Duchové mrtvých dětí?

 Martinův příběh  lze samozřejmě racionálně vysvětlit, ale přesto v něm zůstává hodně znepokojivého. Posuďte sami:

Jednou večer jsem nemohl usnout, bylo divné dusno, úplně jsem se zpotil a těžko se mi dýchalo. Tak jsem si šel otevřít okno, aby mi do pokoje zavál čerstvý vzduch. Jakmile jsem otočil kličkou, opřel se do okenní tabule tak silný náraz větru, že mi málem to okno vyrazilo zuby. Najednou venku začalo divně poblikávat veřejné osvětlení, a hned nato jsem uslyšel, jako by venku ve tmě něco skučelo a plakalo. Ulekl jsem se, ale pak jsem si pomyslel, že se asi žene bouřka a že silný vítr tak skučí. Proto jsem okno raději zavřel.

Jenže pak jsem zvenku zaslechl zvuky, které zněly úplně jako lidské. Nedalo mi to, znovu, teď už opatrněji, jsem okno otevřel a vyklonil se ven. Přímo pod oknem, kde je dětské hřiště, se ozýval  dětský smích. Slyšel jsem ho docela zřetelně. Jenže co by tam dělaly děti tak pozdě v noci, za tmy, a navíc, když se žene bouřka?  Neuvěřitelně jsem se vyděsil, a nevěděl jsem, co mám dělat. Nebyl jsem schopný v tu chvíli rozumně uvažovat a také se pohnout, úplně mi ztrnulo tělo, jako v nějaké křeči. Neumít ten strach a zvláštní pocit popsat, bylo to divné a nikdy jsem nic takového nezažil.

 Po chvíli vítr ustal, lampy už zase svítily normálně, a žádná bouřka nepřišla, leda, že by prošla někde v dálce, ale když jsem pak nad tím přemýšlel, tak mě napadlo, že jsem žádné hřímání neslyšel.

Ráno, když jsem svůj zážitek popisoval své matce, řekla mi, že se na onom hřišti kdysi dávno, stala nehoda, že se tam nějaké děti moc rychle točily na kolotoči, neseděly tak jak měly, a tři z nich spadly pod konstrukci, která je zabila.

Mohly to být duchové těch nešťastných dětí? Nebo se za zvláštních atmosférických podmínek znovu oživily zvuky z toho dávného okamžiku?