SYN ŘEKY

Těžké údery otřásly dveřmi rybářovy chatrče.

„Kdo je?“ zvolal starý muž nejistým hlasem a zpola povstal od mísy s vařenými rybami.
Nikdo mu neodpověděl. Jen meluzína kvílela a větve stromů drhnoucí zvenčí o stěny vydávaly zvuk, jako by něčí dlouhé nehty škrábaly po dřevě.
Muž pokročil ke dveřím.
„Neotvírej!“ vyjekla pobledlá žena a křečovitě ho chytla za zápěstí.
Vymanil se jí. „Třeba je to zbloudilý pocestný,“ namítl.
„Copak zapomínáš, jaká je dneska noc? Samhain otvírá brány podsvětí...“
„Duchové předků se hřejí u našeho krbu,“ přerušil ji, „dobře jsme je pohostili a proto nás ochrání před bosorkou i divokým lovcem!“
Ale přesto pro jistotu sáhl po sekeře zaseklé v trámu, držel ji v pravici, zatímco levou rukou zvedl závoru a opatrně otevřel nízká dubová dvířka zavěšená na kožených pantech.
Noc mu studeně a vlhce dýchla do tváře. Měsíční úplněk, bledé oko vábící vlkodlaky, se chvílemi ztrácel za roztrhanými cáry rychle letících mraků. Přede dveřmi bylo prázdno, nikdo tam nestál.
Rybář polekaně couvl a plivl přes zkřížené prsty, což je prý účinné proti zlým duchům. Teprve pak si povšiml, že na udusané zemi kousek od prahu leží jakési zhroucené tělo. Uchopil ho v podpaží a vtáhl ho do dusného příšeří světnice. Chvatně opět zatarasil dveře závorou a teprve pak se otočil k podivnému hostu. V potrhaných a dočista promáčených šatech vězel mladý muž s pohublou, vychrtlou tváří, která byla kdysi zřejmě hladce vyholena, ale teď se mu ježila několikadenním strništěm. S námahou pootevřel nateklá oční víčka a jeho rozpraskané rty se pohnuly.
„...řeka...“ zašeptal, „...vzala mi koně... chytil jsem se kořenů vrb...“ Hlava mu vyčerpaně klesla a omdlel.
„Snad se nechtěl přebrodit?“ kroutil rybář užasle hlavou. „Copak si nevšiml, že je velká voda? Pod Bílou skálou se točí hladový běs a nasává do svého chřtánu všechno, co plave kolem. Jen blázen by se vrhl do řeky!“
Rybářova žena na to neřekla nic. Myslela na praktičtější věci. Přiklekla k podivnému hostu a stáhla z něj mokrý oděv.
„Pomoz mi s ním,“ řekla, „položím ho na kožešinu blíž k ohni. Je celý zkřehlý, potřebuje se, chudák, zahřát...“
Najednou její pohled strnule utkvěl na mužově pohublé hrudi. Zachvěla se.
„Ne,“ zamumlala, „ne, to nemůže být pravda...“
Teď si i rybář povšiml bronzového kříže, který měl neznámý zavěšený na kožené šňůrce kolem krku. Usoudil, že právě tohle vyvedlo jeho ženu z míry.
„Znamení vyznavačů nového boha,“ řekl znechuceně, „ani rusalky ho nepřijaly do své říše a raději ho vyvrhly zpátky na břeh.“
„Je to host, vstoupil pod naši střechu,“ řekla žena chvatně, jakoby chtěla zahnat nějakou úzkostnou myšlenku. „Za trámem mám hrnec medvědího sádla, přines mi ho!“
Kdo se v ní má vyznat, pomyslel si rybář, čím je starší, tím je divnější.
