Kapitola pátá: SLAVNOST PLODŮ

    Orosená okna se rozzářila, na podlahu světnice padl dlouhý obdélník narůžovělého světla. Řada ležících lidí se zavlnila, někdo se protahoval, někdo rozespale mručel, jiní si sedali a mnuli si oči oslněné nezvyklou září.
   „Slunce!“ vykřikla nevěsta, "opravdové slunce!“
   Chvatně přistoupila k oknu, otevřela ho dokořán a zhluboka vdechovala svěží, chladný vzduch. Větřík jí čechral vlasy a rozháněl v sadě poslední bledé cáry mlh. Modř oblohy byla čistá a hluboká.
   Ostatní se kolem ní postupně natěsnali do užaslého a trochu nevěřícného hloučku.
   „Je po všem, dceruško,“ řekl konečně s úlevou hospodář, „ kletba od nás odstoupila!“ A objal ji.
   Matka se k ní vrhla z druhé strany a zmateně ji líbala se slzami v očích. Lidé se rozhlíželi, tiskli si navzájem ruce, usmívali se na sebe: všechno, na co padl jejich pohled, jim připadalo nové, nezvyklé a úžasně krásné.
   „ A kde je má slepá přítelkyně, abych jí poděkovala?“ vzpomněla si najednou nevěsta.
   Začali hledat. Volat. Ale Modroočka a Myška tu nebyly: nebyly ani na dvoře, ani v sadě, ani v komoře, ani na půdě, ani ve stáji…
   Odešly zřejmě ve vší tichosti ještě před svítáním.
   Jen oheň v krbu hlasitě praskal a syčel, něco naléhavého sděloval, ale nikdo z nich jeho řeči nerozuměl.
   „ Najděte ji! Nemůže být daleko!“ křičel rozčileně hospodář. „ Zaslouží si odměnu! Dám jí všechno, co bude chtít!“
   Svatebčané se rozběhli po okolí. šplhali do strání nad roklinou, jejich hlasy se rozléhaly ze všech stran a vracely se ozvěnou.
  Modroočka je slyšela, ale nevnímala. Bylo jí lhostejné, co volají. Je po všem. Jsou zachráněni a já... Co mi ještě zbývá? Úzkost a úlevná radost se kolem ní převalily jako dvě vlny, které se v těsném sledu za sebou rozbily o příkrý břeh. Zůstala jen prázdnota. Zbavila se všeho... i sama sebe.
Duši ji naplňovalo zurčení rusalčích potůčků… Jdi dál!… Jdi dál!…
 Dostala se už hodně daleko od statku. Překonaly s Myškou hřeben a minuly Starou chmelnici. Štoky byly strhány z provazových konstrukcí a zbaveny hořkých šištiček: teď zavadaly zabalené do nevzhledných balíků a v obnažené kostře chmelnice teskně pohvizdoval vítr. Po mezích obešly vesničku schoulenou na úpatí lysého kopce a pak spatřily pochmurné pláně Velkých močálů. Rákosiny proložené olověnými zrcátky se táhly až k mlhavému obzoru. Z nitra mokřin křičeli vodní ptáci, hlasy zněly rozčileně a poplašeně. Něco je muselo znepokojit.
  Vlhkou vůni tlení přehlušil ostrý, čpavý pach. Modroočka pátravě zvedla hlavu.
  „ Co je tam dole, Myško?“
  Myška nahlédla do úzkého průseku v rákosí a spatřila tam kruh ohněm zčernalých kůlů, které zřejmě ještě nedávno nesly nad bahnitou zemí nějakou stavbu. Teď z ní nezbývalo víc, než hromada čadícího popela.
   „ Vidíš něco?“
   „ Spáleniště,“ řekla Myška. „ Asi špatně krmili oheň a on dostal hlad.“
   „ Nejsou tam rozprostřené rybářské sítě?“
   „ Jak to víš? Aha, ty vlastně víš všechno, protože jsi Lesní panna a moje maminka. Nejsou moc rozprostřené. Jsou potrhané, jako když čmelák proletí pavučinou.“
   Modroočka s lítostí pomyslela na rybářku a jejího syna, na kletbu, která se k té ženě obloukem vrátila, jak dravý pták vyslaný ze sokolníkovy ruky. Měla neblahé tušení, že dnešní ráno, které statku přineslo úlevu, dopadlo na rybářku s drtivou silou, v duchu uviděla kruh ječících ohnivých démonů. Zachvěla se.
