Spisovatel v adventním čase

"Za co, Bože, za co... ?" zpívám si spolu s Tomášem Klusem, když bilancuji letošní končící rok. Byl to rok krutý a hektický, let na houpačce nahoru a dolů, ráno pohlazení a večer facka. Smrt měla žně a nelítostně kosila v řadách příbuzných i přátel, ekonomická situace je povážlivá, honoráře váznou, ceny stoupají, prodeje klesají, snad mě spasí brzký důchod :-))) Na druhou stranu jsem už dávno nezažil takový zájem o besedy, přednášky, autogramiády a osobní setkání. Natočil jsem řadu rozhlasových pořadů s pány Motlem a Žmolíkem, vystoupil v televizi, účinkoval v televizních dokumentech, uváděl koncert písničkáře Mikoláška a zahajoval vernisáže výstav. A také jsem se snažil psát.

  Začátek a konec listopadu je rámován hudbou. Na začátku bylo ticho. Tedy Ticho (s velkým "T"), píseň, kterou v dávném roce 1969 složil Bohdan Mikolášek, syn evangelického kněze, student elektrotechniky a nadějný písničkář. Složil ji jako výkřik duše, otřesené sebeupálením Jana Palacha. Dodnes tenhle protestsong neztratil nic ze své někdejší mrazivé působivosti. Tehdy ovšem pro Bohdana znamenala píseň Ticho konec úspěšného nakročení k hudební kariéře. Odešel se svojí ženou, evangelickou farářkou, do Švýcarska. Teprve po roce 1990 se mohl vrátit a setkat se svými četnými sourozenci (kteří jsou všichni hudebně nadaní). Dnes už mladým nic neříká jméno kapely Adriana, v níž braři Mikoláškové hrávali a v níž se jako mladý klávesista uplatnil i jakýsi Michael Kocáb; neznají ani Mikoláškův hit z 68 roku "Dům, kde bydlí láska", který tehdy zněl denně v rozhlase a Bohdan s ním vystoupil v divadélku Semafor. Léta plynou, a tak se Bohdan rozhodl vydat o svém životě a tvorbě knížku. Po dlouhých přípravách konečně letos vyšla: jsou v ní všechny jeho písňové texty, verše a projekty, vzpomínky, rozhovory pro tisk, názory přátel a spolupracovníků, fotografie, recenze. Přílohu tvoří CD s obnovenou nahrávkou alba ZNOVU, které vydal soukromě ve Švýcarsku po své emigraci, a do Čech bylo tajně pašováno. Vzpomínám, jak mi tuhle LP desku spiklenecky předal Michal Kocáb a já ji nesl tajně panu Suchému do Semaforu, kde jsem tehdy dělal dramaturga. Velice mě tenkrát zaujal svérázný "kopirajt" na přebalu. Byla tam poznámka: "veškeré kopírování a šíření je povoleno a vítáno". Dne 21. listopadu letošního roku tedy byla kniha konečně hotova a slavnostně přivítána do života. Jmenuje se ÚKLID V SUTERÉNU. Mimochodem, moje manželka Eva do ní příspěla krátkou vzpomínkovou kapitolou o tom, jak v sedmdesátých letech v pražském divadélku v Nerudovce, které bylo opravdu v suterénu, připravovali společně s Bohdanem ilegální koncerty maskované za divadelní hry. Na počest knihy připravil Bohdan v Praze, v žižkovském Atriu koncert. V první půlce večera jsem já četl úryvky z jeho knihy a on hrál spolu se svými bratry, sestrou a několika někdejšími spoluhráči a za podpory vynikajícího pěveckého sboru staré hity. Veselé i smutné. Zaznělo i Ticho, po němž v sále nastalo hrobové ticho (po téhle písni se netleská, je to výslovně požadováno v jejím textu). Po přestávce se pak na pódiu střídali hosté, například česká Řekyně Martha Elefteriadu nebo bývalý jazzman (dnes spíše podnikatel a filmař) Kratochvíl s českým Američanem a skvělým kytaristou Ackermanem. Sál bývalého kostela byl doslova našlapaný, popovídali jsme s lidmi, které jsme léta neviděli. Čas nostalgie...

Na krátkou reportáž z koncertu se můžete podívat ZDE.

