TAJEMSTVÍ LIDOVÉ MAGIE

Podoby staroslovanských zvířecích démonů

V minulém čísle Světa magie jsme se seznámili s knihami, v nichž autoři hledají význam takzvaných silových či totemových zvířat v duchovní cestě člověka. Ted Andrews ve svém ,,Lexikonu zvířecí magie" se zabývá především skutečnými zvířaty a šamanským přenosem jejich vlastností na člověka. O funkci zvířat v mytologii nás sice stručně, ale přehledně poučí kniha N. J. Saunderse ,,Mytická síla zvířat". Pokud vás však zajímá funkce zvířat v lidové magii přímo na území Čech a Moravy, musíte hledat v desítkách různých etnografických publikací. Přitom právě tato ,,česká zvířecí magie" je součástí našeho každodenního života a rodinných tradic. Pokusme se tedy do ní, alespoň okrajově, nahlédnout.

HOROR O LIŠÁKOVI

 Žil jeden Lišák, starý, prastarý, starší než kdokoliv z lidí. Měl buben a na ten bubnoval při východu a západu slunce. Měl pytel a v něm tajemná kouzla: hůlky z devatera stromů a kosti z devatera zvířat. Někdy svými kouzly za trochu jídla bavil lidi a jindy kradl. Ukradl i malého chlapce, kterého jeho otec chtěl obětovat bohům, protože se narodil v nešťastný den. Rozzuřený otec si však stěžoval králi a ten vyslal po Lišákově stopě obra Lovce. Měl příkaz Lišáka i chlapce okamžitě zabít. Jenže lesy byly hluboké a Lišák byl lstivý. Unikl z každé léčky. V noci si připravoval lůžko v kurnících; trhal kuřata na půlky, udělal si z nich matraci i pokrývku. Z kuřecích hlav vyrobil mocný náhrdelník pro svého chráněnce. Lidi, kteří mu chtěli překážet, zaklel do lesa a tam je rozdupala kopyta Lovcova koně, ženoucího se neustále Lišákovi v patách.

 Jednou obr Lovec přece jen zahnal Lišáka do pasti, do slepé rokle, z níž nebylo úniku. Tehdy si lstivý Lišák vyrobil a nasadil masku - obyčejné lišky! Vyšel Lovci naproti a poradil mu, jak obelstít Lišáka. Musí se na hřbetě koně zamaskovat suchým klestím a rákosem.

 Prostoduchý Lovec to udělal - a Lišák na něm rákosový oděv zapálil. Splašený kůň uhání pryč, Lovec proklíná Lišáka a šlehají z něho plameny.

 Jenže povídka má ještě děsivou pointu. Po roce jde Lišák s chlapcem opět tím lesem a najednou zaslechnou zvuk loveckého rohu, blíží se k nim dusot kopyt a ucítí pach spáleniny. Hořící Lovec se vrací. A věčně se bude vracet...

 Tento prastarý keltský mýtus byl předobrazem slavného středověkého Románu o Lišákovi; ale nevím, jestli vás napadlo, že je z něj odvozena i naše pohádka O Budulínkovi. V ní jsou role trochu přehozené. Obětování zaživa trhaných kuřat je tu nahrazeno nekrvavým pojídáním pučálky, obřadního jarního pokrmu z naklíčeného hrachu. A vlastníkem šamanského bubínku je tentokrát dědeček. To on pomocí bubnování vyvolá kouzlo, dostane lišku z nory do pytle a utopí ji.

 O čem vlastně oba příběhy vypráví? O ukradení lidské duše a jejím zavlečení do podsvětní nory? Možná. Úloha lišky v našem folklóru je velice zvláštní a tajemná. Má funkci lstivého skřeta a cynika, současně však přináší dobro a požehnání.

 Pozornost si zasluhuje i oblékání nevěst do liščích kožichů nebo šub s liščími prýmky - a to i v nejparnějším létě. Snoubenci si klekali na liščí kožešinu při rodičovském požehnání. Také při rozplétání vlasů před ulehnutím na svatební lože, posazovali nevěstu na stoličku pokrytou liščí kožešinou. Na stejnou kožešinu, rozprostřenou na prahu, se kladlo děcko při návratu ze křtu.

 Smysl těchto úkonů v minulém století, kdy je folkloristé zaznamenávali, nebyli už vesničané schopni přesně vysvětlit. Ale z lidového magického výkladu barev je zřejmé, že červená (rezavá) barva byla oblíbena jako barva krve a tedy života, chránící proti uhranutí a odpuzující zlé duchy. Liščí rituály při svatbách zřejmě nějak souvisely se sexuální magií a zajištěním plodnosti. Především však měla liška chránit nový rodinný krb.

 Liška totiž byla u západních Slovanů uctívána jako dárkyně ohně (její rezavý ocas se v běhu míhá jako plamen). Za to, že oheň ukradla bohům a přinesla ho lidem, byla nebeskými bytostmi zavržena a navždy odsouzena k pronásledování. Liška je tedy jakýsi slovanský Prométheus. V jedné pohádce se dokonce vypráví o tom, jak jí při tomto zlodějském činu plameny popálily celý kožich a proto je od té doby rezavá. Ačkoliv je nenáviděna jako zhouba kurníků, přesto k ní venkované, na rozdíl od vlka, pociťují dost silné sympatie. Postavení lišky se blíží k pojetí germánského boha Lokiho, který podle momentálního rozmaru koná jednou dobro a jindy zlo; nejdůležitější je pro něj radost ze splétání intrik a anarchistický postoj vůči jakékoliv moci.