   „ Pojď, Myško. Musíme močály někudy obejít.“
   Pevně sevřela tu malou studenou ručku. Moira mě zkoušela, pomyslela si, zkoušela, co všechno jsem ochotna obětovat. Ale zatím mi Myšku nechává. I když: řekla snad, kdy si ji vezme? Neřekla. Může to být zítra právě tak jako za pět let.
Musím si zvyknout na tu možnost. Byla mi dána a může mi být vzata. Jak jsem si já, bláhová, mohla myslet, že mi patří? Nic na světě mi nepatří!
   „ Půjdeme do strání,“ řekla Myška, „jsou zlaté. Vypadají teple.“
  Do jižních svahů pahorků, lemujících močál, se měkce opíralo říjnové slunce. Ovocný sad, který je kdysi pokrýval, zpustl a zdivočel, staré jabloně a hrušně se zdvíhaly ze spleti houštin, jejich větve se navzájem proplétaly. Červená a žlutá jablka se leskla mezi vadnoucím listím, přezrálé hrušky ronily sladkou šťávu a byly obletovány výhrůžně bzučícími vosami. Ostružiny, ovíjející se kolem rozpukaných kmenů byly ověšeny hrozny černých plodů, šípky svítily jak krůpěje krve.
  „To je krása!“ vydechla Myška, „ to je krása a dobrota! Víš, že v hustém trní je zámek spící princezny?“
  Modroočka přikývla se zasněným úsměvem. Vůně jablek v ní vzbudila nostalgii a touhu po něčem navždy ztraceném. Kde jsi zůstalo, mé jablíčko?
  Myška zatím nezahálela. Trhala, ochutnávala, tu si uhryzla z jablka, tam si vsypala do pusy hrst ostružin.
  „ Tady se dobře najíme,“ zamumlala s plnými ústy. „ Neboj, natrhám ti. Vylezu na strom, až skoro u špičky jsou nejčervenější, protože je sluníčko hladí celej den!“
  „ Nechoď daleko,“ řekla Modroočka a usedla do zaschlé trávy. Nastavila tvář příjemnému teplu. Možná je to naposled, napadlo ji. Poslední nadechnutí, před krutou zimou. Musím k severu, musím vstříc mrazivé hrůze. Gidžich už se nejspíš probouzí. Jak vypadá ta bájná příšera! Jak se jí mohu postavit? Nevím, nic nevím, ale musím jít, protože babička věří, že to dokážu.
   Vítr tak zvláštně hvízdá mezi větvemi: zní to jako pastýřská píšťala, jak stará píseň plná vášně a sladkého smutku.
   „ Slyšíš, Lesní panno?“ volala Myška odněkud z výšin nad její hlavou. „Slyšíš jak hrajou! V sadě bude nějaká slavnost!“
   V té chvíli se pod ní zlomila suchá větev a Myška se zřítila do houští.
   „ Myško!“ vykřikla Modroočka polekaně, vyskočila a usilovně se snažila zachytit nějaký zvuk. Doléhal k ní praskot drcených haluzí. „Co je s tebou? Nestalo se ti nic?“
   Myška však nebyla schopna odpovědět, úlekem i překvapením dočista ztratila řeč. Propadla se do nitra šípkového a trnkového křoví, bodlinaté větve ji sevřely ve svém náručí, pevně ji držely ze všech stran a ona nevěděla, kde je zem a kde nebe. Nejspíš uvízla hlavou dolů, protože cítila nával krve ve spáncích a zmocňoval se jí zvláštní pocit lehkosti.  A pak užasla: ze všech stran se na ni dívaly oči! Desítky a stovky modrých očí se skrývaly v trní, dívaly se ven z jeho tajemných, temných hlubin, byly lesklé a vlhké: možná po ránu plakaly. Čí jsou to oči? Kdo je sem ukryl? Vzpomněla si, že ťuhýci si nabodávají brouky a kobylky na trny a dělají si tak zásoby na zimu. Někdo krade oči a ukrývá je v nedobytných zámcích Šípkové Růženky!
