DVANÁCTÁ BRÁNA PEKLA

S OTOMAREM DVOŘÁKEM PO TAJEMNÝCH MÍSTECH

DVANÁCTÁ BRÁNA PEKLA

Podle starých mýtů se na území města Prahy nachází dvanáct vchodů do pekla; jeden z nejobávanějších najdeme jen kousek nad pražským Hradem, na dnešním Loretánském náměstí. Zapomeňme na malebnou zvonkohru z Lorety a představme si, jak za bouřlivých nocí se celé náměstí roztrhne napříč, před ministerstvem zahraničí vyšlehnou z dlažby plameny a z hlubin se vynoří ohnivý kočár. Na kozlíku sedí kněžna Drahomíra, matka sv. Václava, lomí rukama a volá: „Bude zle! Bude zle!“ Není známo, koho chce varovat, objede však celé Hradčany, a teprve pak se její kočár za hrozného rachotu propadne opět do země.

 Hrůzné zjevení se prý na Loretánském náměstí objevuje od té doby, kdy tudy kněžna Drahomíra po zavraždění syna Václava prchala z Hradu. Když míjela rotundu sv. Matouše, jenž tu kdysi stávala, zazněl z kostelíku zvonek. Zbožný vozka zastavil a sestoupil z kozlíku, aby se pomodlil, ale zpupná pohanka Drahomíra mu začala spílat a proklínala všechny křesťany. Vtom se ozvala ohlušující rána, země se otevřela a kněžna, i s kočárem a koňmi, zmizela v bezedné propasti. Zkoprnělý kočí klečel nad nově vzniklou roklí, ze které stoupala oblaka sirného dýmu.

Prokleté místo

 Nad puklinou, kde se otevřelo samo peklo, bylo vyhlášeno přísné tabu; nikdo tam pod trestem smrti nesměl vstupovat. Dlouho prý kolem byla dřevěná ohrada, později nad vyústěním strže vztyčili kamenný pilíř. Říkávalo se mu Drahomířin sloup. Na něm prý byl vytesán nápis, připomínající, co se tady kdysi událo. Škoda, že se pozoruhodný sloup nezachoval. Roku 1788, v rámci osvícenského tažení proti „tmářským pověrám a mystice“, byl povalen a rozbit na kousky. Pouze patrový renesanční palác s podloubím, před nímž pilíř kdysi stával, nese dodnes název U Drahomířina sloupu. Právě v tomto paláci až do své smrti v roce 1974 žila Hana, manželka prezidenta Edvarda Beneše.

 Dnes na první pohled nic nepřipomíná obávanou „pekelnou propast“. Musíme si zahrát na detektivy a hledat skryté stopy. Tou první je zvláštní zaoblená terasa naproti domu U Drahomířina sloupu, na níž byla nedávno umístěna socha prezidenta Beneše. Koho by napadlo, že jsou to základy bývalého kruhového kostelíku sv. Matouše? Ano, právě toho, o kterém se zmiňuje pověst!

 Cesta, klesající od základů kostelíku v prostoru mezi Černínským palácem a Loretou směrem ke kapucínskému klášteru, je dosud zřetelně zahloubena do úvozu. Obzvlášť výrazně nad ní stoupá vyzděná stěna terasy pod Černínským palácem. Podle ní můžeme odhadnout hloubku někdejší rokle, která je dnes zasypána navážkami. Býval to hluboký terénní zlom, snad strž potůčku stékajícího od Strahova. Rokle se dala překročit jen nad jejím horním vyústěním, tedy U Drahomířina sloupu. Po její levé straně stávala rotunda s. Matouše, obklopená hřbitovem, od ní rozblácená cesta pokračovala k nedaleké vesničce Pohořelci. Loreta, františkánský klášter, okolní paláce, to všechno zde vyrostlo až mnohem později, v době renesance a baroka; v raném středověku bychom tu viděli jen divoce zjizvenou náhorní planinu, porostlou trním a dubovými hájky.

 Proč však bylo místo u kamenného sloupu „prokleté“? Proč se mu každý zdaleka vyhýbal? Odpověď je zdánlivě prostá; bývalo zde „vznešené popraviště“, na němž kat stínal mečem osoby šlechtického stavu.

Hrůzná tajemství ohně a kamene

 Pojďme se teď podívat na unikát, o němž nenajdete zmínku v žádném turistickém průvodci. Ani rodilí Pražáci netuší, že v dokonalém úkrytu za rozrostlým jedovatým tisem se skrývá sbírka pradávných náhrobních kamenů - a dokonce největší menhir na území Prahy! Tyto kameny, nalezené při archeologickém průzkumu v roce 1934, kdy se prováděla terénní úprava celého Loretánského náměstí, byly zazděny do nově budované terasy. Protože zídka je z bělavých opukových kvádrů, výrazně se od ní odrážejí svojí tmavou barvou a divokou nepravidelností. Jsou to zlomky náhrobních stél z 10. a 11. století. Jako materiál jim posloužil železitý pískovec z nedalekého Petřína. Největší ze stél, skutečný menhir, je skoro dvoumetrový podlouhlý kámen, který byl na horní straně záměrně přitesán do hrotu. Svým tvarem i načervenalým materiálem připomíná legendárního Zkamenělého pastýře od Klobuk. Není právě on tím prapůvodním Drahomířiným sloupem? Je na něm náznak vytesaného půlměsíce; v dalších kamenech nalézáme podivné otvory a rýhy.

 Archeolog Borkovský ve své zprávě z roku 1935 uvádí další překvapivé souvislosti. Uprostřed pohřebiště odhalil pravoúhlý objekt, lemovaný na hranu postavenými kamennými deskami a prkennou výdřevou. Dno bylo vydlážděno opukovými kameny, na nichž byly stopy vysokého žáru, některé byly dokonce vypáleny do červena. Silná vrstva uhlíků svědčila o tom, že tu plály obrovské hranice. K čemu objekt sloužil? Na tom se odborníci neshodnou. Někteří ho považuji za starověkou železárnu, jiní však tvrdí, že šlo o svatyni ohně, o centrum posvátného okrsku. Pak i název osady Pohořelec a legenda o pekelné díře, ze které se valí kouř a šlehají plameny, dostává nečekané významy.

 Jaký podivný příběh se asi váže k ohořelé kostře ženy, která ležela v hrobu skrčená, s rukama svázanýma za zády, s nohama zatíženýma kameny, a s kostřičkou batolete na hrudi? Zavraždila snad dítě a byla zaživa pohřbena se svou obětí v ohnivé jámě? Námět na děsivý horor… Zdá se, že dvanáctá brána pekla nevydala ještě všechna svá tajemství!