Rok 2002 - 2004; Dobývání Pevnosti a rituály na hoře boha Velese

V Praze na ulici jsem potkal mladíka, propagujícího nový časopis PEVNOST, věnovaný fantasy a hororu. Zaujalo mě to  a tak jsem si od něj jeden výtisk koupil. Bylo to dost amatérské, i když se snahou po „barevnosti“. Uvažoval jsem, že bych tam mohl uplatnit některé své články. Po čase se mi ozval redaktor Němec, že by ode mě chtěl příspěvky. A tak jsem začal v Pevnosti otiskovat cyklus o slavných českých rytířích, o magických předmětech, o tajemných místech a záhadách historie.

Zavolal mi redaktor Petříček, který kdysi pracoval v Astru, že by chtěl články do cestopisného časopisu SIRIUS (k němuž časem přibyla příloha o záhadách NAUT). Poslal jsem mu tam některé články z cest i s barevnými fotografiemi.

Koncem léta roku 2002 jsem se dostal do stresu, protože jsem Plášilovi slíbil další conanovku, on mě už urgoval a já ještě nic neměl. A on to chtěl vydat na vánoční trh! Tak jsem psal jako šílenec a každou kapitolu jsem mu hned po napsaní poslal  mailem, on ji zredigoval a poskytl Křesalovi, aby udělal ilustrace. Tentokrát jsem Conana nechal ztroskotat na neznámém ostrově. Robinzonádu jsem zkombinoval s Marešovým vyprávěním o polynéských žraločích kultech ( využil jsem motivů ze své dosud nevydané povídky Mano Kanaka!) a také s popisem fascinujících zřícenin kamenného města Nan- manadolu, které je nazýváno Benátky jižních moří, protože leží na 96 ostrůvcích (psal o něm cestovatel Stingl v cestopisu, který jsem mu u Železného redigoval). Tohle město jsem udělal ústředním bodem příběhu o jakémsi království, kterého se chce zmocnit zlý, již dávno mrtvý čaroděj, jemuž se podařilo ovládnout živé stromy Forbolgy a vrak dávné lodi předků, k níž je přibito stále bijící srdce prabáby rodu...

 Kniha vyšla koncem listopadu 2002 v nakladatelství VIKING opět pod pseudonymem PAUL O. COURTIER a jmenovala se CONAN A TAJEMSTVÍ MOŘSKÝCH ĎÁBLŮ. Mnozí tvrdili, že je lepší než ta první. Jiran v Ikarii napsal, že je to pěkná, temná fantazy, která by se docela dobře obešla bez Conana.

Už déle než rok ležel v redakci u Železného můj rukopis, nazvaný RECEPTY STARÉ ČARODĚJNICE. Shrnul jsem v něm a nově doplnil články z velmi úspěšného seriálu o magických vlastnostech jídel v lidové české kuchyni, který vycházel na pokračování v časopise Vědma. Prostudoval jsem kvůli tomu staré kuchařky, vytáhl i pár velmi bizarních receptů na zvláštní jídla. Jádrem věci však byly lidové vesnické rituály, spjaté s živly, s cyklickým koloběhem času, s výročními slavnostmi a životními zlomy. Zpracoval jsem jakýsi kalendář s vypsáním obřadních jídel pro jednotlivé svátky. Nakonec se po mých urgencích redigování ujal Aleš Česal – a udělal to velmi dobře. Doplnil moje archivní ilustrace ze svých zásob. Grafik vymyslel originální řešení, kdy nad každou kapitolou je pásek z jiným lidovým ornamentem, recepty jsou odlišeny jiným, jakoby starobylým písmem. Vydavatel Železný změnil název a tak kniha v roce 2002 vyšla v edici VĚDMA jako MAGICKÁ KUCHAŘKA (Čarování v kuchyni) – s dalším podtitulem „Chutná kouzla i prastaré recepty a zvyky“. Knížka je považována za raritu a malý skvost – zdá se však, že se trochu minula se čtenáři. Knihkupci ji na pultech většinou zařazovali mezi kuchařky, ačkoliv patřila do folkloristiky nebo esoteriky, a to byl zřejmě jeden z důvodů, proč ušla pozornosti a její prodejnost byla velice ubohá. Zbytky nákladu skončily ve zlevněných knihách.

