V LESÍCH ŽIJÍ PŘÍŠERY

„Jmenuju se Michal Krška a jsem úplně normální.

Tohleto, co jsem napsal, je pravda.

Vážně.“

Přečetl jsem tu povídku jedním dechem.

Zprvu na mě působila jako tisíce dalších hrůzostrašných povídek, které jsem za svůj život, co se amatérsky zabývám záhadami a zvláště paranormálními jevy, přečetl – ať už v nejrůznějších tištěných antologiích, nebo na internetu.

Jenže čím více jsem se povídkou prokousával, tím více jsem získával plíživý pocit, že strašidelný příběh o dvou mladých sourozencích, co zabloudili v blíže neurčeném českém lese a tam byli zřejmě svědky nějaké nadpřirozené hrůzy, není jen autorovou fantazií.

Na konci se mi definitivně potvrdilo, že autor, který povídku sepsal a anonymně publikoval na internetovém serveru, si tento krátký příběh rozhodně nemohl vymyslet. Ke konci prózy mě poléval na zádech studený pot – ne snad proto, že by na mě takhle mocně zapůsobil pisatelův styl, ale hlavně proto, že jsem si uvědomil, že většina konkrétních věcí v příběhu sedí. A já o tom věděl možná až moc.

Tajemný les, o kterém v povídce píše „Michal Krška“ skutečně existuje... a já o něm poměrně dost věděl.

A také jsem věděl, že musím stůj co stůj co nejdříve vypátrat skutečného autora příběhu.

S Petrem Kadlecem jsem se už hodně dlouho neviděl. Bývali jsme velmi dobří přátelé a sdíleli jsme spoustu společných zájmů. Tedy až na jeden – on jako přísně materialisticky založený člověk neměl nikdy moc pochopení pro moje zvláštní zalíbení v záhadách všeho druhu. Nechápal, když jsem mu nadšeně líčil, jak jsem na Valpuržinu noc jel přespat do okolí strašidelného hradu Houska, kde jsem mimochodem pořídil několik velmi zajímavých fotografií. Žádného ducha jsem tam tehdy bohužel neviděl, ale zažil jsem tam několik věcí, které se nějakým způsobem vymykaly lidskému chápání. Stejně tak neměl Petr pochopení pro mé prolézání starých hornických štol na České Americe, kde jsem pro změnu pátral (tentokrát naprosto neúspěšně, ale věřte mi, byl to skvělý adrenalinový zážitek) po přízraku německého vojáka Hagena. Nicméně jsme bohužel spolu přestali komunikovat úplně – a to po té strašné tragédii. Jeho dcera Jindřiška, slunce jeho života, zemřela násilnou a (zřejmě doposud) ne úplně vysvětlenou smrtí. Stalo se to, když byla na prázdninách u jeho rodičů, kteří bydleli na samotě u lesa. Já tehdy věděl jen to, že malá Jindřiška záhadně zmizela v lese, když ji prarodiče jen na okamžik pustili z očí. Jenže povídka, kterou jsem teď četl, naznačuje okolnosti, které jsem už nevěděl – nechtěl jsem tehdy Petrovi sypat sůl do ran a proto jsem mu neřekl, že jsem tehdy jel na místo jejího zmizení... co vlastně? Pátrat na vlastní pěst? Něco se mi na tom nezdálo. Pravda je, že malé dítě může zkrátka v lese „jen tak zmizet“ – spadne do nějaké rokle či skalní prohlubně, a už ho nikdy nikdo nenajde. Ale za tu dobu, co se zabývám svým zvláštním koníčkem, jsem už zažil případy skutečně záhadných zmizení lidí, kteří se ztratili svým blízkým doslova před očima a už je nikdy nikdo nenašel. Myslím, že kdybych to tehdy Petrovi řekl, považoval by mě za blázna.

Nicméně jsem se do té lokality (jak později pochopíte, neuvedu její jméno, protože jsem dal slib a sliby já držím) asi měsíc po zmizení děvčátka doopravdy vypravil – věděl jsem už z dřívější doby, kde Petrovi rodiče vlastně bydleli. Když jsem přijel, už se stmívalo a já měl původně v plánu někde se v lese utábořit a přespat tam.

Jenže to při mé nejlepší vůli nešlo. Nikdy jsem nebyl žádný strašpytel, což je snad z mých předchozích řádků jasné. Nebál jsem se ve ztemnělém okolí hradu Houska, když jsem z přilehlého lesa slyšel divné, snad do tohoto světa nepatřící zvuky a strach jsem neměl ani v té příšerné Hagenově štole. Tam jsem se naopak těšil na to, že na vlastní oči spatřím přízraky, kterých se už báli předci mých předků. Jenže v tomhle konkrétním lese na mě padla tak nevysvětlitelná tíseň – nepodložená vůbec ničím, neslyšel jsem žádný zvuk ani jsem neviděl nic podivného – že jsem věděl, že okamžitě musím pryč. Tak šílený, iracionální strach jsem snad nikdy neměl, takže jsem hned poznal, že v tomhle zdánlivě klidně vypadajícím lese opravdu číhá něco velmi zlého, něco neviditelného, nehmatatelného, avšak rozpoznatelného. Proto jsem od svého záměru upustil a ubytoval se nakonec v hospodě v blízké vesnici. U Petrových rodičů se mi shánět přístřeší nechtělo, i když jsem je znal. Bylo mi jasné, že by moje přítomnost u nich vzbuzovala právem podezření.

