Vůně piva a šeříku...

Jaro, konečně jaro... Příroda se snaží dohnat, co v uplynulých týdnech zameškala, a záplava květů se podobá výbuchu. Seděl jsem v Kublově na lavičce pod třešní a díval se, jak hustě "sněží" - to padaly na trávu, na záhony i na skleník tisíce bělostných okvětních plátků. Připomnělo mi to motiv z čínské poezie...

 V sobotu jsme dokončili se studiem J.O.P. film o Strádonicích. Jerry vyrobil speciální kolejničky pro jízdu kamery a nacpal tyče do auta. Naše technické vybavení je čím dál velkolepější! Na zámku Nižbor jsme měli sraz s paní doktorkou Benkovou, ředitelkou Informačního centra keltské kultury; napřed odmítala vystoupit před kamerou, že je nastydlá a chrchlá, ale pak se rozpovídala, až jsme jí museli brzdit. Využili jsme různých replik keltských památek a fotografií, které tam vystavují, včetně vtipných videoprogramů. Prostředí nás inspirovalo k rozehrání vlastních scének; Pavel Fišar mě jako pozve do keltské chýše (mají tam repliku, včetně nádobí, tkalcovského stavu, lůžek, špalků k sezení atd.). Předstírali jsme, že pijeme pravé keltské pivo z hliněné misky a rozprávěli o životě Keltů; nakonec zmožen silným pivem se natáhnu na lůžko vystlané beránčí kožešinou a usnu. A zdají se mi sny o keltských hrdinech, bozích a dávných pokladech. Probouzím se a paní ředitelka mi přeje dobré ráno... Mohlo by to mít spád a vtip; snažíme se, aby naše filmy nebyly jen přednášky na různých místech, ale aby byly akčnější. Snad se to tentokrát obzvlášť povede :-) Točilo se na dvě kamery, tu hlavní měl Tomáš Ksandr a druhou Jirka Jerry Fišar. Také jsme zkoušeli mikrofon na klopu a mikrofon reportérský, co se drží v ruce.

 Když jsme točili ze silnice na Křivoklát celkový pohled na vrch Hradiště (odtud vypadá nejmonumentálněji), přišel za námi obyvatel nedalekého osamělého statku. Hned mě poznal, akorát si myslel, že pocházím z Točníku. Od hovorného muže jsme se dozvěděli, že je vzdáleným příbuzným Malečka, jenž kdysi nalezl stradonický poklad, že se špatně hospodaří s půdou, a dokonce i to, jak potkával na Hradišti invalidu se švédskou holí a divil se, proč se ten chudák belhá nahoru - pak se ale ukázalo, že ve švédské holi má ukrytý detektor kovů a hledá tam načerno starožitnosti. Tihle lidoví vypravěči, jimž Hrabal tak pěkně říká "pábitelé", jsou přímo pokladnicí neuvěřitelných příběhů. V lese u nějaké ohrady jsme natáhli zelené plátno (všichni zoufale drželi, neboť ho nadouval vítr) a já jsem před ním namluvil pár replik pro chystaný trailer k Ďáblovi na řetězu. Bude to démonická upoutávka, alespoň doufám :-)

 V tyto dny jsem si také připadal jako podvodník. Způsobil to čtenář, který mi napsal rozhořčený mail, v němž mi pěkně vynadal. Ani se mu nedivím. Jeho žena mu chtěla udělat radost a koupit mu knížku k svátku. Něco od Dvořáka :-) Pečlivě prostudovala všechny tituly, které manžel už má ve své knihovně, aby náhodou nekoupila něco stejného. S radostí mu přinesla a věnovala moji novou knížku "Fantastické záhady". Jaké tedy bylo jeho překvapení, když zjistil, že přesně tu samou knížku už doma má, ovšem pod jiným názvem - "Neuvěřitelné jevy a podivuhodné bytosti"!

 Omlouval jsem se mu, že za to opravdu nemohu. Název svévolně změnil manažer nakladatelství XYZ pro speciální brožované vydání v Levných knihách. Nevím, v čem vězel ten komerční tah manažerů - snad doufali, že nový název bude kratší a lákavější. Samozřejmě, že zasvěcenému kupujícímu stačí knihou zalistovat, a hned pozná, že už ji četl. Ale v případě dárků může docházet k nechtěným překvapením. Změny názvů vydaných knih, prováděné podle uvážení obchodníky, se mi nelíbí. Musím si zjistit, jestli by to šlo zakázat už v nakladatelských smlouvách. Je to podobné, jako když koňské maso vydávají za hovězí :-).

