Zasněný plot a tajemný hrob z Erbenovy Kytice

 Léto je pro mne plné drobných věcí, náladotvorných postřehů, které se ukládají jako pestrá mozaika do paměti. Je to zásobník, kam mohu kdykoliv sáhnout, když potřebuji nějaký dokreslující prvek do svých románů nebo cestopisů. A jsou to také jakési „turistické značky“ na cestě mým životem. Napadlo mě, že bych mohl zkusit udělat koláž fotografií, na nichž by byla zachycena některá zátiší, rozechvívající v mé duši zvláštní, nostalgické struny. Třeba ten starý laťkový plůtek na Velízu u farské zahrady, pod nímž rostou polštářky mechu a podél nějž se bělají břízky, skrze laťky se prodírají šlahouny ostružiní s černými, šťavnatými plody... Při tom pohledu jsem zatrnul, zůstal jsem stát jako přimražený, mimo prostor a čas; v tom prostém plůtku byl pro mě najednou obraz dětského ráje, kus ztraceného času, věčnosti a nepomíjivosti krásy; snad ve mě probudil asociaci na první dětský dojem z jednoho dávného léta u babičky v Cerhovicích, na dobu, kdy jsem byl ještě malý, pohyboval se nízko při zemi a svět vnímal především přes detaily, neboť velké celky a panoramata mi tehdy byly ještě vzdáleny... Je to ona drobná „přízemní“ jistota, k níž se naše duše vracejí, když jsou unaveny hektickým hemžením pádícího života.

 Udělali jsme si s Evou a vnučkou Magdou jednoho srpnového dopoledne vycházku do končin za Kublovem, kam jsme už dávno nepřišli. Jak se to všechno změnilo! Jen mohutný útes skály Pískačky (která za větrných dnů opravdu píská, když vítr profukuje úzkou skulinou!) se pořád podmračeně tyčí mezi balvany ve staré bučině. Ranní slunce nad masivem její temné základny ozářilo skalní hroty a věže. Až tam nahoru se dá docela pohodlně vyjít po zvláštní terase ze zadní strany, ale okolní stromy už dávno přerostly tohle kdysi proslulé vyhlídkové místo.

 Také jez na Kamenci nás doslova vyděsil. Malebná tůňka s vodopádkem, padajícím do ní z hráze, postavené z mohutných, mechem porostlých kamenných kvádrů, zmizela v husté „tyčkovině“, v mladém lesíku, jež se spíše podobá houštině. Vývraty a sesuvy břehu a vykácení starých stromů zcela změnily kdysi tak romantický ráz okolí.

 Všechno se mění, ale nakonec jsem přece jen zažil dotek dávných klukovských radostí – to ve chvíli, kdy se nám podařilo zabloudit! Najednou jsme netušili, kterou z rozdvojujících se cest se máme dát, připadali jsme si jako v pohádce; povede ke štěstí ta pohodlná, široce rozježděná, nebo ta zarostlá trávou a zřejmě už dlouho nepoužívaná? Cesta zatáčela „podezřelým směrem“, nejistota se stupňovala, ženské znervózněly a já se radoval z toho, že jsem v sobě našel kus dávného vzrušení z dětských let, vzrušení z objevování neznáma – i když jsme vlastně byli jen kousek „za humny“. Nakonec jsem se vydal na průzkum přes trní a kořeny k prosvítajícímu okraji lesa, spatřil jsem před sebou dráty pastevního ohradníku a naproti sobě stráně s rozhozenými domky. V první chvíli jsem to místo vůbec nepoznával. Kde jsme to vyšli? Nezabloudili jsme až do Svaté? Teprve pak jsem si všiml typických záchytných bodů, třeba příznačného vrcholu kopce Velízu, nebo údolí klesajícího k jakési samotě na křižovatce cest, což musí být jistě bývalá hospoda U Křížku! Stačilo, že jsem pojmenoval několik bodů a byl jsem doma! Ano, domov je to, co dokážeme na první pohled pojmenovat! Velmi jednoduchá definice, že?

 Ale ten obraz domků pod kopcem a střech stodol utopených v zeleni, obraz spatřený v té první chvíli, kdy jsem ještě netušil, na jaký kus krajiny se vlastně dívám, se mi hluboko vepsal do paměti. Snad proto, že mi opět připomněl něco dávného, už kdysi spatřeného a malebně důvěrného...

 Za večerního chládku jsem na velízském hřbitově vystříhával přerostlý břečťan kolem rodinného hrobu, ženské přinesly vodu, daly do vázičky slunečnice, které ustřihly v zahrádce, a zapálily jsme svíčky. Díval jsem se na oválek s fotografií své sestry Marušky. Usmívá se, jako by chtěla pronést některý ze svých příslovečných vtípků. A přesto je už rok pouhým přeludem, vzpomínkou, vážící se k hrstce popela tam dole v urně. Vzpomněl jsem na tátu s jeho sny o létání, s jeho touhou být pilotem, kterou mu špatný zrak nikdy nedovolil realizovat, vzpomněl jsem si na mámu, na optimismus, jenž šířila z invalidního vozíku, na babičku s jejími tajemnými, strašidelnými příběhy, vyprávěnými za dávných letních podvečerů, na dědu provazníka, jenž měl na prstech ztvrdlou jizvu, cejch svého, dnes již zapomenutého řemesla. Ti všichni žijí už jenom v mé mysli a odejdou definitivně spolu s ní; kámen náhrobku pak zůstane pouhou záhadnou stopou v čase, jako ty mnohé na tomto hřbitově, které jsou zarostlé křovím, napůl zřícené, navždy opuštěné, neboť už není na světě nikdo, kdo by se k nim vrátil.

 A přesto mě jeden hrob na Velízu doslova fascinuje. Malý rov s kamenným pomníčkem a figurkou andílka je sevřen mezi dvěma obrovskými borovicemi. Jejich mocné kmeny ho svírají mezi kořeny, téměř ho drtí. Odklánějí se mírně do dvou stran (něco na způsob obřího písmene „V“) a stoupají do závratné výše. Na náhrobku čtu zpola setřelá písmena; leží zde jakási žena a spolu s ní, jak je zdůrazněno na samostatné řádce nápisu, její dvě děti Pepoušek a Pepinka. Po zádech mi přejelo zvláštní zamrazení. Ty dvě děti v podobě dvou zcela stejných obřích stromů mezi sebou svírají matku, rostou z jejího pohřbeného těla... Mystický obraz, jako z nějaké balady od Karla Jaromíra Erbena!

 Ano, skutečnost je plná tajemství. A může nám být poodhaleno jenom tehdy, když otevřeme své duše a dovolíme, aby se jich dotkly ony obrazy, na první pohled nesrozumitelné, ale ve své hluboké podstatě nesmírně výmluvné!