A tak jsem v podstatě nic zajímavého neobjevil. Bylo to dané tím, že jsem do lesa mohl vkročit jen ve dne. Za denního světla jsem tam skutečně nic zvláštního necítil. Ale jakmile jsem se tam druhý a třetí den vydal za tmy, bylo mi jako kdyby někdo nebo něco obestřelo les prapodivnou bariérou – ztěžklou oponou nevysvětlitelného, nepopsatelného strachu. Tu hranici jsem zkrátka nikdy nepřekročil a po třech dnech jsem se vracel domů, aniž bych o své výpravě někomu něco řekl.

Během těch dní jsem se ovšem seznámil s místními lidmi, od kterých jsem slyšel několik pozoruhodných historek. Nejvíce mě zaujalo vyprávění jedné velmi staré paní, která mi říkala, že na určitá místa v tom lese se odváží jen málokdo. Moc dobře si prý pamatuje, říkala mi, jak její otec přiběhl před mnoha lety jednoho večera domů jako šílený a vyprávěl, že v lese, kde byl sbírat klestí, tak tak unikl nějakým podivným tvorům. O tom, že v lese straší, se prý vyprávělo už za jejího dětství. Jiní lidé mi zase vyprávěli o nějakých nevysvětlitelných úmrtích, které má mít les na svědomí – ale každý to měl z druhé až třetí ruky a většinou od svých dávno mrtvých praprarodičů, takže mnoho z toho mohlo být pouze venkovským folklórem. Zajímavé ovšem stejně bylo, že podle svědectví místních mnoho lidí do lesa nechodí. A zvlášť ne poté, co se tam asi rok před mojí návštěvou udála jedna dost těžko vysvětlitelná příhoda – právě ta, která je zaznamenaná v Krškově povídce. A sice smrt mladé dívky, která do toho lesa přijela zřejmě za nějakým pozoruhodným účelem.

Když jsem se na ni vyptával místních, ukázalo se, že o tom vlastně mnoho neví a všechno, co mi říkali, byly pouze dohady a útržky toho, co zaslechli někde v hospodě. Po mém návratu do Prahy jsem však přes dobrou známou získal možnost zapátrat si v policejním archivu – pravda, takovou možnost jen tak někdo nemá, od toho jsou zkrátka známosti. Jednalo se o osmnáctiletou Anetu Chrastinovou, která byla osmnáctého srpna v lese nalezena mrtvá. Smrt ohlásili její čtyři kamarádi – sedmnáctiletý Petr Světlík, osmnáctiletá dvojčata Radim a Richard Matýsovi a dvacetiletý Hugo Jeřábek. Podle svědectví bratrů Matýsových, kteří měli být s Chrastinovou vzdálení příbuzní, se jim kolem půlnoci dívčina měla ztratit. Našli ji až po delším hledání mrtvou pod jakýmsi lesním srázem. Oficiální příčina jejího skonu byl zlomený vaz po pádu ze srázu, vyšetřovatelům se však nezdály podivné, tržnězhmožděné rány na jejím těle, které si nebyly schopni oni ani soudní lékař nijak vysvětlit a které svým rozsahem a intenzitou rozhodně nevypadaly na zranění větvemi. Vyslýchání čtyřech chlapců, kteří svorně opakovali jednu a tu samou výpověď, a sice že jeli do lesa jen tábořit a kamarádka se jim ztratila, nikam nevedlo. U nejstaršího Jeřábka, o kterém se spekulovalo, že měl s Anetou Chrastinovou milostný poměr (což rázně odmítl) se prý vyšetřovatel pozastavil nad „sklony k uctívání satanismu a dalších zvláštních filozofií“. Všichni čtyři rovněž odmítali to, že by přijeli do lesa provozovat jakési rituály černé magie.

Osobní stránky Anety Chrastinové jsem posléze objevil na internetu. Podle fotografie pohublá, bledá dívka s černými vlasy a se zvláštně smutným výrazem ve tváři se podle všeho velmi zajímala o okultismus a vampýrismus – na svých stránkách měla nejen různé posbírané materiály k tomuto tématu, ale také několik (patrně vlastních) povídek, básní a ilustrací, z nichž některé byly velmi znepokojivé.

Vystopovat autora povídky nebylo nakonec tak složité. Ačkoliv jsem nevěřil, že se podepsal svým vlastním jménem, bylo to skutečně tak – vyhledáváním jeho jména v internetovém vyhledavači sice nepřineslo žádné další ovoce, ale pak se mi podařilo na profilovém serveru Facebook objevit děvče se jménem Kristýna Kršková. Tu jsem okamžitě kontaktoval e-mailem a dívka skutečně odpověděla, nicméně její reakce byla velmi odmítavá:

Vazeny pane,

Omlouvam se, ale ohledne obsahu nejake povidky na internetu Vam nic rikat nebudu. Stojite-li o kontakt na meho bratra, jeho adresa je michalkrska@.... Uz mi prosim nepiste. S pozdravem KK.

První e-mail od Michala Kršky byl ještě o poznání méně vstřícný.

Zdravim. Ano napsal jsem tu povidku. Nevim co ode me chcete slyset, michal.

Až poté, co jsem mu napsal zdlouhavý e-mail, že se jedná o velice důležitou záležitost a že bych stál o osobní setkání, nakonec povolil.

Sešli jsme se v jednom baru v hostivařském obchodním centru. Proti mě seděl nápadně vysoký a nápadně hubený, kostnatý mladík s delšími vlasy, v modrém svetru bez vzorku.

„Já vážně nevím, co po mě chcete,“ začal hned, jak jsme se představili. „Napsal jsem povídku, no a co? Celý jsem si to mohl vymyslet.“

Pak jsem mu řekl jméno té vesnice a také jméno toho lesa.