   Neměla čas o tom dál přemýšlet, vítr zesílil, skučel a hvízdal, trylkoval a smál se… Ne, to byl smích jakýchsi tlustých, nahatých ženštin, které se hnaly podzimním sadem a vlající červené vlasy měly plné suchého listí. Šťouchaly do bezmocně se houpající Myšky buclatými prstíky, lechtaly jí, pak ji vytáhly ven, a roztočily se s ní v bláznivém tanci.
  „ Lesní panno!“ vykřikla. „ Zachraň mě!“
  „ Už jdu, Myško, už jdu!“ Modroočka se snažila proniknout neprostupnou hradbou křovin, ale trny ji bolestivě zraňovaly a nechtěly ji pustit dál.
  Najednou se bláznivý vír zastavil a Myška zůstala stát uprostřed udupaného kruhového plácku, motala se a všechno se s ní točilo, sluneční světlo se chvělo na hranách listů a drobilo se do jiskřivých kuliček, sypalo se dolů jak blikající zrnité sněžení. A uprostřed té záře spatřila, jak dva černí kozlové táhnou vozík s jediným kolečkem na konci, takový, co sedláci užívají k vyvážení hnoje ze stájí a říkají mu radvanec. Kolečko šmajdalo, skřípalo a drnčelo, až se všechno kolem třáslo. A v něm seděl tlustý nevzhledný muž s dlouhýma oslíma ušima a kozí bradkou. Vypoulil na Myšku soví oči a pak vycenil obrovské, křivé zuby v úsměvu. Pokynul jí rukou ověšenou náramky z vinných hroznů, švestek a dřínků.
  „ Jezme a pijme k poctě Radena, Pána plodů!“ zpívaly kvílivými hlásky poletující ženské přízraky.
  A v téže chvíli se vrhly ze všech stran na jeho pestrobarevné tělo, zaryly do něj drápovité nehty a trhaly ho na kusy. Z ran vytryskly gejsíry rudé krve. Myška honem pevně zavřela oči, protože se jí z toho pohledu udělalo špatně. Slyšela bolestné kvílení umírajícího Pána plodů a labužnický mlaskot jeho doprovodu, srkání a žíznivé chlemtání nenasytných pijáků.
  „ Jez,“ sykl jí kdosi u ucha, „jez, zima bude zlá a dlouhá a jedině tělo Pána plodů ti dá sílu, abys ji přežila!“
  Otřásla se odporem, když jí ke rtům přitiskli něco měkkého a šťavnatého, vyprskla, ale bezděky se olízla. Bylo to sladké! Byla to šťáva, mošt a kvasící mladé víno! Byla to povidla, hustá švestková povidla, byl jich plný radvanec!
  Ochladilo se, studený severák zaskučel a serval s větví zbytky listí. Sad byl najednou pustý, smutný a holý. Po šedém nebi táhlo nekonečné hejno havranů, s ponurým krákáním letěli k jihu a ohlašovali příchod Zimy.
   „ Lesní panno!“ vzlykla Myška, klopýtla a padla do Modrooččiny náruče. „Oni ho snědli! A já jsem jedla s nimi!“
  „ Koho jedli? A kdo?“
  „ Říkali mu Pán plodů... bylo to strašné...  jak ho trhali... a já jsem jedla s nimi…“
  „ To se ti jen něco zdálo. Jablka tu tak silně voní.“
Pohladila ji po vlasech a přitom myslela na dávné Stařenino vyprávění o králi, který je každého podzimu zabíjen a každého jara se znovu rodí. Pán sadů. vinic a alejí…
Jestlipak ho potkáme v příštím jaru ověnčeného květy? Jestlipak ještě bude jaro? To záleží jen na mně! Strašné pomyšlení!
  Schoulila se, sevřela Myšku v náručí, aby ji ochránila proti mrazivému větru a náhle na ni dolehla únava probdělých nocí. Usínala a propadala se hluboko do jablečné vůně…

   „ Co tu děláte?“
   Myška otevřela oči a polekala se, když zjistila, že se nad nimi sklání nějaký mladý muž v beranici a prošívaném kabátě. Ale i on při jejím pohybu rychle ucouvl a bezděky pozdvihl sukovitou hůl. Od úst mu stoupaly bílé obláčky páry. Celý sad byl bezútěšně šedý, trávu i větve pokryla jinovatka.
