače, tak jsou to velmi děsivé a brutální horory. Na druhou stranu Doylův Pes baskervillský má blízko k hororu, ale skutečným hororem není, je to detektivka.

Horor je často vnímán jako děsivý příběh, v němž je hybnou silou nadpřirozeno. Je nadpřirozeno skutečně nedílnou součástí hororu?

Nadpřirozeno není nezbytné, když budeme například krok za krokem sledovat dívku jdoucí nočním parkem, bude možná působit na divákův strach ještě silněji vědomí, že tam řádí úchylný sériový vrah, než představa, že tam mohou lézt z nedalekého hřbitova zombie. Aby šlo o správný horor, je nesmírně důležité, k čemu děj vede, jaké bude vyústění. To by v žádném případě nemělo být banální, ale překvapivé, šokující a pokud možno kladoucí další znepokojivé otázky.

 Začínající autoři si často neuvědomují, že pro správné vyznění hororu je důležitá realističnost prostředí. A nadpřirozené jevy je nutno dávkovat vskutku na lékárnických vážkách. Řekl bych, že správný pocit z hororu je znepokojivé zjištění, že jste se nečekaně ocitli ve snu, že se děje cosi nemožného, čemu se vaše racionální mysl vzpírá. Správný horor je vlastně sen v bdělém stavu. A také vědomí, že se blíží něco osudově neúprosného a že se tomu nelze vyhnout – ať už to hrdina ví a jde tomu vstříc, nebo je hrdina nevědomý a naivně leze do pasti, zatímco čtenář si za něj kouše nehty a křičí: „Nechoď tam, ty blázne!“

Co čtenáři od hororu očekávají a o co by je autor neměl ochudit?

Čtenář se chce příjemně bát v bezpečí domova, chce se převtělit do hlavní postavy a jít spolu s ní někam, kam by se ve skutečnosti nikdy neodvážil. Prvním úkolem autora je tedy vytvořit věrohodné postavy, s nimiž se čtenář může ztotožnit, znát z vlastní zkušenosti jejich trable a problémy – a najednou se to všechno zvrhne někam jinam. Názorně to třeba vidíme na zdánlivě zdlouhavých rozjezdech Kingových románů. Než se něco strašného stane, víme o hrdinech vše podstatné a v jejich prostředí jsme jako doma. Nesmírně důležité je ovšem použít jednu oblíbenou fintu autorů hororů; už v první větě naznačit, že tohle nebude všední příběh, i když to tak zpočátku vypadá.  Takže začnou příběh třeba slovy: „Na začátku srpna Johny ještě netušil, že na jeho konci bude mrtvý. Vždyť prosluněná pláž slibovala tak nádhernou dovolenou!“ A teď můžeme vyprávět o jeho trablech s šéfem v zaměstnání a s nevěrnou manželkou – a čtenář čte dychtivě, protože tuší, že tohle všechno bude hrát nějakou roli v jeho smrti.

 Teď se stalo zvykem začínat příběhy „natvrdo“, uprostřed nějaké akce, v hysterickém okamžiku, kdy stříká krev. Čtenáře to samozřejmě hned chytí – ale otázkou je, kam to bude autor dál gradovat. Půvab hororu totiž vězí v postupném narůstání napětí až k nesnesitelnosti. Utahování šroubů se jmenuje jeden klasický horor a přesně vystihuje podstatu žánru.

 Proslulý režisér Alfred Hitchcock radil začínajícím filmařům: Představte si situaci, kdy skupina lidí večeří v restauraci u stolu, dlouho mluví, nic se neděje, divák se začíná nudit – a najednou pod stolem vybuchne bomba. Všichni diváci se leknou a zařvou. Jenže to není ten správný efekt. Lepší je, když ukážete divákům, že pod stolem tiká načasovaná bomba. Ale ti spokojeně večeřící nešťastníci to nevědí, baví se o hloupostech a divák už téměř nedýchá, uleví se mu, že v poslední minutě se hosté zvednou a zdá se, že odcházejí – jenže mezi dveřmi si jedna z žen vzpomene, že na židli zapomněla kabelku a vrátí se pro ni – a divák už málem křičí: „Ne, tohle ne!“. A ještě to můžeme gradovat. Někomu něco upadlo, shýbá se pro to pod stůl – všimne si té bomby nebo nevšimne? Nevšiml si jí! Proboha!

Jak se horor proměnil v čase?

Proměňuje se forma vyprávění, prostředí, staré Zlo dostává nová jména, ale to základní schéma a ony jungovské archetypy zůstávají. Na nich vše stojí. Temné hlubiny lidského podvědomí skrývají stejné úzkosti, jimiž trpěl už pravěký lovec. Zájem o strašidelné příběhy narůstal se zájmem o lidskou psychologii, o zrůdné propasti lidských citů a vášní. Předznamenává je v 18. stol. proslulý „gotický román“, v němž se to hemží duchy, prokletými šlechtickými rody a strašidelnými hrady, navazuje romantismus s temnou poezií teskných zřícenin a nočních hřbitovů. Je znovu objevována děsivost lidových pověstí a pohádek, hororové příběhy najdeme ve sbírkách bratří Grimů i Boženy Němcové. Klasikou českého hororu je sbírka Erbenových balad Kytice; není náhodou, že mladí tvůrci se k Erbenovi hrdě hlásí jako ke své inspiraci. E. A. Poe objevil principy hororu, detektivky i „záhadologie“, to ví každý, ale náš Jakub Arbes zůstává se svými romanety trochu neprávem v pozadí. Přitom pod vlivem Julese Verna rozvinul specifický žánr děsivého příběhu, jenž vypadá mysticky a nadpřirozeně, ale nakonec je racionálně a vědecky vysvětlen. Ostatně je známo, že Verne velmi obdivoval Poea a toužil psát horory, ale neuměl to, nebyla to jeho parketa, přesto se snažil mít v každém ze svých románů nějakou postupně odhalovanou záhadu. Některá Arbesova romaneta mají blíž k hororu, jiná ke scifi. Hororovou atmosféru mají také některé Kafkovy povídky. Vzpomínám, že v dětství mě velmi děsily hororové scény z Foglarových románů, on je uměl psát velmi sugestivně.