Chvíli mlčel. „Tak dobře,“ řekl potom. „Tohleto se opravdu stalo, tak jak jsem to napsal. A já prostě... podívejte, napsal jsem to, protože jsem to napsat chtěl. Nebo musel, já nevím. A...“

„Nechtěl jste se tím tak trochu zbavit toho, co vás děsí? Něco jako vymýtání ďábla?“ skočil jsem mu nedočkavě do řeči. „Asi jo,“ připustil unaveně. Pak opět chvíli mlčel. „Podívejte, chci po vás jedno,“ začal potom. „Jestli se v tom chcete hrabat, tak klidně, klidně o tom taky něco napište. Ale nezmiňujte nikde veřejně jméno toho lesa a tý vesnice. Slibujete mi to?“

To jsem mu slíbit mohl. „Chápejte, já už nechci aby se to...nějakým způsobem vracelo,“ řekl potom výrazně tišším hlasem. „A ještě něco. Fakt do toho nezatahujte mojí ségru. Jestli jsem na něco citlivej, tak na tohle jo. Nechte Kristýnu na pokoji,“ řekl a v očích se mu objevily zvláštní jiskry.

Zakrátko jsme se rozloučili. Když jsme si podávali ruku, měl ve tváři smířlivý úsměv. Pak se nadechl. „Víte, já jsem si vzpomněl, co mi vždycky říkali naši, když jsem byl malej,“ řekl. „Že žádný strašidla ani příšery nejsou. Ale teď vím, že... prostě...“ odmlčel se, aby ze sebe se zadrháváním vydal poslední větu. „V – v lesích žijou příšery.“

Na to jsem nic neřekl.

„Zapomeňte na to,“ řekl potom.

„Ještě jedna věc, Michale,“ řekl jsem, než jsme se definitivně rozloučili. „Asi na to místo nechcete ještě jednou jet – se mnou, že ne?“

„Ne. Nashledanou,“ řekl, otočil se a už jsem ho nikdy neviděl.

Nad touto větou jsem každopádně potom několikrát přemýšlel.

V lesích žijí příšery.

Hned jak jsem přišel domů, sedl jsem k notebooku a napsal e-mail vyhlášenému záhadologovi a spisovateli Otomaru Dvořákovi. Pár let jsme se znali, i když nijak blíže, navíc naše pátrání se vždycky ubírala trochu jiným směrem. Poslal jsem mu inkriminovanou povídku a také pár konkrétních skutečností, na které jsem přišel. Velmi mě zajímalo, co si o tom všem myslí a jestli by mi nemohl poskytnout nějaké vodítko.

Odpověd od Dvořáka přišla asi za hodinu.

Buď zdráv! Díky za optání, daří se mi dobře, manželka, děti a vnučka jsou taky v pořádku.

To je hodně zajímavé, co jsi mi poslal. O tom lese něco vím, několikrát jsem zkazky o podivných věcech v něm při bádání v tomhle regionu narazil. Ale nikdy jsem v něm přímo nebyl.

Každopádně tady mě napadá pár vysvětlení. Tedy kromě těch zcela racionálních. V mojí poslední knize jsem se zabýval případem dřevorubců, které po první světové válce v šumavském lese ohrožoval neznámý tvor, a jednoho z nich pak zřejmě zabil. Mám takovou teorii, že na jistých místech, a lesy jsou k tomu zřejmě ideální, dochází k prolínání našeho světa s neznámými paralelními dimenzemi, ve kterých mohou žít různí tvorové. Třeba i krvelačné, lidožravé bestie? Zaujala mě zmínka, kde ten chlapec popisuje zvuk, který mu připomněl flétnu. Právě takový zvuk se často dává do souvislosti s průchodem do paralelního světa. Pochopil jsem správně, že to stvoření, či co to bylo, zřejmě nemohlo překročit práh lidského obydlí, nebo se o to aspoň nikdy nepokusilo? To je také zajímavé. V různých mýtech o „démonech“ najdeme podobné souvislosti. Že ta věc nikdy neublížila těm dvěma starým lidem? Inu, ve všech pohádkách jsou zlým duchům, drakům a netvorům obětovány jen krásné, mladé ženy J .

Rád bych se tímto případem zabýval podrobněji, bohužel mám aktuálně opravdu strašně moc práce. Rád Ti však tohoto „sólokapra“ přenechám, vypadá to velmi zajímavě, přeji hodně úspěchů v pátrání.

Otomar

Četl jsem znovu Krškovu povídku, Dvořákův e-mail a snažil se utřídit si myšlenky. Je snad možné, aby v tom lese, kde evidentně působí nějaké záhadné síly a proudy, parta okultistických nadšenců otevřela nějakým způsobem bránu do paralelní dimenze a vypustili z ní... co vlastně? Nehmotného, po mladé krvi lačnícího démona? Nebo naopak masožravé zvíře, které žije ve světě, jehož fyzikální zákony jsou dost podobné tomu našemu?  Bestii, která jakmile vycítí, že v jejím „teritoriu“ se objevila nová kořist, pronikne lehce do naší dimenze a tam se nasytí? Vůbec jsem v tu chvíli nelitoval, že nejsem v kůži mladého Kršky, že jsem neslyšel strachem šílenou starou ženu křičet něco o tom, co sežralo její vnučku... Skutečně oba dva potom pohřbili to, co z nebohého děvčátka zbylo? Z toho, co psal Krška, bylo evidentní, že oba dva o existenci lesní příšery nějakým způsobem věděli. Nebo že by skutečně mohli za její smrt jen oni, duševně vyšinutí důchodci ze samoty u lesa a zbytek dokonala představivost dvou mladých lidí, které navíc ti dva k smrti vyděsili – a třeba sami plánovali zabít? Kdo – nebo co - vlastně klepal na okno a vystrašil tak Kristýnu Krškovou? Napadlo mě, že abych se dostal k nějakému klíči, musím sehnat ty čtyři mladíky, co přijeli do lesa s nebohou Anetou Chrastinovou, která se z něj už nevrátila.