  Teprve teď si Myška uvědomila, že je schoulena v náruči své Lesní panny a obě jsou přikryty starým strašákovým kabátem a zavaleny červenými jablky: skoro se ztrácejí v té hromadě, kterou na ně během jejich spánku setřásly okolní stromy.
  Mladík je zřejmě považoval za nějaké zjevení. A nebylo divu: nemohly tušit, jak špatnou má opuštěný sad pověst. Žádný sedlák by se ani za odměnu nedal přinutit, aby sem vkročil. Stínem stromů prý bloumá duch bývalého majitele, který se tu kdysi na nejvyšší hrušni oběsil, hřmotívá tudy divoký Radouš s oslíma ušima a kolečkem plným kolomazi a také tu prý mají svá doupata jezinky. Martin ovšem nebyl žádný strašpytel a zprávy, že v pustém sadě se větve pod váhou plodů ohýbají až k zemi, mu nedaly spát. Jeho zahrada dole na úpatí kopce tak bohatou úrodu nedávala.
   Myška vylezla z hromady a chvatně zatřásla Modroočkou: „Vstávej! Honem vstávej! Přišel hlídač a přetáhne nás holí!“
   Mladý muž se pousmál. Uviděl chatrnou košilku děvčátka a jeho promodralé prstíky. „Jste bez domova?“ zeptal se soucitně. „Slyšel jsem, že královští vypálili několik vesnic. Prý trestají sedláky za tu dožínkovou vzpouru. Nechcete o tom mluvit? Já vím, někdy je lepší mlčet…“
  Nedomluvil a ztuhl ohromením.
  Zpod špinavého, potrhaného mužského kabátu se vynořila štíhlá ruka s dlouhými prsty, hmatala kolem sebe, jako by něco hledala. Pak se s návěje listí a hromady jablek nadzvedla křivka nahých zad a ladně vykroužený bok. Červené plody se rozkutálely na všechny strany. Sadař s úžasem hleděl na rozhozenou záplavu zlatavých vlasů, jejichž barva splývala s barvou suchého listí. Připadalo mu, jako by se ta zvláštní a okouzlující ženská bytost právě klubala na svět, jako by ji zrodil podzimní sad.
   Žena se vzepřela rukama a pomalu se zvedla na kolena. Mokré listí se jí nalepilo na nahé tělo a místy ho zpola pokrylo jako zvláštní oděv. Odhrnula si vlasy z čela a zvedla tvář do míst, kde kalným nebem prozařovalo mdlé slunce. V té něžně modelované tváři se zračily stopy utrpení, bolesti, ale také jakýsi podivuhodný jas, navzdory tomu, že v očních důlcích jí ležel hluboký stín.
   Sadař jen naprázdno polkl.
   „ Pojďte se ohřát,“ vypravil konečně ze sevřeného hrdla,  „dnes nad ránem byl první mráz… je nebezpečné spát venku…“
  Modroočka otočila hlavu ve směru jeho hlasu. Zněl melodicky a chlapecky zajíkavě. Připomnělo jí to ono dávné první setkání s Janem.
 „ Děkujeme, pane,“ řekla, vytřepala ze strašákova kabátu listí a opět se do něj zahalila. Spolu s tím kabátem se jí vrátila podoba ubohé, slepé žebračky, ale sadař už věděl, že je to jen klamné zdání.
  Když je vedl strání dolů, k nízkému domku z vepřovic, přilepenému zadní stěnou k hliněnému srázu, pociťoval mrazivě opojnou úzkost. Vzpomněl si na varovné příběhy o tajemných lesních bytostech, které dovedou omámit muže svým kouzlem a postupně zničit jeho duši i tělo. Ale v tuhle chvíli si přál být zničen. Obejmout ji, i kdyby měl vzápětí poté zemřít!
  Když otvíral nízké dveře, dotkl se jí ramenem a sladké zatrnutí jím projelo jako blesk.