 Liščím svátkem kdysi začínal rok. Šest týdnů před první nedělí jarního úplňku (před velikonoci) se slavila ,,liščí neděle". Kromě již zmíněné pučálky se tento den připravovaly preclíky. Matky je před východem slunce věšely na stromy a pak volaly děti do zahrady, aby se šly podívat, co jim ,,liška přinesla na ocase".

 Liška, jako nositelka jarního ohně, byla často malována na velikonoční kraslice.

TEN, KTERÝ VÍ O MEDU

 Jak Slované původně nazývali svého záhadného a neobyčejně silného zvířecího předka? To už dnes nikdo neví. Jeho jméno patřilo mezi přísná tabu, zjevovaná jen nejužšímu kroužku zasvěcenců (čarodějů), protože při nevhodném či neuctivém vyslovení pravého jména by mohl být bezdůvodně přivolán, urazit se a způsobit v osadě pohromu. Běžně se mu říkávalo zástupnými jmény: Kmotr z lesa, Velká tlapa nebo Ten, co ví o medu, zkráceně Medvěd.

 Medvědí kult je doložen po celém světě, ve všech oblastech, kde toto zvíře žije či dříve žilo. Nejspíš tehdejší obyvatele lesních mýtin fascinovala jeho schopnost chodit po zadních nohou a také to, že rád jedl podobné věci jako oni. Proto býval považován za zvláštní typ divokého člověka, za předka lidského pokolení. Přitom si však byli dobře vědomi toho, jak nebezpečnou šelmou tento zdánlivě nemotorný dobrák může být. Proto můžeme vycítit z jejich vztahu k medvědovi typickou dvojznačnost - podobnou jako u lišky. Stručně řečeno: ostražitá úcta. Jako totemové zvíře se nesměl lovit - při určitých svátcích však byl rituálně zabíjen a společně pojídán, aby mocná síla tohoto lesního boha vstoupila do všech zúčastněných. K obřadním účelům se chovali zkrocení medvědi, získaní už jako medvíďata. Medvědář patřil mezi nejmocnější šamany i u starých Slovanů.

 Evropský medvědí obřad ve své původní autentické podobě máme dost podrobně popsán, zejména od Finů a Laponců, kde se nazýval medvědí svatbou a konával se na sklonku zimy ještě v poměrně nedávné době. A co v Čechách?

 Vodění skutečného medvěda a jeho rituální zabití bylo již ve středověku nahrazeno symbolickým divadlem. Za medvěda se převlékal vybraný člověk. A nejen za medvěda.

 Podle záznamů z počátku 17. stol., kde se popisují staročeské maškary, nadělají vesničané ,,sobě o masopustě sukniček kožených, chlupatých, vlčích, medvědích, beraních, kozích, psích. Kdo nemají koží, obracejí naruby chlupaté kožichy."

 Později, když bylo mezi lidem nedostatek kožešin, nahrazovala se zvířecí srst kučeravými třásněmi suché hrachoviny. Možná se však pomocí této hrachoviny medvěd měnil v božstvo vegetace, právě v souvislosti s tím, jak pěstování plodin vytlačilo původně lovecký vztah k medvědu (což vyjadřuje pohádka, jak medvěd a sedlák spolu osejí pole, ale chytrý sedlák na šelmu vždycky vyzraje a nechá ji jen tu nepoživatelnou půlku úrody).

 Autentické vyprávění rolníka Vostárka ze Zhoře zachytil v roce 1886 Čeněk Zíbrt:

 ,,Ten, který k tomu zavalitý pacholík dosti schopný být se zdál, vyučoval se po čtyřech na rukou a nohou choditi. Celý byl obalený hrachovinou, ocas měl z povřísel a špičatou čepicí ze slámy. Dřívejc oblékal naruby kožich, chlupem navrch, ale k posledku hospodyně měly radši medvěda v hrachovině, poněvádž z něj tu hrachovinu potajmo utrhovaly; když se dala slepicím do kukaně, tak potom hodně nesly, a když kravám do žlabu, tak hodně dojily (pozn. autora: tady vidíme jasný příklad sympatické magie; přenesení původní, lesní, divoké plodivé síly na domácí zvířata). Měl černou larvu (masku) na tváři a ta měla někdy na čumáku visací zámek a medvědář strašil zlobivé děti, že medvědovi odemkne hubu a pustí je na ně. Vodil medvěda na železném řetěze, který hodně chrastil. Medvěd navyváděl se mnoho rozpustilostí, mručel, skákal a vrážel do lidí, medvědář ho švihal bejkovcem, ale přitom se schválně místo do medvěda strefoval do těch, co stáli okolo. Když přišli do stavení nebo k někomu na dvůr, zahrála muzika, medvěd tancoval a medvědář vybíral dárky.

 Nakonec maškary utvořily na návsi kruh kolem medvěda a rychtář mu přečetl, co všechno zlého natropil a že pro takové hříchy už další rok přežít nemůže. Ten, kdo byl ustrojen za myslivce, střelil po medvědovi z pušky nebo z luku. A medvěd se svalil a krev z něj tekla - měl ji v měchýři pod kožichem schovanou, a jak padl, tak jí vytlačoval. Pak ho na nosítkách vynesli do hospody a tam ho pohřbívali a pili a tancovali na jeho památku až do rána…“

KOZEL - ROHATÝ DÉMON

 Při inkvizičních procesech mučené čarodějnice přiznávaly, že jejich sabatům předsedá ďábel v podobě obrovského, černého, páchnoucího kozla se žlutě svítícíma očima.