Kdysi považoval za veliké štěstí, že krásná vdova po padlém bojovníkovi z knížecí družiny se uvolila žít s prostým rybářem. Ale možná to udělala jen proto, že chtěla zůstat nablízku řece. Často se mu stávalo, že se uprostřed noci probudil podivnou úzkostí a lůžko po svém boku našel prázdné. Vyběhl z chalupy a spatřil ji dole u řeky, pod skálou, kde je hluboká tůň. Házela do proudu věnce lučních květů a tiše zpívala monotónní píseň v pradávném, nesrozumitelném jazyce. Co to má znamenat? Říká se, že rusalka se občas zamiluje do člověka, přijme lidskou podobu, ale její duše už navždy zůstane rozpolcená mezi dvěma světy ... Tehdy si poprvé uvědomil, že nezná minulost své ženy. Zeptal sejí, odpověděla, že bude pro oba lépe, když některé věci zůstanou pohřbeny v mlčení. Měla při tom v očích slzy. Víckrát už se o tom nezmínil, zůstal však mezi nimi osten nedůvěry. Spojili se svými těly, ale jejich duše si zůstaly cizí. Neměli děti, ačkoliv si to rybář velice přál. Podezíral svou ženu, že si vaří z bylin čarodějné lektvary, zamezující početí. Proč? Jakou podivnou hru to s ním hraje?
Život plynul a rybář si zvykl. Osamělost místa u řeky je spojovala, dá se říct, že si byli navzájem oporou, že mezi nimi vzniklo cosi jako přátelství...
Dusot kopyt venku před chalupou vytrhl rybáře ze zadumání. Nějací jezdci tam zastavili, docela zřetelně zaslechl vrzání postrojů, zafrkání koně a kovové cinknutí.
„Hej, rybáři!“ zazněl podivně dutý hlas, „vylez z pelechu!“
Rybář ho hned poznal: byl to Tur, vůdce knížecí družiny se svojí bandou hrdlořezů! Co ten tu pohledává? Místo toho, aby se družiníci někde v klidu a teple opíjeli, honí se nocí plnou duchů a démonů! To se muselo stát něco opravdu mimořádného!
„Tak co je s tebou, rybáři? Rychle! Pospěš si! Vezmi louče, potřebujeme hodně světla!“
Jejich netrpěliví, divocí koně se točili na místě, hryzali udidla a pošvihávali ocasy. Bojovníci v kožených přilbách zdobených kančími zuby, s malými kulatými štíty na předloktí a dlouhými oštěpy v pravicích, působili zlověstným a nebezpečným dojmem. Tváře jim zakrývaly šátky nebo kožené masky s vyřezanými očními otvory. Přece jen se bojí, aby je duchové, plížící se pod pláštěm mlhy k lidským obydlím, nepoznali. A není divu: každý z nich má na svědomí nemálo duší prahnoucích po pomstě.
„Zaveď nás k řece,“ přikázal Tur, „musíme prohledat slepé rameno!“
Rybář je vedl pěšinou pod starými olšemi a vrbami, kde to pronikavě páchlo bahnem. Plameny pochodní se odrážely v nehnuté, černé hladině mezi padlými kmeny. Pahýly větví se zdvíhaly z vody jak kostnaté pařáty, snažící se strhnout vetřelce do hlubiny. Jedinou bezpečnou cestu si tudy zbudoval rybář, už před lety ji vyztužil zatlučenými kůly, které propletl proutím.
Nedaleko něco žbluňklo, po hladině se rozběhly zvlněné kruhy, koně se začali plašit.
Rybář se nerozhodně zastavil a zíral do mlhy, klesající dolů jak šedivá krajka. „Radši bych nechodil dál,“ hlesl tiše, „vodní muž se zlobí.“
„Obětujeme mu berana,“ řekl Tur, „ale musíme dojít až k hlavnímu korytu. Musíme se přesvědčit...“
Ze všech stran se slétaly podivné stíny, vzduch se rozezněl horečným šepotem, nějaký velký pták pleskal křídly, ale neviděli ho. Pak za hradbou lužního lesa zazněl ostrý výkřik a ozvěna si ho podávala mezi říčními břehy.
