UKÁZKY Z ROMÁNU KACÍŘSKÁ KRÁLOVNA - DNES OPĚT ZNAČNĚ AKTUÁLNÍ!

(Rok 1409 v Praze, období studentských bouří, které vyvrcholilo vydáním Dekretu kutnohorského)

V Praze mezitím propukla naplno studentská vzpoura. Čeští žáci přestali docházet na přednášky a disputace, usadili se na svých kolejích, k nim se přidali i čeští bakaláři, mistři a doktoři, kteří naopak odmítli přednášet cizím studentům, a všichni společně místo výuky rozepisovali ve velkém letáky a manifesty o hanebném zneužití pražské univerzity, rozvěšovali je po celé Praze a dokonce rozesílali do ostatních královských měst. V těchto manifestech vysvětlovali i nezasvěceným lidem podstatu problému.

  V prvním patře české koleje U Černé růže bylo rušno: na psacích pultících hořely desítky kahanů a svící, studenti přecházeli sem a tam, vzrušeně rozprávěli, hádali se, rozepisovali listy a petice, přicházeli poslové s nejčerstvějšími zprávami a jiní opět odbíhali s naléhavými vzkazy. U jednoho stolu cosi diktoval svému fámulovi proslulý právník doktor Jan z Jesenice; když v rozrušení zvýšil hlas, dolétla ke mně jeho slova: „… jest nespravedlivé a velmi neslušné, aby cizinci a přistěhovalci v hojnosti požívali získaného majetku domácích obyvatel…“

  Na prázdnou katedru kdosi položil šaškovskou čepici; mistr Jeroným Pražský seděl na stupínku pod katedrou a něco si poznamenával olůvkem na malé kartičky, skrčený a nenápadný – a přesto bylo jasné, že právě on je hlavní osobou tohoto svérázného povstání. Ukázalo se to, když najednou zvedl ruku, ukázal přes sál a křikl: „Prosím tě, Matěji, ať někdo zaběhne k německému domu a k arcibiskupství a připomene našim hlídkám, aby se za žádnou cenu nenechaly vyprovokovat. Mařík Rvačka čeká na sebemenší záminku, aby na nás mohl poslat biřice!“

 Na podlaze při zdi se několik studentů, přemožených únavou, schoulilo pod houně a spalo. Jiný tam seděl s loutnou na klíně a s pohledem upřeným do prázdna vybrnkával jakousi jednotvárnou, melancholickou melodii. Oživení nastalo, když do dveří vstoupil pekař v bílé zástěře, přinesl ošatku čerstvě pečených housek a lační mládenci se na ně vrhli jako hejno supů. „Jen jezte, chlapci,“ smál se pekař, „jezte, ať máte sílu vydržet. Tuhle věc musíme vyhrát!“

(slova mistra Jeronýma na studentské hlídce na letenských stráních)

„Jaro a Praha ode dneška patří k sobě. Tak jako tají ledy, tak i Praha shazuje dnes své okovy. Přichází čas mládí, čas dychtivosti, čas, kdy se otvíráme světu, a svět se otvírá nám. Od zítřka už nic nebude takové, jaké to bývalo předtím. Pražské jaro. Pamatujme si ta dvě slova.“

Mistr Jan Hus měl zrovna kázání; posluchačů bylo tolik, že se ani do kaple nevešli. Jakoubek ze Stříbra, který mě uvítal v Nazaretské koleji, podotkl, že má strach o Jeníkovo zdraví, protože aby vyhověl všem zájemcům o svá slova, rozhodl se kázat až šestkrát denně, a pořád to nestačí. Je to zkrátka učiněné šílenství. A není divu, když ohlášený název nejnovějšího kázání, rozvěšený studenty po všech nárožích, zní: O nutnosti číst kacířské knihy.

 Vešla jsem potichu na oratoř a už ve dveřích mě vítal Janův zvučný hlas: „Což jsme nemoudré děti, aby nám někdo dával návod, jak máme myslet? Kdyby Bůh chtěl, abychom nemysleli, neobdařil by nás darem rozumu. Když se ve školách čtou díla pohanského filozofa Aristotela a muslimského mudrce Averrosese, v nichž jsou obsaženy zjevné bludy, proč by se neměly číst kacířské knihy? Nejde totiž o přijímání jejich názorů, ale pouze o jejich poznání, o souhlas s tím, co je pravé, a odmítnutí toho, co je falešné...“

Ach, kde zůstal sen pražského jara, kde slova o lásce, která vítězí? Do večera se ulice všech tří pražských měst zaplnily zmatkem a křikem; tam se někdo rval, tuhle honili městští biřici studentské výtržníky a jinde studenti pronásledovali zděšeného kněze, který se nestačil včas schovat, dohnali ho na křižovatce a zfackovali ho; jiné skupiny přibíjely na vrata kostelů listy s plamennými výzvami, s posměšnými satirickými veršíky či s obrázkem ušatého Zbyňka v arcibiskupském ornátu, kolem nějž se vine stuha s nápisem: Oslí uši zajíci sluší.

