Nejpodivnější místo na zeměkouli - svět jako z jiné planety

Nemusíme překonávat hlubiny kosmu, abychom se ocitli ve světě, jaký známe jen ze sci-fi filmů. Najdeme ho v Jižní Americe, v Bolivii. Když před miliony let vznikalo pohoří Andy a planina Nazca se podsouvala pod jihoamerickou desku za doprovodu častých rozsáhlých zemětřesení a obřích vln tsunami, tehdy se zachytila mezi horami veliká masa vody, která neměla kam odtéct. Protože sem nesměřovaly žádné řeky, vnitrozemské moře zvolna vysychalo a koncentrace soli se neustále zvyšovala...

 Solná planina Salar de Uyuni se nachází v nadmořské výšce 3650 metrů. Proniknout k ní je náročné, ale přesto stále přibývá nadšenců, kteří jsou ochotni podstoupit čtyřdenní cestu v terénním automobilu po rozbitých silničkách, klikatících se vysokohorskými sedly a přes náhorní pouště. Pak se objeví jiskřivá bílá pláň, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Oslnivě bílá země a oslnivě modré nebe. Je tady možné pozorovat zakřivení zemského povrchu. Ztrácí se tu pojem o vzdálenostech, dokonce mizí i perspektivní vnímání. Dobrodružní cestovatelé se tady vyřádí pořizováním matoucích fotografií. Když si například dva lidé stoupnou v jedné přímce za sebou, tak ten vzdálenější vypadá jako trpaslík, stojící tomu většímu na hlavě.

Není to však sníh, co vám chrupe pod nohama, ale sůl. Gigantické množství soli. Vědci odhadují její množství na 62 biliónů tun. Sůl odráží sluneční paprsky a nezahřívá se, což vede k teplotním extrémům. V létě je tu doslova výheň, slunce praží a teplota vzduchu se blíží ke 40 °C - stačí však, aby zafoukal vítr a rázem se prudce ochladí. A v noci dokonce mrzne. V zimě panují extrémní mrazy. To ještě není nic příliš zvláštního. Pozoruhodné však je, že se nepohybujeme, tak jako leckde jinde, po dně vyschlého slaného jezera, ale po hladině stále existujícího, skrytého moře. A ne jen tak nějaké louže; pomocí sonarů bylo zjištěno, že toto moře je místy hluboké až 200 metrů! Je však trvale "zamrzlé". Místo ledu jeho povrch pokrývá krusta ztvrdlé soli. Ta je až 10 metrů tlustá. Přesto moře, uvěznéné v hlubinách, stále žije a dýchá. Póry v solném "ledu", jimiž se voda neustále odpařuje, jsou nejlépe rozeznatelné z letadla. Mají tvar pravidelných šestiúhelníků. Zdá se, jako by tahle nekonečná plocha byla sestavena z množiny šestihranných buněk.

 Na jaře v okolních horách pršívá a stékající sladká voda vytvoří na povrchu soli až dva metry hluboké jezero, které vlastně leží "v prvním patře nad mořským suterénem". Povrchová vrstva se v dešťové vodě rozpustí, ale do léta opět vyschne. Pláň zůstane očištěná od prachu, zářivě bílá, jako by připravená pro další tvorbu. Znovu se začnou vytvářet obrysy šestihranů...

 Z bílé pláně trčí třináct načervenalých hromádek; to jsou skalnaté ostrůvky tvořené sopečnými horninami. Původní ostrovy ztraceného moře jsou uvězněné v soli. Připomínají síť tichomořských ostrůvků, jenže místo palem na nich rostou svícnové kaktusy.

 Největší nebezpečí pláně tkvělo až donedávna (než byla zavedena družicová navigace) v tom, že tu absolutně selhávají kompasy. Jejich ručičky se dočista zblázní a točí se jako korouhvičky ve větru. Geomantické anomálie pláně Salar de Uyuni nepřestávají vzrušovat vědce. Už několik let tady probíhá systematický průzkum NASA. Zvláštní podloží je zdrojem jakýchsi zatím obtížně popsatelných energetických vírů. Jsou tu nebezpečné zóny, v nichž dojde i ke zmatení lidské mysli. Je zvláštní, že na ostrovech uprostřed pláně byly objeveny trosky inckých staveb. Co dávní Inkové hledali v tak nehostinné pustině? Patrně ceněnou sůl - a také blízkost bohů! Na ostrovech solné pláně kdysi stávaly chrámy.

 Pozoruhodné přírodní zázraky lze nalézt i na okrajích "zamrzlého" moře. Do výše 5950 m.n.m. se tam tyčí vulkán Licancabur, kam jezdí trénovat kosmonauti a jsou tu ověřovány přístroje a roboti pro průzkum cizích planet. Při jeho úpatí se se rozkládá vodní plocha zvaná Laguna Verde (Zelená laguna). Název se může zdát nepochopitelný, neboť vody toho jezera jsou spíše mléčně bílé. To ovšem pouze za bezvětří. Jakmile zafouká vítr a zčeří hladinu, ta jako pod dotykem nějaké kouzelné hůlky rázem zezelená, jako by to byla mísa s hustou hrachovou polévkou. Způsobují to krystaly boraxových sloučenin, které v téhle vodě plavou a změní barvu, jakmile se dostanou do pohybu a začnou se ve vlnách otáčet.

 Colorado lagun (Červená laguna) nikdy nezrcadlí nebe. Její voda je totiž temně červená a tak pohltí veškerou modř. Ovšem jezero "krvácí" jen když na něj svítí slunce. Způsobují to prý milióny drobných korýšů žijících v těchto vodách, kteří na dopad slunečních paprsků reagují vylučováním červeného pigmentu. Létají je sem lovit plameňáci, jediní z ptáků, jejichž nohy nerozleptá žíravá voda. Když obrovská hejna plameňáků vzlétají v krvavém přísvitu na sklonku dne, pochopí člověk, odkud se vzal mýtus o bájném ptáku fénixovi, jenž se prý obrozuje ohněm.

 Když člověk nějaký čas pobývá v těchto horách, ztrácí pojem o tom, co je reálné a co fantastické, pochopí, že jsou i jiné světy, jejichž logika je trochu jiná než ta, na niž jsme zvyklí, a že fyzikální zákony vesmíru dávají mnoho fantastických možností.