Jezdci se srazili do těsného houfu a hroty oštěpů kreslily ve vzduchu ochranná znamení ležatých křížů. Rybář vytáhl zpod své haleny šupinu staletého sumce máčenou v krvi obětního býka a držel ji před sebou mezi palcem
a prsteníkem, mumlal stará zaklínadla a prosil bohy, aby mu dopřáli tuhle strašlivou noc přežít.
Konečně se před nimi prostor otevřel do černé prázdnoty, odkud zazníval hukot prudce pádící řeky. Nadarmo sejí neříká Wild-awa, Divoká voda...
Vítr zmítal plameny pochodní a v jejich třaslavé záři se objevil roztříštěný bok zpola potopené lodi. Uvízla mezi stromy, proud se o ni rozbíjel, pěnil a tvořil drobné víry. Přes vzpříčené a vysoko vztyčené kormidelní veslo visela postava, připomínající hadrového panáka. Byl to však vousatý muž v plátěném oděvu lodníků. Ze zad mu trčel opeřený konec hluboko zabodnutého šípu.
„Vodní démon bude spokojen,“ zasmál se skřípavě Tur, „poslali jsme mu hodně otroků do jeho království na dně řeky!“
„Mířit na kormidelníka je vždycky nejjistější,“ ozval se sebevědomě ten z družiníků, který měl na zádech velký osový luk.
„Myslíte, že to někdo mohl přežít?“ zeptal se Tur.
„Těžko,“ řekl další z mužů, „i kdyby někteří uměli plavat, v tomhle proudu jim to nebylo moc platné.“
„Biskupa potkala nehoda. Taková smrt nemůže být záminkou k válce. Myslím, že kníže nás pochválí a odmění,“ prohlásil Tur spokojeně a obracel koně, „máš doma něco pro zahřátí, rybáři? Kromě své ženy, ta už je trochu moc odkvetlá...chachacha...Soudek dobře uleželého piva se tam jistě najde! Nesnaž se zapírat nebo se po něm podíváme sami!“
Rybář jen něco zablekotal, rychle odvrátil tvář, aby nepoznali, jak zbledl. Zuby se mu rozjektaly... Jestli v mé chalupě najdou muže s křížem na krku, je se mnou konec! - uvědomil si.

Padal bezednou, zeleně vířící hlubinou a marně se snažil zachytit něčeho pevného. Z nesmírné dálky k němu doléhal volající hlas:
„Ostoji! Ostoji!“
Škubl sebou a násilím otevřel oči. Těsně nad sebou spatřil oka sítě... Chtějí mě polapit! Vrhl se stranou, smekl se po něčem šustivě kluzkém, zavalila ho lavina zatuchle čpících stébel. Teprve teď se doopravdy probudil. Ano, rybářská sít rozvěšená na trámech krovu, těsná půdička napěchovaná slámou. Matně si vzpomínal...někdo ho sem přivedl... Mezi prkny podlahy prosvítaly dlouhé pruhy světla. Zdola sem doléhala směsice zpěvu, smíchu a opilého hulákání.
Pevně sevřel v hrsti kříž na svém krku. „Bože, dej mi sílu...“ zašeptal.
Popošel k okraji střechy a vyhlédl škvírou mezi došky.
Napřed viděl jen převalující se mlžnou šeď a snad náznak jakýchsi kopců na obzoru. Podrobnosti se nedaly rozeznat, les byl při pohledu shora černý a beztvarý, jen chvějící se prastaré duby vystupovaly jako obři nad moře listoví.
A přece: zdálo se mu, že zachytil sotva postřehnutelný pohyb. Poloprůsvitné postavy vyplouvaly z okraje lesa, zvolna klouzaly po zažloutlé trávě, po vlhkých oraništích a strništi plném stříbrných vláken babího léta. Měsíc už zapadal, ale na východě plála oslnivě mrazivá Jitřenka. Nebe vybledlo. Zlověstná předjitřní hodina. Některé z přízraků se držely nad cestami a celé shluky jich tančily na křižovatkách.