Při křtu knihy Strážci posvátných cest, který se konal na podzim 2002 v Městském muzeu v Rakovníku, jsme se s paní Holečkovou seznámili s ing. Hamříkem, velmi stylovým myslivcem, který byl náměstkem ředitele obory v Lánech. Ten nám zprostředkoval možnost navštívit tuto oboru, kam nepouštěli ani novináře! Těsně před Vánoci nás provezl ve svém džípu oborou a bylo to nádherné safari mezi stády jelenů a staletými duby, vzal nás i na zříceninu zapomenutého hradu Jivna. Kapitolu o lánské oboře jsem zařadil do druhého dílu knihy o Rakovnicku, jímž jsme tentokrát putovali napříč k předešlé trase, tj. od jihu k severu, od hradu Krakovce až na tajemné náhorní roviny pohoří Džbán, kde jsou záhadné řady kamenů. Postupně jsme odhalovali tajemný mýtus o džbánském drakovi... Knihu, která vyšla roku 2003  jsme nazvali STRÁŽCI HOR A PRAMENŮ. Styl byl opět můj klasický; pověsti a historické příběhy stylizované jako povídky přecházely do dokumentu a cestopisu a zobecňujících úvah. Spousta barevných fotografií! A přesto je zvláštní, že tento druhý díl už neměl takový ohlas jako ten první. Snad nebyla dost poutavá obálka?

Napsal jsem již vloni dopis do televizního pořadu LITERÁRNÍ REVUE 333, kde jsem je upozornil na zajímavé vydavatelské aktivity v Berouně. A právě někdy na jaře 2003, když jsem byl zrovna náhodou v knihkupectví u Kroppové, se ozval telefon a ohlásili se, že přijedou. V. Kropp se vymluvil (asi měl trému) a tak jsme besedu v knihkupectví vedli já a paní Kroppová. Pořad uváděla dvojice: literární kritik Jan Lukeš a vedoucí divadla Ypsilon herec Jan Šmíd. Kromě vydavatelských aktivit a mých knížek se také hovořilo o povodni, ukázali fotografie ze zkázy knihkupectví a z jeho úspěšné obnovy.

V nakladatelství IŽ (Ivo Železný), které se též vzpamatovávalo z povodně, skončila edice Magazínů speciál, kterou jsem redigoval. K mé zlosti mělo být právě dalším číslem, na něž už nedošlo, mé dílko VZKAZY Z VĚKU OBRŮ, v němž jsem shromáždil veškeré dostupné doklady o českých menhirech a vůbec všech tajemných a rituálně využívaných kamenech. Nakonec mě však vydavatel příjemně překvapil, když rozhodl, že tento text vyjde jako řádná vázaná kniha v edici KNIHOVNA FANTASTICKÝCH FAKT. A tak roku 2003 skutečně vyšla. Železný však změnil název na KAMENNÉ OTAZNÍKY ČESKÉ HISTORIE (Nejen nové objevy o kounovských řadách). Redigoval ji Vláďa Mátl, jako ilustrace jsem použil své fotografie a archivní dokumenty (samozřejmě v černobílém tisku, jen obálka byla barevná).

Na jaře 2003 jsem dostal od nakladatele Kroppa nezvyklý úkol; napsat doprovodné texty ke knížce s reprodukcemi starých pohlednic z Berounska. Mělo to být osobité, v mém stylu, ale přitom s dostatkem faktografických údajů a s přesně předepsaným počtem řádek k vyplnění volných sloupců na stránkách zaplněných obrázky. Škrtal jsem, dopisoval a nadával...

 V červnu 2003 vyšla v NAKLADATELSTVÍ U RADNICE kniha BEROUNSKO A HOŘOVICKO NA STARÝCH POHLEDNICÍCH. Byla velkého formátu, celobarevná, stránky byly ohraničeny secesními rámečky (grafickou úpravu navrhl Kropp). Křest proběhl na nádvoří berounské radnice, kde byla i výstava reprodukcí, druhý křest se odbýval na radnici v Hořovicích. Kniha měla velký ohlas.