  „ Vedu hosty, maminko!“
  V šerém koutě se na bytelné posteli pohnula pruhovaná duchna. Šedivá žena nadzvedla hlavu: „ Nějaká žebračka?“
  „ Jdeme se jen ohřát,“ řekla Modroočka, „bojím se, aby mi dceruška nenastydla. Jen co se ohřejeme, půjdeme dál. Přeju štěstí vašemu domu, paní!“
   Žena zachrchlala, možná to byl souhlas. Mladík je usadil na nízkou lavici u pece. S rozkoší natáhly prokřehlé ruce a zábnoucí nohy k rozpáleným kachlům.
   „ Zatracenej život!“ ozvala se opět žena z postele. „Stačí vám, že se ohřejete a můžete jít dál. Ale co já? Už deset let ležím na téhle posteli, celých deset let! Nohy mě neunesou! Ležím tady, dívám se na trámy stropu, spočítala jsem na nich všechna léta a vím o každém suku, každé pavučině a každém červotoči! To je pro mne svět, slečno? Dovedete si to představit? Nedovedete! Seberete se a jdete dál, berete to jako samozřejmost, nenapadne vás, že by to mohl být problém! Okénkem občas zasvitne slunce a kreslí mi zlatý pruh na peřině a jindy mi peřinu postříbří měsíc. A to je celý svět, slečno! Skutečný svět. To, o čem vyprávějí, že se děje venku, to jsou jen příběhy, pohádky, legendy, to jsou sny.“
   „ Nemáš jí co závidět, maminko,“ přerušil její litanii mladík, „ona je slepá.“
   Žena něco zamrmlala a ztichla. Po chvíli se však znovu ozvala: „ Nojo, slepá... ale může si jít, kam chce, může jít, kam jí nohy nesou, může až na konec světa...“
   „ Nevšímejte si jí,“ řekl sadař potichu, „ona to nemyslí zle.“
   „ Vím,“ pokývla Modroočka.
   „ Já jsem Martin,“ řekl sadař.
   Modroočka sklopila mlčky hlavu.
   „ Říkám jí Lesní panna,“ ozvala se Myška, „protože jsem jí potkala, když jsem ještě chodila po houbách. Od té doby je to moje maminka. A já jsem její Myška. Můžeme dostat něco k jídlu?“
  „ Ale jistě,“ usmál se Martin. A pak ho něco napadlo, něco, co by mohlo tajemnou a vzrušující lesní pannu pozdržet v jeho blízkosti. „Pod podmínkou, že si to odpracujete,“ dodal rychle, „jablka hnijí, mráz udeřil dřív než obvykle, nestačím je sklízet... Pomůžete mi? Byl bych moc rád!“
  „ Ano,“ řekla Modroočka zasněně a  upírala mrtvý pohled do prázdna, „o jablka se musíme postarat ...“
   A tak zůstaly u sadaře Martina.

  V mrazivém ránu trhaly studené a ojíněné plody do košů. Jemně a lehce, aby s nimi neťukly, aby je nenatloukly. Martin si vesele pohvizdoval na žebříku, vysoko mezi holými větvemi, zatímco Myška s Modroočkou snášely vrchovaté koše strání dolů, ke sklípku, který byl vykopán v boku kopce. Tam v tichu a šeru ukládaly plody k zimnímu spánku, jemně je přikrývaly slámou. Jablka vydechovala silnou, omamnou vůni, kterou byl brzy ten úzký vyzděný tunýlek prosycen.
   „ Ukládám tě, léto,“ šeptala Modroočka, když se konečky prstů něžně dotýkala hladké, jakoby voskované slupky šťavnatých plodů, „ukládám tě do Matky Země. Budeš tady spát do té doby, dokud poslední z tvých jablek nezničí hniloba a plíseň.“
  Odpoledne seděli všichni u příjemně sálající pece a naslouchali zlobnému hukotu větru tam venku. Na okénku zachřestil déšť. Martinova matka usnula a tence pochrupávala. Vyřezávané pendlovky na stěně jednotvárně cvakaly. Martin a Modroočka seděli každý na jednom konci stolu a mlčeli.
  Myšce se to divné ticho ani trochu nelíbilo.