Polekaně se obrátil, když ucítil dotek na svém rameni. Stála tam, stará a vrásčitá, s prošedivělými vlasy, ale její hnědé oči jiskřily zvláštním nazlátlým svitem. Možná bývala v mládí velice krásná, napadlo ho. Rychle od sebe zapudil hříšnou myšlenku. Proč se na mne tak dívá? Jakoby si chtěla mou podobu navěky vtisknout do paměti... Pomalu vztáhla ruku, rozhalila mu košili a prstem zamyšleně jela po jeho hrudi, až se zastavila na malé hnědé skvrnce pod levou prsní bradavkou.
Prudce uskočil dozadu. „Nedotýkej se mě!“ zasykl. Rozčílilo ho, že ten dotek mu připadal příjemný. „Mysli na svou duši, ženo, a ne na hříšné svody těla!“
Nahořkle se usmála. „Myslíš, že tvůj bůh je něco zvláštního? Každý Bůh živitel je na podzim zabit a sněden, aby mohl být zjara znovu slavně vzkříšen. Žlutý bůh umírá a zelený se rodí.“
„Otec ho obětoval...“
„A co matka? Co ta obětovala?“
„Byla Panna...“
„V jistém smyslu ano.“
Vytřeštil na ni oči. „O čem to mluvíš?“
Zavrtěla hlavou, jako by z ní chtěla vytřást nepříjemné myšlenky.
„Sama nevím...Mám o tebe strach. Zabijí tě.“
„Můj Bůh mě podvakrát vyprostil ze smrtící hlubiny. Nedá mi zahynout. Před dvacíti lety vyplavila řeka pod klášterem starý strom, připlul tam unášen proudem, kdoví odkud - a v jeho větvích bylo zapleteno křičící nemluvně. Ano, řeka mě zrodila a dobří mniši mě pokřtili, dali mi jméno Ostoj a svěřili mě jedné selce, která právě kojila. Dnes jsem se vrátil proti proudu řeky, vrátil jsem se s biskupem, abychom vyvrátili z kořenů posvátný Háj, ze kterého zdejší pohané čerpají sílu k odporu...Ale zůstal jsem sám, jen mne Bůh vyvedl, abych dokončil úkol... Jestli chceš, jdi a udej mě té tlupě Turových vrahounů! Nebo mi dej sekeru a ukaž mi cestu k Háji. Půjdu a setou Hromovou ratolest z posvátného dubu!“
Bojovně se zahleděl na ženu u překvapilo ho, že se opřela čelem o trám, tiskne se k danému dřevu a tělo se jí otřásá křečovitými vzlyky. Upadl do rozpaků. Třeba jí ubližuji, třeba mě nekrmí a neskrývá z nějaké chlípné touhy... Možná se její temné pohanské duše dotklo andělské křídlo. Mohla by být mezi prvními, které přivedu na správnou cestu...
S náhlou rozhodností se vztyčila a hřbetem dlaně si setřelo slzy.
„Pojď,“ řekla, „vyvedu tě. Ukážu ti tvou cestu. Nelze se jí vyhnout. Sudičky ji vepsaly do hvězd při tvém zrození.
Pojď, ať se strašná kletba naplní!“
Sestoupil za ní po žebříku do velké světnice, kde to čpělo hořkou chmelovinou a zatuchlým rybím pachem. V kalužích piva a mezi střepy rozbitých nádob leželi Turovi bojovníci, někteří tváří k zemi a jiní naznak s rozhozenýma rukama, chrápali pootevřenými ústy, vzduch jim hlasitě hvízdal v chlupatých nozdrách. Jejich oštěpy zůstaly zabodány v udusané podlaze a v trámech.
Jak snadno bych je mohl pobít, uvědomil si Ostoj, leží tu jako setba smrti na jednom z mnoha bojišť, jak předzvěst vlastního osudu, kterému se nevyhnou, protože smrt je jejich řemeslem...
Žena překročila tělo svého muže a vypáčila z trámu sekeru. Rybář něco zamumlal z opilého snu u vztáhl po ní ruku. Uhnula u podala sekeru Ostojovi.
