Zajatec ve Včelí pevnosti

Tak tohle jsem ještě nezažil! Skutečně jsem si připadal, jako bych se stal hrdinou katastrofického sci-fi filmu. A dovedu si představit, jakou hrůzu mohou mezi obyvatelstvem šířit agresivní druhy jihoamerických včel, které unikly z experimentálních laboratoří.

 Přijeli jsme minulou neděli na chatičku do Kublova. Ten malý domeček stojí v koutě zahrady, stíněný mohutnými borovicemi a modříny, v podkrovních štítech má na obě strany dřevěné balkóny. Na východní straně zahrady je včelín se čtyřmi úly. Včeličky jsou většinou pokojné a dělají si svoji práci. Pouze když se přiblížíte na pět metrů k úlu, vzbudíte pozornost stráží, které vás začnou odhánět. Je zajímavé pozorovat každodenní život včel...

 Jenže prudké meteorologické změny, chladné počasí v době, kdy všechno kvetlo, a naopak vedro ve chvíli, kdy není co dělat, působí prý špatně na psychiku včelstva. Včely jsou jako jeden obrovský organismus a když je společná vůle uvede do pohybu, začne to být dramatické. Vyrojily se ze všech úlů. To by ještě nebylo nic hrozného. Jenže vířící mrak zuřivě bzučících včel obklopil chatičku. Museli jsme se zavřít uvnitř a dívat se přes okna. Je neuvěřitelné jak hlasitý vydávají hukot. Skoro jako malé tornádo!

 Zavolali jsme mobilem SOS jejich majiteli. Švagr se přišel podívat, ale okamžitě se musel dát na útěk. Vrátil se ve včelařsklém úboru, v němž vypadal jako kosmonaut na Měsíci. Vylezl po štaflích na smrk a setřásl roj do bedny. Našel nadbytečnou královnu (alespoň se domníval, že ji našel) a zahubil ji. Vzbouřenkyně vrátil do úlu.

 Jenže těm se to nelíbilo. Začaly demonstrovat. Žádné sbírání medu, ale rozčilené poletování sem tam a výhrůžné bzučení. Úly vyslaly na zahradu několik "teroristických komand". Žertem jsme začali říkat, že nad pracovitými včeličkami převzala moc agresivní včelí Dělnická strana. To bylo povážlivé. Stačilo otevřít dveře a už se na nás vrhaly. Jednou jsem proběhl až na dvůr k domu mé sestry, ale včely mi celou cestu bzučely kolem uší jako stihačky a nedovolily mi zmírnit tempo. Při návratu jsem dokonce v pantoflích upadl a skutálel jsem se z kopečka. Tím jsem bezděky unikl, protože nalétávající eskadra se přehnala těsně nade mnou. Pak už jsem si vůbec netroufal z chaty vycházet. Manželka prohlásila, že jsem hysterický a že po spisovatelském způsobu vše dramatizuji, a s přehledem se vydala zalít kytky. Hned mezi dveřmi dostala žihadlo do krku a protože je alergická, musela si vzít utlumující léky a zbytek dne prospala. Já jsem už raději pokusy o únik vzdal, psal jsem na notebooku začátek nového románu o vévodkyni Zaháňské, zatímco na okenní skla ze všech stran narážely zuřivě bzučící včely. Ještě, že jsme měli ve dvou oknech hustou síť proti hmyzu, jinak bychom vůbec nemohli větrat, a v těch vedrech, jaká nastala, bychom se v chatičce upekli. Měli jsme sice v lednici zásoby, ale naše situace se po dvou dnech stávala velmi bizarní. Ven jsme mohli vycházet pouze večer po půl desáté, kdy se včely nahromadily kolem úlu ve velkých hroznech a oddaly se odpočinku, nebo časně ráno, za rosy, než začalo hřát slunce. Jakmile do včel naplno vjel život, pokračovaly v obléhání.

 Mezitím včelař v bílém skafandru činil další pokusy o pacifikaci oněch tří přelétavých rojů. Stříkal je vodou z hadice, zaháněl kouřem, lapal do bedny a odnášel zpátky do úlů. Marně. Obležení už trvalo třetí den. Ani mírná bouřka včely nezahnala. Brzy po ránu se zdál být klid. Měli bychom zalít kytky a jít nakoupit další zásoby. Opatrně jsem otevřel dveře a rozhlédl se na obě strany. Bylo ticho, zářivě modré ráno, čistý vzduch. Ptáci zpívali, jako by se nic nedělo. Uklidněn jsem vyšel na verandu. V tu chvíli se zpoza rohu vyřítila hlídka; zhruba asi čtyřčlenná, ale i to bylo dostatečně dramatické. Než jsem stačil skočit zpátky, dostal jsem žihadlo do obočí. Zachránily mě brýle. Útok byl totiž zcela záměrně veden na oči s cílem "oslepit nepřítele". Jediným skokem jsem byl zpátky v místnosti a přirazil dveře. Jenže dvěma včelám se podařilo proniknout za mnou dovnitř. Nastala zběsilá honička kuchyní. Bránil jsem se utěrkou; podařilo se mi probojovat se k nádobě se sprejem proti bodavému hmyzu. Chemická sebeobrana útočnice pacifikovala. Odpadly a já si šel vzít Dithiaden a obklad na otok.

 Je zvláštní, jaké reakce si člověk vypěstuje za krátkou dobu, kdy mu hrozí trvalé nebezpečí ze vzduchu. Doteď s sebou škubnu při každém zabzučení mouchy a polekaně se ohlížím za každým přelétávájícím hmyzem.

 Teprve ve čtvrtek odpoledne došlo ke zvratu. Kolem třetí hodiny se kolem balkónu zvolna sunul vířící včelí mrak, ale tentokrát se neusadil nikde poblíž, ale pokračoval nad sousední zahradu, tam se chvíli točil, a pak zmizel, jako když ho sfoukne. Nemohli jsme tomu uvěřit. Ještě jsme nějakou dobu vyčkávali. Pak jsem opatrně vyšel před chatu. Bylo to neuvěřitelné, ale byli jsme volní! Později nám v místním krámku jeden soused líčil, jak viděl roj, letící kolem rybníka k lesu. Kdo ví, kde ta agresivní strana včelích dělnic skončila. Ale na zahradě nastal božský klid a zbylé obyvatelky úlů se začaly opět tvářit jako mírumilovné a roztomilé Včelky Máji, se spokojených pobzukováním létaly z jednoho kvítku na druhý, a místo válčení se věnovaly sbírání medu. Skoro mi to připomnělo jakési podobenství o lidské společnosti.