Takže, aby nedocházelo k dalším omylům: "Neuvěřitelné jevy a podivuhodné bytosti" je úplně stejná kniha jako "Fantastické záhady" - různé jsou jen obálky. Právě tak získáte totéž, ať si koupíte "Největší české záhady" nebo "České záhady" (tady to alespoň zní podobně :-)) Ale pozor! -  "Největší české záhady" a "Největší české záhady - Vládci démonů" jsou dvě naprosto různé knihy, z nichž každá je o něčem dočista jiném! Zato vám může být naprosto lhostejné, jestli si koupíte "Utajené dějiny Čech" nebo "Skrytou českou historii", to je totiž stejná knížka. Víc podivných názvů jsem zatím neobjevil, tak doufám, že jsem do toho vnesl trochu jasno.

 Něco jiného je rozšířené nebo přepracované vydání, ale i tam by to mělo být z názvu nebo podtitulu patrné. Občas se autor nevyhne použití pasáže ze své předchozí knihy v rámci širšího celku - například, když píšu knížku o Brdech, nemohu pominout říčku Litavku, ačkoliv o té už jsem napsal samostatnou knížku. Co nového mám o ní vymyslet? Možná mohu obměnit slovosled, doplnit nové informace, něco rozvést, něco zkrátit - ale znalec stejně přijde na to, že tohle ode mne někde jinde četl. Snad mu může být útěchou, že kapitolka, kterou už zná, je vřazena do širších souvislostí. Tohle tedy můžete coby čtenáři vyčítat mně. Ale za knihy pod změněnými názvy opravdu nemohu; - mohu jen slíbit, že se tomu budu snažit zabránit, ovšem pokud se to včas dozvím. "Fantastické záhady" jsem například ke svému překvapení objevil až v prodejně na pultě. Nikdo se mě předem na nic neptal!

 Dosti rozčilování, pojďme relaxovat. V pondělí jsme s Evou zašli do Pivního klubu na Florenci. Měli jsme tam domluvený sraz se sympatickou partou nadšenců, kteří už po roce 2000 založili občanské sdružení Moskyt. Věnují se turistice, výzkumným expedicím a záhadám, také fotí a natáčejí krátké dokumenty. Vyprávěli nám své zážitky z Albánie, kde se setkali s drsnou realitou horalských vesniček, v nichž vládne krevní msta a právo okrást cizince. Přežili to bez úhony, ale byly to chvílemi dost ostré situace. Probrali jsme také bludičky a tajemnou horskou samotu Pohádku, kde se každý zblázní nebo začne vraždit. A domluvili jsme se na výhledové spolupráci s naším studiem J.O.P. při natáčení cyklu S kamerou za záhadami. Zapsali jsme se jim do pamětní knihy a hned na místě jsme otestovali zajímavé druhy piv. Pivní klub jich nabízí asi padesát a tento repertoár stále obměňuje. Tak jsme si objednávali "pětku", "šestku" atd., což je číslo dotyčného piva na nabídkovém listě. Velmi nám chutnalo lahodně hořké pivo Benedikt z pivovaru břevnovského kláštera; bylo stylové, ladilo s příběhem Prokopa, který jsem právě dopsal. Zato šokující bylo ochutnat starobylé pšeničné pivo, jaké se vařívalo v Čechách ve středověku, a vlastně až do počátku 19. století. Je nasládlé a má takovou zvláštní ovocnou příchuť, jako by to bylo jedno z těch dnešních módních piv, ochucovaných džusem. Jenže není nijak ochucováno, jde o přirozený výsledek kvasných procesů sladu. Pro mou chuť to nebylo, já radši hořké... Vzpomněl jsem na keltské pivo na Nižboru, kde jsem se podivoval, jestli to není nějaká zakvašená obilná polévka :-)

 Hořká vůně piva a medová vůně květů. Včerejší podvečerní procházka parkem Grébovkou mě omámila ze zcela jiného důvodu. Všude kolem nás se přelévala fialová, modrá a bílá záplava šeříkových květů, přímo horečné bujení a těžká vůně, která mi připomněla, jak jsme v dětství kupovali mámě k vánocům ruské voňavky "živie cvety", kde ve skleničce s parfémem byla vložena snítka šeříku - a kdo se tou esencí navoněl, ten dočista zamořil každou prostoru, do které vstoupil. Inu, někdy je příjemné dopřát si nostalgický úsměv. Zejména v čase piva, květů a medoviny...