 S nadšením bylo přijato nové vyvěšené oznámení, v němž šest univerzitních mistrů pod vedením Jakoubka ze Stříbra slibovalo, že od zítřka budou v šesti pražských kaplích den co den veřejně číst z Viklefových spisů. Krátce nato zvědavce rozehnala stráž doprovázející jáhna, jenž Jakoubkovo oznámení překryl velkou arcibiskupskou vyhláškou a přibil ji důkladnými hřeby. Stálo tam, že arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka s okamžitou platností zakazuje kázaní a veřejné čtení ve všech kaplích a nefarních kostelech.

 Kdo Zbyňkovu vyhlášku dočetl, ten na ni plivl, takže za chvíli vyhlížela dost odporně.

 Navečer vyšel od České koleje velký průvod studentů s pochodněmi a zamířil k Betlémské kapli. Sborově zpívali:

 „Zbyněk Zajíc abeceda

 spálil knihy nic nevěda

 co je v nich napsáno!“

 Naráželi na fámu, která se rázem rozšířila, že arcibiskup vůbec neumí číst. Prý to jenom předstírá; při slavné letniční mši ho jeden z kanovníků musel šeptem upozornit, aby kancionál nedržel obráceně, neboť to působí divně.

 Navzdory Zbyňkovu zákazu bylo v Betlémské kapli velké noční kázání a četba z Viklefa za svitu pochodní; působilo to tajemně a vznešeně a v tvářích mladých lidí, po nichž se míhala ostrá světla a hluboké stíny, tkvělo velké odhodlání.

(z vyprávění právníka Jana z Jesenice, jenž se otřesen vrátil z Říma do Prahy)

„ Zarazilo mě, jakým lidem svěřuje papež významné úřady. Víte, kdo se mnou projednával naše stížnosti a nakonec mě nechal zavřít pro podezření z kacířství?“

 Netušili jsme.

 „Český krajan, Michal, bývalý pražský farář od svatého Vojtěcha.“

 „Snad ne Sudič!“ vykřikl Václav.

 „Přesně ten,“ přisvědčil chmurně Jan z Jesenice. „Michal de Causis. Přijal hanlivé přízvisko za své. V latině to zní docela pěkně.“

 „Tomu chlapovi jsem slíbil, že ho vlastnoručně uškrtím!“ udeřil Václav pěstí vztekle do stolu.

 „Co ti provedl?“ podivila jsem se.

 „Sprostě mě okradl. Naletěl jsem mu tak jako mnozí. Michal Sudič! Ten bídák! Sice ho kdysi vyhodili z právnické fakulty, takže ji nikdy nedokončil, ale přesto zná každou skulinu v církevním i světském právu a dovede ji využít. S každým se soudil a každého obral. A jeho podvody jsou legendární. Víš, co provedl mně? Slíbil, že obnoví opuštěné zlaté doly v Jílovém. Že sláva Jílového předčí Kutnou Horu. Potřeboval jenom několik stovek kop grošů, aby mohl najmout horníky, postavit rumpály a drtírnu kamene. A já hlupák jsem mu ty peníze půjčil! Už jsem je nikdy neviděl! Utekl s nimi do ciziny, z mého dosahu! Ale jestli ho jednou chytnu!“

 „Teď ho těžko chytneš, Veličenstvo. Stal se důležitým mužem. Vlichotil se na papežský dvůr v Boloni a Jan XXIII. ho jmenoval nejvyšším papežským prokurátorem ve věcech víry!“

 „To snad ne!“ vydechla jsem zcela ohromena. Nedělala jsem si iluze o církevních hodnostářích, ale tohle bylo natolik šílené, že se to moje mysl vzpírala přijmout.

 „Dneska už mě nic nepřekvapí,“ ušklíbl se Václav. „Přineste víc vína! Musím se opít!“

 „A s tímhle člověkem jsem měl jednat,“ položil doktor Jan z Jesenice zaťaté pěsti na stůl. „Poškleboval se mi do tváře. Doporučoval mi, abych se brzy vyléčil ze svých naivních představ. ‚Cožpak jsi ještě nepřišel na to, že u soudů nevítězí spravedlnost, ale lepší hráč?‘ ptal se mě s ješitnou škodolibostí. ‚Vaše věc je předem ztracená, všechny vaše protesty a stížnosti z Čech mám tady, na svém stole. A moc si jich vážím, to mi věřte. Jsou pro mě důkazem, který jste mi ve své hlouposti dobrovolně poskytli. Corpus delicti! Z těch vašich stížností se dá jasně prokázat, jak jste všichni v Čechách nakaženi jedem kacířství. Já a papež‘, ano, doslova řekl já a papež, ‚naprosto schvalujeme postup arcibiskupa Zbyňka Zajíce. Kromě toho vydávám obžalovací spis na mistra Jana z Husince a předvolávám ho k papežskému soudu. Pokud nepřijde, bude proklet, vyobcován z církve a navždy zatracen. Poslal bych tě s tím dekretem do Čech, mistře z Jesenice, jenže já právníkům nevěřím. Radši si tě tady zavřu a využiji služeb nějakého hloupého kardinála.‘ Všechny tyhle Michalovy výroky jsem si vryl do paměti. Až jednou přijde čas…“

Překvapivě aktuální, že? A to cituji dobové dokumenty! Dal jsem to sem pro zajímavost, protože jsem to připravoval jako podklady pro natáčení v rozhlase, kde jsme si o studentských vzpourách povídali s redaktorem Standou Motlem.