3. - Ve znamení hudebního divadla - dramaturgem v Semaforu 1985 -1989

Od roku 1985 jsem pracoval jako umělecký šéf a dramaturg v divadle SEMAFOR v pasáži na Václavském náměstí v Praze. Tehdy tato scéna patřila pod Hudební divadlo Karlín; mým nadřízeným byl ředitel Antonín Hardt. Dá se říct, že jsem zažil poslední léta slávy tohoto divadla v jeho sálku u Františkánské zahrady, vídal jsem ještě nekonečné fronty na lístky, stojící trpělivě třeba už od půlnoci a čekající, až se otevře pokladna, a četl jsem si unikátní podpisy světových hvězd a osobností, jimiž byly pokryty sloupy kolem sálu (škoda jich).

První představení, na němž jsem se podílel, bylo „konfliktní“, ale velmi tvořivé. Protože J. Suchý odjel zkoušet do Tampere ve Finsku, zanechal jakýsi rámcový scénář pro pásmo staropražských balad a morytátů. Režie se ujal ambiciózní herec souboru Ivan Podobský. Příběh NA POŘÍČÍ DÍTĚ KŘIČÍ vyprávěl o tom, jak vesničan pan Půlpán (skvělý Evžen Jegorov) si chce užít v Praze a jak ho tam místní galérka obere o všechno. Zpestřili jsme to moderními postupy znakového divadla a absurdními gagy.  Jiří Suchý však po návratu nebyl spokojen s podobou inscenace, pohádal se s režisérem Podobským a některé věci dodělal sám po svém (k dobru věci, to nutno uznat) Konflikt však poznamenal jeho vztah k představení, které považoval za nepodařené. Také jsme měli problémy s cenzurou. Na druhou stranu se však právě tato inscenace stala na jaře roku 1989, v období bitek s policajty na Václaváku během „Palachova týdne“, jakýmsi skrytým manifestem svobody (Když například stará paní Nováková jako metařka zapěla píseň z roku 1885: „Kdybych mohla všechno smetí z našich ulic vymésti, mohly by se naše děti ku svobodě povznésti“, přerušili ji diváci pokaždé potleskem)

 1986 – jako dramaturg jsem připravoval hru Šimka-Krampola: BESÍDKA ZVLÁŠTNÍ ŠKOLY (satirický kabaret). Tehdy také došlo k seznámení s kladenským písničkářem, fotografem a neuvěřitelným vypravěčem Josefem Fouskem. Miloslav Šimek se ho snažil prosadit do svých programů jako hlavního autora hudby, což narazilo na značnou opozici. Některým lidem se nelíbilo Fouskovo plebejství, "naivita" a neumělé muzicírování. Jenže ten člověk měl v sobě úžasné charisma.

Ve speciílním předvánočním pořadu POHODA VÁNOC (v roce 1987) jsem se jako dramaturg "na vlastní zodpovědnost" zasadil o uvedení písně J. Fouska, zhudebněné Petrem Spáleným (který ji i zpíval) - AŽ MĚ ANDĚLÉ ZAVOLAJÍ K SOBĚ. Trnuli jsme, jak diváci tuto smutnou baladu o smrti přijmou. Ale ohlas byl mimořádný. Z písně se stal slavný hit, a jak Pepa Fousek s vtipem sobě vlastním často prohlašuje, "koupila ji všechna krematoria v republice"!

 1987 – J. Suchý: VETEŠNÍK. Hudební kabaret o zlotřilém Vetešníkovi (J. D. Novotný), který ve svém doupěti schovává různé bizarní pozoruhodnosti. Zabloudí k němu toulaví zpěváci Jonáš a Melicharová (Suchý a Molavcová). Představení se hlásilo k odkazu českého poetismu. Bylo připraveno v anglické a dokonce i ruské verzi (v prosinci roku 1988 jsme s ním byli na zájezdu v Moskvě). Sestavil jsem zajímavý program: otiskl jsem v něm v plném znění proslulou (a přesto málo známou) báseň J. Voskovce FAUSTOVY SLUNEČNÍ HODINY. Kromě dramaturgie jsem spolupracoval i na režii (zejména, když byl režírující J. Suchý v roli Jonáše na jevišti). Uplatnil jsem tam i pár vlastních drobných nápadů.

 Dále jsem jako dramaturg působil v Semaforu při přípravě inscenací  1988 - NECHTE TOHO, PÁNOVÉ! (scénář Zdeněk Všelicha, podle trilogie Suchovo-Kobylina Tarelkinova smrt, režie E. Sokolovský, hudba Kořínek, texty písní Žáček);

1988 - Šimek – Krampol: BESÍDKA ZAHRADNÍ;

a zejména na jaře 1989, kdy jsme uvedli hru J. Suchého VÝHYBKA. Na této inscenaci jsme pracovali již rok předtím. Byla charakterizována jako retro-scifi-muzikál. V konkurzu byli vybráni mladí herci a zpěváci, do hlavní role potrhlého génia byl obsazen Tomáš Trapl. Hudbu složil Ferdinand Havlík. Režie se ujal J. Suchý. Zamyšlení, jak přehodit na nádraží výhybku a přijet vlakem do úplně jiné doby, jako by se stávalo jakýmsi symbolem převratného roku 1989…