A tak jsem si opět otevřel její stránky a koukal na její návštěvní knihu. Zprvu mě na dosti zmatených zápisech, většinou litující smrti mladé dívky, nic nezaujalo, ale potom jsem objevil vzkaz od někoho s internetovou přezdívkou HellTwin1. Tedy „Pekelné dvojče“. Vzpomněl jsem si totiž, že v policejním protokolu byla zmínka o tom, že dva ze zúčastněných mladíků byli dvojčata.

Zadal jsem zkusmo do vyhledavače „HellTwin1“ a vyjelo mi několik odkazů.

Asi šestý byl na jakési diskuzní fórum, kde měl uživatel s touto přezdívkou profil – a tam vyplněné i křestní jméno Richard, mailovou adresu a k tomu i číslo na ICQ a Skype. Na místě, kde měl mít uživatel svoji fotografii, se na mě šklebil obrázek nějakého nakresleného démona.

Připojil jsem se na Skype a zkusil tohle pekelné dvojče kontaktovat. Na první pokus nebyl online, tak jsem mu zanechal krátkou e-mailovou zprávu a šel jsem raději spát.

Druhý den mi od něj přišla odpověď, která byla mnohem vstřícnější, než jsem čekal (a byl v poslední době zvyklý):

Ale jo, napíšeme si na skype, jestli vás to fakt zajímá.

Napsal jsem mu ještě celkem obsáhlý e-mail: Že rozhodně nejsem žádný policejní vyšetřovatel, že se zajímám o záhady a navíc že v tom figuruje můj velmi dobrý přítel, kterému bych rád pomohl a že budu vděčný za jakoukoliv informaci, kterou by mi k tomu mohl podat.

Asi za hodinu se mezi námi odehrál následující rozhovor na Skypu.

Hell: tak co chcete vlastně vědět

Já: Není pro Vás moc těžké mluvit o smrti Vaší kamarádky?

Hell: a vy jste novinář nebo tak něco

Já: Nikoliv, jak už jsem Vám napsal, zabývám se amatérsky paranormálními jevy.

Hell: aha

Hell: já moc nevím co bych k tomu řek

Já: Zajímá mě, jestli jste na to místo jeli za účelem...třeba vyzkoušet nějaké rituály?

Hell: no něco takovýho no

Já: Jak to přesně probíhalo?

Hell: jako já bych jen chtěl říct že s tím co se stalo s anetou nemám nic společnýho

Hell: někdo si pořád myslí že jsme jí zabili to je kravina

Já: Nebojte se, já Vám věřím.

Hell: prostě jsme tam jen tak blbli, kámoš přines nějakou knihu kde byly popsaný takový různý věci. Mysleli jsme že bude sranda

Já: Jakou knihu? Jaké věci?
Hell: já už ani nevím, takový věci, lesní duchové a tak, jak je přivolat, blbli jsme

Hell: neměli jsme to dělat já vim

Já: Co jste přesně udělali?

Hell: Byli jsme tam v takový jakoby rokli, tam jsme leželi

Hell: byla to blbost

Já: Co se stalo potom?

Hell: měl jsem hroznej strach

Hell: já jsem s nima vůbec nechtěl jet, brácha mě přemluvil

Hell: po týhle věci jsem se na tohle všechno vykašlal. Dřív mě to bavilo, čet jsem si knížky o upírech, démonech a tak

Já: Vzpomněl byste si na něco konkrétního, prosím?

Hell: druhou noc aneta zmizela

Hell: jako ze stanu

Hell: nevím kam šla

Já: Ona spala ve stanu někoho z vás?

Hell: ne, to nechtěla, měla vlastní pro sebe

Hell: našli jsme jí s bráchou, spadla ze srázu

Hell: v prdeli prostě, no

Hell: sorry já se o tom nějak už nechci bavit

Hell: moc sem vám nepomoh co

Já: Rád bych se s Vámi sešel osobně jestli je to možné, i s ostatními... vážně by mi to moc pomohlo

Hell: já nevím

Hell: nějak na to asi ani moc nechcem vzpomínat

Hell: já vám kdyžtak ještě napíšu. Sorry teď o tom nechci mluvit. Mějte se.

Zavřel jsem Skype a notebook a pocítil jsem (po počátečním zklamání) lehké vzrušení. Rekapituloval jsem sám pro sebe, co mi ten zvláštní chlapík vlastně řekl. Neurčitě se zmínil o „ležení v nějaké rokli“ a od téhle myšlenky, zdá se, chtěl hned utéci. Provozovala tam snad parta mladých lidí skupinový sex za účelem rituálu černé magie? Takové obřady jistě existují a dost možná že ještě v dnešní době přetrvávají. Mladík s nickem HellTwin1 mi zcela jistě neřekl všechno. Podle mého názoru v tom lese zažil věci, které se spíše snaží vytěsnit ze své mysli. Možná se jim všem přihodilo ještě něco horšího než tragické úmrtí kamarádky. Pomýšlel jsem na to, jakým způsobem bych mohl sehnat ještě někoho dalšího z té jejich partičky. Ale právě ve chvíli, kdy jsem znovu s odhodláním otevřel notebook a chtěl jsem se pustit do dalšího pátrání, stalo se něco hodně podivného.