   Tiše vyklouzla ze dveří a namířila si to nahoru do divokého sadu. Těsněji si omotala kolem těla teplý vlněný šátek, který Martin našel ve skříni. Ve velké, červotočivé skříni plné pokladů! Bylo tam plno věcí po jeho matce, plno svátečního oblečení, které ona už nikdy neoblékne, protože už nikdy nevyjde z domu… I sadařova matka je zakletá, pomyslela si Myška, je zakletá jak Šípková Růženka! A pak vyprskla smíchy, když si představila, jak by se asi princ tvářil, kdyby měl tu šerednou, protivnou babu vysvobodit polibkem.
   Vyběhla na kopec. Vichr rozevlál třásně na konci šátku a pleskal jimi Myšku přes obličej. Černé holé větve smutně skřípěly a kývaly se sem tam pod nízkým nebem, po němž se prudce hnaly zástupy mraků. Svět byl šedivý a bezbarvý. Ani jeden list na stromech, ani jedno jablko, ani jediná chudobka v zaschlé trávě…
   A přece: z houštiny se do daleka modraly oči!
   Myška přidala do kroku, zadýchaná dorazila k vrcholku. Ano, oči tu pořád jsou! Celé dopoledne nemyslela při česání jablek na nic jiného. Oči pro Lesní pannu! Dát jí oči, modré oči, právě takové jako mám já! Proč by neměla mít zrovna modré? Je to moje maminka a tak mi musí být podobná!
   Doběhla k trní a překvapeně se zastavila. Větvičky byly obalené modrými kuličkami. Ale to jsou přece obyčejné trnky!
Někdo je musel začarovat! Myška si byla naprosto jistá, že prve, když se s ní zlomila větev a spadla po hlavě do trní, dívaly se na ni. Teď už si vzpomněla, kdo si je tu může schovávat. Jezinky! Nevarovala jí snad jednou stará selka: „Neusínej nikdy za poledne v letním lese! Přijdou jezinky a vydloubnou ti oči!“
   Už je to tak. Na zimu jezinky zalezou do listí a pod vyhnilé pařezy spolu s hady a žábami a oči nechají v trní.
   Přesto se Myška bázlivě ohlédla, jestli nemá nějakou zlověstnou příšerku za zády, dříve než se odvážila vsunout ruku mezi pichlavé větve a nahmátnout tvrdé plody. Prudce škubla, větev se vymrštila a ostrým trnem jí roztrhla kůži na hřbetě ruky.
   „ Au!“ vyjekla Myška a rychle přitiskla ranku k ústům. V hrsti však pevně svírala modré oči. V houštině něco zlobně zasyčelo.
   Myška už na víc nečekala a pádila s kopce. Připadalo jí, že za svými zády slyší dusot spousty malých nožek: byly jí v patách, docela zřetelně chrastily v navátém listí a trávní stařinně. Doléhalo k ní skučení a vzteklé výkřiky: „Chyťte ji! Chyťte zlodějku! Odnáší náš nejcennější poklad!“
   Myška se ani jednou neodvážila ohlédnout, běžela jak o život. Bez dechu dorazila na zápraží, rozrazila dveře a vpadla do světnice.
   Martin a Modroočka od sebe polekaně odskočili. Zřejmě se zrovna drželi za ruku.
   „ Co nás děsíš, Myško?“ řekla Modroočka nejistě, „vtrhneš sem, jako by tě někdo honil!“
   „ Taky že mě honí,“ zamručela Myška, vyhlédla zpátky škvírou nedovřených dveří a viděla, jak všude kolem domku roztáčí divoký vítr sloupy suchého listí. Utekla jsem jim, pomyslela si, ale měla jsem namále.
   Podívala se na pár trnek na své dlani. Byly krásně modré, stříbřitě ojíněné. Škoda, že jsou zakleté a Lesní panna se jimi nemůže podívat na svět. Bude zapotřebí najít někoho, kdo by je uměl odčarovat. Třeba trpaslíček.
  S povzdechem je vsunula do kapsičky k ostatním pokladům a dolehl na ni smutek. Den byl beznadějně šedivý a hned po poledni se začínalo smrákat. Modroočka mlčela a Martin také mlčel.