 Původně však ďábel neměl absolutně nic společného s kozorohým čertem. Zatímco ďábel byl půvabný svržený anděl, který se od ostatních andělů lišil jen černým oblečením, tedy bytost duchovní (i když intelektuálně cynická), čert byl chlupatým a rohatým přírodním démonem, skrývajícím se v temných lesních roklích, skalních labyrintech a močálových rákosinách. Slovanský čert je rovnocenným bratrancem starořeckých satyrů a silénů. A právě tak, jako králem těchto řeckých lesních démonů - oplodňovatelů byl pastýřský bůh Pan, u starých Čechů vládl nad čerty (černobogy) ochránce pastýřů Veles.

 Jak ale právě kozel dosáhl té cti, stát se dobrým či zlým duchem pastýřů? Je to celkem logické. Podle svědectví archeologických nálezů byly totiž kozy a ovce prvními domestikovanými stádovými zvířaty. Teprve mnohem později došlo na krávy, osly, koně a velbloudy. Navíc pěstování koz a ovcí se šířilo v lesnatých a hornatých krajích, zatímco stáda hovězího dobytka zůstala dlouho odkázána na přirozené stepi na jihovýchodě Evropy.

 V naší lidové tradici se dodnes udržely předvánoční (mikulášské) obchůzky s čertem. Kdysi ovšem čerti byli hlavními postavami těchto maskovaných průvodů. Strašili děti, obhrouble laškovali s děvčaty a ženami, bili každého na potkání pruty, ale též rozdávali magické dary přírody: jablka, ořechy, sušené švestky, ale také oblázky, žaludy, uhlí, větvičky a zvířecí kosti, které tahali z pytle. Dětem hrozili, že je v tomto pytli odnesou (zajímavá souvislost, když si připomeneme magický pytel Lišáka - bubeníka!).

 Ovšem také po vánocích, v předvečer Tří králů se ,,chodilo s kozlem". Tříkrálový kozel patří už do oblasti příšer a kombinovaných oblud s funkcí silně erotickou. V doprovodu kozlíků - čertů, podobných těm mikulášským, přicházel ,,kozí král" zvaný také někde ,,příšerný kozel". Č. Zíbrt popisuje, jak ho dělávali v okolí Votic a ve vsi Dublovicích:

 ,,Dva nebo tři chasníci přehodí přes sebe širokou plachtu, prostěradlo nebo sešité pytle. Ten přední vystrčí nahoru na tyči umístěnou, ze dřeva vyřezanou kozlí hlavu s opravdickými či též ze dřeva vyřezanými kozími rohy. Hlava je ozdobena divokým malováním (černé a bílé kruhy okolo očí, čáry na čele atd.), horní pysk se pohybuje pomocí provázku. Červený jazyk a dlouhé přilepené vousy dodávají hlavě děsivého vzhledu. Aby všetečkové neulomili koze přidělaný roh (získání rohu mělo možná nějaký magický význam - pozn. autora), bývají v rozích zezadu zabodány jehly, nebo jsou na zadní straně začerněny sazemi, aby se každý, kdo za ně kozla chytí, popíchal či umazal.

 Kozlové vtrhnou do světnice s velkým mečením a zpěvavým křikem: ,,Dejte nám holky nebo aspoň vdolky!" Jenže ženské nejsou k nalezení, už dávno se poschovávaly, aby od kozlů nebyly potrkány. Ti je usilovně hledají a všechno prolezou. Nakonec je objeví, honí, dostihnou a trkají je rohatou hlavou tak dlouho, dokud jako výkupné nedostanou vdolky a lívance."

 Napadá mi, že je tu skryta vzpomínka na jakési pravěké orgie plodnosti. Dokonce i ten kozel, předsedající sabatu čarodějnic, má k téhle tříkrálové sexuální magii docela blízko.

 Vyvrcholení kozlího osudu nastávalo v době slunovratu. Tehdy, na sv. Jakuba (25. července) býval démon plodnosti slavnostně obětován. Živý kozel byl okrášlen pentlemi a za doprovodu svobodných dívek, oblečených jako družičky, dopraven na vrchol kostelní věže (někdy též na skálu, pokud byla nějaká vhodná v okolí; tak např. byl kozel tradičně shazován ze zřícenin skalního hradu Trosek). Tam byl vyvlečen na prkno, vystrčené z okénka zvonice, a to pak mládenci rozhoupávali tak dlouho, až se strachem šílené zvíře smeklo a zřítilo dolů. Tam už stáli připravení diváci, aby se dychtivě vrhli na potlučené tělo. Připraven byl samozřejmě řezník s nožem, aby trpící zvíře dorazil a vypustil z něj velice ceněnou krev.

 Zachoval se dopis z roku 1636, v němž šafářka píše hraběnce Černínové: ,,S poručením Vaší Milosti, nechala jsem toho kozla shoditi, aby se v něm čistě krev srazila, na sv. Jakuba o slunce východu a tu krev jsem usušila a lůj přepustila a nyní Vaší Milosti posílám."  

 A jezuita Bauer o pár desítek let později poznamenává: ,,Kozlové o sv. Jakubu či k počátku toho měsíce bývají z vysokého místa svrženi, sebraná jejich krev se zachovává pro všelijaké náhlé srdeční příhody a jistá částka dává se v octě, jestli která žíla v těle lidským se přetrhla a krev se usedla, zase se rozplyne v ní."

 Bezesporu v těle padajícího kozla dochází k šokové reakci, která do jeho krve i ostatních tkání vyplavuje celé spektrum hormonů a chemických látek - a ty mohou působit léčivě. Těžko ovšem něco takového experimentálně ověřovat. Nevím, jak by se v dnešní době s podobným drastickým způsobem ,,výroby léků" vyrovnali ochránci zvířat.

