Rytířské souboje pod legendární horou Velízem

Když jsem poprvé v jedné z letošních říjnových nocí zaslechl podivný třesk a praskot, vyskočil jsem zděšeně z postele, protože jsem si myslel, že někdo sekerou bourá plot. Ale pak jsem zaslechl i funění - a bylo mi vše jasné. Naši daňci, dva statní samci s rozsochatým lopatovitým parožím se pod vlivem sexuálních hormonů pustili do úporného souboje - neboť jen ten silnější má právo založit další generaci. Ze tmy zněly ty zvuky velice strašidelně, jako by tam řádila smečka zdivočelých démonů. Nedivím se, že naši dávní předci oživili zdejší křivoklátské hvozdy takovou spoustou přízračných bytostí... Na rozdíl od jelenů však daňci nevarují své soupeře sugestivním řvaním, jsou z tohoto hlediska tiší, jen funí a tak zvláštně pochrochtávají.

 Další kolo zápasu jsem měl možnost pozorovat za dne, brzy po ránu, kdy se z kopců valily kotouče mléčné mlhy, ale zkrze ni už proráželo nazlátlé slunce. Soupeři si napřed hrozili, skláněli hlavy k zemi a hrabali kopytem, až drny lítaly. Pak se proti sobě vrhli a jejich paroží se s třeskem srazila a zaklínila. S velkou úporností se začali přetlačovat, točili se v kruhu, kolébali hlavami do stran ve snaze vychýlit soupeřovo paroží a zkroutit mu krk do polohy, z níž musí vycouvat, pokud nechce riskovat zlomení vazu. Pozoroval jsem ten skoro půlhodinový zápas opřen o plot, asi ze vzdálenosti pěti metrů. Je to skutečně zážitek, dnešní městský člověk už z vlastní zkušenosti nezná tuto demonstraci pradávných, pravěkých sil. Brzy jsem pochopil pravidla i jemné nuance a finty zápasu. Ten úporný boj mezi starším a mladším sokem dlouho neměl jednoznačného vítěze. Nakonec ale přece jen vyhrál ten starší a silnější. Mladší sok to vzdal a uprchl na druhý konec výběhu. Oba toho měli dost. Sotva se drželi na nohou a zhluboka dýchali dokořán otevřenými tlamami, z nichž jim bezmocně visely jazyky a tekly sliny. Také jejich srst byla úplně slepená potem. Trvalo jim skoro hodinu, než se zmátožili a byli schopni zalehnout. Ale nevydrželi dlouho ležet, ten starší pořád chodil kontrolovat laně, aby mu je někdo "nesváděl". Zjistil jsem také, že ve chvíli, kdy zápas samců vrcholil, propadly i laně vzrušení a začaly se mezi sebou prát. Ovšem zcela jiným stylem (vždyť také nemají parohy!). Postavily se na zadní nohy, opřely se o sebe hrudníky a navzájem se "boxovaly" předníma nohama.

Podzim je prostě v přírodě dobou vrcholících vášní, barev a zrání - a také prvních doteků chladu od bran bělostné smrti. Ale současně se sejí zárodky příštího života, naděje pro příští jaro.

Zvolna opouštím svou lesní poustevnu a vracím se do Prahy. Čeká mě spousta besed, akcí, setkání, výstav, autogramiád - a také bych měl trochu psát, vždyť jsem leccos slíbil a všelijaké smlouvy podepsal :-)

Jeden z bojovných soupeřů opatrně vyhlíží za rohem, aby ho jeho sok nepřekvapil...