Na mobilním telefonu mi zazvonila SMS zpráva. Na displeji se mi z neznámého čísla objevil tenhle vzkaz:

Pry patrate po necem, co se stalo v tom lese. Zavolejte mi. Jerabek.

Od mého rozhovoru s HellTwinem1 neuplynulo ani třicet minut.

Jeřábek, to je jistě jeden z jeho parťáků.

Jak jen mohl zjistit mé telefonní číslo? Nikde na internetu, ani kdekoliv jinde, ho nemám uvedené, tím jsem si byl opravdu jistý.

Zmáčkl jsem vytáčení čísla s jistým rozechvěním.

Na druhém konci se mi ohlásil mladý, ale docela hluboký hlas. „Jeřábek“.

„Dobrý den,“ řekl jsem. „Právě jsem od vás dostal zprávu. Kde jste vzal mé číslo?“

Muž na druhém konci drátu se krátce zasmál. „To není důležité. Jestli se chcete sejít, mám pro vás něco, co by vás mohlo zajímat.“

Domluvili jsme si schůzku už za hodinu, v jedné hospodě v blízkosti centra Prahy.

Proti mě seděl mladý muž, celý oblečený v černém, s kulatými brýlemi, za nimiž se skrývala očka se záblesky jakési až děsivé inteligence.

Podle policejního protokolu mu mohlo být kolem dvaadvaceti, ale vypadal starší.

Zapálil si cigaretu. „Je to ta povídka, že? Četl jste tu povídku.“

Přikývl jsem. „No, já taky,“ vyfoukl kouř Jeřábek. „A právě proto chci s vámi mluvit. To, že tam umřelo dítě je strašný. Nevěděl jsem to.“

Potom se odmlčel. „Je to stejně blbá náhoda, co? Dva nějaký úplně neznámý lidi tam přijedou na kolech a spustí takovej kolotoč.“

„Ten kolotoč jste zřejmě spustili vy,“ namítl jsem. „Ne, my ne,“ vyfoukl mladý muž další oblak kouře. Pak se mi zadíval do očí, až mě zamrazilo.

„Já vím, kdo jste, a proto s vámi můžu mluvit. Vím, čím se zabýváte, viděl jsem vaše internetové stránky. Docela slušná práce. Spousta věcí vám sice zatím nedošla, ale nejste žádný pitomec. S blbcem bych se nebavil. Bohužel naše celá věc ztroskotala právě na tom, že jsem se spolčil s blbci.“

„Koho přesně myslíte?“ zeptal jsem se a zcela ignoroval samolibé hodnocení mé osoby tímto mladíčkem.

„Myslím hlavně toho vola, s kterým jste se dneska už bavil. A jeho bráchu. Bože! Oba to byli akorát pozéři, co uměj jen nosit na krku pentagramy, trička s lebkama, poslouchat trapný blackmetalový kapely a kecat u piva o tom, jak děsně jedou v okultismu. Přitom vědí hovno, o čem to vlastně je.“

„A vy to víte?“

„Já jo,“ přikývl Jeřábek. „A celý to mohla bejt hodně zajímavá akce, kdybysme do toho bejvali nešli s dětičkama, ale s nějakejma normálníma lidma. Vy víte, co ten les je zač? Samozřejmě jsem si ho nevybral náhodou.“

„Něco jsem už měl možnost poznat,“ připustil jsem.

„Místo s takovým prolínáním přírodních energií se jen tak nevidí,“ řekl Jeřábek. „Nějaká místa tam, to je koncentrované zlo. Ten les má bohatou historii, dělal jsem si spoustu průzkumů, než jsme tu výpravu vůbec udělali. Za tu dobu, co ten les stojí – a že je to pěkná řádka let – se už do jeho půdy vsákla spousta krve. Jeden se pak ani nediví, co se tam teď děje za věci. A že toho stačilo málo.“

Dlouho jsem na jazyku převaloval otázku, než jsem jí dokázal vyslovit.

„Ta dívka...Aneta...byla oběť?“

Jeřábek se mi dlouho díval do očí, aniž by hnul brvou.

„Nebyla,“ pak řekl jaksi rezignovaně. „Tady šlo o to, že se nám to celý vymklo z rukou. Aneta totiž...neměla umřít, teda...no, neměla. A to je právě to. Tím, že umřela, se to celý podělalo. To se prostě nemělo stát.“

„Co se jí vlastně stalo?“ zeptal jsem se.

„No, to já taky pořádně nevím,“ řekl Jeřábek. „Aneta byla super holka a vyznala se ve spoustě věcí, co se naší společné záliby týkalo. Ale tu druhou noc v lese jí ovládl strašný strach. Pořád to brala vážně, na rozdíl od těch dalších pitomců, který jsme neměli brát. Řekl jsem všem, že se v určitou hodinu v noci musíme držet ve stanech a nesmíme z nich vylézt, ať se děje cokoliv. Možná to nezvládla a sama chtěla utéct, možná to byla nešťastná náhoda, spadla ze srázu... a možná taky ne. Každopádně, něco se tam stalo a já nevím, jestli za to můžeme my, ale spíšto tam... už bylo.“

„Prováděli jste nějaké rituály?“ zeptal jsem se.

