Stavitelé neviditelných chrámů, aneb co jsme zažili za předvánočních večerů

V pátek jsme se s vnučkou Magdou vydali do Strahovského kláštera. Bylo už k šesté hodině večerní, Praha se nořila do zimních temnot a nad ulicemi zářily elektrické hvězdy, nad náměstími se zdvíhaly vánoční stromy a pod nimi svítily betlémy a dřevěné domečky tržnic. Klášterní nádvoří zapadané sněhem a s ozářenými věžemi kostelů vypadalo kouzelně. V Památníku národního písemnictví, v prvním patře provozní budovy, kde se kromě kanceláří a studoven skrývá i společenský sál, věnovaný památce Boženy Němcové a vyzdobený pěknými freskami na stěnách i stropě, se konala slavnostní akce.

 Křtil se tu sborník STAVITELÉ CHRÁMU POEZIE, netradiční kniha, která vznikla na základě internetové výzvy. K účasti se přihlásilo 120 autorů, vybráno jich bylo 78. Sestavením sborníku byl pověřen Jiří Halberštát, zkušený redaktor, učitel a recitátor, jenž také uváděl celý večer. Sál byl zcela zaplněný; my s Magdou jsme se museli představovat jako "Eva Zajícová" a zaujmout židli se jmenovkou "Eva Zajícová". Byli jsme tam totiž v zastoupení mé manželky, která se zotavuje po těžké operaci ledvin, a tak se, bohužel, křtu nemohla zúčastnit.

V programu zazpívala trojice sester Kriglových, dcer vydavatele knihy Vladimíra Krigla, na klavír živě zahrál Vladimír Merta (hrdinně překonávající bolest zlomeného žebra) a zazpívala jeho žena Zora Jandová. Předvedla se nejen jako skvělá zpěvačka a vypravěčka, ale také ilustrátorka. Knihu totiž vyzdobila "skládacím chrámem" plným koček; jednotlivé pokoje - kapitolky jsou zaplněny podobiznami jednotlivých autorů, vtělených do koček a kocourů. Zora Jandová prý zvolila tento postup, protože od dětství nemaluje nic jiného než kočky. A je to něco vskutku originálního. Moje manželka Eva dostala od Zory Jandové podobu puntíkované kočky s dlouhýma zaječíma ušima a a krátkým zaječím ocáskem. Editor nakonec do sborníku vybral dvě Eviny básně: DÁLKO a AŽ JEDNOU ZAS SE BUDEŠ TOULAT. Vtipnými poznámkami přispěli k zábavě i veselý knikupec Vráťa Ebr a psychiatr Jan Cimický, jenž stanovil přesnou diagnózu zúčastněných básníků, ale ujistil nás, že mohou být nebezpeční jen někomu. Bouchlo šampaňské; každý z autorů byl pozván na pódium, dostal autorský výtisk a pamětní list. Opět jsem musel vysvětlovat, proč na vyzvání "Eva Zajícová" přišel na pódium plešatý chlap. Projevil jsem naději, že radost z účasti ve sborníku jistě přispěje k Evinu brzkému uzdravení.

Tahle výtvarně hezká, vázaná knížka podlouhlého formátu, ukazuje skrytou stránku české poezie; většina uvedených autorů je téměř meznámých. Zřejmě bude zapsána i do knihy rekordů, neboť 78 autorů v jednom sborníku je prý zatím nejvíc, co kdy bylo.

 Za dalším neviditelným chrámem jsme se s Majdou vydali v sobotu. Nesli jsme svíčku, abychom ji zapálili na Kampě, na Velkopřevorském náměstí u legendární zdi Johna Lennona. Potěšilo mě, že po mnoha ohyzdných proměnách získala letos Lennonova zeď jakousi přirozenou cestou opět svou jedinečnou podobu. Žádné vyumělkované kytičky, umělecké portréty a děsivé busty. To vše bylo smeteno - a zeď opět rozkvetla psychedelickými výbuchy barevných ohňostrojů imaginace. Nápisy a kresby se překrývají, vrší na sebe - a přesto se krásně doplňují a násobí svou sílu. Musíme se smířit s tím, že tahle zeď nebude mít nikdy jednou danou výtvarnou podobu. Ale přesto by ti, kdo na ni malují, měli mít úctu k výtvorům předchůdců a snažit se je spíše doplňovat, než kazit a narušovat. V současné chvíli mi výtvarná podoba zdi připadala optimální. Ale kdo ví, co bude za rok? Ta zeď, ač připomínající památku mrtvého, je prostě živá. Dokazuje Lennonovu nesmrtelnost. Letos totiž slavíme kulaté výročí - osmého prosince uplynulo rovných 30 let od jeho tragické smrti. A těší mě, jak se nejmladší generace dokáže nadchnout pro hudbu svých dědečků. Šestnáctiletá Majda teprve před rokem objevila Beatles - a je jimi přímo fascinována. Prožili jsme u zdi meditativní soumrak, nerušily nás ani plynule proudící skupiny fotografujících turistů. Něco z atmosféry té posvátné chvíle, ponořené do beatlesovské melodičnosti a předvánočně poetického rozpoložení, se nám snad podařilo zachytit ve fotografické reportáži, kterou si můžete prohlédnout na mém albu ZDE. 

 Zato nás znechutily "zámečky zamilovaných" na můstku přes Čertovku u mlýna. To, co vloni vyhlíželo velmi půvabně (takže jsem snímek dokonce použil jako PéeFku), se za rok utopilo v množství. Sloupky ozdobné mříze jsou už tak zaplněny visacími zámky, že připomínají "železné ražniči". Zato mlýnské kolo obrostlo úžasnou námrazou, jenž vytvořila jakousi ledovou krajku, která byla mnohem krásnější než nahuštěné zámky a dokonce i než kýčovitý zlatavý vodník, sedící v Čertovce naproti mlýnskému kolu.

 A přesto jsme měli štěstí a náš večer byl korunován poetickým akordem jako z legendární desky Abbey Road: Při návratu kolem Vltavy nás uchvátila hra světel na říční hladině; vzali jsme to přes most k Národnímu muzeu a cestou jsme se pokoušeli o noční snímky. Udivilo mě, když rozmázlé obrysy nábřežních svítilen vytvořily nad Slovanským ostrovem podobu zlatých notiček a houslových klíčů, které jako by vzlétaly nad noční řeku. Images...