Kapitola jedenáctá: ZPĚV DÉVŮ

      Možná, že uplynulo mnoho hodin, než si Jan uvědomil, že ztrnule sedí na břehu potoka s pohledem upřeným do pádící vody. Zvonivě bublající proud jako by jemně hladil jeho rozbolavělou duši.  
    Vyrušil ho až čpavý zápach spáleniště, který se zvolna šířil do okolí. Ze stavení, tolik připomínajícího rodnou Chalupu, zbývala už jen hromada začernalých, doutnajících trosek. S povzdechem se zvedl a vydal se proti proudu potoka, protože královští jezdci odjeli po proudu.
    Sotva ušel pár kroků, spatřil uprostřed potoka nějaký předmět, uvízlý mezi dvěma balvany. Voda se přes něj převalovala a otáčela jím na místě. Jana to zaujalo: přebrodil se k té zvláštní věci a zjistil, že jsou to zuhelnatělé zbytky slaměné figuríny. Ano, hořící Morana, kletba vesničanů, našla svůj cíl a splnila své poslání. Jan se zachvěl, když si uvědomil, že se chtěli s Gnómem osudnému místu vyhnout a přesto k němu bezděky došli.
     Snažil se teď usilovně najít nějaké řešení, přijít na to, co by měl dělat dál, ale nacházel v sobě jen sebeobviňování a výčitky. Nejvíc ho mrzel podivný stav Gnóma. Jak strašně teď Janovi chybělo jeho mudrování!
  Nesl kořen opatrně v ruce ze strachu, aby ho vložením do torny nějak nepolámal. Díval se na jeho svraštělou, nažloutlou kůru a toužebně si přál, aby se zase pohnul, aby v něm objevil alespoň ten nejmenší náznak života… Ulekl se, když si povšiml, že červené listy nějak zavadají a konce kořínků měknou.  
     „Možná by ti neuškodila koupel, starý brachu,“ řekl mu, „i když vím, že nejsi zrovna milovníkem koupání.“
     Opatrně kořen ponořil do ledové vody potoka. Za okamžik mu připadalo, že vodu do sebe dychtivě saje, že trochu napučel, kůra se mu vyhladila a listy se zvedly. Jak přitom klečel s tváří těsně u hladiny, zazdálo se mu, že z hlubin proudící vody zní hudba: podivná, podmanivá a neuchopitelná melodie… Snažil se ji zachytit do paměti, ale jak na ni začal příliš myslet, ztratila se mu.
    „Jsem hlupák,“ řekl si Jan, „v ruksaku mám plno všelijakého mocného koření od babičky -- možná je tam i směs, která by Gnóma oživila. Jenže postup jak ji namíchat, uvařit a použít zná právě jenom on. Nechtěl jsem nosit v hlavě zbytečné rady, spolehl jsem se naprosto na trpaslíka, myslel jsem si: když se chce starat, ať se stará, já jsem bojovník se sekerou, jdu za vznešeným cílem a nemám čas zatěžovat si hlavu recepty na výrobu čajíčků! A teď to mám! Za jedinou takovou radu bych dal všechno na světě!“
    Bezradně se rozhlédl. Dostal se už dost vysoko proti proudu: potok v těchto místech burácel přes skalní práh, prodíral se balvanitým korytem a vytvářel zpěněné peřeje. Šikmé sluneční paprsky rozehrály vodní tříšť chvějivou paletou zářivých barev, duhovým mihotáním. Průzračná voda při svém pádu přes hrany kamenů připomínala křišťálové sklo a vymršťovali se z ní obrovští kropenatí pstruzi. Tady zněl zpěv potoka naplno. Jan se užasle a zmámeně zastavil.: připadalo mu, že ve žblunkavých a zvonivých tónech zní něco velice naléhavého… Jenom porozumět.
    Porozumět! Opět si uvědomil, jak strašně mu chybí Gnóm: ten by jistě hlas vody přeložil do lidské řeči a ještě by dodal, co si o tom myslí starý Kručinka!
  A Jana začalo pálit v koutcích očí, hrdlo se mu sevřelo hořkostí a svět mu zmlhavěl. „Hrdinové nepláčou,“ vzpomněl si na dávná Gnómova slova, křečovitě se usmíval a po tvářích mu tekly slzy.
