Velikonoční nálada aneb Zmrtvýchvstání

Nevzpomínám na to, že by Velikonoce byly takhle pozdě, těsně před prvním májem - a že bychom o "svátcích jara" zažili takové letní horko (v sobotu 26°C). Jako by příroda vybuchla v jediném vášnivém vzepětí; všechno naráz rozkvetlo a zezelenalo. A jako bych se pohyboval v podivně vykolejeném čase. Snažím se chytat momenty krásy kolem sebe, protože si naléhavěji než jindy uvědomuji, jak jsou vzácné. Smrt chodí kolem naší rodiny ve větší blízkosti než kdykoliv předtím, ještě nikdy jsem si neuvědomil, jak je vše pomíjivé. Ale možná právě proto tak úžasné. 

 Dokončil jsem pro nakladatelství Regia další knihu z cyklu "Tajemné stezky", tentokrát cestopis o Brdech, první část, kde putuji od Zbraslavi podél Hřebenů až k údolí Litavky. Sám pro sebe jsem při shromažďování podkladových materiálů objevil zajímavé údaje, o nichž jsem doposud nevěděl. Takže tam sice věrní čtenáři mých knížek najdou povědomé pasáže, shrnuté ovšem tentokrát do jediného přehledného celku, ale kromě toho také spoustu novinek. Zase je to hledání  místního "génia loci", nečekaných souvislostí, starých pověstí a mýtů a pozoruhodných osudů významných rodáků. A je zajímavé, jak jsme s nakladatelem opět vytušili, co přímo "visí ve vzduchu". Druhý díl knihy, pojednávající o středních Brdech, vyjde přesně v době, kdy armáda tento dlouholetý vojenský prostor hodlá definitivně opustit a předat ho veřejnosti. Zajímavé snímky ze zakázaných míst vojenského prostoru si můžete prohlédnout ZDE.

Podařilo se mi vše zvládnout a ještě si mezi tím odskočit do vinohradfské nemocnice na rozbíjení ledvinových kamenů. Moje kameny se ovšem projevily jako natolik pevné, že místo nich se rozbil lékařský přístroj. Museli ho dát do generální opravy a mě poslali zatím domů. Piji hektolitry tekutin a doufám, že ze mě něco "vypadne". Co bude dál, nemám tušení.

Měl bych se pustit do dalšího historického románu. Slíbil jsem zpracovat postavu krále Ludvíka Jagellonského; jako dluh cítím dokončení trilogie o královně Žofii a Ságy provaznického rodu. Snad k tomu dojde. A pak bych také rád napsal autobiografický příběh, založený na vzpomínkách z mého dětství, na život ve vile uprostřed zpustlého parku za továrnou, na rybník zarostlý rákosím a plný žabího skřehotu a ondatřích zásobních kupek sena, na mystickou budovu hvězdárny, kterou pomáhal na kopci nad městečkem budovat můj otec. Kdysi jsem z těchto vzpomínek vytěžil povídku "Hvězdní pavouci", která dokonce vyšla někdy v roce 1985 ve sborníku mladých autorů, ale určitě by si to zasloužilo samostatnou knížku. No, uvidíme, jak se mi podaří zmámit nějakého vydavatele :-)

Potěšilo mě, když jedna kolegyně napsala na Facebooku, že jí udělalo radost, když náhodou pustila v sobotu rádio a slyšela mě, jak tam povídám něco o historii (zrovna jsem hovořil na Rááádiu Impuls o královně Žofii). A ještě víc mě potěšila žádost redaktora webového portálu českých hasičů, jestli by mohli uveřejnit ukázky z mého románu "Hořící lilie". Můj popis největšího záměrně založeného požáru Prahy je prý velmi zaujal, zejména z profesního hlediska.

Také jsme s Evou konečně vyrazili na první větší vycházku do jarní přírody. Vzpamatováváme se ze zdravotních handicapů, hřejeme se na sluníčku, vyšli jsme si minulý čtvrtek do Kunratického lesa a zastavili se na pivo v malebné hospůdce "Na tý louce zelený". Už dávno jsme v těch končinách nebyli a tak nás potěšilo, že jsou tam upravené cestičky, břehy potoka, můstky, cyklistické stezky, lavičky, altánky, dětská hřiště a naučná stezka s tabulemi, která nás poučí i mimořádnousti pražských lesů. Kdo by řekl, že kousek od panelákových sídlišt žije velké stádo divokých muflonů? Ano, na Kunratický les mám plno příjemných vzpomínek, kdysi jsme tam našli spoustu hub a chodili tam za láskou a pro inspiraci...

 V neděli jsme vyjeli do Kublova. I tam jsme od podzimu nebyli. Zahrada je plná květů, daňci mají dosud šedé zimní kabátky, psi se na nás radostně vrhli a málem nás porazili. Sestra Maruška je po operacích hlavy slabá, seděla na vozíčku a posmutněle se dívala, jak vše kvete. Vlévali jsme ji do duše alespoň špetku naděje, plánovali jsme letošní pouťovou výstavu, která se bude tentokrát konat v nově zbudované soukromé galerii u nich na dvoře truhlárny. "Galérie u Marušky" - to zní pěkně, ne? Ještě před druhou operací namalovala pár obrazů, které považuji za její nejlepší; tryská z nich síla barevného světla. Místo štětce tentokrát použila špachtli!

 Takže všichni setrváváme ve zvláštním stavu mezi těšením a obavami, mezi horkem a chladem, mezi smrtí a vzkříšením...