Vlak (hudební film)

VLAK
(Oči měla hnědé)
Scénář hudebního klipového filmu na písně Bohdana Mikoláška
napsal Otomar Dvořák
-------------------------

1/
Do tmy zní jednotvárný zvuk, typický rytmus, vybubnovávaný koly jedoucího vlaku; jako z hlubin mlhavých snů se vynořují rychle kmitající pražce, rozbíhající se linie kolejnic rozdělovaných výhybkami, závratný let do neznáma...

Do reálných kovových úderů zvolna prolínají první tóny písně:
"Komu na tom záleží, ať se dívá
kudy kam, tudy tam cesta ubíhá..." (atd.)

Také v obraze běžící kolejnice prolínají do detailu tváře spícího muže (B.M. - dále ho budu označovat jako Zpěváka). Zpěvák spí vsedě, opřen o roh lavice. Když se kamera trochu vzdálí, poznáme typický obraz: je to cestující, který si spánkem krátí cestu ve vlakovém kupé.
Naproti němu sedí mladá, půvabná dívka s výraznýma očima. Na hlavě má slaměný klobouček a čte si knížku, občas zvedne oči a přes rozevřené desky vrhne pohled na svého spolucestujícího, pohled v němž se mísí zvědavost s trochou svůdné koketérie. Na vrchní straně knížky si můžeme přečíst výrazný nápis: SNÁŘ.

Píseň pokračuje:
"Kudy kam, kudy kam, slečno cestu máte
tudy tam, tudy tam, pane, odkud mě znáte..." (atd.)

Muž sebou najednou trhne, jako by na sobě ucítil ten její upřený zkoumavý pohled, prudce otevře oči, nevěřícně hledí před sebe.
Protipohled - lavice proti němu je prázdná.
Muž vstane, vyhlédne do chodbičky.
Nikde nikdo.
Přistoupí k oknu na chodbičce, otevře ho a vyhlíží z vagónu.
Vidí jakousi nevlídnou periférii, s oprýskanými činžáky v pozadí, s houštinami bezových keřů a kopřiv. Krajina se nehýbá, je zřejmé, že vlak patrně zastavil někde na okraji seřaďovacího nádraží. Je to místo, prodchnuté nostalgií rozkladu. Mezi rezavými kolejnicemi leží mastné kamení a o přežití tam bojují ubohé zaprášené trsy trávy.
Muž vyhlížející z okna vagónu (protipohled zvenčí) si povzdechne, pokývá, jako by něco takového vlastně čekal...
(První píseň končí)

2/
V tu chvíli se zvenčí ozve smích, po schůdcích se do vagónu hrne parta podivných, obavy vzbuzujících individuí, podávají si batohy, ve kterých cinkají láhve, nacpou se do kupé, rozsadí se všude možně, nohy si hodí na protější lavice, jiní sedí na zemi, další stojí, kupé by mělo být najednou dočista přeplněné lidskými těly a propletenými údy, takový breugelovský obraz, kde člověk ztrácí přehled, absolutní ztráta individuality, masa, která se stává kolektivním tvorem s jedinou touhou uspokojit své potřeby. V té změti rukou a nohou putují sem tam láhve s pivem, otvíráky, konzervy s paštikami, chleba a nůž, všichni se cpou. Další si zapalují cigarety, podávají je dokola, kouř houstne jako mlha...

Píseň:
"Lidi maj hlad - proto jídelní vůz
se bude otvírat - proto hrajeme blues..." (atd.)

Zpěvák je pozoruje trochu nejistě z chodbičky.
Podivná parta dojedla a zase odchází. Protahují se kolem něj v úzké chodbičce. Jeden ho bodře pleskne do ramene, jiný mu vsune mezi rty zbytek zapálené cigarety, další mu vtiskne do ruky nedopitou láhev piva, čtvrtý mu podá umaštěný papírový pytlík.
Zmizeli a vagón je zase prázdný a tichý.
Zpěvák vyfoukne kouř z cigarety, podívá na láhev ve své ruce - a pak ji s chutí dopije. Rozbalí pytlík, nahlédne do něj - a překvapen, místo očekávaného chleba ze sádlem vytáhne ze sáčku -- knihu.
Je to SNÁŘ.
Stejný SNÁŘ, v němž si předtím četla ona záhadná dívka...

3/
Zpěvák se dívá užasle na SNÁŘ

Začíná píseň:
"Jen malou chvíli stačí pít
Jen malý pramen stačí mít
Jen malá chvíle stačí
a znovu zní zpěv ptačí
- najednou, najednou..." (atd.)

A najednou se ukazuje skrytá krása toho ošklivého místa, té nádražní periférie, kde - jak se doposud domníváme - vlak z nějakého důvodu zastavil. Lesk slunce v kaluži, kvítek, který se dere vzhůru mezi pražci, motýl, který usedl na kolejnici, chmýří, které se vznáší ve větru... desítky nepatrných zlomků krásného a mnohotvárného života...
A najednou se těkající pohledy zastaví na ženské postavě ve slaměném kloboučku, která stojí v kolejišti, zády k vagónu....

