Spisovatel v předvánočním čase

Uf, právě mi spadl velký kámen ze srdce! Je to vždycky velký pocit úlevy, když udělám poslední tečku za nějakým rozsáhlým rukopisem. Historickým románem z dob napoleonských válek, dojemným, dramatickým i úsměvným příběhem o láskách princezen Kuronských jsem se zabýval už od června. Psal jsem ho především na chalupě v Kublově; do poklidného procesu tvorby zasáhly nemoci v rodině i mé vlastní; věci vzrušující, příjemné a nutící k zamyšlení o smyslu existence. Možná se to v tom textu nějak odrazilo. Vzpomínky na pravidelné dopolední psaní v podkroví zahradního domku teď v mé hlavě prolínají s obrazy dramatických událostí uplynulého roku: nálety zdivočelých včel, přívalové bouře, velkolepé zahájení malířské výstavy mé sestry Marušky, která vzápětí málem zemřela, nebývalá úroda hřibů a ostatních hub, magický podzim na zlaté Šumavě, spousta setkání a besed se čtenáři, jichž bylo mnohem víc než v jiných letech, vystupování v televizních a rozhlasových pořadech, onemocnění manželky a její vážná operace... Byl to skutečně jubilejní, událostmi nabitý a přímo divoký rok!

 Přesto se mi navzdory všem vyrušením, překážkám a potížím podařilo obsáhlý (cca 300 stran) román dokončit, doprovodit jeho hrdinku Kateřinu Vilemínu Zaháňskou až k šumícímu Viktorčinu splavu v Ratibořickém údolí, a odeslat rukopis e-mailovou poštou rovnou do brněnského nakladatelství Moba. Je to takový zvláštní pocit úlevy, vydechnutí, ale také nečekaného prázdna. Pravidelný rytmus, jímž jsem žil přes půl roku, byl přerušen, zůstává zvláštní čekání na věci příští. Souzní to krásně s tváří přírody tam venku za oknem, se sněhovými peřinami a zvolna se snášejícím pápěřím vloček.

V pátek jsem zajel do Kublova, spojení je teď v zimě obtížné: zahrada je zasypaná, k chatičce jsem závějemi ani nepronikl. Psi mě radostně vítali, daňci mají nádhernou, stříbřitě šedou zimní srst, rozvážně kráčí po svých vyšlapaných cestičkách hlubokým sněhem ke krmelci a jejich paroží přípomíná holé větve stromů. Podařilo se jim v nestřeženém okamžiku rozrazit vrátka, uvolněná vichřicí, a zcela zdevastovat několik mladých jabloňových štěpů. Nic tak nemilují, jako mladé stromečky! Škoda, že letos jsem nemohl být přítomen jejich rytířským soubojům. Přišel dokonce jeden ztracený paroháč přímo z lesa, bloudil a pofrkával kolem plotu, váben pachem říjících laní. Švagr mu vyrobil jednostraný vstup do ohrady - a polapil ho! Takhle se kvůli milostné vášni padá do pasti! Ovšem lesní daněk, bývalý utečenec, ztracené svobody nelituje, neboť získal harém několika půvabných krásek a krásně se porval s panem domácím :-)

 Sestra Maruška je plná elánu a vůle k životu, potěšila mě, i když má za sebou psychoterapii a ozařování. Namalovala dva nové krásné obrazy: variaci na Manetovo jezírko s lekníny, kde pokreslila i rám, a klasický myslivecký motiv - řvoucího jelena v říji, ovšem pojatého jako symbol síly, vynořujícího se z magického lesa, zahaleného v mlhách mrazivého rána. Tou mlhou probleskuje světlo - snad slunce nebo měsíce - a vytváří nad jelenovým parožím onu typickou křížovou hvězdu, která je reálným optickým efektem, ale také znamením kříže patrona myslivců sv. Huberta. A k tomuto obrazu se výborně hodil jeden starý, zlatý, ozdobný, barokizující rám.

 Jedli jsme u Marušky knedlíky z tvarohového těsta se smaženou cibulkou a dívali se, jak spolu s námi svačí na balkóně hejno vrabců a několik výbojných kosů.

