NESMIŘITELNÝ MSTITEL KOPIDLANSKÝ

 Jistě znáte ten klasický a mnohokrát v různých obměnách vyprávěný příběh: Dějištěm je městečko na Divokém západě, jehož bohabojní občané se snaží prosadit zákon, a proto pověsí pro výstrahu lumpa, který porušil šerifův zákaz pistolnických soubojů. Netuší, na jaký problém si tím zadělali. Dotyčný má totiž velmi nebezpečného a všeho schopného bratra. Supové se ještě ani nestačili nasytit oběšencovým masem, když se na obzoru objeví osamělý jezdec v černém - a na spořádané město padne stín hrůzy.

 Mstitel, o němž vám chci vyprávět, se však nevynořil z prérie, ale z vinic před Prahou. Psal se právě 14. červen Léta Páně 1507…

Masakr na boleslavské silnici  

 Letní podvečer, dýchající sladkou pohodou, se rozezněl hlaholem pražských zvonů. Úchvatné panoráma rodného města vítalo karavanu kupeckých vozů, vracejících se z mladoboleslavského jarmarku a sjíždějících strmou cestou kolem Proseka do vltavského údolí. Obchody šly toho dne skvěle, měšce se zaplnily zlaťáčky a nálada byla výborná. Perníkář Vít si právě žertem dobíral kolegu Hudce, jestli se víc těší na kyprou náruč své ženy nebo na korbel dobré chmeloviny v krčmě U modré štiky, když vtom se z houštin nad úvozem vyhoupla temná postava, odvážným skokem přistála na kozlíku, vytrhla překvapenému vozkovi opratě a mocnou ranou ho srazila do prachu cesty. Koně počali řičet a vzpínat se. Další dva chlapi se z obou stran vyhoupli na vůz s dýkami v pěstích.

 Vít hned věděl, kolik uhodilo. S naditými měšci se může rozloučit! Občas se to stávalo, i když v posledních letech, kdy je staroměstským primasem Daniel Rouš, jenž tvrdě a nemilosrdně prosazuje úctu k zákonu, se lapkové stáhli z dosahu městského práva. No, co se dá dělat? Hlavně je nedráždit nějakým odporem, všechno ochotně a rychle vydat, nechce-li člověk přijít k úrazu.

 Jak šeredně se nebohý Vít zmýlil v odhadu situace! Pacholci kupce porazili na podlahu vozu, ležící je přivázali k postranicím, a nic nedbali na jejich námitky a prosby. Zdálo se, že peníze je vůbec nezajímají. Pak k zajatcům přistoupil vůdce té trojice, šlechtic ve zbroji a s mečem po boku. Naklonil se k Vítovi a zblízka mu hleděl do očí.

 „Modlíš se, pse?" zasyčel, skřípaje zuby. „Měl by ses modlit! Jsi na posvátném místě! Nedaleko odtud zahrabal kat tělo mého bratra! Jako mršinu! Ani kněze jste mu nedopřáli, ani zpověď a rozhřešení! Ale jak se praví v bibli: oko za oko a zub za zub! Bratrova duše se potěší, až k ní dolehne váš nářek!"

 Najednou prudkým hmatem chytil Víta za nos, zableskla se ostrá čepel dýky, kupec bolestně vykřikl a jeho obličej se zalil krví. Rytíř znechuceně odhodil odříznutý nos, poodstoupil a tasil těžký dvouruční meč. Rozmáchl se, švihl - a ruka, odťatá v lokti, spadla do rudé kaluže. Prsty se ještě chvíli reflexivně svíraly. Pak noha. A druhá ruka…

 Vítovi druhové marně zmítali pevnými pouty. Ochromeni děsem museli přihlížet rytířovu řeznickému dílu - a věděli, že je očekává stejný osud.

 Jen jediný z pražských kupců přežil hrůzný masakr. Zachránil ho příchod velké tlupy vesničanů z okolních vsí, vyzbrojených kosami a vidlemi. Rytíř se svými dvěma pacholky se dal před přesilou na ústup. Ale ještě stačil vykřiknout: „Vyřiďte pražským radním a primasovi Roušovi, že tu byl Jiří Kopidlanský! A že brzy zase přijde!"

Souboj na Staroměstském rynku  

 Co vedlo rytíře Kopidlanského k tak hrůzným činům?