 Etnografové se dlouho dohadovali o smyslu tohoto krvavého obřadu. Nejčastěji se shodují na tom, že šlo o smírčí oběť před nadcházející dobou žní. Potence démona byla vyčerpána a musí být zabit, aby se mohl obrodit a znovuzrodit. Na jeho smrtící let vzduchem je však mezi vykladači řada protichůdných názorů. Určitě nejde o upomínku na umučení sv. Jakuba, shozeného snad kdysi ze střech jeruzalémského chrámu, ani o znázornění svržení padlých andělů z nebe - to byla pouze zdůvodnění pro církevní vrchnost. Spíše mi připadá pravděpodobné, že šlo o oběť Perunovi, vládci ničivých letních bouří a krupobití, případně dalším bohům (či bohyním) větrů a vichřic.

 Vzpomínám si, jak nás babička ze Šumavy jako malé děti v červenci vždycky varovala: nelezte do obilí, je tam žitná koza a sežere vás. A když zafoukal vítr a tvořil na lánu šumící vlny, komentovala to: obilné kozy se začínají honit. A někdy se podle ní tito větrní rohatci rozvášnili tak, že obilí zdupali a zváleli a pak bylo polehlé v celých pásech i kruzích. Samozřejmě, že tomu nevěřila - v té době to už brala jen jako takovou poetickou pohádku pro děti.

 Ovšem ta souvislost shazovaného kozla se starým lidovým vyprávěním o větrných obilných kozách mi připadá přinejmenším zajímavá (třeba jim vesničané posílali ženicha, aby se s ním v povětří mohly spojit!).

 Další zajímavou stopu navozuje B. Paprocký ve své knížce bajek z roku 1602. V jedné z nich vypráví o tom, jak byl kozel - tesař pokutován za ledabylou práci na stavbě shozením ze střechy právě dokončeného domu. To zní zajímavě. Vzpomeňme si, jak se z ochozů věží gotických chrámů často šklebí kamenní kozlové s lidskými rysy, nachýlení nad propast, jako by se právě vrhali dolů. Šlo snad o nějaké tajemství kamenických bratrstev, tradiční oběť při dokončení stavby? Není tu nějaká souvislost s pověstmi o smlouvách stavitelů s ďáblem a s ďáblovou mánií stavět mosty, věže, hradby, příkopy a klenby? Je snad rohatý démon zosobněním věčného koloběhu destrukce a tvořivosti v přírodě?

OCHRANNÝ DUCH JEZDCŮ

  Kult koně má pradávný původ a byl zřejmě společný všem indoevropským národům, které postupovaly z asijských stepí do zalesněné Evropy. Stepní jezdci měli drtivou vojenskou převahu vůči místnímu obyvatelstvu. Na koňském hřbetě bylo možno překonávat velké vzdálenosti a dostat se na místa jinak těžko dostupná. V mýtech kočovníků je kůň chápán jako tvor, který volně přechází ze světa lidí do světa duchů, jako ten, kdo posléze odnáší svého pána přes mlhavé podsvětní močály do věčně zelených pastvin.

  I v našich pohádkách najdeme často bílého koně se zlatou hřívou, tajemného měsíčního koně, který mladého muže odnáší vstříc osudovému naplnění a štěstí, pokud dokázal bdít a nepromeškal důležitou hodinu setkání. Často je do koně vtělen duch zemřelé matky - a hrdina musí posléze po dosažení cíle svého koně rituálně zabít, aby ho vrátil tajemné zásvětní říši. Keltská bohyně Epona se objevuje jako divoká jezdkyně, řítící se krajem za úplňkových nocí. Právě ona střeží klíče od posvátných dutých hor, v nichž dříme vojsko hrdinů padlých v boji, vojsko stínů, které vyjede na pomoc, až bude v zemi nejhůř.

  Jistě, keltská tradice musela ovlivnit Slovany, přicházející na území Bohemie. Jenže naše představa dávných Slovanů je pořád ještě zkreslená obrozeneckým líčením jejich holubičí povahy a selankovitého způsobu života. Ve skutečnosti byli první Slované divokými nájezdníky, kteří v krátkém časovém údobí prošli napříč téměř celou Evropou, od Baltu až po řecký Peloponés. Bojovný kmen Ratarů skoro do desátého století budil mezi Germány hrůzu a respekt svými odvážnými jezdeckými přepady. Od jejich názvu je prý odvozen německý výraz pro jezdce - Reiter ( a též rytíř, jako člen elitní jezdecké družiny).

  Staří kronikáři zaznamenali obřady prováděné na poslední výspě baltských Slovanů - na Rujaně, v nichž hrál posvátný Svantovítův kůň významnou úlohu. Způsob, jakým překračoval různě sestavená kopí určoval průběh budoucích událostí. 

  Myslím, že skutečný obrys bývalých zasvěcovacích obřadů nám mohou naznačit pohádky a pověsti. Kůň provádí hrdinu cestou poznání, sérií zkoušek, v nichž je třeba obstát nebo zahynout. Věrný kůň zná budoucnost svého pána, ale nesmí ji prozradit. Ve výjimečných situacích však promluví lidskou řečí, varuje nebo pronese záhadnou věštbu. Hrozí-li hrdinovi smrt, kůň se za něj obětuje. Toto rituální spojení muže a koně si zřejmě naši dávní předci - napřed Kelti, pak Germáni a posléze Slované - přinesli ještě ze své pravlasti v asijských stepích. Kůň je pro bojovníka nejdůvěrnějším druhem a mnohdy téměř erotickým objektem. Zdá se, že kůň má v sobě ženský prvek. Snad pro ladnost tvarů a hřívu připomínající dlouhé ženské vlasy? Na druhou stranu je silným erotickým symbolem nahá žena jedoucí na hřebci. Každopádně je příznačné, že nad koňmi vládne bohyně.