Rok 2003 byl velmi hektický, nesl se ve znamení oslav. Oslovil mě starosta Kublova Zdeněk Jirásek, jestli bych pro ně nesestavil knížku, neboť se blíží milénium, tisíc let od první zmínky o Velízu v Kosmově kronice. Slíbil jsem a začal na knížce pracovat. Její vydání jsem dohodl s Kroppem.

 Současně se ozvala Holečková, že ve Zbečně se jim moc líbila naše knížka Strážci posvátných cest, kde je o Zbečně jedna kapitola, a že by to chtěli použít a rozšířit do své knížky k výročí, neboť v tom Kosmově záznamu, datovaném k roku 1003, je také zmínka o Zbečně. A tak jsem trochu upravil v počítači texty ze Strážců, dodal tam pasáže, které se kvůli rozsahu už do Strážců nevešly a dopsal nové kapitoly podle výpisů z obecních kronik, které mi ve Zbečně poskytli. Holečková dodělala nové fotky a tak v rekordním termínu vyšla útlá celobarevná knížka TISÍC LET MEZI ŘEKOU A LESEM.

 Křest byl při obrovské slavnosti počátkem června (žhavý den), křtil ji krajský hejtman Bendl, byl tam raut a ve dvoře Hamouzova statku měla Holečková prodejní stánek se svými knížkami, byli jsme tam s Evou a obhlíželi „konkurenci“, neboť velká sláva v Kublově se teprve chystala.

Na knížce o Kublově jsem pracoval s velkou chutí, využil jsem tam svých znalostí i vlastních hypotéz o mýtech posvátných hor a boha Velese, popsal jsem historii zaniklého kláštera na Velízu, vznik obce, dramatické peripetie dějinného vývoje i její slavné rodáky.  Podklady mi poskytl především pan Král, také švagr Jirka Hošek shromáždil pozoruhodné staré fotografie a pohlednice, a měl opis kroniky písmáka Zýky, na výzvu z obecního úřadu se přihlásilo pár dalších lidí se zajímavými dokumenty. V NAKLADATELSTVÍ U RADNICE vyšla kniha v červnu 2003 pod názvem HORA BOHŮ A LIDÍ. Vilém Kropp navrhl zajímavou grafickou úpravu, podlouhlý formát, černobílé fotografie, v textu vložené historické fotografie, na konci jeho vlastní snímky, porovnávající, jak určitá místa vypadala kdysi a jak dnes. K titulům jednotlivých kapitol jsem na návrh pana Krále požádal broumskou učitelku Hrabětovou, aby nakreslila ilustrace. Její jemné romantické perokresby dodaly knížce příjemnou atmosféru.

 Kniha se velmi líbila. Slavnostní křest se konal na Velízu v den oslav (Kropp ho zmeškal a přijel až druhý den na autogramiádu v pamětní síni ve škole). Holečková tam měla též stánek se svými knížkami. U stolku, kde se prodávala „Hora bohů a lidí“ stála „nekonečná“ fronta a mně už od podpisování bolela ruka. Jeden výtisk jsem věnoval historikovi Čornejemu, který měl v rámci oslav v kostele přednášku; napsal o ní velice pochvalnou recenzi do Lidových novin.

 Jako autor jsem také hodil lopatu hlíny při sázení „lípy milénia“. 

Oslavy milénia přispěly i k probuzení divadelních aktivit. Pan Stádník, restaurátor a jáhen z Velízu už pár let před tím se mnou zapřádal hovor, jak by se měla udělat velkolepá dramatizace té legendární události, která vedla k založení velízského kostela. Příběh, zaznamenaný poprvé Kosmou, jak proradní Vršovci chytili na Velízu knížete Jaromíra a mučili ho, až byl zachráněn přičiněním věrného myslivce Hovory, jenž včas přivedl knížecí družinu, jsem tedy napsal. Použil jsem úryvky z moderně přebásněného textu Dalimilovy kroniky a v jeho duchu dopsal celou jednoaktovou „lidovou veršovanou hru“ O PŘEPADENÍ A ZÁZRAČNÉM ZACHRÁNĚNÍ KNÍŽETE JAROMÍRA NA HOŘE VELÍZI.