 Jeho případ je pouhým vrcholem ledovce, logickým vyústěním napjatých vztahů, jaké vládly počátkem 16. století mezi městy a šlechtou. Král Vladislav Jagellonský pobýval většinou v Uhrách a vládu v Čechách přenechal představitelům panského stavu. Pokud došlo k nějakým rozporům, dával většinou za pravdu jim. Města, odstrčená od politické moci, které přivykla během husitských válek, se za tuto trvalou diskriminaci mstila alespoň na jednotlivých pánech přísným stíháním všech konkrétních přestupků, jichž se urození provinilci z řad šlechty dopustili uvnitř jejich hradeb.

 Výjimečnou příležitostí ukázat, na čí straně je právo, se zdál být případ, k němuž došlo 3. října roku 1506. Tehdy se v Praze na Staroměstském náměstí konal výroční svatováclavský trh. Vyzvánění z radnice, jímž byl trh brzy ráno slavnostně zahajován, ohlašovalo všem přítomným, že nastává čas „friede", čili všeobecný pokoj a mír na tržišti. Běda tomu, kdo by ho porušil! Veškeré zločiny, násilí, krádeže a výtržnosti spáchané při výročních trzích po zaznění tohoto znamení propadaly podle staroměstského práva takzvanému náhlému hrdelnímu soudu.

 Nebylo však ještě ani poledne, když mezi prodejními stánky propukl zmatek. Lidé chvatně couvali z dosahu dvou rozlícených mužů, venkovských šlechticů, jejichž prudká výměna názorů přerostla v hádku a posléze ve rvačku. Rytíři Jan Kopidlanský a Jan Cukr z Tamfeldu tasili meče a pustili se do sebe, až jiskry lítaly. Oba měli mysl poněkud zatemněnou vínem, které si navzdory všem zbožným přikázáním dopřávali již od snídaně, ale ruka Kopidlanského byla přece jen o něco jistější - nebo měl větší štěstí. Každopádně se mu podařilo probodnout pana Cukra tak úspěšně, že ten byl na místě mrtev.

 Rytíř Jan Kopidlanský jako osoba šlechtického stavu sice podléhal výhradně soudní pravomoci purkrabského úřadu na Pražském hradě, ale protože se dopustil vraždy přímo na tržišti po odzvonění „friedu", byl ihned městskou stráží zatčen a odveden do šatlavy ve Staroměstské radnici, do proslulé „špinky". 

 Primas Daniel Rouš vycítil výjimečnou příležitost, jak pokořit zpupné rytíře. Narychlo svolal tři konšely jako přísedící a bez velkých cavyků - vždyť důkazy o zločinu, spáchaném před očima mnoha svědků, byly naprosto jednoznačné - odsoudil provinilce ke ztrátě hrdla.

 Kopidlanský věděl, že teď ho může zachránit už jenom rychlý zásah některého z mocných pánů. Jenže Staroměstští to věděli také. Proto raději neztráceli čas, nezdržovali se ani sháněním faráře, aby rytíři poskytl poslední duchovní útěchu, nechali odsouzence neprodleně vyvést k pranýři před radnici a tam mu kat sťal hlavu. Tělo pak odvezl daleko za město, až k Proseku, a tam ho zahrabal.

 Jakmile se zpráva o popravě mladého, teprve čtyřiadvacetiletého rytíře roznesla po městě, byla šlechta v celé Praze nesmírně pobouřena. Nejvíce je hnětlo, že rozsudek byl z tehdejšího právního hlediska správný, a tudíž nenapadnutelný. Nemohli už stav věci nijak změnit. Ale současně cítili, že je to jednoznačná výzva, urážka vmetená do tváře urozených „sprostými kupčíky". 

Válka osamělého rytíře    

 V břenu roku 1507 obdržel purkrabský úřad na Pražském hradě neobvyklý dopis. Posílal ho Jiří Kopidlanský, bratr popraveného Jana. Sděluje v něm, že se vzdává veškerého majetku, že svůj podíl na tvrzi a statku Kopidlno odkazuje matce a mladšímu bratrovi Zikmundovi, a sám „volný a svobodný, mimo právo zemské žijící, z Čech vyhoštěn psancem chce býti a sám sebe zřejmým opovědníkem proti zlořečeným Pražanům učiniti". Za tímto poeticky šroubovaným prohlášením se skrývalo zcela legální vyhlášení „soukromé války". Ostatně sto let předtím byl podobným „opovědníkem", tehdy vůči Rožmberkům, Jan Žižka z Trocnova.