Zachvěl se. Chvíli se díval na matně pableskující ostří a pak se sklopenou hlavou prudce vyšel ven. Mlha ho objala vlhkou náručí.
Žena připomínala šedý stín na okraji cesty. Její kostnatý prst směřoval k temné hradbě lesa.
„Nepokoušej se dojít k dubu přímou cestou,“ řekla rozechvěle. „musíš okolo, pořád okolo... zužovat kruhy... srdce života leží uvnitř spirály. Když půjdeš rovně, nikdy nedojdeš!“
„Děkuji ti, ženo.“
Natáhl ruku, aby se jí dotkl, najednou velice zatoužil alespoň po letmém posledním doteku... Ztratila se však jeho očím, mlha ji pohltila. Jen odněkud z polí ještě zazněl potlačovaný vzlyk. Nebo to byl zvuk vody, pád krůpěje do kaluže?
Pevně sevřel topůrko sekery a vykročil proti stínům, pohybujícím se v pomalém větrném tanci.

Starý háj mlčel, ale v tom mlčení bylo plno skrytého napětí. Mezi rozpraskanými kmeny prastarých stromů visely šedé drapérie, jimiž občas probleskly zášlehy zlatavého světla.
V závějích suchého listí šustilo vytrvalé krupobití přezrálých bukvic a žaludů. Zaposlouchal se do jejich jednotvárného, chřestivého rytmu. Ano, byla to hudba, skrytý zpěv posvátného háje... Brzy začal rozeznávat i hluboké tóny skřípějících větví, rychlý šelest v korunách, zvonivý zvuk skrytých praménků a žblunkavou harfu potoků. Vysoký, pronikavý výkřik zvířete či ptáka měl v sobě něco lidského a skončil tak náhle, jako by byl přerván rdousivým sevřením smrti.
Ostoj cítil narůstající neklid, stále častěji se ohlížel a mohl by přísahat, že koutkem oka zahlédl kradmý pohyb v mlází. Jedna z větví nad jeho hlavou se zcela bezdůvodně rozkývala, ačkoliv ostatní zůstávaly nehnuté.
Jak daleko je ještě svítání? Mlžná, předjitřní hodina jako by se protáhla do nekonečna. Zhluboka nasál do plic vlhký vzduch, plný hořkozemité vůně. Čas tlení. Země se sytí. Nastává doba zvaná Smrt léta, veliký Sumhain, kdy se minulý čas uvolňuje z pout a připomíná se člověku.
Sinavé světlo ozářilo zelenou holinu, na níž se ježila spousta mechem obrostlých kopečků. Dmuly se v táhlých vlnách do zamžené dálky, ztrácely se v průseku, směřujícím přímo do nitra nejstaršího lesa. Pohodlná cesta... Včas si vzpomněl na varování rybářovy ženy. Ovšem, je to cesta mrtvých, vystlaná dávnými mohylami. Když se lépe podíval, spatřil jak z vrcholků pahrbků vyskakují malé modré plaménky, vzplanou a zhasnou, tu i tam... Vábí ho k sobě. Les konejšivě šumí a usíná, kolébá v loktech své bezpočetné děti, chystá je na krutý mráz dlouhé zimy...
Zatočila se mu hlava, musel se opřít o nejbližší kmen. Pod zády cítil chvění mízy stahované do kořenů. Přicházející den zaháněl démony do nočních úkrytů, Ostoj viděl poloprůsvitné víly s podzimně zlátnoucími vlasy, jak jsou vtahovány do bělokorých bříz a proměňují se v nicotu. Jen jejich oči, žádostivě upřené na mladého muže, utkvívaly ještě chvíli ve vzduchu. Zahlédl gnómy, pitvorné skřety podzemí s krvavě rudými, špičatými čepičkami. Přebíhali po vystouplých kořenech a vztekle harašili v závějích listí. Zdáli zazněl lovecký roh, dusot pekelných hřebců a srdceryvné vytí vlkodlačí smečky. Divoká honba vedená prokletým lovcem, který si každé ráno omývá tvář v teplé, kouřící krvi... Ne, nesmím na něj myslet, nebo se vzápětí vyřítí z protějšího houští... Jsou to všechno zjevy, které přivolávám z podsvětí svým strachem a úzkostí. Les jim dává tvar, ale ony spí ve mně!