    Najednou měl dojem, že koutkem slzícího oka zahlédl v kvetoucích keřích na stráních nějaké plaché stíny, které jakoby se k němu zvědavě stahovaly. Jakmile se k nim ohlédl, zmizely.
      Jan si rukávem otřel oči a pustil se sotva znatelnou pěšinkou vzhůru mezi trnkové keře. Kozí bobky mu prozrazovaly, kdo ji vyšlapal. Stoupal a měl pocit, že ho pořád sledují nějaké skryté bytosti, ucítil lechtivé doteky na rukou i na obličeji, nějaký hlas mezi listím z ničeho nic zašeptal: „Mandragora, která chce žít!“
  Jan se vrhl k místu, odkud zazněl hlas, chvatně rozhrnoval větve. Nic tam nebylo. Ale vzápětí mu za zády zazněl tichounký smích.
    „ Kdo jste?“ řekl Jan. „Vylezte a nehrajte si se mnou na schovávanou!“
    Větev nad jeho hlavou se prudce rozhoupala a tenký, skoro dětský hlásek zpěvavě zvolal:
    „Vítáme tě v říši Dévů! Tvá matka čistá voda k nám promluvila. Prý potřebuješ naši pomoc.“
    Jan beze slov pozvedl na dlaních prosebně Gnóma. V tu chvíli se kvetoucí trnkové keře rozšuměly, mezi květy a listy nastal vzrušený pohyb a horečný shon. Jan zahlédl barevné stíny, beroucí na sebe chvílemi podobu nepatrných postaviček, desetkrát menších než nejmenší trpaslík. Spouštěly se dolů z listů a z kalíšků květů, slétaly se nad nebohým žlutým kořenem, takže to chvílemi připomínalo rej duhových motýlů a chvílemi se zase Janovi zdálo, že má jen mžitky před očima. Změť hlásků zněla jak ševelení listí ve vlahém vánku.
   „ Srdce mu září,“ hlásil jeden.
   „ Měl namále,“ vypískl jiný.
    „ Napil se vody, to je dobře,“ konstatoval další.
    „ Je to houževnatý kořen!“
    „ Ještě pořád drží vnitřní duhu!“
    „ Je to starý kořen,
       hodně už prožil,   
       hodně vydržel.“
    „ Je to moudrý kořen,  
       hodně ví, hodně zná.“
    „ Světelné spirály jím dosud proudí!“
    „ Matčina zemská nahoru,  
      otcova vzdušná dolů.“
    „ Napojíme se na něj?“
    „ Bude to těžké!“
    „ Rusalky si to přejí.“
    „ Unavíme se…“
    „ Rusalky si to přejí!“
    „ Vyčerpáme se…“
    „ Rusalky si to přejí!!“
    „ Vyprcháme!… Zanikneme!“
    „ Rusalky si to přejí!!!“  
    „ Polož ho tam nahoře pod vodopád!“ vypískl jeden hlásek přímo u Janova ucha.
    Jan omámeně, jako ve snu došel na vrchol kopce. Byla tam mělká úžlabina, uzavřená na jednom konci strmou skalní stěnou. Z ní zvonivě padal tenký stříbrný pramének, ztrácel se v bujném lopuší a jen jeho dovádivý hlas svědčil o tom, že ve stínu zelené střechy spěchá strání dál, až dolů k potoku, do kterého se vlévá. Dno té úžlabinky vypadalo, jako by bylo vystláno zeleným sametem: nádherné, vysoké polštáře mechu zaoblovaly každou hranu, obrůstaly roztroušené kameny i paty bříz, které tu stály jak bělostné nevěsty.  
    Jan položil Gnóma na mechový polštář do padajícího pramene a sám ulehl nedaleko. Založil si ruce za hlavu, díval se do korun bříz a cítil zvláštní opojení. Břízy se pohnuly, v koruně každého stromu seděla víla, jejíž předlouhé zelené vlasy spadaly až na zem. Jak zašuměl vítr, víly se rozezpívaly, jejich hlasy se překrývaly, násobily, ale po chvíli Jan začal rozeznávat slova:  
                 „Všechno, co dříme v semeni,
                 se s novým jarem promění,    
                 strom života se obrodí,   
                 když starou kůru odhodí.    
                 Zrozen na místě neznámém,    
                 znamením lásky omámen:    
                 Nastane opět slavný čas,   
                 aby se vrátil mezi nás!“
    Při té sladké melodii se víčka sama zavírala a Jan se propadal do hlubin něžného, hebkého snu, ze kterého však byl probuzen nečekaným způsobem.
