V únoru víc hovořím než píšu a navštěvuji samé školy...

Začátek února mi přinesl zvláštní nostalgii; zjistil jsem, že mé psaní vázne, román se nechce hnout z místa, a tak, abych se odreagoval, začal jsem se věnovat úklidu svých šuplíků. To byste neřekli, jaké se tam skrývají poklady! Našel jsem povídky z mládí, verše, jimiž jsem ve svých  sedmnácti letech obtěžoval různé novinové redakce (a kupodivu nějaké i vyšly), náměty na příběhy, které jsem kdysi odložil, ale teď mě napadlo, že by stály za úvahu. Vlastně to nebylo jen z nostalgie; popud vzešel od Kameela Macharta, který se rozhodl vydávat mé staré texty jako e-knihy. Texty do čteček se konečně staly vážně míněnou záležitostí: poznávám to podle toho, že se na mě obrací nakladatelé se žádostmi o doplnění smluv právě o oblast internetem šířených e-booků. Prorokuji, že ceny přístrojů půjdou dolů a během pěti let budou čtečky právě tak běžné, jako jsou teď mobilní telefony. Z toho hledání kořenů vyplynulo, že jsem konečně našel scénáře k muzikálu Frankenstein a televiznímu Hororu - a dal jsem si s nimi tu práci, abych je převedl na tyto stránky.

 Ale už ve středu 26. ledna jsem se téměř po roce vypravil do rodného města Žebráku. Čekala mě zdejší základní škola, kterou pamatuji doslova "od plenek". Vídal jsem z okna, jak se začalo s kopáním základů, byl jsem při tom, když v těch výkopech doktor Maličký z Hořovic, zanícený amatérský archeolog, objevil staroslovanské a keltské střepy, dokonce právě tehdy můj otec dostal od odborového klubu na starost filmovou 16 mm kameru značky Admira a s mojí pomocí začal natáčet celý průběh stavby i slavnostní otevření pavilónového školního areálu. Tenkrát jsem se nadchl pro film a rozhodl jsem se, že budu kameramanem. V září 1962 jsem do téhle nové školy nastoupil do sedmé třídy.

 A teď, po téměř padesáti letech jsem opět vzal za kliku důvěrně známých dveří. Nic se tam nezměnilo, jídelna i sborovna jsou tam, co vždycky, šel jsem po paměti. Žák, který mi otvíral, prohlásil, že už se na besedu se mnou moc těší. Ředitel pan Šnajdr mě vřele přivítal; kdysi i on chodil do téhle školy, dobře si na něj pamatuji. Źáci osmých a devátých tříd už čekali v malém sále u tělocvičny, kam nanosili židle a lavičky. Na stole byla připravena sbírka mých knih ze školní knihovny. Učitelky mi sdělily, že s žáky předem probíraly moji tvorbu a daly jim za úkol něco si ode mne přečíst a připravit si otázky. Byl to zvláštní pocit. Vyprávěl jsem o svých školních letech, o tom, že jsem nikdy nemíval moc dobré známky a poprvé jsem měl samé jedničky až na vysoké škole, o tom, jak jsem začal psát ve druhé třídě dobrodružné příběhy, o všem, co jsem dělal, došlo i na záhadná místa v okolí, na muzikály a televizi. Sehrál jsem scénku s televizního hororu a bylo veselo. Dotazů také přišla spousta, podpisoval jsem knížky, delegace žáků mi předala dárkový balíček s čajem (čaje není nikdy dost :-) viz mé Vánoce!)

 Odpoledne, aby vynikl ten kontrast, jsem naopak besedoval na druhém konci Žebráku, v domě pečovatelské služby s důchodci. Zaměstnanci mě pohostili kávou a zákuskem, v hale se sešlo plno babiček a dědečků, ale i pár lidí z města. Mnozí si na mne pamatovali, i na mé rodiče, dotazů bylo plno, došlo i na záhadné tvory - hada hvízdáka a listonoha, jehož obrázek jedna z pečovatelek operativně vytiskla z internetu a dala kolovat. Měl jsem s sebou pár knížek na prodej (co jsem mohl pobrat) a ty zmizely jako jarní sníh na slunci. Také si lidé přinesli knížky k podpisu: velké chvály se dočkaly oba díly královny Žofie. A jako pozornost jsem dostal knížky o městě, pohlednice a reklamní tužky. Moc hezké.

 Příjemný pocit jsem dovršil návštěvou městské knihovny, která sídlí v bývalé "staré škole" na náměstí. Přímo tam, kde jsem chodil do šesté třídy, je teď oddělení pro dospělé. Sympatická paní knihovnice mě vřele uvítala. Daroval jsem jim knížku "Kouzelný meč Abaddon" a napsal do něj věnování pro všechny "žebrácké" děti.