 Kromě toho jsem se snažil uplatnit v rámci SEMAFORU vlastní projekty, což se nesetkávalo u hlavních protagonistů s velkým porozuměním (měli asi pravdu v tom, že značka by se neměla rozmělňovat, i když původní název přece znamenal Sedm Malých Forem!) Obnovil jsem pravidelný cyklus nočních představení, takzvaných Nocturné, pojatých jako recitály těch členů divadla, na které v hlavním programu nezbýval dost velký prostor, a jimi pozvaných hostů. Některá představení měla vynikající ohlas, jiná byla skandální (např. vystoupení Duškova improvizovaného divadla Vizita, které nepřipravení diváci vypískali, nebo hudební experimenty skupiny Jablkoň). K nejúspěšnějším patřilo NOCTURNÉ ROSTISLAVA KUBY (v červnu 1989), pojaté jako text-appeal, pásmo vyprávění, písniček, povídek a scének. Vystoupil jsem v něm (poprvé na prknech Semaforu a zřejmě také naposled) se svými minipovídkami ABECEDA. Diváci si zvolili písmeno a já měl povídku, jejíž všechna slova začínala uvedeným písmenem (na ten nápad jsem přišel, když jsme si s dcerou Pavlínkou hráli v Hořovicích na zahradě). Mělo to velký ohlas a propukla jedinečná legrace s živým kontaktem mezi námi a diváky.

  S mladým Václavem Koptou jsme koncem roku 1988 připravovali komorní muzikál, inspirovaný jeho písničkami. Odehrával se na abiturientském večírku tanečních kurzů, kde se sejdou dva kamarádi, kteří se za školních let stylizovali do postav Toma Sayera a Huckerbeliho Finna; jeden z nich však zradil společné přátelství, šel za kariérou a stal se popovou hvězdou, druhý na podraz doplatil, začal pít a zůstal barovým klavíristou, ačkoliv byl původně mnohem nadanější než slavný přítel. Hudbu a texty písní složil Vašek Kopta. Můj scénář se líbil, ale nakonec k realizaci nedošlo…

 V roce 1988 jsem s Josefem Fouskem sestavil knihu z jeho vyprávění, povídek, básní, písňových textů a fotografií pod názvem KUFR NESMYSLŮ. Pracovali jsme na tom intenzivně skoro celý rok, zajížděl jsem za ním na Kladno, do jeho bytu v paneláku na sídlišti. Konečný text jsem nechal opsat a nabídl ho Středočeskému nakladatelství. Jenže ti z toho byli na rozpacích, váhali, nakonec to usnulo, přišel převrat a všechno bylo jinak.

 Na jaře 1989 jsme se domlouvali s bývalým kolegou z Anfasu Vladimírem Zajícem, který se stal dramaturgem proslulého loutkové divadla DRAK v Hradci Králové, na společném projektu Semaforu a Draku. Každé z divadel by připravilo svoji půlku představení, ale jevištní situace by postupně prolínaly. Jako téma jsme zvolili CARMEN (a měli jsme ideu, že vášnivou Carmen by hrála Jitka Molavcová). Projekt se bohužel neuskutečnil…

 V letech 1987 – 89 mi v časopise Kulturní rozvoj pravidelně vycházel seriál portrétů různých uměleckých osobností – těch méně známých, začínajících, neprávem zapomenutých – někdy dokonce i zakázaných. Vyšel Josef Fousek, Václav Kopta, Luciana Krecarová (dnes známa jako Anna K.), Lída Molínová, Zdenka Lorencová, básník J. Lipanský (tento článek byl potají přetištěn v emigrantském časopise v Mnichově k jeho životnímu jubileu. Jmenoval se STRÁŽCE LABYRINTU, neboť on pracoval jako hlídač v petřínském bludišti). Součástí článků byly fotografie a ukázky z tvorby uvedených osobností.

 V roce 1985 jsem končil postgraduální studium na filosofické fakultě v Brně a napsal jsem velmi dobře hodnocenou závěrečnou práci o poetice „malých hudebně dramatických forem“ pod názvem SEMAFOR - DIVADLO, KTERÉ NAŠLO SVOU DOBU.

  Asi od roku 1986 jsem vymýšlel pro dceru Pavlínku pohádky, trochu inspirované stylem Václava Čtvrtka. Hrdinkou byla kurážná holčička Pavlínka, která žije ve „městě plném lidí, aut a tramvají“. Sbírku pohádek jsem nabídl nakladatelství Albatros, ale to ji odmítlo. Odmítly je i dětské časopisy. Opsal jsem je na stroji a Pavlínka k nim nakreslila obrázky. Vše jsem sešil sešívačkou – a na světě byla naše soukromá knížka. V roce 1989 jsem se při nějaké oslavě seznámil s redaktorkou rozhlasových večerníčku (Hajaja) a slíbil jsem jí tyto pohádky poslat. Líbily se jí, byly natočeny a před Vánoci roku 1990 byl uveden večerníčkový cyklus, skládající se z následujících pohádek: O PAVLÍNCE A ČERVENÉM TALÍŘKU; O PAVLÍNCE A ZAMRZLÉM SKŘIVÁNČÍM VRZNUTÍ; O PAVLÍNCE A ZLÉM KOMÍNU; O PAVLÍNCE A VÁNOČNÍCH ŽÁROVKÁCH. Celý cyklus byl opakován o Vánocích 1993 a pak zhruba každé tři roky; během času se stal rozhlasovou klasikou.

  Jedna z pohádek se mi bohužel, ztratila v redakci Mateřídoušky, jmenovala se O PAVLÍNCE A ŽABÍM KONCERTU. Mimo rozhlasový cyklus zůstaly příliš dlouhé pohádky O PAVLÍNCE A NASTYDLÉM MOTORU; O PAVLÍNCE A TRAMVAJOVÉM KOTRMELCI; O PAVLÍNCE A ČARODĚJI BETOŃÁKOVI. Ty nebyly nikde publikovány.