     „ U všech vousů starýho Kručinky!“ rozezněl se údolíčkem zvučný hlas, „nic proti čisté vodě, ale přesto myslím, že jsem to letos s tím koupáním nějak přehnal!“
    Jan vyskočil, jako když do něj střelí, a když spatřil u vodopádu Gnóma, zachmuřeně ždímajícího promáčenou čepičku, vrhl se k němu, popadl ho oběma rukama a vyhodil do výšky, políbil ho, pak ho povalil a válel ho po mechu jak štěně.
    „ Pozor na čepičku!“ křičel přitom trpaslík, „pozor na čepičku!“
    A kolem nich zněl smích mladého březového listí a tiché broukání pramene.
    „ Tak, tak,“ řekl Gnóm, když se konečně vymanil z Janova bláznivého zajetí, posadil se a popadl dech, „myslím, vážený Velký Strážče, že máte víc štěstí než rozumu. Chtěl jsem být hluboce a nadosmrti uražen: navíc, jak jsem právě zjistil, mi poněkud ohořela špička mé pokrývky hlavy a obávám se, aby se na mou osobu neujala přezdívka Gnóm s připálenou čepičkou, která by rozhodně nezněla lichotivě, protože výraz připálená čepička znamená v trpasličím jazyce totéž, co ve vaší lidské řeči blbec! Ovšem, když vidím tvoji upřímnou radost, jsem ochoten některé věci pominout.“  
    Jan pak trpaslíkovi ve stručnosti vyprávěl všechno, co se sběhlo, snažil se však události zlehčovat a úmyslně vynechával všechny hrůzné a tísnivé momenty. Vždyť ten jarně provoněný březový háj se ani nehodil pro strašidelná vyprávění! Všechno zlé se tu zdálo být nesmírně vzdálené a takřka neskutečné.
     I Gnóm to tak zřejmě cítil, protože po chvíli řekl: „ Neuškodilo by, strávit tady pár příjemných dní. Potřebujeme se nutně zotavit a načerpat síly, protože nás čekají zlé věci…“
   „ Nestraš!“ zarazil ho Jan.
   „ Už jsem tě někdy zbytečně strašil? Zapomněl jsi snad, co ti slíbila Hekáta? A to nemluvím o Gidžichovi - a už vůbec ne o všech nástrahách cesty, které nás čekají, než dorazíme do Gidžichova sídla v ledových Severních horách!“
    „ Nezapomínám na to,“ povzdechl Jan, „ale víš co? Nebudeme teď nějakou chvíli myslet na budoucnost. Nemáš hlad? Já hlady šilhám!“
    „ Mno,“ podrbal se trpaslík ve vousech, „ jsem sice ještě nabitý energií dévů, ale máš pravdu, že něco malého na zub by přišlo vhod.“ Začal se rozhlížet a čichat. „ Jaká škoda, že jahody a maliny teprve kvetou!… Ale moment… Cítím kozí pach!“
    „ Ano,“ přisvědčil Jan, „tamhle ve stráni je kozí cestička. Někde se tu musí potulovat stádo toho nešťastného pastýře.“
   „ Nemít Gnóma, umřel bys hlady,“ prohlásil sebevědomě trpaslík. „ Připrav vhodnou nádobu!“
 Načež zmizel v houští.
    Láhev od Mrtvé vody dosud příšerně páchla a Janovi připadalo přímo znesvěcující vymývat ji v Březovém prameni. Nakonec přesypal byliny a uvolnil jeden kožený váček.
  V tu chvíli se ozval z křoví praskot, jako by se tam prodíral nejmíň medvěd. Jan podvědomě sevřel sekeru a uskočil za strom. Vzápětí se na palouk vyřítila s pronikavým mekotem strakatá koza, přeskočila pár mechatých kamenů a vzdorně se zastavila u vodopádku.
    „ Nééé!“ zaječela.
   „ Ale jóóó!“ odporoval trpaslík, sedící mezi jejími výbojně zakroucenými rohy, „dáš nám mlíčko a pak si můžeš jít, kam budeš chtít.“ Otočil se na Jana. „ Rychle ji podoj. Ona je hrozně paličatá a dlouho ji tady neudržím: její mlsný jazyk ji táhne na horní louky.“
    „ To je moc hezké,“ řekl Jan, „ale myslíš, že umím dojit kozu?“
    „ Na tom nic není. Sám bych ti to předvedl, kdybych ji nemusel držet.“
   Jan pokrčil rameny a sehnul se k vemeni. Sotva však za něj nejistě zatahal, koza vyhodila jak splašený kůň a Jan odletěl velkým obloukem do mechu.