 Ráno prvního února byla nepříjemně studené; někde prý naměřili až dvacet stupnů pod nulou. Štípán mrazem do tváří jsem dorazil do Holešovic, do studia Rádia Impuls. Je tam příjemné prostředí a mladí zaměstnanci; strávil jsem hodinku před mikrofonem se sluchátky na uších, vyprávěl jsem o Magdaléně Dobromile Rettigové, rodačce z mého kraje, o atentátu na Rašína, skautech a cirkusu Humberto: natočili jsme totiž  rovnou pět částí.

 Opravdu jsem začal víc mluvit než psát. V sobotu 5. února jsem vyrazil v doprovodu své "sekretářky" - tedy vnučky Magdy - do další školy, tentokrát pro změnu Modré. V Praze u stanice metra Háje probíhal  v Modré škole Pragoffest, velká akce milovníků her, scifi, fantasy a dalších aktivit. U vchodu jsme spatřili ozbrojenou hlídku z Hvězdných válek a pokuřující elfku. Bylo trochu zmatků u recepce, ale nakonec nás hlavní pořadatel s příznačným jménem Pravda vybavil dostatečným množstvím stravenek. To byl můj honorář. Platba v naturáliích, kterou bylo třeba téhož večera projíst, takže jsme se s Magdou snažili. Tousty měli dobré, jídelna byla pořád v obležení. Ale přece jen tady byla k mání i duševní potrava. Obrovská tělocvična plná počítačů, simulátorů a nápaditých her, v hale prodejní stánky knih, tématických figurek, placek atd. Měl jsem povídání o svatém Prokopovi, došlo na prokletý tunel a jeskyni Zákolnici, promítl jsem ve videoprezentaci řadu pohledů na Čertovu brázdu. V sále sice nebylo plno, ale sešlo se tu dost mých fanoušků, takže diskuze pokračovala i po skončení přednášky. Opět jsem se rozpovídal a jediná vyhrazená hodina byla pro mě příliš krátká. Od 19. hodin jsem se ještě zúčastnil kolektivní besedy s Františkou Vrbenskou, Františkem Novotným a Leonardem Medkem o našem připravovaném cyklu historických románů s fantasy prvky KRONIKY KARMÍNOVÝCH KAMENŮ. František Novotný byl z nás nejpilnější a už dokončil a odevzdal nakladateli zahajovací román série: bude to příběh o bývalém agentovi STB, jenž se pomocí magického obrazu a prstenu s karmínovým kamenem dostane do minulosti, aby tam sledoval nežádoucí osoby - Boženu Němcovou a její ochránkyni vévodkyni Zaháňskou. Přečetl ukázku, v níž je z nečekaného úhlu pohledu nazírána známá scéna příjezdu "babičky" na Staré bělidlo.

 Smích vyvolalo, když se mě Františka zeptala, co chystám, a já jsem odpověděl, že jsem ještě nezačal, protože jsem dokončoval román o Boženě Němcové a vévodkyni Zaháňské. Ano, některé věci prostě visí ve vzduchu, v informačním poli, a když uzrají, zdají se být aktuální mnoha na sobě zcela nezávislým tvůrcům. Ale pak, abych čtenáře a kolegy uklidnil, jsem uvedl, že chystám román, v němž bude hlavním hrdinou jezuita Bohuslav Balbín, český vlastenec, a vlastně první náš "záhadolog". Napadlo mě to zrovna v té chvíli.

 Měl bych už konečně začít psát, ale zatím jsme se radili na další besedě, kterou ve stejné sestavě - tedy já, Vrbenská a Medek - budeme mít v březnu v Národním muzeu na téma "Staré pověsti české". To je akce, kterou chystá můj dávný kolega Aleš Česal, jenž má v Národním muzeu na starosti tiskoviny, propagaci a styk s veřejností.

 Začal jsem pracovat na další knize pro nakladatelství Regia do cyklu Tajemné stezky, o brdských Hřebenech. Už mám v kupě kapitolu o Zbraslavi - a myslím, že to bude zajímavé :-) Fakta jsou pro mě momentálně schůdnější cestou, když tvůrčí fantazie stávkuje :-(

 Dnes dopoledne mě ovšem potěšit Standa Motl. Jeho rozhlasový pořad "Ohnivý Vavřinec" (můžete si ho poslechnout ze záznamu na těchto stránkách, v Aktualitách) je udělán opravdu skvěle, má gradaci a napětí. Je vidět, že to vzal do ruky zkušený profesionál.

Venku vysvitlo sluníčko a začíná být docela teplo. Že by se přece jen klubalo jaro?