Vánoce vévodkyně Zaháňské

Pro vás, své věrné čtenáře, mám jeden malý dáreček, takovou ochutnávku (ba, přímo jednohubku!). Je to krátká ukázka z kapitoly "Stínové divadlo", z právě dokončeného románu "LÁSKY PRINCEZEN KURONSKÝCH" (historický román z dob napoleonských válek), jehož rukopis jsem odeslal nakladateli před dvěma dny. Kniha by měla vyjít v polovině příštího roku.

Byt ve vídeňském Palmovském paláci byl nevytopený, plný sychravé vlhkosti. Křesla a pohovky schované pod bílými přehozy, na nichž se usadily vrstvy prachu, připomínaly stádo předpotopních ještěrů. Ze všeho čišela opuštěnost a beznadějná prázdnota.

 Malá Marianka byla unavená po cestě; Vilemína ji uložila pečlivě zabalenou do vlněných pokrývek poblíž kamen. Ačkoliv služebnictvo od rána pilně přikládalo, rozlévalo se teplo z rozpálených kachlů jen v okruhu několika metrů; za touto hranicí nastávala oblast chladu. Vilemína si proto ani nesundala kabátek, zůstala sedět s ohrnutým kožešinovým límcem, jako by byla stále na cestě, stále připravena pokračovat někam do neznáma. Byl nám dán úděl věčných poutníků… Kdo to řekl? Ovšem, kdo jiný, než ten pozoruhodný lord Geoge Gordon Byron. Jakmile jeho jméno poprvé zaslechla, hned ji velice zaujalo; napadlo jí, jestli to není nějaký vzdálený příbuzný. Snažila se zjistit víc o původu autora, jehož kniha s prvními zpěvy dlouhé básně Pouť panoše Harolda byla rozprodána během týdne a stala se událostí sezóny, vyptávala se na něj ve Vídni anglického vyslance Jamese Lamba, ale ani ten toho příliš nevěděl.

 Věční poutníci… Můj svět se skládá z obrazů, spatřených oknem kočáru… A nikde, nikde žádný cíl. Možná bych se měla vrátit do Ratibořic, do krajiny svého srdce a zapomenout tam na všechny bláhovosti světa, na politiku, milostné pletichy, intriky a vášně. Žít tam jen prostou krásou okamžiku, v rytmu přírodních cyklů… Konečně založit normální, spořádanou rodinu, se solidním manželem a s mnoha dětmi, i když adoptovanými. Je mi to souzeno? Jsem toho vůbec schopná? Není to jen bláhový sen? Není už na všechno pozdě?

 Nebe je zatažené temnými mraky a ulici bičuje mokrá vánice, promíšená ledovým deštěm. Co zbylo z poezie Vánoc? Schovanky jsou nemocné, nemohla je kvůli tomu ani seznámit s novou sestřičkou, měla strach, aby se od nich nenakazila. Teď Marianka spí, v jejím pravidelném oddychování je něco uklidňujícího. Sedím nad ní a hlídám její spánek; jsme tu jen sami dvě ve strašidelně prázdných, studených a temných pokojích. Jsem osamělá a stará. Jak to napsal Byron? Mé dny jsou žlutých listů změť, mé lásky květ i plod ten tam…

 Najednou si vybavila pochybný hotýlek v Hamburku a pálenkou páchnoucí porodní bábu. Ach, Bože, co teď asi dělá moje Gustava? Přímo bolestně zatoužila mít ji u sebe. Vždyť je to moje vlastní dcera! Moje krev, jediné a nenahraditelné dítě! Sáhla po peru a kalamáři a pustila se do dopisu. Psala Metternichovi: otevřela mu srdce a prozradila mu své nejhlubší tajemství. Prosila ho, aby jí pomohl s navrácením dcerušky Gustavy z Finska.

 Zvenčí dolehlo vyzvánění zvonů, zvoucích katolíky na půlnoční mši. Nenadálý zvuk probudil Marianku. Otevřela oči a zadívala se na strop; ulekla se, protože tohle nebyl důvěrně známý strop jejího pokojíčku na Tannenfeldu. Po bělostné pláni, šikmo ozářené světlem lampy, se mezi štukovými věnci proplétaly dlouhé černé ruce, natahovaly se a plazily se jako hadi, svíraly nad ní zakřivené prsty s dlouhými drápy, jako by ji chtěly uchopit. Zděšeně vykřikla: „Strašidla! Jsou tam strašidla! Zachraň mě!“

Sklonila se nad ní nějaká cizí žena.

„Nechte mě!“ ječelo děvčátko, „Já chci tetu Kirstenovou!“

„Neboj se, Marianko,“ usmála se krásná paní a uchopila ji za ruku, „já jsem teď tvoje nová teta. A na stropě jsou jenom stíny. Zaženeme je spolu, dívej se.“

 Zvedla lampu, světlo se přelilo jako mléko a přízraky utekly mezi zkamenělé listy vinné révy. „Pošleme na ně odvážného psa, co říkáš?“

 Sevřela prsty do podoby tlamy se špičatýma ušima a začala jimi pohybovat před lampou. Na stropě se objevil věrohodný stín psí hlavy, otvíral tlamu a dorážel na ukrytá strašidla. „Haf, haf, haf!“ štěkal Vilemíniným hlasem.

„Haf, haf,“ přidala se nadšeně Marianka.

 „A copak je tohle? Kva, kva, kvá!“ Pes se proměnil v kolébavou kachnu.

 Potom stropem přeletěl obrovský motýl, usedl doprostřed štukového věnce, pomalu rozvíral a zase svíral křídla.

 „A koně, udělej koně!“ volala radostně Marianka, skákala na pohovce a tleskala.

 Jak málo stačí, aby se v temnotě rozzářilo světélko radosti!

 Marie Wilsonová v dospělosti mnohokrát vzpomínala na onu kouzelnou štědrovečerní noc, v níž si zamilovala mamá Vilemínu. Tvrdívala, že to byly její nejkrásnější Vánoce a že tomu zvláštnímu zážitku se už nikdy nic nevyrovnalo.