 Nacvičení hry jsme svěřili broumským ochotníkům. Bylo z toho zpočátku trochu nevraživosti a nedůvěry, paní Jungmannová v kulturní komisi tvrdila, že by si představovala něco profesionálnějšího, čímž naštvala Evu. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, pan Žižka z Broum dal dohromady partu a s pomocí paní učitelky Hrabětové hru nacvičili. Asi dvakrát jsme s manželkou Evou byli v Broumech na zkoušce a poskytli jim „odbornou konzultaci“. Knížete Jaromíra hrál Malec a věrného myslivce Hovoru Žižka. Švagr Jirka Hošek postavil na louce za velízskou farou stylové dřevěné pódium, které vypadalo jako staroslovanská palisáda, a před ním lavičky pro diváky. Jeho syn zapůjčil zvukovou aparaturu, rekvizity a technické služby zajišťoval pan Hnát (jinak majitel umělecké produkční agentury). Dva dny před slavností jsme na Velízu intenzivně zkoušeli – to jsem už také režíroval. Do představení jsem zapojil členy šermířské skupiny Berounští měšťané; přidělil jsem jim role knížecích družiníků a vršovských pacholků, kteří se spolu na závěr utkali v tvrdé bitce.

 Slavnost o svatojánské pouti na Velízu se velice vydařila (i počasí nám přálo) a představení sklidilo velký potlesk z louky zcela zaplněné diváky.

Při jednom setkání už před rokem mi řekl Kamil Machart, že by rád zkusil vydat nějakou knížku pro děti. Jestli bych třeba něco nenapsal. Hned jsem mu navrhl Kouzelný meč Abbadon, který ještě pořád ležel v rukopisu. Z těch na stroji naťukaných stránek jsem ho předčítal i vnučce Majdě a ta ten příběh přímo milovala, chtěla ho číst znovu – a znovu – Tak jsem to někdy v roce 2002 přepsal do počítače a dal Kamilovi. A pak se nic nedělo. Už jsem myslel, že to usnulo, ale právě v létě 2003 se mi ozval, že to tedy vydá, že sehnal partnera, který do toho vloží peníze. Chtěl ještě nějaké úpravy ve výraznější charakterizaci hlavní dětské dvojice a v názvech bytostí. A tak roku 2003 vydala společně nakladatelství MACHART  a KOMPAKT pohádkový fantazy příběh s prvky písmenkové hry KOUZELNÝ MEČ ABADDON. Nádhernými, barevně kolorovanými ilustracemi knihu vyzdobil Kamil Machart, také vyrobil hrací plán hry HLEDÁNÍ ABADDONU (řešili jsme problém, jak ho vlepit do knihy, a řešení, které se nakonec použilo,  nepovažuji za nejlepší).

 Slavnostní křest knihy proběhl v září v rámci premiéry mé hry Bajaja v Městském divadle ve Zlíně. Na jevišti nás přivítal umělecký šéf a spolu s Kamilem jsme knihu křtili z lidového džbánku „vodou z kouzelné studánky“. O přestávce jsem měl v předsálí divadla autogramiádu. Další prezentace proběhla v roce 2003 v pražském knihkupectví ČÍTÁRNA U ČERTA (u Mariánského náměstí na Starém městě), kde nějaký herec četl úryvky, Kamil maloval obrázky na tabuli, já vyprávěl. Zúčastnily se 2 – 4 třídy základních škol.

 Kniha se hodně nabízela přes internetový prodej. Ohlas však nebyl takový, jak jsme čekali. Výdělek jen s „odřenýma ušima“ pokryl náklady. Nevydělalo se na ní nic – naštěstí ani neprodělalo. Recenze v Ikarii a v Pevnosti byli docela pochvalné.

