Tři dramatické momenty z nového románu o princeznách Kuronských

Abych vzbudil vaši zvědavost, přidávám tři dramatické ukázky z připravovaného románu LÁSKY PRINCEZEN KURONSKÝCH:

Ukázka z první části ČTYŘI GRÁCIE, z kapitoly BOUŘE A VZDOR:

 Všechno se ztrácelo ve vlhké tmě; mohly jen slyšet, jak se řvoucí moře vrhá na nízké pobřeží, jak syčící písek utíká po svazích přesypů. Vichřice lomcovala kočárem, pobledá slečna Hoffmannová se křečovitě držela své svěřenky, takže nebylo jisté, jestli ji hodlá chránit nebo u ní spíše hledá oporu.

 „Neprojedeme, Jasnosti,“ křičel kočí, „musíme se vrátit!“ Tyčil se na kozlíku jako nezřetelný přízrak, zahalený v těžkém plášti a skrytý pod plstěným kloboukem, z jehož široké krempy mu crčely vodní kaskády.

 Ovzduší bylo plné krůpějí; nebylo jisté, co je déšť a co tříšť z rozbíjejících se vln, jejichž zpěněné hřbety se vynořovaly z noci jako světélkující přízraky. Zdálo se, že s každým úderem vlny je moře o krok blíž.

 „Nemůžeme se vracet!“ snažila se Dora překřičet pekelný hřmot. Vyklonila se z okénka, voda jí stékala po plihnoucích vlasech, vnikala do očí a do úst, byla protivně slaná. Jako slzy, dočista jako slzy!

 Uvnitř kočáru už bylo všechno nasáklé vlhkostí a promáčené šaty se lepily ženám k tělu. Roztřásala je zimnice. „Zpátky to nejde!“ křičela Dorothea do jekotu bouře. „Nejnižší místo Kuronské kosy zůstalo za námi! Moře už ho určitě zaplavilo. Nezbývá, než jet dopředu. Do rána bychom měli být v Klajpedě!“

 Proč vždycky podlehnu naléhání téhle tvrdohlavé dívenky?, pomyslela si slečna Hoffmannová. Všichni nás přece varovali, že přijde bouře, zkušení rybáři to poznají podle barvy moře a nebe, a také podle toho, jak vítr mění směr. Pověstná zimní bouře, při které se větrem vzduté vody Baltského moře ženou přes písečnou šíji až do Kuronského zálivu! Té záplavě nic neodolá! Dora namítala, že bouřlivé počasí může vydržet celé měsíce a ony by zůstaly uvězněny v nějakém zapadlém hnízdě. Věřila, že když pojedou bez oddechu dnem i nocí, dokáží překonat Kuronskou písečnou kosu před vyvrcholením bouře – a pak už jim nic nebude stát v cestě.

 Koně zařičeli úzkostí, začali zvedat hlavy a vzpouzet se v opratích, když jim obzvlášť mohutná vlna šplíchla až po břicha. Lucerna vrhla dlouhý pruh světla na zpěněnou hladinu.

 „Cesta mizí!“ vykřikl kočí, „Neprojedeme!“

 Dora zaťala zuby: Bouře a vzdor, opakovala si v duchu, bouře a vzdor, bouře a vzdor... Pomyslela na Adama Csartoryského, na jeho vznešenou odvahu. Ze tmy žíhané blesky jako by před ní vystupovala mužná tvář hrdiny; medailonek s jeho podobiznou pevně svírala v hrsti a tiskla si ho k srdci.

 „Musíme projet! Musíme!!“

 Další vlna se přelila přes cestu a zaplavila ji bělavou vodní tříští. Kočár se nebezpečně naklonil, slečna Hoffmannová zoufale zaječela. Kočí zapráskal bičem, koně se opřeli do postraňků, kola na levé straně vozu se nekonečně dlouhý a mrazivý okamžik točila ve vzduchu, než se k úlevě pasažérů s temným žuchnutím opět zabořila do mokrého písku.

 Jako spásné zjevení se před nimi vynořil pahorek porostlý zakrslými borovicemi a na jeho boku několik nízkých rybářských chatrčí. Kočí se na nic neptal a rovnou k nim zabočil.

 Nebe jako by se roztrhlo klikatou ohnivou linií, oslnivý blesk sjel do vrcholu duny a na okamžik ozářil celé okolí přízračným fialovým světlem. Skrze mlžné víření spatřili obludnou vlnu, mnohametrovou zeď vody, která běžela směrem k nim a rostla, její hřeben začínal pěnit a nakláněl se, aby na ně přepadl a pohltil je.