4/
"Jakoby loď měla půl moře v síti
na vlnách se zmítá
Jakoby vlak se už tunelem řítil
možná, že svítá..." (atd.)

Zpěvák seskakuje se schůdků a běží k ní - je to zpomalený záběr, tradiční "snový běh". Napřahuje ruku s knihou, žena se pomalu otáčí...
Zpěvákův úsměv tuhne...
Žena se obrací tváří ke kameře. Je to vrásčitá stařena.
SNÁŘ vypadl ze Zpěvákovy ruky, zpomaleně se kutálí po pražcích, zůstane ležet a vítr obrací listy.
Zpěvák stojí sám mezi kolejnicemi, jejichž linie se sbíhají v dálce.
Vrací se zvolna k vlaku. Teprve teď uvidíme vagón zvenčí a z odstupu - a zažijeme překvapení. Není to totiž žádný vlak, ale jediný, rezavý a sprejaři počmáraný vagón, zřejmě už velice dlouho odstavený na slepé, trávou zarůstající koleji.

Píseň:
"Dejte mi křídla a sám budu první kdo vzlétá
Dejte mi barvy a vrátím tu paletu z léta
Dejte mi prožít pár skutečných vteřin
Dejte mi cíl, trochu sil..."

Zpěvák vystupuje znaveně po schůdcích zpátky do vagónu, ve dveřích se ještě obrátí a řekne přímo do kamery:
"... Dejte mi - pokoj!"
Prudký odjed (transfokátorem) na velký celek (Případně z nějakého nadhledu, ze stožáru, z kopce?). Labyrint kolejnic a v něm velice osamělý, maličký vagón.

"Vlak zpomalil
a pak zůstal stát
uprostřed vlčích máků"

5/
Zpěvák se vrací do svého kupé. Teprve teď si všimneme, že tu asi bydlí. Prozrazují to různé předměty běžného života: deky na spaní (nebo spacák), misky s nedojedeným jídlem, holení, notové papíry s rozepsanými písničkami, kazetový magnetofon, případně přenosný notebook.
Sáhne nahoru do zavazadlové síťky a vytáhne kytaru. Začne ji ladit.
Po chvíli začne zpívat: (tentokrát živě v obraze)

"Komu na tom záleží, ať se dívá
komu ne, tomu nuda okno zadýchá..." (atd.,, píseň Vlak II.)

- při posledních slovech

"Kudy kam, kudy kam
ten vlak vlastně jede.
Ani sem, ani tam
oči měla hnědé..."

se objeví velký detail výrazných očí pod krempou slaměného kloboučku. Očí, v nichž blýskají šibalské jiskřičky smíchu.
Do ztišující se písně se znovu ozývá stále sílící zvonivý rytmus kol jedoucího vlaku...

6/
Kamera odjíždí od detailu očí na celek a vidíme, že je to malá holčička, ve stejném slamáčku a podobně oblečená, jako byla předtím dívka a stařena.
Kamera se vzdálí na ještě větší celek - a vidíme, že holčička sedí na zemi mezi kolejnicemi dětského vláčku a kolem ní v kruhu kolem dokola (Kam ten vlak vlastně jede? Zde je odpověď!) objíždí lokomotivka s řadou vagónků. (Poznámka: není to v bytě, ale venku, aby v pozadí byla normální obloha).

Píseň: (Za tratí)
"Jedinou
květinou
Jedinou
květinou snad povím ti víc..." (atd.)

Holčička tady není sama, je tu kupa dalších dětí, které si spolu s ní hrají s elektrickým vláčkem.
Jeden chlapec sestavuje koleje.
Jiné dítě napojuje k sobě další vagónky.
A jiné dítě cvaká ovládačem.
Holčička si lehla na břicho a dívá se na koleje z bezprostřední blízkosti. Za krempou kloboučku má zastrčený kvítek, který jsme prve viděli vykvétat za nádražím mezi pražci.
Vláček projíždí obrazem před jejím obličejem. Kamera také leží na zemi v protipohledu, takže to vypadá, jako by jel skutečný vlak a za kolejemi přihlížela nějaká obryně.

Píseň mezitím pokračuje:
Děti jdou pěšinou za tratí
Písničkou květinám zaplatí
Umí kvést v prachu cest
a náš vlak je jen míjí
z nich já chci Ti svou píseň splést.

Holčička dětskému vláčku zamává.
Zpěvák sedí na schůdcích vagónu a hraje na kytaru. Vzhlédne vzhůru, jako by reagoval na její pozdrav, a také zamává. Obraz "zamrzne" do nehybné fotografie. Přes ní běží závěrečné titulky.

-------------- k o n e c --------------------