V říjnu 2003 vyšla u Kroppa v NAKLADATELSTVÍ U RADNICE poslední kniha z „malé edice“ („šedivá“) pod názvem TAJEMNÉ PŘÍBĚHY Z HRADŮ (Mezi Brdy a Berounkou) Sebral jsem do ní legendy, pověsti i historické příběhy a záhady týkající se jednotlivých hradů a zámků na Berounsku. Styl vyprávění byl tradiční pro tuto sérii, zachována zůstala i grafická úprava: malý formát, pevné desky, na obálce Kroppova fotografie, předěly mezi kapitolami tvořily reprodukce obrázků (rytin) hradů a zámků od autorů z 19. století. Je zvláštní, že už neměla takový ohlas jako ty předcházející. Možná nebyla nejšťastnější obálka (renesanční okno), já si tam představoval spíš siluetu romantické zříceniny.

Jako upomínku na povodní zničené a znovu, v mnohem krásnější podobě obnovené berounské náměstí vydal Vilém Kropp v listopadu 2003 malou fotografickou brožurku BEROUNSKÉ PROMĚNY, do níž jsem mu napsal emotivní úvod, založený na mých osobních vzpomínkách, které se vážou k náměstí v Berouně.

Amatérští herci, kteří hráli v mé hře na Velízi, se nadchli odezvou obecenstva a chtěli ještě něco nacvičit. Ucítili jsme s Evou příležitost, jak konečně uplatnit svou vánoční hru. Starý text z Anfasu jsem ve Zlíně upravil pro tamní uvedení, ale k tomu nedošlo. Pak jsme na počátku našich pobytů v Kublově plánovali s panem Stádníkem z Velízu provedení o Vánočních svátcích, kdy by se chodilo průvodem po obci a na různých místech by se sehrávaly jednotlivé epizody, byly by tam i živé ovečky a oslík (něco podobného nakonec realizovali v Otročíněvsi jako „živý Betlém u kapličky“) . Ale nepodařilo se nám tehdy dát dohromady dostatečný počet lidí.

 Teď jsem tedy broumským ochotníkům namnožil texty, s Evou jsme se zúčastnili úvodní schůzky, kdy se rozdělovalo obsazení rolí, doporučili jsme jedno šikovné děvče z Kublova, které chodí na LŠU v Berouně a hezky zpívá, do role Anděla. Vnučku Katku jsme získali, aby si s nimi také zahrála; dostala roli jednoho ze tří králů.

A tak před vánoci 2003 v divadelním sále v Broumech uvedli hru (jako spoluautorka byla moje manželka Eva Zajícová) KDE JEST TEN KRÁL NAROZENÝ? Veršovaný text vycházel z lidových her, v předělech jednotlivých obrazů zpíval dětský školní sbor vánoční koledy. Režírovala a výpravu navrhla Hrabětová. Eva kvůli svému onemocnění a operaci hlavy se nemohla premiéry zúčastnit; natočil jsem jí to na video a pouštěl pak doma. Sál byl nabitý a hra měla úspěch, i když ji docvičili kvůli chřipkové epidemii a střídavým směnám členů soboru s krajním úsilím.

V létě roku 2003 se na mne obrátil Antonín K. Kudláč, spolupracovník časopisu Pevnost a učitel na soukromé literární škole J. Škvoreckého (kam mne také v průběhu roku 2004 pozval na besedu se studenty), že sestavuje antologii českého hororu a jestli bych něčím nepřispěl. Nabídl jsem mu starou dobrou Blackwoodskou bestii, ale trochu jsem ji upravil, převedl do českých reálií a nazval KŘIVOKLÁTSKÁ BESTIE.

 Povídka i s mým autorským medailónkem vyšla v antalogii ČESKÝ HOROR 2004,vydané nakladatelstvím MLADÁ FRONTA. (celkem zde byly povídky od 11 autorů, mimo jiné Neff, Jiran, Doseděl, Velínský, Moravcová, Němec...)

V lednu roku 2004 mi vyšla v časopise PEVNOST znovu stará povídka VĚK BAHNA. Mírně jsem ji upravil a rozdělil na dílčí číslované podkapitolky.