 „Rychleji!“

 Kočár zamířil vzhůru po terase, zpevněné mohutnými kůly, mezi nimiž bylo propleteno proutí; okovaná kopyta spřežení se smekala po vlhkých kamenech dláždění a pohyb vozu se zpomaloval jako v nějakém zlověstném přízračném snu. Třaskavé burácení hromu splynulo s řevem moře, zpěněné prsty obří vlny rozrazily dveře kočáru dokořán a vnikly dovnitř, valily se přes kabinu a šplíchly jim do tváří. Slečna Hoffmannová, drmolící otčenáš, se zakuckala a křečovitě sevřela kolem pasu Doru, která se zvedla ze sedadla, držela se sloupku, nachýlila se dopředu, jako plavec na tonoucím korábu, upírala přimhouřené oči na zmítající se koruny stromů a drnové střechy rybářských chatrčí, zatížené proti větrům velkými kameny, vší silou vůle se přitahovala k tomu borovicovému pahorku, který se před nimi zjevoval takřka na dosah a opět jim unikal v mlžném víření jako výsměšný ostrov spásy.

 „Držte se, slečno Hoffmannová, držte se, už jsme skoro tam.“

 „Sbohem, mé dítě,“ mumlala vychovatelka, „a odpusťme si, čím jsme si ublížili… snad se shledáme v lepším světě… byla jsem na vás někdy zbytečně přísná… a pomlouvala jsem abbé Piattoliho, protože jsem na něj žárlila, připadalo mi, že ho máte raději než mne…“

 „Nebojte se, slečno Hoffmannová, všechno vám odpouštím, i abbé Piattoli vám jistě odpustí, hlavně se teď pevně držte!“

 Několik škubnutí a byli propuštěni, vlna se stáhla, odšuměla do tmy a jen provazce vody crčely z boků kočáru, jako by na pobřežní výspu vyjížděl bájný vůz vládce moří Poseidona. Před dveřmi rybářské chatrče se objevil muž s lucernou, chvíli na ně překvapeně a nevěřícně zíral, pak hlasitě vykřikl.

Ukázka Ze třetí části VIKTORČIN SPLAV, z kapitoly KRVAVÁ JIZVA:

Mohutné, rozpukané duby se zrcadlily v hladině jezera; nad velkým zarostlým ostrovem se vznášela lehká pára a chvěla se, probodána zlatými kopími paprsků. Bylo časné ráno posledního července a čisté nebe slibovalo horký den. Na příjezdové cestě stály dvě bryčky. Zapřažení koně neklidně hrabali kopyty v zetlelém loňském listí. Opodál, na rovném plácku poblíž skály, z níž v několika zurčivých kaskádách padal vodopád, se shromáždila skupina důstojníků. Rozprávěli a bezděky tlumili hlasy; vládlo tu zvláštní napětí, plné pulsujícího vzrušení. Sekundanti obou stran kontrolovali šavle, jestli jsou stejné kvality a váhy.

 Clam-Martinic odhodil kabát a stanul jen v bílé, rozhalené košili; mhouřil oči a na rtech mu pohrával lehce ironický úsměv. Edmond zaujal posici na tři kroky od něj; byl nevyspalý a bledý, dosud se pořádně nevzpamatoval ze včerejší opilosti. Žaludek měl jako na vodě; začínal litovat svého ukvapeně hrdinského gesta. Alkohol je zrádný přítel, neboť nemístně zvyšuje odvahu. Teď ovšem bylo pozdě couvnout; tím by svou hanbu jedině dovršil. Utvrzoval se ve vzteku, aby si dodal odhodlání. Zarputile se zadíval na toho samolibého Clam-Martinice a představoval si, jak ho rozseká na kusy; Dora bude patrně hluboce otřesena, až se dozví, že milenec je po smrti, možná bude plakat, ale současně stoupne její úcta k manželovi, pochopí, že si s ním nemůže zahrávat, časem ho začne obdivovat – a od obdivu už není daleko k lásce.

 Oba soupeři odmítli poslední nabídku sekundanta ke smíru a sevřeli v pěstích jílce podaných šavlí. Pomalu se začali obcházet v půlkruhu; Edmond věděl, že by se měl víc uvolnit, že křečovitě stažené svaly nejsou nejlepší přípravou k boji, ale nemohl si pomoct. Vysychalo mu v hrdle; měl se před soubojem napít, teď už se možná nenapije nikdy. Ne, nesmí si připouštět pesimistické myšlenky! Kdo o sobě pochybuje, ten už předem prohrál! Byl ve střehu, chvěl se jako napjatá struna, v duchu si opakoval všechny poučky o šermu a ostražitě sledoval očima hrot soupeřovy zbraně.