 Zlomky dávné koňské magie nalezneme v příbězích o Bajajovi, o koni Zlatohřivákovi, O Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku ( což jsou keltští bohové Taranis, Teutates a Esus), v pověsti o Libušině poselstvu, které bílý hřebec neomylně zavede za budoucím knížetem, v legendách o založení kostela v místech, kde se zastavil bílý kůň - a samozřejmě také v podivně zkomolené pověsti o Horymírovi a jeho koni Šemíkovi. Uctívání kamene na údajném Šemíkově náhrobku v Neumětelích patří k unikátním tradicím (starogermánský výraz Chemming - jmenoval se tak i kůň hrdiny německých pověstí Ditricha z Bernu - znamenal stezku, skrytou pěšinu). To samo o sobě napovídá, že šlo o koně znajícího ,,skrytou" rituální cestu, o magické šamanské putování s pomocným silovým zvířetem mezi světy lidí a duchů.

BRŮNA, KLIBNA A TUROŇ

 Staří Řekové se velice obávali obludy, zvané Katoblepas (ten, který se dívá dolů). Popisovali ji jako černého buvola s dlouhým, téměř hadím krkem, na němž se klátila hlava podobná vepří - s dlouhým rypákem a kly, trčícími z tlamy. Místo hřívy se na šíji obludy svíjeli syčící jedovatí hadi. Katoblepas chodil s hlavou skloněnou k zemi, jako by ji očichával a hledal nějakou ztracenou stopu. Pokud však hlavu pozvedl a vrhl na někoho přímý pohled, dotyčný ,,zkameněl", ochrnul a nebyl schopen se pohnout, natož utíkat. Obluda ho pak bez odporu rozsápala...

 Mnozí záhadologové se dodnes přou o to, jestli jde o pouhou kombinační představu, nebo o skutečný dojem ze setkání s pravěkým sauropodním dinosaurem...

 Podobné obludy však donedávna v zimě a v předjaří chodívaly českými vesnicemi. Na Podřipsku se jim říkalo ,,brůna" a v jižních Čechách ,,klibna" (jako bych v tom slově slyšel zkomolené řecké slovo ,,katoblepas"!) Etnografy jsou tyto zvláštní zvířecí bytosti považovány za symbolické koně, nesoucí občas i znaky býka a berana. Přinášejí záruku plodnosti, proto obcházejí obce a navštěvují příbytky vesničanů.

 Čeněk Zíbrt píše:

 ,,Brůna chodila na Podřipsku v každé vesnici v předvečer sv. Mikuláše. Vycházela buď sama, nebo se připojila k druhým voračkám (maškarám) v počtu asi dvanácti. Chodila i na závěr ,,bláznivých dnů", v poslední čas masopustní. Je to ozdobně přestrojená kobyla, jakýsi netvor s podivnými rohy. Představovala obyčejně bílého koně; podobala se někdy více žirafě, velbloudu, koze nebo beranu."

 A národní buditel Josef Jungmann ve svém Českém slovníku připojil k heslu ,,klibna" tento výklad:

 ,,Klibna, maškara, příšera slonu podobná, s nížto ten den před Třemi králi se chodilo. Jedna osoba se postaví majíc v ústech něco podlouhlého, co by zuby a nos představovalo, druhá osoba se za první sehne, hlavu svou za její záda kladouc, a vše se jakousi plachtou přikryje."

 A Zíbrt o klibně dodává:

 ,,Lid si u nás vypravuje, když se ho někdo ptá, co klibna znamená, že se obchůzka tato koná na Tři krále na památku krále Baltazara, jenž přijel na bílém velbloudu do Betléma poklonit se Ježíšovi. Klibna tedy podle lidového výkladu značí tu velblouda."

 Velice zvláštní, že? Prastará tradice vodit masku žirafy, slona nebo velblouda v zemi, kde tato zvířata nežijí a před několika staletími většina lidí ani nevěděla jak vypadají, to nemá vůbec žádnou logiku. Ovšem i ke zmiňovaným exotickým zvířatům má skutečná klibna či brůna dost daleko.

 Model tradiční brůny z Keblic je k vidění v podřipském muzeu. Má dřevěnou koňskou hlavu potaženou ovčí koží a zakroucené beraní rohy. Spodní čelist se pohybuje na dřevěné páce a visí svou tíhou dolů, nechávaje tlamu stále otevřenu. Taháním za provázek, připevněný k zadní části páky, lze tlamu zavírat. V horní a dolní čelisti jsou hustě natlučeny železné hřeby, znázorňující zuby a mezi nimi červený jazyk ze sukna. Při zaklapnutí tlamy o sebe hřeby zlověstně cvaknou.

 Jindy je hlava z pytle vycpaného senem, na němž jsou uhlem namalovány velikánské oči a vyceněné zuby. Tvor se chová agresivně; snaží se všechny okolo pokopat a pokousat. Často bývá ověšen pentlemi, zvonečky a rolničkami, které při každém jeho pohybu cinkají; velký kravský zvonec mívá na krku.

 Zlověstně cvakající tlama ráda nahlíží do oken, děsí děti, které zalézají pod stůl a ženské, které piští a výskají (u nich je to samozřejmě hra, kdežto děti berou tu hrůzu opravdově). Tady se dostáváme k otázce ,,výchovy šokem", často praktikované u primitivních domorodých kmenů v Africe a Jižní Americe. Dětský zážitek ze setkání s démonem je jakýmsi zasvěcovacím traumatem, který člověka poznamená na celý život - z hlediska psychiatrů je to velká chyba, ale společnosti, žijící v magickém způsobu nazírání světa, na to zřejmě mají jiný názor a považují to za velmi důležité.