  Večer se v sadařově domku začaly scházet ženské ze sousedství: přicházely ze vsí a ze samot v okolí. Jak se blížily po cestách z různých stran, připomínalo to rojení svatojánských mušek, protože každá z nich nesla lucernu, jejíž skla chránila křehký plamínek před zlomyslným větrem. Kromě toho byly do nepohody vybaveny teplými vlňáky, mocnými amulety proti zlým duchům a lahvičkami slivovice.
   „ Doba je zlá, sousedko,“ oslovovaly sadařovu matku, obloženou pruhovanými polštáři, „buďte ráda, že nemusíte vyjít za práh!“
   „ Tak si to pojďte vyměnit! Jen pojďte,“ vrčela na ně sadařka.
  Zasmály se a usazovaly se kolem dlouhého stolu.
  „ Pobily jsme všechny husy,“ řekla nejstarší z nich. „Žádná husa by neměla přežít den, kdy Vládce větrů odlétá se spřežením divokých husí a pak je škube poblíž měsíce... Všimly jste si, že je dnes na nebi krvavý srp?“
   „ Moc ne. Jen občas vykoukne dírou v mracích...“
   „ Mraky jsou plné,“ přisvědčila jiná, „Vládce větrů si nacpal duchnu k prasknutí. Jen aby se mu neprotrhla.“
   Dopily a zašpuntovaly butylky, z nichž se šířil pronikavý zápach pálených švestek, a pak pokryly desku stolu vrstvou bělostných husích brků. Vnořily do nich buclaté ruce s vyhrnutými rukávy, obratnými prsty z nich strhávaly jemné peří a plnily jím připravené vaky.
   Myška seděla na vyhřátém okraji pece a jen zírala. Ještě nikdy neviděla tolik peří pohromadě. Bylo jí líto husí, které se celé léto spokojeně koupaly a pásly na zelené trávě a určitě netušily, že je ty babizny hýčkají jen proto, aby je na podzim sedřely do naha.
  „Pospěšte si,“ vyštěkla sadařka z peřin, „kdybych mohla, sama bych vám předvedla, jak se to dělá. Za řeči a pití vás neplatím! Letos mrzne dřív než jindy. Mám strach, že tahle zima bude moc dlouhá. A čím se zahřejeme, když bude málo peří? Přece nenecháme pokácet starý sad? Dřevo je plné potvor, které tam za tři sta let nalezly. Roztrhaly by nám pec a odnesly by nás komínem!“
  „ Ba, to je svatá pravda,“ přisvědčila nejstarší babice a mohutně kýchla. To se nemělo stát. Oblak jemného běloučkého chmýří vzlétl až ke stropu a zaplnil místnost měňavým vířením.
  „ Sněží, sněží!“ tleskala radostně ručkama Myška a nadskakovala na peci.
  „ Opatrně!“ volala matka a pokoušela se posadit na posteli, „opatrně... Přivoláte neštěstí!“
   „ Co se děje, Martine?“ zeptala se Modroočka.
   Seděla na stoličce v šerém koutě, ponořena do svých myšlenek, a klábosení draček peří ani nevnímala. Slyšela vítr skučící tam venku a toužila zůstat v teple. Navěky schoulená, střežící sklípek vonných jablek s vědomím, že mladý sadař je nablízku se svým klidem a roztomilou rozpačitostí. Cítila, jak se zachvěl, když se odpoledne dotkl její ruky. Chtěla ucuknout, ale neudělala to. Proč? Proč se jí srdce sevřelo něčím… snad dojetím a slastnou úzkostí… Jan je vzdálený dívčí sen, ale já už odrostla z dětských copánků, už jsem dospělá žena, na jejíž tělo i duši vepsal osud svá krutá znamení. Martin je hodný člověk, má přímo božskou trpělivost se svojí mrzoutskou matkou... Má mě rád a má rád Myšku... A starý sad by mohl přečkat nápor ledového dechu…
   Gidžich nás přehlédne, z jeho výšin jsme tak nepatrní jak zrníčko máku. Gidžich se požene k Údolí, Gidžich je rozzuřen Sekerami Strážců, zapomene na nás... A my na jaře vzkřísíme Pána plodů, necháme ho v plné slávě vyjít z voňavé jablečné hrobky mezi svatebně oděné stromy...
  Zachvěla se nad slastnou zrádností těch představ.