 Clam-Martinic provedl prudký výpad, Edmond v poslední chvíli ránu vykryl, čepele o sebe zazvonily a slunce zajiskřilo na oceli, jako by to byly plamenné meče. Protivníci od sebe odskočili, Edmond se pokusil bodnout spodem, ale Clam-Martinic srazil jeho zbraň stranou a vzápětí ho zasypal divokou smrští úderů. Edmond couval, uhýbal, snažil se odrážet dotírající soupeřovu šavli, pot ho štípal do očí, vyschlý jazyk se mu přilepil k patru, v uších mu hučelo a bušící srdce mu znělo v hlavě jako dunivé rány do tympánu. Cosi studeného ho švihlo přes obličej a vzápětí pocítil horkost a svíravou, pálivou bolest. Přitiskl si dlaň k tomu místu a nahmatal cosi lepkavého.

 „Jen do první krve!“ vykřikl sekundant a skočil mezi soupeře s vlajícím bílým šátkem. „Hrabě Karel Clam-Martinic je vítězem a obhájil svoji čest! Urážka byla smyta! Lékaře, prosím!“

Ukázka ze třetí části VIKTORČIN SPLAV, z kapitoly CHUŤ DIVOKÝCH JAHOD:  

Emilie se těžko vyrovnávala s pocitem, že už nemá po svém boku vrstevnici Kláru, s níž po mnoho let sdílela ta nejdůvěrnější tajemství. O šest let mladší Marianka nemohla Kláru plnohodnotně nahradit; pro téměř devatenáctiletou Emilii to pořád bylo pouhé dítě, které se snažila komandovat a poučovat, proti čemuž se Marianka, s níž začínala cloumat puberta, ostře ohrazovala. Také dneska se hned po ránu v postelích pohádaly; tentokrát byl důvodem dopis od redaktora Augusta Binzera, s jehož obsahem nehodlala Emilie sestřičku seznámit. Při snídani spolu nemluvily a tvářily se trucovitě, až je vévodkyně Vilemína musela napomínat; náladu jim zlepšily teprve první letošní jahody, nádherně voňavé a probleskující jako krvavé rubíny z hebké hladiny husté smetany. Nakonec při pohledu z okna usoudily, že krásný letní den by neměl být promarněn a oznámily, že se trochu projedou.

 Stíny mraků běžely po čerstvě posečené panské louce, kde kupky opojně vonícího sena vrhaly v ranním slunci dlouhé stíny, jako by tam stála nastoupená jednotka vojáků. Hraběnka Trogoffová, která měla na dívky dohlížet, se vyzbrojila krajkovým bílým slunečníkem a širokým kloboukem. Ukryla se za jednou z kupek, aby se tam nikým neviděna mohla věnovat svým tajným neřestem: napřed z lakované krabičky nabrala špetku šňupavého tabáku, nasypala si ji na hřbet dlaně, s požitkem vdechla a po chvíli několikrát mocně a hýkavě kýchla; tvrdila, že to pročišťuje nos, chrání před rýmou a nádchou a v neposlední řadě bystří mysl. Na spravení žaludku měla po ruce malou placatou lahvičku hořkého bylinného likéru, jehož unikátní recepturu prý vytvořil jeden lékárník z lázní Karlsbadu. A zatímco se paní hraběnka takto všestranně léčila, schovanky využily příležitosti, popohnaly své malé bílé poníky až na konec louky, tam se pátravě ohlédly, a když se ujistily, že  jejich gardedáma je zaujata sama sebou, pokračovaly ve veselé jízdě údolím, teď už zcela volné a bez omezujícího dozoru. Chundelatí psíci Mississippi a King Charles pelášili mezi nimi s radostným poštěkáváním.

 Dívky dojely až ke mlýnu a pod sochou svatého Jana Nepomuckého, jenž zvedal utrápené oči do korun mohutných lip, slezly ze sedel. Šly se z lávky podívat na mlýnské kolo, zvolna se otáčející za jednotvárného skřípotu a pleskání. Ze začernalých lopatek padala stříbřitá vodní vlákna. Ovanul je chlad, čišící ze stínu pod vantroky, kde vlhké trámy obrůstaly slizkými zelenými řasami, jimž se říkalo hastrmanovy vousy. Najednou je sevřela zvláštní úzkost, divné tušení, že v poklidu letního dopoledne zraje něco zlého. Psíci se jim tiskli k nohám a začali kňučet.

 „Vrátíme se,“ špitla Marianka.

