BROD MOKRÝCH PSŮ

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

 Pocit, že okolní svět dobře známe, je pouhé zdání. Stačí se jen pozorněji zadívat, abychom spatřili věci, nad nimiž zůstává rozum stát. Zvu vás na cestu za dobrodružnými objevy, za vším, co mi připadá zajímavé, neobvyklé a vzrušující…

Posvátná hra se smrtí

 Užaslý šum se rozlehne davem přihlížejících, dokonce i tři kněžky na ochozu svatyně zbystří pozornost, když do arény ohrazené palisádou vstoupí mohutný, polonahý muž.  Zapotácí se pod těžkým břemenem, ale zůstane rozkročen stát, nohy jako sloupy a svaly na pažích napnuté k prasknutí pod zjizvenou kůží, lesknoucí se hojným potem. Zdá se to neuvěřitelné, ale ten silák přináší na zádech živého kance. Triumfálně se rozhlédne, pak s pronikavým bojovým výkřikem mrští svým úlovkem o zem, odskočí a obratně chytí oštěp, který mu kdosi hodil přes pažení. Strne ve střehu, zatímco pronikavě kvičící kňour už se staví na nohy, skřípe kly a krví podlitýma očkama hledá nepřítele…

 Takto vrcholí známá česká pověst, zapsaná poprvé Václavem Hájkem z Libočan. Kronikář neopomene podotknout, že hrdinný silák, jenž na hradní nádvoří přinesl kance a před očima shromáždění ho skolil, padl do oka kněžce Kazi, nejstarší z dcer soudce Kroka, takže ještě téhož večera ho přijala do svého lože.

 Je to pouhá báje? Nebo je na tom dávném příběhu něco pravdy? Mnozí badatelé poukazují na keltské kořeny příběhu; divoký vepř byl uctívaným zvířetem keltských válečníků, symbolem nezkrotné síly. Zachovala se spousta bronzových sošek kanců, sloužících jako ochranné amulety. Ale kde ležel bájný hrad Kazín, na němž údajně měla mocná čarodějka své sídlo?

Mohyla u brodu mokrých psů

Kronikář Kosmas o sídle kněžky Kazi mnoho neprozradí, ale zmiňuje se o její mohyle, kterou si prý lidé ukazují nad řekou Mží pod horou Oseka, při cestě, po níž se chodí do kraje bechyňského. Tím zamotal hlavu řadě badatelů, kteří Kazino sídlo umisťují na nejrozmanitější místa Čech. V roce 1865 upozornil profesor Maloch na výrazný břidlicový útes, ležící naproti Dolním Mokropsům. Na jeho hřbetě nalezl zbytky starověkých valů a příkopů. Senzační objev vzrušil českou vlasteneckou společnost. Podnikavý hostinský z Mokropes nechal na skálu vápnem napsat zdaleka viditelný nápis a místo se stalo turistickou atrakcí. Novější archeologický výzkum zjistil, že obranné stavby na kazínské skále pocházejí z pozdní doby kamenné, bronzové a železné. Patrně se tu vyskytovali i Keltové… Jen Slované jako by se tomu místu vyhýbali. Proč asi? Ve středověku stávala na skále opevněná tvrz, které se říkalo Bluk.

 Divné jméno a divná skála… Koho by napadlo, že úzká, uměle vytesaná římsa, po níž lze obejít do vody spadající stěnu, je pozůstatkem významné obchodní cesty, právě oné Kosmou zmiňované „stezky bechyňské“? Cesta pokračovala dál a nad roklí nedalekého potůčku se odkláněla od řeky směrem k Jílovišti. Ten mohutný vrch, kolem kterého uhýbala, je Humenská, a na něm se nachází zbytky významného slovanského hradiště. Nároží pobořeného hradištního valu považovali vlastenečtí badatelé za hledanou Kazinu mohylu.

 Ale ani Humenská není patrně onou horou Oseka. Dalším kandidátem je posvátný vrch Havlín nad Zbraslaví, kde je dodnes kostelík obklopený hřbitovem; podle nálezů i tady bývalo staroslovanské strážní místo. Přímo pod vrchem Havlínem se táhne opuštěné rameno řeky Berounky; původně však tady býval její hlavní tok. Horu Oseka bychom tedy možná měli, ale kde je mohyla?