Olízl si jazykem vyprahlé rty a dotkl se kříže na své hrudi.
„Otče,“ zašeptal, „otče biskupe... Mluvil jsi k nim o lásce a utopili tě jako štěně! Rozumějí jen slovům síly, ráně
sekerou...“
V odpověď mu zazněl chechtot, který přešel do hýkavého nářku. Obrovský, beztvarý stín proletěl korunami stromů a ovanul ho mrazivým dechem.
„Nebojím se tě, ďáble!“ vykřikl Ostoj a ozvěna jeho hlas ještě dlouho opakovala.
Vzchopil se a znovu vykročil. Zarputilost v něm postavila hráz unikající síle. Držel se okraje lesa, dokončoval kruh. Prodíral se hustým mlázím a ostružinovými houštinami, jejichž trny mu trhaly plášť a bolestivě se mu zadíraly do těla. Les vzdoroval, nechtěl mu vydat své tajemství. Ostoj však nedbal na bolest, krev a pot. Přidal do kroku.
Spirála jeho putování byla stále užší a užší. Čas se zkracoval, les kolem byl stále bizarnější. Duté kmeny připomínaly rozšklebená ústa, suché větve trčely do šera jak hnáty kostlivců, kůra plná boulí pukala a otvírala se děsivými pohledy dřevěných očí. Padlí starci se zapletli větvemi do větví svých synů a ti, jak rostli, zdvíhali jejich trouchnivějící mrtvoly vzhůru. S bušícím srdcem procházel těmi bránami, na nichž pučely obrovské, bílé klobouky chorošů.
Starší a starší les. Srdce háje, kterého se nikdy nedotkla lidská ruka. Stromy nenávistně syčely a švihaly po něm větvemi. Vycítily v jeho rukou sekeru, ten nástroj zhouby. Hučelo mu v uších, slyšel hluboké, dunivé vyzvánění. Sevřel si hlavu v dlaních ze strachu, že mu pukne jak hliněný džbán. Oči se mu zamžily, zoufale si je protíral. Kde je hranice mezi mlhou lesa a mlhou v mé hlavě? Klopýtl o kořen, padl na kolena... Sevřel kříž na prsou tak křečovitě, až mu jeho ostré hrany prořízly kůži.
„Bože, dej mi sílu, ať můžu dokončit posvátný úkol!“
Mlžná opona se najednou roztrhla. Ostoj užasle a trochu nevěřícně hleděl na holý pahorek, ohraničený kruhem omšelých balvanů. Na vrcholku pahorku rostl jediný strom. Dub. Ale jaký dub! Připomínal spíš rozpukaný a zbrázděný sloup, který v těchto místech podpírá nebeskou klenbu. Mezi jeho vystouplými, uzlovitými kořeny tryskal pramen a v zurčivých kaskádách stékal dolů po boku kopce. Kmen byl dole tak široký, že by ho neobjalo ani šest mužů, plný dutin, v nichž ještě dřímal stín odcházející noci. Kůra se poskládala do hlubokých záhybů, jak brázdy v čerstvě zoraném poli. Stoupala z nich dosud lehká pára. Posvátný dub vydechuje démony a plní jimi háj, ovládá celý kraj podél divoké řeky Wildawy.
A tam, trochu výš, v ohbí zlomené větve je zdroj jeho síly! Brčálově zelená koule, rostoucí z jeho těla a přesto jiná než on, pokrytá drobnými tuhými lístky a bílými kuličkami plodů. Hromová větev! Prý z dubu vypučí v místech, kudy do něj vstoupí Taranis, pán blesku.