 Bylo to opravdu divné, protože vůbec nic zvláštního se nedělo. Na lavici před protilehlou Panskou hospodou se usadil rýzmburský myslivec, pušku si opřel vedle sebe, otíral si šátkem zpocené čelo a žertoval s Kristlou, dcerou hostinského, která mu přinesla lákavě orosený džbánek napěněného piva. Po silnici jeli pacholci s nákladem dřeva a loukou podél mlýnské strouhy přicházel mladý zámecky písař Leopold, kterému přezdívali Zlatohlávek, protože měl nádherné, zářivě žluté vlasy, které si nechával schválně růst, měl je až na límec a pečlivě si je kadeřil. Schovankám bylo hned jasné, odkud Zlatohlávek jde; tam na okraji zámeckého parku stál ve svahu malý zahradní domek. Kdysi ho vlastnila teta Paulina, ale před pár lety ho prodala hraběti Schulenburgovi a ten ho vzápětí přenechal svému kočímu, teď už vlastně vrchnímu štolbovi Panklovi, jehož rodina se utěšeně rozrůstala.

 Nejstarší Panklova dcera Betty byla moc hezoučká. Když hrávala u otevřeného okna na pianino, chodíval si ji Zlatohlávek poslechnout. Stál tam, dočista okouzlený, zíral na profil osmiletého děvčátka, vystupující z nahnědlého šera uvnitř pokoje, jako by to byla něžná kresba čínskou tuší. Betty předstírala, že je hluboce ponořena do hry, a jen občas šelmovsky mrkla stranou zpod sklopených řas, aby se ujistila, že tam Zlatohlávek ještě stojí. Myslivec s mlynářem se tomu smávali a škodolibě podotýkali, že písař možná je milovníkem hudby, ale ještě více ho přitahují mohutná ňadra a kypré boky paní Panklové, za kterou zcela očividně brousí, zejména tehdy, když je její manžel s panstvem někde na cestách.

 I tentokrát písař Leopold dodržel svůj každodenní ranní program: provedl soupis odprodaného dřeva, poslechl si pár Bettiných mazurek a pak jakoby náhodou potkal před domkem paní Terezku, kterou galantně doprovodil až k prádelně. Spokojen sám se sebou se vracel k zámku. Slunce už pěkně připalovalo a jeho vlasy svítily v louce jako rozkvetlá pampeliška.

 Míjel zrovna skupinu stromů pod strání, když tu se z houští se strašlivým řevem vyřítil jakýsi démon; byla to vyzáblá bosá žena v potrhaných šatech, s temnými, neuvěřitelně zcuchanými vlasy, které jí sahaly až do pasu a teď za ní zavlály jako prapor, když se mohutným skokem vrhla zkoprnělému písaři na prsa a zaryla mu nehty do tváře. Oči jí svítily jako šelmě a pronikavě ječela.

 Písař se zapotácel a upadl na záda, zuřící žena si na něj klekla a její dlouhé nehty mu zanechávaly v obličeji krvavé šrámy. Pokoušel se ji od sebe odtlačit, ale ona se mu vzápětí zahryzla do ruky.

 „Pomóóóc!“ volal zoufalý Zlatohlávek.

Schovanky stály, jako by zkameněly, dočista ochromené dotykem dosud nepoznané hrůzy; dokonce i jejich poníci se začali plašit a oba psíci s rozčileným štěkotem zbaběle utekli až dolů k náhonu. Zato myslivec vyskočil z lavice tak prudce, až zvrhl nedopité pivo, a spěchal k nebohému písaři, aby mu přispěl v nepříjemné situaci. Chytil šílenou útočnici zezadu za ramena a snažil se ji odtrhnout od oběti; ale ona se zmítala s takovou zuřivostí, že by neměl naději, kdyby k nim vzápětí nepřispěchali pacholci od vozu s kládami. Teprve spojenými silami vyrvali chudáka písaře z jejích rukou. Pokoušeli se divošku zadržet, ale ona se jim vyškubla, proklouzla mezi nimi jako lasička a utíkala zpátky k lesu. Pod krajními stromy se ještě otočila a se vzteklým řevem hodila po mužích pár kamenů; pak uskočila do stínu a splynula se zeleným lesním šerem. Zcela šokovaného písaře, který si držel dlaň na poškrábaném obličeji, odváděli pacholci do hospodářského dvora.

 „Snad jste se příliš nevyděsily, komtesky,“ usmál se povzbudivě na schovanky myslivec, když se kolem nich vracel k hospodě a rovnal si pošramocenou uniformu. „To byla jen bláznivá Viktorka. Nebohá duše; před pár lety se pomátla z nešťastné lásky, od té doby se vyhýbá lidem a žije sama v lese. Je plachá a neškodná. Nechápu, co to do ní dneska vjelo.“ Zamračil se, když zjistil, že mu na kabátě chybí knoflík.

 Schovanky přešla chuť na další procházku. Vzbudily hraběnku Trogoffovou, která si mezitím ve stínu slunečníku pokojně zdřímla, a vrátily se do zámku. Až do večera zůstaly nezvykle zamlklé.