Hlasy ze zakleté středověké vesnice?

Zajímavý zážitek mi napsal kolega záhadolog Karel Dudek, jenž velmi podrobně zkoumal kamenné řady na vrchu Rovina nad Kounovem, zmapoval je a vytvořil několik zajímavých hypotéz o účelu těchto zvláštních kamenných řad. Při svých výzkumech však jednou zažil něco velmi podivného. Tady je jeho vyprávění:

 Tento můj zážitek se odehrál patnáctého srpna 2014. Mám to poznamenáno, protože to bylo něco naprosto nečekaného a bylo to poprvé. Bohužel, zatím také naposledy. Vystoupil jsem v Mutějovicích. Nebyl to pracovní den. Měl jsem jen foťák. Měřící pomůcky a vše ostatní zůstalo doma. Prošel jsem se po řadách, sestoupil po turistické značce na silnici Kounov- Pnětluky a prohlédl si lokalitu na Špičáku, kde se už intenzívně pracovalo na tom, aby zdejší kameny spatřily světlo světa. Asi po kilometru jsem opět vyšel z lesa na tuto silnici. Měl jsem spoustu času a řekl si, že zkouknu i hrad Pravdu. Nechtělo se mi po modré značce, tak jsem si zvolil žlutou, která na hrad vedla z nádraží v Domoušicích. Ušel jsem od silniční křižovatky asi sto, max stopadesát metrů, když jsem pocítil jistou potřebu. Auta sice žádná nejezdila, ale přeci jen, v lese je to vhodnější. Sestoupil jsem po mírném svahu do lesa. Po levé straně ve směru chůze. Terén stoupal dosti daleko od silnice. Nízké smrčky, průseky, občas maliní a opět vzrostlé stromy. Byl dosti parný den. Proto mě velice udivil náhlý chlad, jako když si člověk v takovém dnu otevře dveře do ledničky. Bylo to sice mezi stromy a v dolíku, ale na hodinkách bylo poledne. Bylo to všechno nějaké divné. Nejsem strašpytel, ale docela jsem pospíchal, abych byl zpět na silnici. Naprosto zřetelný, velice nepříjemný pocit cizích očí, upřených na sebe. Zvláštní úzkost, kterou člověk pociťuje, když se blíží bouřka. Nebe, které prosvítalo mezi stromy, bylo ale jasné a modré.  Husí kůže a pocit mravenčení. Žádný hmyz však po mě nelezl. Potom se zvedl mírný větřík a mně se zdálo, že slyším šepot. Pak jsem zaslechl hlasy. Asi houbaři, pomyslel jsem si. Tu myšlenku jsem ale hned zavrhl. Bylo jich příliš mnoho. Do toho se ozývaly i jiné zvuky, koňský řehot, štěkání psů, dětský pláč a hrubé nadávky.  Bučení dobytka a řinčení řetězů. Totální zmatek. Představte si středověkou vesnici, kde vypukne požár, nebo kterou přepadne cizí vojsko a máte tu škálu zvuků jako na dlani. Trvalo to maximálně minutu nebo dvě, ale můžu se mýlit, protože jsem čas nesledoval. Pak to skončilo. Úzkost zmizela a všechny další nepříjemné efekty rovněž. Vyšel jsem na silnici, ale na Pravdu už nešel. Neměl jsem vůbec náladu. Zamířil sem ven z lesa, na křižovatku silnic a odbočil na Domoušice. Za další hodinu jsem už seděl ve vláčku, směrem na Louny.