Ostoj se vrhl vpřed. Několika skoky zdolal travnatý svah, po výstupcích kůry jak po schodech vyšplhal vzhůru, rozmáchl se a s výkřikem: „Ve jménu Páně!“ zaťal ostří do Hromové větve.
Dřevo bylo pružnější než čekal, odrazilo mu sekeru zpátky. Hluboká rána se zalila lepkavou mízou, celý dub se zachvěl a bolestně zasténal.
Ostoj se rozmáchl podruhé, ale vtom ho něco zezadu chytilo za vztyčenou ruku a sevřelo mu ji drtivou silou.
Prudce sebou škubl, ochromen úlekem, kožená podrážka boty mu podjela na vlhké kůře, ztratil rovnováhu a skutálel se dolů. Dopadl na záda mezi kořeny dubu a málem si vyrazil dech. Vzápětí se na něj zřítilo něco těžkého, mohutná tlapa mu sevřela hrdlo a těsně nad sebou spatřil strnule rozšklebenou tvář děsivého ďábla. Byla to samozřejmě maska, ale velice sugestivní. Z koutků širokých úst trčely blyštivé kančí kly, oči se ztrácely v hlubokých, červeně lemovaných otvorech a nad čelem se kroutily mohutné býčí rohy. Ostoj se zuřivě zmítal a lapal po dechu. Ocelové prsty mu tiskly krk stále silněji, cítil, jak se propadá do narudlé mlhy plné pulsujících jiskřiček...
Posledním vzepětím sil vykopl nohama a srazil útočníka stranou. Okamžitě se odkulil, zvedl se na kolena a rychle zatěkal pohledem po nejbližším okolí. Kam se mu mohla zakutálet sekera?
Zahlédl ji ve vodě, na dně malé tůňky pod pramenem. Ďábelský strážce dubu někam zmizel. Jeho nepřítomnost byla znepokojivější, než kdyby útočil. Ostoj vstal a pomalu ustupoval ke studánce. Ostražitě se při tom rozhlížel na všechny strany. Ten chlap se jistě schoval někde za stromem! Ale kde? A proč? Co má za lubem? Jakou zákeřnou léčku chystá?
Ostoj se zastavil těsně nad studánkou. Sekera ležela tam dole a jiskřily na ní první paprsky vycházejícího slunce.
Stačí se jen sehnout a zvednout ji.
Někde zatípal pták a další se přidal zvonivým trylkem. Poklidné ráno... Ten klid je zrádný...
„Kde jsi, ďáble! Vylez! Ukaž se!“
Ticho. Nikde se nic nehnulo.
Ostoj se rychle shýbl, ponořil ruku do ledové vody a sevřel topůrko sekery. V téže chvíli pukla kůra dubu a z otvoru syčivě vyjel trojzubec na dlouhé násadě, rozčísl hladinu a než se Ostoj stačil vzpamatovat, probodl mu ruku a připíchl ji ke dnu. Ostoj zařval bolestí a hrůzou, protože viděl, jak se svislá puklina rozvírá ještě víc, jak z ní pomalu vystupuje ďábel se svým neměnným strnulým úsměvem, jednou rukou pevně přitlačuje trojzubec a ve druhé pozvedá bronzový obětní nůž, zdobený na široké čepeli magickými znaky. Sklání se, aby své bezmocné oběti podřízl hrdlo...
Ale Ostoj se ještě nehodlal vzdát. Se zaťatými zuby a slzami bolesti v očích hmátl do studánky levou rukou, vytáhl sekeru zpod připíchnuté pravice a jediným švihem ji hluboko zaťal mezi býčí rohy sklánějící se hlavy. Strážce přepadl dopředu s těžkým žuchnutím.
Ostoj vyškubl trojzubec ze studánky a odhodil ho stranou. Snad díky ledové vodě mu probodená dlaň příliš nekrvácela.