 V některých krajích se ve stejném období chodí se šimlou, luckou či kobylou - tyto masky mají mnohem blíž k podobě skutečného koně, vyhazují a hlasitě řehtají. Jako obřadní pokrm se při jejich návštěvě rozdávají koblihy, což je na tuku smažené pečivo v podobě koňského trusu. Naproti tomu býku se nejvíce podobal ,,turoň" , s nímž se chodilo koncem května a začátkem června o letnicích (na Slovensku zvaných ,,turice").

 Kolem obchůzek ,,maškarních zvířat" se v průběhu staletí nahromadilo mnoho šprýmů a satirických divadelních prvků (parodie na lakotu židů, nafoukanost panstva, žravost farářů, tupost policajtů a furiantství sedláků); pod tímto takzvaným ,,kulturním nánosem" se však skrývá prastaré magické jádro. Jde skutečně jen o symboly plodných hřebců, beranů a býků, jak se domnívají etnografové? Jistě, většina magických úkonů našich předků nebývala nikdy jednoúčelová, určitě tu šlo také o plodnost dobytka, ale napadá mě, proč v takovém případě obluda nenavštěvovala raději chlévy a stáje, proč se soustředila na lidi a obytné místnosti?

 Zajímavou stopu jsem objevil ve výzkumech profesora Antonína Václavíka. Ten zjistil, že v období od Štědrého večera do Tří Králů docházelo k ,,zabarikádování" dobytka ve stájích, zvířata se krmila jen jednou denně, krmení prováděla sama hospodyně a po tu dobu stál mezi dveřmi chléva hospodář se svěcenými pruty nebo krucifixem a modlil se. Někde dokonce dobytku po zbytek dne a hlavně na noc pomocí hadrů zavazovali huby. Z čeho měli strach? Kdo mohl v onom nebezpečném údobí dobytku ublížit?

 Duchové nečistých mrtvých, kteří neměli možnost být řádně a s patřičnými obřady pohřbeni, bloudí podle představ starých Slovanů krajinou a hledají koně (ale i býka, kozla či berana), který by je převezl do říše stínů. A mohlo by se stát, že by se zmocnili skutečného koně či dobytčete, které by v takovém případě pošlo, protože duch zemřelého člověka by odjel na nehmotném duchovi zvířete. Proto mě napadá, že brůna či klibna je vlastně podsvětní netvor, jízdní zvíře z říše mrtvých, které má za úkol zapomenuté duše odlákat z blízkosti živých. Napovídá tomu i fakt, že v mikulášských průvodech bývala klibna často doprovázena maskou Smrtky, která mlčela a významně brousila kosu. Na klibně dokonce někdy přijížděl sám Mikuláš, velký ,,pán démonů".

 Atributy křesťanského biskupa získal totiž Mikuláš poměrně pozdě; možná ještě na přelomu prvního tisíciletí po Kristu nesla jeho berla sluneční symbol a byla obtočena hadem a jeho vysoká mitra byla zdobena rohy, parohy, kančími nebo psími zuby. Dav maskovaných příšer v mikulášském průvodu míval dokonce ještě před dvěma sty lety mnoho styčných bodů s děsivým lesním zjevením, známým v našich zemích pod označením ,,Divoká honba". Jako bychom se tu dotýkali keltského dědictví. Nepřipomíná sám Mikuláš v tomto světle spíše druida v obřadním bílém obleku? N.J. Saunders ve své knize ,,Mytická síla zvířat" uvádí k tomuto jevu několik zajímavých postřehů:

 ,,Keltové ztotožňovali boha lesních i domácích zvířat Cermunna, napůl člověka a napůl jelena, s bohem mrtvých Dis Pater a s Divokým honem, při němž podsvětní psi sbírali po lesích poztrácené duše tragicky zemřelých a odnášeli je do podsvětí. Také Mikuláš, velebný stařec, zosobňující všechny dávné předky, přijížděl na přízračné bílé kobyle a přiváděl do domu návštěvu z říše mrtvých (Pozn. autora: rozdává přitom jablka a ořechy, symbolické ovoce skrytého života a znovuzrození). Jinou dimenzi dostává tato bytost na severu Evropy: červeně oblečený stařeček se prý vznáší nad krajem na saních tažených létajícími soby, což naznačuje jistou vazbu s praxí laponských a sibiřských šamanů, kteří se pomocí halucinogenních červených (!) muchomůrek vydávali na daleké cesty s létajícími sobími duchy."

STRAŠIDELNÁ PERCHTA A PTAČÍ ŽENY

 Zvláštní je, že v jižních Čechách se masce brůny či klibny říká Perechta. Naproti tomu v severních Čechách a na Moravě znali Perechtu (či Perchtu) jako děsivé zjevení s tělem ženy a hlavou koně s kančími kly.

 Poslechněme si autentické svědectví, které Č. Zíbrt zapsal koncem 19. stol. ve vesničce Hrdle:

 ,,O Štědrý večer nebo na vánoce přišly Perychty, černá a bílá; zvoneček a švihání prutů po oknech je ohlásilo. Perychty jdou! Děti se už strachy schovávají. Hrůza šla z obou. Černá hlubokým hlasem mumlá: ,,Břicha vám rozpářeme, co jste jedli, na to se podíváme!" Bílá Perychta se točí na všechny strany s vyplazeným jazykem, ohyzdnou hlavou kývajíc, očima jiskříc; druhá brousí na ocílce svůj dlouhý nůž."