V dnešní době je horor považován spíše za pokleslý žánr, třebaže dříve tomu tak nebylo (např. v době E. A. Poea, u nás Jakuba Arbese, Ladislava Fukse ad.). Co podle Vás žánru v tomto směru ubližuje?

Nejvíc asi žánru hororu ublížily videofilmy plné triků a příšer. Takže u mnohých lidí vznikla domněnka, že horor je šokující popis čtvrcených těl, vyhřezlých vnitřností a stříkající krve, že správný horor je plný slintajících mrtvol, které se sápou na vřískající puberťačky. Maskéři se trumfují ve vytváření nejodpornější příšery. A mezi přívrženci žánru se šíří hlášky, že pokud se jim při filmu nechce zvracet, není to horor.

 Zapomnělo se na to, že správný horor je vlastně psychologické drama, souboj lidské duše s vlastním strachem, neodolatelné vábení neznáma, v němž může číhat zkáza. To je téma hororu, nikoliv hromadění zmasakrovaných mrtvol.

Občas se objeví názor, že horor je jako žánr již vyčerpaný. Co si o tom myslíte? Dá se dnes v hororu ještě přijít s něčím novým, neotřelým? 

Je pravda, že z některých typických hororových rekvizit se stala klišé, a když je jako autor použijete, vyvoláte na čtenářově tváři místo výrazu děsu spíše pobavený úsměv. Se starými hrady, opuštěnými domy a motoresty, osamělými hřbitovy, hlubokými lesy a bývalými popravišti je nutné zacházet velmi opatrně. Myslím, že hororovou situaci můžete postavit v jakémkoliv prostředí; ve škole, v kanceláři, na fotbalovém hřišti – podstatné je, že se tam najednou začne dít něco divného, znepokojivého, co se vymyká z řádu. Psaní hororu, to je především hra s detailem; celé prostředí je hrdinovým spoluhráčem nebo protivníkem. Zvuky, pachy, stíny… Pád tužky ze stolu může být důvodem ke zděšenému výkřiku. Mladá úřednice zapochybuje, že to asi nebyl dobrý nápad, když se rozhodla dokončit sama v prázdné kanceláři účetní uzávěrku. Za okny se stmívá. V kuchyňce kape voda. Cvakají hodiny. Běžné zvuky, ale je v nich něco znepokojivého. A pak najednou kroky na chodbě. Blíží se. Zachvěje se klika dveří, jako by se jí zvenčí někdo opatrně dotknul… A už jste vtaženi. Prostě jemná, cizelérská práce s přesně načasovanými detaily.

 A potom to nejdůležitější: závěr! Špatným koncem zkazíte i ten nejúžasnější horor se sugestivní atmosférou. Horor je něco jako anekdota; je postaven na nečekané pointě. Bez překvapivého rozuzlení neuděláte dobrý horor. Příběh o tom, jak se objevila příšera a hrdinu sežrala, není horor. Musí tam být nějaký naprosto nečekaný zvrat, udivující odhalení, netušená souvislost s něčím, co se na samém začátku příběhu zdálo být zcela nepodstatné. Čtenář ocení, jak důmyslnou hru jste s ním sehráli.

Kde se dají čerpat zajímavé náměty na hororová díla? Třeba právě různé záhady atp.

 Ano, alespoň já to tak dělám. Nacházím inspiraci v dopisech čtenářů, kteří mi popisují své mnohdy neuvěřitelné historky, ale také ve sbírkách regionálních pověstí, v místních kronikách. Také při rozhovorech s pamětníky objevíte spousty nosných hororových námětů.

Čistý horor se dnes uplatňuje spíše ve filmu, literatura je poznamenána už jen prvky hororu. Čím to je?

Hlavně asi proto, že nejlepším prostorem hororu je povídka. Tenhle žánr není nosný pro romány; napětí se nemůže táhnout přes tři sta stran.  Film je přece jen sevřenější útvar a shlédnete ho v celku. Horor, abyste z něj měli požitek, je nutno číst na jeden zátah. Což u románu nejde. A když své napětí přerušíte, musíte se do něj příště zase dostávat.

V české literatuře horor příliš nezdomácněl. Proč se mu podle Vás naši spisovatelé tak málo věnovali a věnují?

Možná je to dáno určitou nedůvěrou v mystiku, tajemno a temné hlubiny lidské mysli. Český autor, aby si nezadal, dává najevo, že má od látky odstup, že jí nebere vážně – a to u hororu nejde. Naše nevážnost a sklon k žertování nesedí hororu. Humor lze sice také v hororu použít, ale jen jako koření, jako kontrast k tomu, co přijde vzápětí. Možná právě proto českým autorům se horory moc nedaří.

 A druhý důvod je ten, že psát horor je – cituji nejmenovaného kritika: „ tvorba pokleslé literatury, snažící se působit na nejnižší zvrhlé pudy a zalíbit se publiku.“ Horor je pro naše autory něco ještě opovrhovanějšího než červená knihovna, něco jako porno. Kdo tohle píše a myslí to vážně, není opravdový spisovatel. A z druhé strany se objevují mladí autoři hororů, které své vzory berou z béčkových filmů a utvrzují tak nakladatele v přesvědčení, že je to opravdu úpadkový žánr.