„Jako Kristus,“ povzdechl, když se zadíval na svoji ránu, „přibit železem ke starému dřevu... Děkuji ti, Bože, za znamení milosti...“
Z modlitby ho vyrušilo strážcovo zasténání. Sklonil se nad ním a strhl mu ďábelskou masku.
Vzápětí vykřikl hrůzou, polekaně couvl a loktem si zakryl tvář.
„Bože, proč jsi mě opustil! Proč mě necháváš napospas mámení zlých duchů!“
Teprve po chvíli se znovu odvážil pohlednout do tváře umírajícího mladého muže. Zapomněl v tu chvíli i na palčivou, cukavou bolest v ruce, jenom ohromeně zírala propadal se zeleně vířící hlubinou, kde se marně snaží zachytit něčeho pevného...Ano, už je to tak. Jako bych bojoval sám se sebou a zabil sebe... Pod maskou ďábla se skrývala jeho vlastní tvář. Na zemi ležel Ostoj s rozťatou hlavou a do očí se mu pomalu vkrádal lesk věčnosti.
Druhý Ostoj se na něj zdrceně díval...
„Kdo jsi?“ odvážil se zeptat svého dvojníka staženým hrdlem.
„Nemám jméno,“ zachroptěl umírající, „říkali mi služebník Velkého dubu...a také Syn řeky...“
„Syn řeky? To jsem přece já!“
„Mě kdysi vylovil Taranisův velekněz... jako nemluvně... v proutěném košíku... byl jsem sám... ale velekněz řekl... ten košík byl velký pro dva... jeden z vás propadl smrti... jestli se jednou setkáš sám se sebou, zemřeš!“
„Ano, zemřeš!“ řekl Ostoj a pomalu se vztyčil. Pocítil zvláštní ledový klid. Ruka mu krvácela, ale nevšímal si toho. Vracela se mu ztracená sebejistota. Ano, zemřeš, opakoval si v duchu, zemřeš, protože jsi ďábel. Zabil jsem ďábla v sobě. Zabil jsem své horší já. Jsem očištěn a mohu všem přinést milost nové víry!
Pozvedl oči k nebesům, oslnilo ho stoupající slunce. Takřka poslepu vylezl po kmeni k Hromové větvi a za sebou vlekl sekeru. Rozmáchl se levou rukou...
„Ne!“ vykřikl dole z posledních sil služebník dubu, „nesmíš! To nesmíš!“
Sekera těžce dopadla a zelená koule s křuchnutím odletěla jak uťatá hlava.

Rybář otevřel oči a otupěle zíral na trámy stropu. V průvanu se tam na šňůře zvolna pohybovala těla sušených ryb. Co se děje? Zmateně shledával myšlenky. Nevykřikl snad někdo? Měl pocit, jako by ho ze spánku probudil bolestný výkřik...
Překulil se na břicho. Tady je ale spoušť! Plno střepů a rozlitého piva...Nikde nikdo...
„Ženo!“ zavolal.
Žádná odpověď. Těžce se zvedl z podlahy. Zapotácel se a musel se přidržet stěny. Žaludek měl jako na vodě a ve spáncích mu zběsile cukalo...Opili jsme se...No, jistě! To ta Turova sebranka! Vychlastali všechno pivo, co jsem si schovával na svátky Nového slunce... a pak se tiše vytratili...Vlastně můžu být rád, že mi neprovedli něco horšího...
„Ženo! Tak kde vězíš? Uvař mi slepičí polívku, mám hlad! Slyšíš?“
Nic. Ticho.
Najednou pocítil strach. Co když mě opustila? Utekla? Zlákala ji ta její říční touha... Hloupost! Jistě už zase sedí
u tůně a zpívá si své podivné písně...
Potácivě vyšel před práh a mhouřil zarudlé oči do oslnivého denního jasu. A pak to uviděl...
Tělo jeho ženy leželo na zápraží s bezmocně rozhozenýma rukama a kolem něj se rozlévala velká kaluž krve. Hlavu měla odťatou, jak po jediné mohutné ráně těžké sekery...