 Masky Perchty mají bezpočet krajových variant; často měly holé ruce až po lokty červeně nabarvené, jakoby od krve a v ruce třímaly obrovský, zkrvavený nůž (často dřevěný). Černá byla v černé sukni a blůze, obličej měla začerněný sazemi nebo zakrytý černou škraboškou, na hlavě černý šátek namotaný na způsob turbanu a za ním zastrkána havraní brka nebo začerněnou husí peroutku. Ještě zlověstněji působila bílá. Ta měla bílou dlouhou košili až na zem a na hlavě zvláštní kuklu, jejíž kostra byla z prutů na způsob koše, potažená plátnem a polepená červeným papírem. Měla velké zuby a mezi nimi se míhal vyplazený červený jazyk, ovládaný páčkou a uvnitř skrytým táhlem. Podle již zmiňovaného Zíbrtova svědectví se na jazyk přilepovala doutnavka, ztrouchnivělé vrbové dřevo, které uvnitř doutná a tím osvětluje oči a tlamu škrabošky. Nos zobákovitého tvaru se přilepil a oči vyznačené kruhem se vydírkovaly pro lepší výhled. Zadní část kukly se posadila na hlavu tak, že přední část vystoupila hodně dopředu před obličej. Staromódní bílý čepec s kokardou a dlouhými splývajícími pentlemi se uvázal na hlavu jako kukla.

 Podle záznamů etnografů jde o starogermánskou bohyni Perachtu (později změkčeno na Berthu). Toto slovo znamenalo svítící, skvělá, vznešená, ladná; což je v absurdním protikladu k podobě, v jaké se v našem lidovém prostředí předváděla. Ovšem pohanští bohové jsou vždy zvláštní svou dvojznačností. Původní Perchta dohlíží na dodržování tradic a odkazu předků, je přísnou rodovou strážkyní, pomocnicí přadlen a rodiček. Donedávna se v německých zemích slavil mezi Mikulášem a Štědrým dnem Perchtag (Perchtabend). Č. Zíbrt o něm píše:

 ,,Její slavnost musí se podle starodávného obyčeje slavit kaší a rybami. Kdo požil v její den jiných pokrmů, tomu rozpáře břicho, naplní slámou či hrachovinou a zašije je zase radlicí místo jehly a řetězem místo nití."

 Perchta tedy zosobňuje nemilosrdný soud rodu nad odpadlíky, nad všemi, kdo porušují tradici, vytvořenou generacemi předků.

 V této souvislosti mě napadá zajímavé srovnání. Ahmad Ibn Fadlán, vyslanec bagdádského kalifa, se ve svém cestopise při popisu pohřbu náčelníka ruských Varjagů zmiňuje o stařeně, zvané Posel smrti, jejímiž atributy byly velký nůž a smyčka provazu. Měla za úkol podříznout ženu, vybranou, aby následovala svého muže a pána do podsvětí.

 Přežívá v obchůzkách příšerné Perchty nějaká dávná vzpomínka na přinášení lidských obětí v době zimního slunovratu? Rozříznutí břicha a jeho vycpání slámou je akt, měnící obětovanou ženu v rodičku obilí. Ti ostatní si musí břicho naplnit alespoň obilnou kaší...

 Zajímavě s touto hypotézou souvisí tradiční rozdávání kaše chudým na Jindřichově Hradci, konané na památku Perchty (ztotožňované omylem s historickou postavou Perchty z Rožmberka). A Krolmus zaznamenal, že ještě před dvěma sty lety ,,chodily kolem vánoc v okolí Prahy maškary s Bílou paní čili Perechtou".

 Bílá paní, strašící na hradech a zámcích, se nám tím stává pochopitelnější. Je strážkyní rodových tradic, i když už nikdo z rodu nežije - střeží alespoň nedotknutelnost onoho místa.

 Přesto je tu něco zvláštního, na co nesmíme zapomínat; Perechta je čímsi mezi člověkem a zvířetem. Je to kombinovaný démon, příbuzná antické sfingy či harpyje. Má koňské atributy a někdy se může spíše jevit jako bílý, strašlivý kůň.

 Zajímavá je z tohoto hlediska strašidelná pověst ze Zálužska. Maškarní průvod s Perchtou putoval zimním večerem po cestě z Čertyně do Záluží a najednou vidí, že proti nim jde po cestě jiná, osamělá Perchta, ale mnohem děsivější. Sálala z ní taková hrůza, že maškary rázem přešel všechen humor a daly se na zbabělý útěk. Jenže bílá postava jim byla pořád v patách. Bez dechu doběhly ke krajní chalupě a bušily do dveří jako o život. Jakmile jim bylo otevřeno, rychle se nahrnuly do světnice a zavřely za sebou na závoru. Zvenčí se ozvalo zařičení, při němž tuhla krev v žilách a na všechna okna jako by někdo švihal pruty. Pak nastalo ticho. Maskované Perchty se odvážily vylézt, až když svítalo. Zvenčí na dveřích spatřily vypálenou stopu koňské podkovy. Vyprávěč se dušoval, že ta stopa tam byla ještě donedávna vidět.

 Jinou variantou Bílé paní a Perchty je Lucie (Světlonoška). Někdy jsou tyto pojmy zaměňovány; Lucie však měly spíše atributy lesních vil (předváděly je svobodné dívky, měly rozpuštěné vlasy přes moukou nabílenou tvář, nesly oheň na misce, džbán s vodou a košíček s ovocem). Někdy však na sebe Lucky braly ptačí podobu. Zíbrt o tom píše:

 ,,Zabouchavše několikrát na dveře, vkročily do světnice dvě bílé, nakloněné postavy s velkými zobáky jako čápi. Tělo jim halila bílá prostěradla, někdy pošitá husími pírky. Podivně těmi zobáky klapaly a zvýšenými hlasy pronášely: Jdu, jdu, noci upiju!"

 Šlo zřejmě o tajemné ptačí vyslance vracejícího se slunce.