 Opovědní list přibil Kopidlanský i na brány pražských měst. Pražané mu vzkázali, jestli se mu od nich stala v něčem křivda, aby se obrátil na krále nebo na zemský soud, že k takovému stání rádi přijdou. Jenže rytíř Jiří Kopidlanský neměl vůbec v úmyslu chodit k nějakým soudům. Jak si své „zadostiučinění a spravedlnost" představuje, dal jasně najevo osudného 14. června téhož roku, kdy na boleslavské silnici zmasakroval několik staroměstských kupců. Neslýchaně krutý čin šokoval obyvatele všech pražských měst.

 Jenže tím teprve všechno začalo! Od toho dne strážci na městských věžích a zvonicích často vídali na obzoru kolem Prahy zlověstné sloupy černého dýmu; to hořely vesnice, statky i dvory měšťanů. Jízdní hlídky kvapně vyrážely z bran, ale na místech zkázy nalézaly jen zohavená těla. A Kopidlanský již mezitím řádil jinde. Zdál být se nepolapitelný, a přesto všudypřítomný. Kroužil kolem Prahy jako přízračný fantóm, jako zlá noční můra, jako zjevení z hrůzného snu. Někteří ho považovali za vtělení samotného ďábla, jiní se domnívali, že vlastní krví podepsal smlouvu se zlým duchem, který ho teď chrání na všech cestách. Předcházela ho legenda nesmrtelného mstitele a jeho tlupa se rozrůstala. Mnozí šlechtici s ním tiše sympatizovali a kryli ho. Jiní však byli znechuceni jeho sadistickou krutostí.

 Tak například jihočeský magnát Petr z Rožmberka poslal Pražanům varování, že Kopidlanský má již ve své družině 200 jezdců a 100 pěších a že se chystá přepadnout jejich kupce, až pojedou o sv. Bartoloměji z Prahy na jarmark do Plzně. Včasné přátelské varování pražské kupce tentokrát skutečně zachránilo.

Přepadení v močálech  

 Ale hned počátkem následujícího roku vzplála vesnice Michle, patřící pražské univerzitě, osady Jesenice a Vestce z majetku Nového Města, Běchovice, náležející novoměstskému klášteru sv. Kateřiny, a Dolní Počernice z majetku staroměstského konšela Václava Rambouska. Každého, kdo mu přitom padl do rukou živý, nechal rytíř Kopidlanský nemilosrdně zmrzačit. Pouze ve Strašnicích se osadníci postavili na odpor, napříč hlavní cesty postavili vozy a bránili se na nich útočícím jezdcům jako kdysi husité, a také v Kyjích se místním obyvatelům podařilo opevnit ve starobylém románském kostelíku, takže krvelačná tlupa odtáhla s nepořízenou.

 To povzbudilo odvahu pražských kupců; rozhodli se, že letos na bartolomějský jarmark do Plzně dorazí. Přece se kvůli nějakému šílenému rytíři nenechají připravit o výhodné kšefty a nebudou se skrývat v Praze jako v obléhaném městě!

 Najali zkušeného válečného veterána Václava Kavana z Dědibab a ten vyrazil v čele ozbrojeného oddílu, aby zničil „zmijí hnízdo". Rychlým pochodem dosáhl tvrze Kopidlno, vydrancoval ji a spálil. Její obyvatelé, loupežníkova matka a nejmladší bratr, které chtěl Kavan vzít do zajetí jako rukojmí, mu však mu do rukou nepadli. Zachránili se včasným útěkem. Zřejmě je někdo varoval.

 Mezitím vyjela kolona plně naložených vozů z pražských bran, provázena silnou stráží. Zvolna postupovala vpřed - a nic se nedělo. Kopidlanský se neukázal. Když bez nehody dorazili až k dobře opevněnému Berounu, byli si měšťané už téměř jisti, že nepřítel, vida jejich odhodlání k boji a zaskočen zkázou rodné tvrze, to tentokrát vzdal. Projeli Žebrákem a za Cerhovicemi, na samé hranici plzeňského kraje, je potkala nepříjemnost. Hatěmi vyztužená cesta tady vedla přes močálovitý úsek. Ten býval dobře sjízdný za sucha, ale právě tehdy byla půda rozbředlá po deštích, kola vozů se propadala do bahna a beznadějně vázla, bylo nutno je podkládat nasekanými větvemi a spojenými silami se opřít do fasuňku.

 A právě tehdy Kopidlanský udeřil! Takhle daleko od Prahy ho už nikdo nečekal! Rozpoutala se zuřivá bitka. Když konečně rytíř hvízdl na své muže a vzápětí všichni jako přízraky zmizeli v lesích, zůstalo na zemi mnoho mrtvých nebo těžce zraněných Pražanů s osekanými údy a se znamením kříže, vyrytým hrotem meče na hrudi. Mezi doživotně zmrzačenými je uváděn i jeden z nejbohatších pražských měšťanů, pasíř Lukáš z Perlové ulice.