 Hned nato ve středu jsem křtil v Městské knihovně v Berouně svou vlastní knihu, román LÁSKY PRINCEZEN KURONSKÝCH. I tady bylo překvapivě plno, vyprávěl jsem o celém procesu vzniku této knihy, o tom, jak publicista Ivanov i historička dr. Sobková se snažili odhalit záhadný původ Boženy Němcové a k jakým hypotézám jsem já posléze došel. Vyprávění jsem střídal s četbou ukázek z románu, pořadatelka besedy Marie Holečková četla odpovědi paní Sobkové na moje otázky. Vzniklo tak cosi mezi přednáškou, besedou a divadlem, dramatická improvizace, do níž se živě zapojili i čtenáři. Podařilo se mi vzbudit o knížku takový zájem, že jsem pár kousků, které jsem měl s sebou, v mžiku rozprodal. S některými čtenáři jsem vedl soukromé diskuze ještě po skončení, dokonce jsem od jedné čtenářky dostal hezký dárek: dvě krásné reklamní propisovačky v plastikové krabičce.

 Nevím, jestli je to velkým zájmem čtenářů nebo špatnou organizací distribuce, ale román LÁSKY PRINCEZEN KURONSKÝCH během měsíce zmizel z knihkupeckých pultů, je beznadějně vyprodaný a není prý ani ve skladech distribučních firem. Podivil jsem se nad tím a už jsem zaslal dotaz na obchodní oddělení nakladatele. Snad se tento organizační výpadek brzy napraví. Tím odpovídám na dotazy některých z vás, kteří se na mě obracíte, kde máte román sehnat. Nenechte se odradit a žádejte, at vám ho knihkupci objednají. Snad se dá zatím bez problémů získat po internetu.

Fotoreportáž přítele Pavla, jenž zachytil průběh berounského křtu knihy a besedy je k vidění ZDE.

Hned poté v pátek jsme křtili knihu dalšího kolegy Pavla Renčína, což byl závěrečný díl trilogie v žánru "městské fantazy" pod názvem Věk nenávisti. O téhle dobrodružně veselé akci píšu jinde, tak jenom připomínám, že byla dalším náladotvorným kamínkem do překvapivě barvitého listopadového menu.

Hudební setkání prolínají letošním podzimem; na besedě v Městské knihovně v Kladně, kde jsem byl v poslední listopadový den, jsem se potkal s dávným kamarádem ze Semaforu Pepíkem Fouskem. Přišel si mé povídání poslechnout i se synem Tomášem. To mě potěšilo, zavzpomínali jsme, jak jsme kdysi spolu chystali ještě za komunismu knížku KUFR NESMYSLŮ, ze které bohužel sešlo, a jak mi v Berouně křtil roku 2000 moji první knížku TAJEMNÁ TVÁŘ KRAJINY, a jak jsme v krásném sálu zámku v Hořovicích vítali do života s provazem, kytarou a domácí slivovicí SÁGU PROVAZNICKÉHO RODU. Mladý Fousek nás společně vyfotil, jak stojíme pod cedulí "Jen k prezenčnímu půjčování". Na tuhle besedu jsem také přivezl žhavou novinku, cestopis POKLADY BRDSKÝCH HŘEBENŮ, který právě vyšel.

Do atmosféry při besedě v Kladně můžete nahlédnout pomocí fotografií - stačí ZDE kliknout.

A v předmikulášské atmosféře proběhlo 3. prosince posezení s důchodci v Kublově. Bylo to milé, přijel jsem tam rovnou z oslavy narozenin synovcovy manželky, už na mě čekali, děti ze školky dozpívaly koledy a mohl jsem nastoupit a vyprávět, vyprávět vyprávět... Podpisoval jsem svůj román i brdský cestopis, pojídal chlebíčky, upíjel pivo, dostal jsem od starosty Kublova pana Matějky obrovskou a těžkou knihu, v níž je popis všech obcí středočeského kraje i s barevnými fotografiemi (pro mne velice cenná věc!). Na pódium mezitím nastoupil amatérský dixilend ze Zdic, skvěle šlapající kapela, která navodila starými evergreeny tu správně nostalgickou atmosféru.

 Čas pro vzpomínky... Abych nezapomněl, v listopadu jsem ještě stihl jednu pracovní schůzku v Městské knihovně v Žebráku, kde jsem se sešel se skupinou pamětníků, abychom ukuli plán na vydání knížky o mém rodném městečku. Knížky, která by měla být trochu jiná, než jsou běžné publikace o obcích. Měla by zachytit vše, co nenávratně mizí z prostoru i času, neboť krajina se proměňuje a pamětníci vymírají. O tomhle projektu si ještě podrobněji popovídáme někdy příště. Ale uvítám, když se mi ozve jakýkoliv žebrácký rodák, zejména ten, kdo vlastní nějaké staré fotografie či dokumenty.

 Advent plyne, prošli jsme se s Evou po Vánočních trzích, navštívili jsme s Magdou už jubilejně zeď Johna Lennona na Kampě, venku se vystřídalo období dusivého smogu s ostře mrazivým sluncem. Předpovědi slibují bílé, poetické Vánoce. Nechme se překvapit...