Jeřábek mávl rukou. „Něco jo, ale jak říkám, neměli jsme to šanci dokončit, protože se stala tahle blbá věc. Navíc ti tři pitomci vůbec nechápali o co jde. Brali to jako nějakou hru, která je brzo přestala bavit a začali otravovat. Hlavně netušili do čeho jdeme. Já v podstatě taky ne. Už první noc byli všichni posraný strachy. Byl jste tam, víte o čem mluvím.“ Mlčky jsem přikývl.

„Jedno je jistý,“ řekl potom a já viděl, jak mu v očích za brýlemi opět zaplály takové skoro zlověstné ohníčky. „Dřív lidi chodili do lesa s respektem. Uctívali přírodní duchy a báli se démonů a strašidel. Dneska je to o něčem úplně jiným. Proto mám docela radost, že tohle místo pořád žije...tímhle způsobem. Ale s tím dítětem mě to vážně mrzí. Jestli jsme něco náhodou přivolali, tak se to dá i odvolat. A proto bych tam chtěl jet ještě jednou. Pojedete tam se mnou?“

„Já ale – nemám s přivoláváním ani odvoláváním těchto věcí, jak říkáte, žádné zkušenosti,“ namítl jsem.

„No právě. Já moc taky ne, ale mám doma spoustu literatury – většinu z těch knih jste určitě v životě neviděl. Nastuduju si to a pak vám zavolám a uvidíme,“ uzavřel naši konverzaci Jeřábek. Pak jsme už jen dopili, mlčky zaplatili a rozešli se.

Ten chlapík zavolal za týden. Během té doby jsem usilovně přemýšlel o jeho plánu, jestli se mi vůbec znovu na to místo chce. Jeřábek byl evidentně přesvědčený o tom, že v onom lese se jakési krvelačné monstrum skrývá. Krškova povídka mohla sice být jen důsledkem zjitřené fantazie a malá Jindřiška mohla také zemřít rukou člověka, ale jisté je to, že na tom místě skutečně působí nějaké zlé síly. Jet tam – a k tomu ještě s tímhle samozvaným expertem na okultismus, jehož zřejmě první experiment skončil zbytečnou smrtí mladého člověka – by znamenalo značné riziko, proti kterému je přespání u hradu Houska běžnou, rutinní záležitostí.

Jenže potom ve mně, jako ostatně skoro vždycky, zvítězila touha po dobrodružství.

Takže jsme další pátek večer jeli. Mým autem, řídil jsem a Jeřábek seděl na sedadle spolujezdce. Měl s sebou dvě velmi staré knihy, psané v angličtině. Téměř celou cestu nezavřel pusu, já jsem toho moc nenamluvil.

„V Čechách je jeden rybník, taky uprostřed takového hodně zajímavého hlubokého lesa,“ začal třeba vyprávět. „Před několika sty lety se v něm každý rok utopilo jedno děvče. Jenže to nebylo jen tak. Obyvatelé z nejbližší vesnice tu holku sami obětovali. Něčím ji omámili a pak utopili. Rozumíte? Oběť vodníkovi. To aby se netopili další lidi.“

Mlčel jsem a soustředil jsem se na řízení.

„Vodník je vůbec zajímavá věc,“ pokračoval po chvíli. „U nás známe jeho zdegenerovanou podobu. Přiblble se usmívající zelený mužíček na obrázkách Josefa Lady a ve stupidních pohádkách pro děti. Ale skutečnost byla určitě jiná. Myslím, že se k ní víc přiblížil Erben v Kytici, kde ho popsal jako vodní příšeru. Vodníci, rusalky, hejkalové, duchové. Všichni se tomu vysmíváme jak pitomci, ale čeho se teda bojíme, když jsme sami v noci v lese? Proč je každej materialista podělanej strachy, když uslyší v lese něčí zahoukání? Myslíme si, že dokážeme vysvětlit všechno, ale opak je pravdou. Tisíce věcí naopak vysvětlit nedokážeme, tak jejich existenci popíráme, ale tím si jen zakrýváme oči a zacpáváme uši. Nic jinýho.“

S tím jsem samozřejmě musel souhlasit, a několik minut jsme vedli debatu na toto téma. Vyprávěli jsme si o nejnovějších poznatcích v oblasti výzkumu paranormálních jevů a v podstatě se shodli na tom, že se všechno dá vysvětlit, pokud ale uznáme jisté premisy, které i dnešním vědcům, zejména pak těm sdruženým ve spolku Sysifos, ještě dodnes přijdou „iracionální“. Kupříkladu nemám problém uvěřit v existenci „duchů“, ale nemyslím si, že by duše mrtvých bezcílně bloumaly po světě a měly podobu prostěradla tvarovaného do lidské postavy. Kloním se však k názoru, že některá místa mají schopnost „zakonzervovat“ určité události, které potom mohou za určitých speciálních okolností „přehrávat“. A proto ve starých domech můžeme někdy potkat postavy, které v něm žily před mnoha lety, nebo slyšet jejich hlasy. To, že jsme tuto záhadnou konzervační schopnost ještě nepopsali – to samozřejmě neznamená, že neexistuje. Vědečtí odborníci mají zkrátka někdy problém přiznat, že v určitých oblastech je věda stále ještě v plenkách.

Když jsme dojeli do vesnice, byla už tma. Jakmile jsem jen viděl černý obrys hustého lesa, padla na mě zvláštní tíseň. Opět jsem začal mít pochybnosti, jestli tenhle zážitek nebude nad mé síly. Každopádně jsem pocit strachu pozoroval i na svém spolujezdci. Také náhle zmlkl, sotva se před námi objevily temné siluety stromů.