Ďábel před branami!  

 Ve čtvrtek 16. září 1508 ukázal Kopidlanský, že jeho zuřivá pomstychtivost nezná mezí. Když strážný u novoměstské Svinské brány vyhlédl navečer na cestu mezi viničními kopci, upoutal jeho pozornost velký oddíl jezdců, ženoucí se tryskem k městu. Něco se mu na nich nelíbilo. Kam tak chvátají? Jako by je někdo honil… Že by je vyděsil Kopidlanský? Strážný si zaclonil dlaní oči proti ostrému slunci, snažil se rozeznat odění a tváře jezdců. A najednou se zděsil. Dobře poznal vysokého muže v čele tlupy. Vždyť to je sám ďábel osobně, zlopověstný rytíř Kopidlanský!

 Strážný vykřikl na poplach a vrhl se k těžkým vratům, vší silou se opřel do jejich křídel, aby je přirazil dřív, než nájezdníci dorazí. Bylo zřejmé, že Kopidlanský hodlá se svými kumpány vtrhnout do ulic a způsobit mezi nic netušícími obyvateli pořádné krveprolití.

 Skřípající dubová vrata brány se jen velmi pomalu dávala do pohybu. Jezdci si všimli, že byli odhaleni a Pražané jim hodlají zabouchnout bránu před nosem, a proto pobízeli svá zvířata k větší rychlosti. Byl to doslova závod s časem. Naštěstí přiskočilo ke strážnému několik dalších kolemjdoucích měšťanů, spojenými silami vrata v poslední chvíli zavřeli a zajistili závorou.

 Kopidlanský zarazil koně na mostě přes příkop a ulevil si šťavnatou kletbou. Tohle mu tedy nevyšlo.

 Svůj zuřivý vztek si vybil na nic netušících dělnících z vinic, vracejících se večer do města. Polapil je, dvěma z nich, otci a synovi, zutínal ruce a dalšími člověku, který prý měl ,,příliš drzý obličej", navíc uřezal uši, pysky a nos.

 Během zimy Kopidlanský rozšířil své útoky i na další města. Zdá se, že už ani nešlo o pomstu, ale o prostý fakt, že musel uživit svou tlupu a dopřát jí kořist. Vypálil předměstí Nymburka a Žatce, ale když se proti němu sešlo na severu Čech měšťanské vojsko, nečekaně udeřil na jihočeský Tábor.

 Vyhrocená situace přiměla konečně i váhavého krále Vladislava, neustále bombardovaného písemnými stížnostmi měst na šlechtu a šlechty na města, aby vydal zásadní prohlášení. Ze své nejvyšší soudní pravomoci rozhodl takto:

 „Protože staroměstský primas odsoudil urozeného pána Jana Kopidlanského k hrdelnímu trestu bez vědomí a souhlasu všech konšelů a navíc mu odepřel před smrtí duchovní spásu, vážně tím porušil pravidla řádného plnění zákona. Nemohou proto Pražané vyčítat bratru postiženého, Jiřímu Kopidlanskému, že jim za to rytířským způsobem „opověděl" válku. Nyní však král žádá, aby zajatci obou stran byli propuštěni a veškeré další vzájemné násilí pod pohrůžkou trestu smrti zastaveno. Škody, které Pražané způsobili prostřednictvím žoldnéře Kavana zcela nevinné paní Alžbětě Kopidlanské a jejímu synu Zikmundovi, mají nahradit, takže poškozeným město vyplatí ve stanovených lhůtách částku 5500 zlatých. Rytíři Jiřímu Kopidlanskému pak nemá být nadále kladeno za zlé nic z toho, co spáchal, neboť to všechno učinil na obranu rytířské cti svého rodu."

 Myslím, že Pražané museli takový rozsudek přijmout se skřípěním zubů. Jako by mrzačení a terorizování lidí, ještě nevinnějších než rytířova matka Alžběta - vždyť obyčejní měšťané přece neměli na rozhodnutí o urychlené popravě Jana Kopidlanského sebemenší vliv - bylo docela řádným a chvályhodným činem. Co si pak měli myslet o královské spravedlnosti?

Použitá literatura:

František Palacký: Dějiny národu českého; Praha 1940*

Zdeněk Zdrůbek: Z kronik Podbrdska, Pam. nár. písem. Praha 1981*

Josef Svátek: Tajnosti staré Prahy; Praha 1899*

Jiří Horák: Kniha o staré Praze; Praha, nakl. Práce 1989*