Zásoben zeleninou ze zahrádky a čerstvými větévkami chvojí jsem se vracel do Prahy. Jízda autobusem přes lesy od Kublova ke Svaté byla jako vánoční sen, jako výjev z poetického třídimenziálního filmu; pomalu kolem nás míjely nekonečné řady graficky působících stromů, jejichž kmeny byly z jedné strany bílé nalepeným sněhem a z druhé černé tmavou kůrou. Všechny tvary zůstaly zaobleny nadýchanými závějemi, buližníkové skalky vypadaly jako zakleté hrady Zimní královny a k zemi skloněné větve sněhem zasypaných smrků tvořily jiskřící labyrint. Dokonce i Zelený kříž na legendární lesní křižovatce vypadal zvláštně s rameny pokrytými sněhovými polštáři. Díval jsem se na míjení té zdánlivě jednotvárné a přesto tolika variantami prosycené scenérie - a v hlavě mi zněla jakási monumentální hudba, velebný chorál, opěvující skleněnou průzračnost smrtelně velebné krásy... Filosofem se člověk nespíš stane v krajinách mrazu, nebetyčných hor, nebo naopak vyprahlého žáru pouštních plání...

Cestou, při přestupovíní v Berouně, jsem se zastavil v knihkupectví Oty Pavla u paní Kroppové; podepsal jsem jí do zásoby sloupec svých knížek; ty budou s autorovým autogramem použity jako zvláštní "bonus" pro její věrné zákazníky.

 V úterý jsem se v podvečer zastavil na pražském Václavském náměstí, v půvabné secesní kavárně kina Lucerna. Nakladatelství BVD tady křitolo rovnou tři knihy  žánru literatury faktu: "Zabíjení po česku" - což je dokument o excesech, k nimž docházelo při divokém odsunu sudetských Němců, pak dokument o pozadí událostí 17. listopadu očima různých zúčastněných osobností z obou stran "barikády", což je zajímavá konfrontace názorů. Na křest přišly různé osobnosti: Ruml, Devátý, bývalý poradce Štrougala aj... Knihu křtil režisér Svoboda, velmi zajímavá osobnost, původně komunista, ale schopný filmař. Řekl hezkou větu: "Historie je to, co si lidé o určité době vyprávějí, ne to, co se tehdy skutečně stalo." Tenhle křest vyvolal velkou mediální pozornost, po celou dobu cvakaly blesky fotoaparátů a vrčely kamery.

 Já jsem tam byl ale hlavně kvůli příteli Luboši Y. Koláčkovi, jenž se velmi pilným autorem s velkým okruhem zájmů. A kromě toho rekonstruuje nedaleko Kralup historický pivovar. Už dlouho toužil po mém románu "Císař alchymistů", který je dávno vyprodán a nemůže ho nikde sehnat. Podařilo se mi opatřit mu jeden vzácný výtisk a přinést mu ho i s věnováním. Luboš se totiž velmi zajímá o alchymii, napsal na toto téma několik knih a dokonce historické romány (např. "Alchymista na Budyni"). Tentokrát však křtil klasickou knížku literatury faktu: sepsat biografii druhého muže Stalinovy diktatury, obávaného a přímo démonizovaného Lavrentia Beriji. Nesnaží se omlouvat jeho zločiny, ale hledá důvody jeho činů a dokonce se ptá, jestli to byl génius zla nebo reformátor, jemuž se nepodařilo dotáhnout své myšlenky do konce. Každopádně Chruščov, který po Stalinově smrti Beriju svrhl a nechal ho zabít, byl ještě záludnější lotr.

 Zajímavé také pro mne bylo, že jako kmotru si Luboš pozval svoji přítelkyni, malířku Miroslavu Oberreiterovou. Seznámili jsme se a dala mi odkaz na své webové stránky. Galerie jejích obrázků mě nadchla; je to přesně onen poetický, snový styl malby, který je mi velice blízký. Doporučuji k nahlédnutí!

 Teď je zlatá neděle, poslední adventní neděle před vánoci. Za okny je sníh, nálada vládne příjemně nostalgická. Pustím si koledy, zapálím františka a půjdu zdobit stromeček; přitom si vzpomenu na tajemství času, na své dětství, rodiče, kouzelného Ježíška, jenž se vznáší v tichém soumraku, na hlas zvonů, jenž kdesi v dáli zaniká, aby zůstal navždy v našich myslích jako neslyšitelná, ale přesto stále živá připomínka...

 PŘEJI VÁM, MOJI MILÍ, KRÁSNÉ VÁNOCE !!!