    „ Zatracená práce!“ rozzlobil se trpaslík, „já ji snad budu muset omámit. Podrž ji chvíli za rohy!“
    Jan tedy pevně sevřel kozí rohy, trpaslík důstojně slezl a vydal se k vemeni, slibně nalitému skrytým mlékem. Jakmile se k němu přiblížil, koza divoce zaječela „Nééé!,“ vyrazila kupředu a přirazila Jana tak prudce ke stromu, že jenom heknul.
    „ Moc jsi ji neomámil!“ zasténal a třel si naražená žebra.
    „ Také jsem se k tomu ještě nedostal,“ zamračil se trpaslík, „ nekritizuj mě před výkonem!“ Znovu došel k vemeni a najednou zamečel tenkým hláskem hladového kůzlete. Znělo to tak věrohodně, že koza zpozorněla a vztyčila uši. Pak odpověděla v kozí řeči hlubokým „mek-mek,“ což znamená, „ tady jsem, pojď se napít.“   Trpaslík zamečel znovu, pak chvatně strhl čepičku a nadojil ji plnou. Podal ji Janovi.
   „ Pij rychle, já totiž musím celou dobu mečet a je to dost únavné.“
    Jan tedy hltavě polykal teplé, poněkud trpké kozí mléko. Bylo osvěžující, ovšem potřeboval pět plných trpasličích čepiček, aby se cítil alespoň trochu nasycen. Pak se konečně napil trpaslík, který už z mečení dočista ochraptěl. Jakmile nastalo ticho, koza se probudila z omámení, trhla sebou a zběsilými skoky unikala do svahu.
    „ Trochu vyčerpávající oběd,“ podotkl Gnóm, když si setřel z vousů usazenou smetanu,
„ teď bych si trochu zdříml.“
    „ Jen spi, já budu hlídat.“
    „ Není třeba,“ namítl trpaslík, „tady nás střeží dobré víly a ti drobní...“
    Nedomluvil, neboť se stalo něco, co rázem zvrátilo všechny krásné plány. V korunách bříz zafičel náhlý poryv větru, modrá obloha potemněla. Od severu dýchl ledový chlad.
    Vichr každým okamžikem sílil, s divokým vytím lámal křehké výhonky, rval z trnkových keřů na stráních bílé květy a rozhodil je vztekle nad údolím. Vypadalo to jako něžné a smutné sněžení.
    „ U všech vousů starýho Kručinky!“ vykřikl trpaslík, „cožpak nám není dopřána ani chvilička oddechu?“
    Temná mračna klesala níž a níž, vlekla svá nafouklá břicha po vrcholech kopců a pak z nich vychrlila záplavu ledové krupice. Krupobití bičovalo roklinku jako salvy z mušket. Strhávané listí bylo unášeno v přívalech deště, ucpalo odtok pramene a ten se zakalil.  
   „ Pojď,“ řekl trpaslík a šplhal se do ruksaku, „pojď rychle odtud. Přinesli jsme těm křehkým tvorečkům zkázu do jejich zapomenutého ráje.“
    „ Cožpak jsme prokletí?!“ vykřikl Jan zoufale. Nerad opouštěl místo, které ještě před chvilkou mělo tak přívětivou tvář. Šel v předklonu proti šlehajícím provazcům ledového deště a vzmáhala se v něm zlost. Koutkem oka zahlédl drobné stíny dévů, jejichž barvy vybledaly a kteří se křečovitě drželi každý své větévky, dokud je příval nestrhl dolů. Pak se rozplývali ve spoustě stružek vymílajících svah, občas v nich ještě zableskly v podobě měňavých bublin unášených do dálky.
    „ Gidžich opět zesílil!“ procedil Jan skrze zaťaté zuby, „mám strach, abych nepřišel pozdě.“   
   „Napřed musíme najít cestu,“ zavrčel Gnóm, schovaný v kapse ruksaku. Ale i ta už začínala být promáčená. „U všech vousů starýho Kručinky!“ vykřikl po chvíli nešťastně, „vždyť už se zase koupu! Já jsem vykoupaný na pět let dopředu!“