Zastavili jsme těsně před vstupem do lesa a chvíli seděli v autě.

„Co teď budeme dělat?“ řekl jsem tiše směrem k Jeřábkovi. Ten pokrčil rameny. „Ještě přesně nevím. Auto asi necháme tady a půjdeme dovnitř. Rád bych se dostal aspoň k té rokli. Ta je za tím kopcem.“ To se mi zdálo trochu riskantní. Kdyby nás skutečně něco přepadlo, dost těžko bychom se do auta dostali včas. Ale pak jsem musel uznat, že jiná vhodná cesta není.

Sotva jsme do lesa vkročili, padl na mě zase ten iracionální, hnusný strach. K němu nebyl žádný důvod – neslyšeli jsme zatím žádné zvuky ani neviděli nic, co by nás mohlo vystrašit. Poznal jsem ale, že ani mému společníkovi není zrovna do zpěvu. „Cítíte to, že?“ zeptal jsem se ho, ale neřekl ani slovo.

Pomalu jsme šli do strmého kopce a občas se chytali větví stromů. Některé byly podivně slizké a zdálo se mi, jako kdyby na můj dotek ruky zareagovaly, jako kdyby byly živé. Úplně jsem cítil krystalickou energii tohoto rozlehlého místa. Pochopil jsem, že minimálně tenhle les není jen shlukem stromů, je to živý organismus, velmi inteligentní, prastarý živý organismus... a my v něm byli vetřelci.

„Respekt,“ náhle začal tiše mluvit Jeřábek. „To je důležité. Úcta a respekt. To je to, co jsem se marně snažil vysvětlit těm blbcům. Jenže to nešlo. A Aneta za to pak zaplatila životem.“

Jen částečně jsem chápal, o čem mluví, ale to už jsme byli na vrcholu kopce a čekal nás celkem nepříjemný sestup dolů. Vzpomněl jsem si, jak Michal Krška popisoval radost ze sjíždění tohoto kopce na kole a upřímně řečeno jsem to měl velký problém pochopit.

Velmi opatrně jsme scházeli dolů, chytali se větví a snažili se dělat co nejmenší hluk. Dolů se nám podařilo sestoupit bez uklouznutí.

Stále jsem se však bál čím dál tím víc, ale nechtěl jsem to na sobě dát najevo. Chtěl jsem, stejně jako Jeřábek, vykazovat tomuto zvláštnímu a zřejmě posvátnému místu úctu.

Když jsme sestoupili dolů, Jeřábek ukázal na pravou stranu: „Ta rokle je asi sto metrů tamtím směrem. Na druhou stranu je to stavení, kde bydleli ti dva. Pojďme.“

Mlčky jsme šli dál, až jsme se zastavili před velkou roklí. „Stanovali jsme na kraji lesa, ale k tomuhle místu mě něco táhlo,“ tiše promluvil Jeřábek. „A kde – se to stalo?“ zeptal jsem se. „Jí jsme našli ještě o něco dál, ale nejsem si jistý, jestli bych to místo teď našel,“ řekl Jeřábek poněkud vyhýbavě. Já si zase nebyl jistý, jestli mluví pravdu.

„Myslíte že to – něco přijde?“ snažil jsem se, aby na mě moc nebylo slyšet, jak se mi třese hlas. Strach, který mě svíral jako studená, kovová obruč, byl čím dál tím intenzivnější. Jeřábek pokrčil rameny. „Záleží na tom, co to je. Jestli nás to cítí. Stejně je zvláštní, že jestli v té povídce psal ten člověk pravdu, tak se to nikdy neodvážilo vlézt do toho stavení. Je to možná tím, že zkrátka nemůže překročit hranici lesa. Třeba je to opravdu věc, která je nějakým způsobem vázaná na zdejší energetické pole, nebo tak něco. Když si představím, že to cítilo tu malou holčičku...každou noc se ta věc plížila kolem toho bytu jako mlsný pes...klepalo to na okno...ta holka se určitě budila každou noc s pláčem, že se bojí...ani nevěděla proč.“

Jak pronášel tato slova, zmocňoval se mě čím dál tím větší strach. Ve tmě jsem jeho bledý obličej viděl jen matně, ale přišlo mi, jako kdyby zdejší tma a stíny tak nějak zesilovaly výraz jeho tváře, jako kdyby se jeho obličej vlivem prostředí měnil.

Pak se otočil ke mě a chytil mě za ruku.

Cítil jsem, že se bojí stejně jako já, ne-li víc.

„Je dost možné, že to tady dnes nepřežijeme,“ začal šeptat a já slyšel jektání jeho zubů a pochopil jsem, že je doslova šílený strachem. „Tenkrát jsme asi něco přivolali...nebo to třeba tady už dávno bylo...neslyšel jste snad o tom, že do tohohle lesa nikdo v noci nechodí? Každopádně to vůbec nebylo v plánu... to bylo něco mnohem zajímavějšího... podělali jsme to...“

„Co jste měl vlastně v úmyslu,“ snažil jsem se šeptat.

„Velká věc...vyvolání démona...otevření portálu,“ mluvil ten chlapík čím dál rychleji. „Nekonečná studnice moudrosti, splněných přání. Bylo to v plánu. Jenže tohleto je něco...něco jiného. Něco primitivního.“

„Aneta měla být obětí, že? Takhle jste si to plánoval,“ uhodil jsem na něj a trochu jsem zvýšil hlas. Viděl jsem, jak se jeho obličej zkřivil. Rozhlížel se okolo sebe v panické hrůze. „Proto jste mi předtím vyhýbavě odpověděl na otázku, jestli měla zemřít nebo ne. Ten třetí den jste ji plánovali zabít. Nebo spíš jen vy sám. Jenže vás něco – nebo nešťastná náhoda – předběhlo.“

Z výrazu jeho tváře jsem jasně vyčetl, že jsem uhodil hřebík na hlavičku.