KRVAVÉ PEČETĚNÍ SVATEBNÍHO SLIBU

 Je zvláštní, jak se téměř do začátku dvacátého století dochoval, navzdory všem zákazům církve a státních úřadů, zvyk při určitých výročích přinášet bohům krvavé zvířecí oběti. O shazování kozla z věže jsme už mluvili. Neméně drastické bylo ubíjení housera, zahrabaného až po krk do země. Ubíječům dali do ruky cep a zavázali jim oči šátkem, takže tloukli poslepu. Přihlížející reagovali smíchem a povzbuzováním na marné pokusy, strefit se houserovi do hlavy ( ubíječ se mohl orientovat jen podle zvuků, které houser vydával), takže celá slavnost se vyznačovala atmosférou sportovního zápasu. Zřejmě zde měla svou úlohu věštba; šlo o magickou hru se slepou náhodou.

 Za zmínku též stojí tradiční stínání beránka pod májí, jehož uťatá, krvácející hlava byla vítězně nesena jezdcem na hrotu šavle či kosy v čele výskajícího průvodu májovníků na koních.   Stětí berana bývalo prý kdysi také vyvrcholením moravské ,,jízdy králů". Je jisté, že tu jde o zástupnou oběť, že beran je popraven místo chlapce - obilního krále (Ječmínka), jehož roztrhanými údy mělo být oplodněno pole.

 Stejně tak je doložena slavnostní poprava vepře a býka. Pro ilustraci průběhu těchto magických krvavých obětí uvedu popis rituálu zabití kohouta, který býval v lidovém prostředí nedílnou součástí každé svatby (ale také posvícení a dožínek). Václav Krolmus ho popsal takto:

 Konalo se na Hořovicku, Berounsku, Zbirožsku a Křivoklátsku, třetího dne svatby před polednem. Když ženy vyvedly z komory očepenou nevěstu, přinese mládenec obřadníkovi (zde zvanému plampač) od nevěstiných rodičů černého kohouta. Plampač promluví k svatebníkům: ,,Setneme ho a jeho krví potvrdíme tento stav manželský, kde chcete: na dvoře, na zahradě, před vraty, pod lipou, za humny, na poli nebo na louce, na drahách, průhonech nebo pastvišti, aby se poprava jeho stala." (Pozn. autora: správná volba místa je významná pro další osud rodiny.) Kam svatebníci chtějí, tam vyjdou ze světnice; kohouta však předtím uváží tkaničkami na dvě dlouhá bidélka pod křídly a za nohy k třetímu bidélku (takže vypadá jako ukřižovaný; pozn. autora). Plampačovi pomocníci nesou kohouta vysoko nad zástupem, za nimi jde ženich a nevěsta se starosvaty a družičkami a všichni další hodovníci při hudbě a zpěvu, poskakování a výskání.

 Na místě pak okolo lípy neb jiného stromu i okolo kůlu na tři lokte dlouhého, který jest zadělán do země, i s kohoutem dokola tancují. Potom odváží kohouta od bidélek a přiváží ke kůlu tak, aby mu hlava vzhůru podél kůlu strměla. Jakmile je to hotovo, vykřikne plampač: ,,Hula, hula, hula! Našeho podruha kohouta Martina poslední hodina; krví jeho potvrdíme, tento sňatek zasvětíme!"

 Když svatebníci a svatebnice hulákají, vykřikne plampač: ,,Hút!". Nato vše utichne. Plampač obejde kohouta třikrát do kruhu, pak se obrátí třikrát na podpatku, pak se šavlí, kterou držel kolmo vzhůru, rozmáchne jednou nalevo a jednou napravo a při třetím rozmachu tne do kohoutího krku. Jde o to, aby kohoutovi jedinou ranou hlavu uťal. Když se mu to nepovede ani do třetice, uteče hanbou, mládenci ho honí a pokud ho dohoní, hodí ho do rybníčka, do hnojiště nebo do bláta.

 Když je však plampač úspěšný, odsekne od kůlu kohoutí tělo, chytí ho za nohy, točí jím nad hlavou a stříkající krví kropí všechny přítomné. Pak předá kohouta starosvatám, aby ho upekly a na svatební stůl přinesly."

 Uvedený záznam zachycuje mimo jiné starodávný zvyk potvrzovat významné smlouvy krví - zde smlouvu svatební, ale právě tak se krvavou obětí utvrzovala ,,smlouva" mezi lidmi a bohy (nebo Faustova smlouva s ďáblem!). A křesťané si stále při mši připomínají prolití Kristovy krve jako ,,smlouvu novou a věčnou".

 Ovšem zabití kohouta má i další významy. Duch kohouta zůstane už navždy připoutána k novomanželům a stane se strážcem jejich vztahu. Je totiž zajímavé, že také na židovské svatbě představují kohout a slepice ženicha a nevěstu. Svým kokrháním kohout budí slunce a zahání temné noční démony. Proto byl v podobě větrných korouhví umisťován na křesťanské kostely; zde, natočen stále hlavou proti větru, symbolizuje bdělost vůči zlu.

*****

 Dotkli jsme se jen okrajově nejzajímavějších zvířecích obřadů v Čechách a na Moravě; jsou však dostačující pro ilustraci toho, jak nejistá je při magickém vnímání světa hranice mezi člověkem a zvířetem a jak se mohou určitým způsobem vzájemně zastupovat. Je zajímavé, že třeba jelen nehrál v našich lidových obřadech tak významnou roli jako v Anglii, ani býk tak významnou úlohu jako ve Španělsku a jižní Francii.

 Chtěl jsem však především poukázat na to, že v době zvýšeného zájmu o šamanské techniky komunikace s duchy zvířat studujeme tradice sibiřských a indiánských kmenů nebo australských domorodců a zapomínáme, že podobné techniky existovaly i v našem lidovém prostředí; pouze byly časem překryty představami vlastenců o folklórní idyličnosti národního života.