  „ Co se děje, Martine?“
  „ Nic,“ řekl sadař, „mají jen škarohlídské řeči. Jsou to zapšklé, kyselé baby. Hej,“ houkl na ženské u stolu, „vyprávějte nějakou povzbudivou pověst. Třeba tu o Žitném králi. Ta je moc pěkná a dobře se poslouchá za mrazivých nocí.“
  „ Za devatero řekami a devatero horami,“ začala nejstarší z žen slavnostně povzneseným hlasem, „stojí Železná skála, která se temenem dotýká nebe. A v temných hlubinách té skály spí Žitný král. Spí tam a hlavu si podpírá o velkou sekeru…“
   Modroočka prudce zvedla hlavu. „ Co jste to říkala? Sekeru?“
  „ Co se tak hloupě ptáš a rušíš v nejlepším,“ vyjela na ní vztekle sadařka, „to víš, že sekeru. Jednou přišel na žitné pole se sekerou a šotkem. Zahnal polednici a zlého správce spálil na prach jediným pohledem svých ohnivých očí. To zná každé malé dítě!“
  Modroočka vstala ze stoličky a rozechvěle šla blíž ke stolu. „ Kde je Železná hora? Jak ji najdu?“
  „ Pozor, ty bláznivá! Víříš nám peří!“
  „ Proč bys to měla vědět?“ podivila se stará, Do té hory se stejně nikdo nedostane, dokud nenadejde pravý čas! Až bude v zemi nejhůř, hora se s hromovým rachotem otevře a Žitný král vyjde, třikrát mávne sekerou nad hlavou a všechny příšery, démoni a strašidla, co nás trápí, moří a vysávají, zhynou a uprchnou. Pak zase nastane blažený věk a věčné Jaro a Žitný král bude naším dobrotivým vládcem po tisíc let!“
   „ Někdo přece musí vědět, kde leží Železná hora! Někdo to ví!“
  „ Držte ji, proboha!“
  Modroočka v rozrušení máchla rukou a sedrané peří zaplnilo celou světnici, snášelo se zvolna od stropu, padalo lidem do vlasů, na šaty, všichni byli rázem pokrytí bělostným popraškem. A najednou si všimli, že i venku je plno peří, že se hustě sype kolem okének, že tiše uléhá na ztichlou krajinu.
   Pán větrů oškubal své nebeské husy.

  Uprostřed noci zatřásla Modroočka spící Myškou.
  „ Vstávej, musíme dál. Hlavně tiše.“
  Myška si rozmrzele mnula oči, nechtělo se jí z teplého pelíšku do noci ztuhlé mrazem. Ale Modroočka už ji balila do šátků. „ Pojď.“
  Zastavila se nad poklidně oddychujícím Martinem. Spal s loktem pod hlavou a usmíval se ze snů. Držela nad ním chvíli chvějící se ruku, jako by ho chtěla pohladit, ale pak mu na prsa položila malý vysušený kvítek sedmikrásky. Zhluboka povzdechla a po paměti zamířila ke dveřím.
   Myška ji vzala za ruku. „Nepočkalo by to na ráno?“ reptala.
   „ Pssst!“
   Dveře nepříjemně zaskřípěly.
   „ Počkej, tulačko!“ zasykla sadařka ze své hory pruhovaných peřin, „Teple se obleč na tu velkou cestu. Vezmi si všechno z mé skříně. Vezmi si mé boty a kabát. Vezmi si deky a šátky. Pořádně zabal tu malou. Všechno, v čem jsem kdy chodívala, půjde teď s vámi - a bude to, jako bych šla i já. Mé boty se budou brodit hlubokým sněhem a můj kožich bude stoupat k tajemné Železné hoře. Nemyslíte, že v každé té věci je kousek ze mne?“
  „ Jste v nich celá,“ řekla Modroočka a začala si oblékat vše, co jí Myška podávala z hlubin staré skříně, „děkuji vám, paní!“
  „ Neděkujte,“ zavrčela. „Dělám to z čistě sobeckých důvodů!“
  „ A přesto vám děkuji. Vaše touha mě zbavila pokušení schovat se v peřinách!“
   Otevřela dveře. Noc jim mrazivě dýchla vstříc.