Chytil jsem ho za límec košile. V tu chvíli jsem ho absolutně nenáviděl. Viděl jsem před sebou arogantního, namyšleného pitomce, který si pod vlivem četby pár knížek myslel, že spolkl všechnu moudrost světa. Mladého rozmazleného hajzlíka, který si tak moc chtěl hrát na kouzelníka a neváhal by kvůli tomu obětovat svoji kamarádku. A nejhorší na tom bylo, že možná skutečně něčím pohnul. Nedokončený rituál a smrt mladé dívky pomohla otevřít nějakou bránu a přivolat na tento svět bytost, která roztrhala malou holčičku a v této chvíli už možná jde po našich stopách.

„Teď s tím nic neuděláme,“ koktal k smrti vyděšený Jeřábek. „Měl jsem na to myslet dřív. Měli jsme být tři... to je magické číslo...měli jsme vzít s sebou nějakou holku...“

„To jistě, ty blbečku,“ začal jsem mu tykat. „Já už se ale nehodlám zúčastnit dalšího vraždění. Teď jdu zpátky a jedu do Prahy a ty jedeš se mnou, pokud tady nechceš dobrovolně zůstat a nechat se sežrat něčím, co jste všichni ve svojí blbosti přivolali.“

Několik vteřin mi hleděl do očí a mlčel, pak jsem i ve tmě viděl, jak se jeho vlastní oči rozšířily děsem.

„Slyšel jste to?“ hlesl.

Já jsem nic neslyšel.

„Jako kdyby někdo hrál falešně na flétnu,“ jeho zuby drkotaly o sebe v mimořádně rychlém rytmu. Za chvíli jsem sám uslyšel něco, co se podobalo hodně vzdálenému, tlumenému pískání.

„Je to tady,“ šeptal Jeřábek. „Už to přišlo, nemáme šanci.“

Popadl jsem ho za ruku. „Zdrháme. Dělej!“

V panice jsme se pustili směrem, kterým jsme přišli. Zpočátku to bylo celkem jednoduché, ale pak přišel ten kopec. Absolutně jsem nedokázal odhadnout, jestli nám skutečně hrozí nějaké nebezpečí, případně jak je daleko a jakým směrem. Jediné, co jsem slyšel, byly vzdálené zvuky připomínající tiché pištění a to bylo všechno. Pud sebezáchovy mi ovšem velel raději nezůstat v tomto lese ani minutu. Jestli po nás pase skutečně nějaký lesní démon, přemýšlel jsem, nemůžeme mu uniknout, na druhou stranu, sourozenci Krškovi se také z lesa dostali živi a zdrávi.

Horečně jsme šplhali po kopci a já měl dojem, že ty zvuky jsou čím dál tím hlasitější. Tedy čím dál tím blíž.

„Byla pokousaná,“ řekl najednou Jeřábek. „Zlomila si vaz, ale byla pokousaná. Strašně. Já to viděl. Tady žádné šelmy nežijou.“

„Drž hubu a zdrhej!“ okřil jsem ho.

Byla před námi ještě asi polovina kopce.

Pištivý zvuk zesiloval. Přišlo mi, že v sobě má jakousi uklidňující melodii.

Už to skoro nešlo, ale snažil jsem se přidat...rychleji...stále rychleji...jednou rukou jsem rozrážel větve, které se chovaly, jako by mě chtěly oslepit, druhou jsem se chytal silnějších kmenů.

Už jsme byli skoro na vrcholu.

Najednou se mi zdálo, že před očima vidím roj mihotavých světélek, které mi dělají čím dál tím větší mžitky před očima. Zdálo se mi, jako kdyby za nimi byla nějaká černá, blíže neurčená postava.

Někdo začal kousek ode mě hlasitě křičet, ale já už to skoro nevnímal.

I dnes častokrát přemýšlím nad tím, co se vlastně tehdy stalo. Kvůli zmizení mladého Huga Jeřábka mě už několikrát navštívila policie. Mému vysvětlení, že jsem v lese ztratil vědomí a probudil se až další den, přičemž můj kolega nebyl k nalezení, i když jsem celý les za světla prohledal křížem krážem, asi úplně nevěřili. Čekám jejich návštěvu znova. Pravda je taková, že když jsem se tehdy probudil za jasného slunečního světla na úpatí lesního kopce, měl jsem si problémy vůbec si vybavit, co se stalo.

Les jsem každopádně pořádně prošel a žádnou negativní energii jsem v něm necítil. Klid a mír, který se v něm rozhostil, mnou doslova prostupoval. Přemýšlel jsem také o tom, jestli se mi to vlastně všechno nezdálo. Jestli jsem doopravdy přijel do lesa v  doprovodu toho mladého blázna a ne sám. Vlastně jsem se utvrdil v tom, že to byla pravda, až díky příchodu policistů. Oni musí vědět, že jsem nemohl Huga Jeřábka někde zakopat v lese – proč bych to dělal? Asi proto mě zatím rovnou nezatkli. Doufám, že k tomu nedojde. Co se s ním vlastně stalo – o tom se raději snažím nepřemýšlet.

Jsem rád, že jsem vlastně nic neviděl.

Do toho lesa už samozřejmě nikdy nevkročím.

V lesích žijí příšery.