Dalším „horkým“ kandidátem je mohutný vrch Hradiště u Závisti, ležící naproti Zbraslavi, na druhém břehu Vltavy. To bylo mimořádné centrum keltských kultů, zdejší svatyně byly zbudovány na kamenných terasách; jde o nejstarší kamenné stavby v Čechách. Mohutné zdi, vykopané při archeologickém výzkumu, byly nedávno znovu zasypány hlínou, aby nedocházelo k jejich ničení. Zajímavé však pro nás je, že někdy v 7. století vznikl mezi opuštěnými keltskými valy slovanský dvorec. Milodary v hrobech z nedalekého pohřebiště svědčí o tom, že tady přebývala nějaká bohatá skupina, patrně knížecí rod. A co je úplně překvapivé, pod vrchem u brodu přes Vltavu se kdysi opravdu nacházela výrazná mohyla. Zmínku o ní jsem našel ve staré brožurce „Počátkové predhistorického místopisu země české“, vydané roku 1891, kde L. Šnajdr píše: Za hradištěm Závistským leží mohyla, kterou hrabě Kolovrat rozkopati dal, v níž ale pouze kosti a střepy nalezl“. Pan hrabě zřejmě hledal poklady a netušil, že skutečným pokladem jsou právě ony kosti a střepy. Mohylu přitom zlikvidoval. Námitku, že Zbraslavské hradiště neleží u Mže, můžeme vyvrátit; přímo naproti němu býval kdysi soutok řeky Mže s Vltavou. Ovšem Mže se postupem času, kdy během povodní zanášela své koryto, přesunula až k dnešním Lahovicím. Václav Hájek z Libočan cosi tušil, když ve své kronice píše, že „zbytky Kášina hradu, dosud dobře zřetelné, se nacházejí na vrchu Peerk naproti klášteru zbraslavskému“.

Skála staré čarodějnice

 S obavami vzhlížíme na útes nad sebou. Vypadá, jako by byl postaven z vrstev pravidelných bloků, které však příliš nedrží při sobě, mnohé vyčnívají ze stěny a hrozí pádem. Vodní eroze urychluje zkázu břidlicové Kaziny skály; před dvěma lety za velkých dešťů se její část zřítila do řeky a zasypala i pěšinku na úpatí. Šplháme přes zával a cítíme úzkost; kvůli padajícímu kamení je vstup pod skálu zakázán, i když mnozí turisté na to nedbají. My se sem odvažujeme kvůli natáčení filmu; když ale zarachotí padající kamínek, vyměňujeme si nejisté pohledy. Už před staletími vyhlodala voda uprostřed skály hluboký výklenek, jakousi mělkou jeskyni; když do ní vyšplháte a vyhlížíte ven zpod její klenby, přímo cítíte, jak vás ta skála doslova drtí – a přesto z ní vyvěrá i jakási povznášející energie. Podle Kosmy uměla Kazi léčit kouzelnými bylinami, zaklínat démony a dokonce křísit mrtvé. Ještě ve středověku se o něčem beznadějně ztraceném užívalo rčení: „To už ani Kazi nepřivolá“. Její jméno je odvozené od výrazu „kázanie“, které znamenalo zaklínání, či napomínání. Sňatek čarodějky Kazi se silákem Bivojem je symbolem spojení duchovní síly se silou tělesnou. Nepřipomíná snad ta prastará kazínská skála nahrbeného kance, chystajícího se k útoku? Zastavujeme se u pamětní desky, kde je napsáno, že v roce 1968 tady tragicky zemřel mladý chlapec. Ano, čarodějnice Kazi dovede být nemilosrdná k tomu, kdo podcení její sílu!

Cyklus „S Otomarem Dvořákem po tajemných místech“ má i filmovou podobu; od října 2014 ho můžete pravidelně sledovat na televizním kanálu KINOSVĚT.