Ve spárech zla - obávaný velhartický hřbitov

29.03.2013 11:32

Velhartice... Co se vám vybaví? Možná Nerudova báseň o tom, jak Bušek z Velhartic zasedl s králem Karlem k dubovému stolu a dopřáli si první doušek českého vína. Velhartice jsou půvabný hrad s podivuhodným kamenným mostem na vysokých pilířích a opodál idylické šumavské městečko. Když ale vyjdete přes údolí do protějších strání, najdete hřbitůvek s kaplí, kde se romantická malebnost snoubí s dechem hrůzy.

 Podívejte se na stránky badatelského sdružení MOSKYT, které ono zlověstné místo pěkně zdokumentovalo. Ale zejména doporučuji vaší pozornosti obsáhlé komentáře čtenářů pod jejich článkem, protože mnohé z nich jsou opravdu silně znepokojující.

 Dovoluji si zde citovat to nejdůležitější:

Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa najdeme osamělý kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373, obklopený malým hřbitovem. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů – jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán?

Zdá se, že tomu tak opravdu je. Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků, se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena (*1811) k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.

Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naláhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jiní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Jde snad o další otisk energie, uvolněné při souboji s „neživým“, nebo při jiném neštěstí, zachycený zdí jako paměťovým médiem? Možná. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář. Kostel na velhartickém hřbitově se má brzo opravovat. To by mohlo být pro podivné fleky velmi tvrdou zatěžkávací zkouškou.

Jestli se zabýváte duchovnem a nebo prostě jenom máte dar cítění energií, nechoďte tam. Já jsem byl odjakživa vůči různým energiím vnímavý. Některé kostely mě děsí už jenom z dálky a dovnitř by mě nedostali ani párem volů. Někde je mi naopak velmi příjemně a dokážu tam strávit i dlouhé hodiny a "sosat" pozitivní energii, například olomoucká katedrála svatého Václava. Ale tady na tom hřbitově to bylo něco neuvěřitelného. Zpočátku jsem necítil nic, obešel jsem hřbitov z půlky a bez jakýchkoli pocitů. Pak mě ale přítel, co tam byl se mnou vyfotil u jednoho z hrobů, což mi bylo neskutečně nepříjemné a požádal jsem ho, aby mě už nefotil. Pak, při přečtení nápisu z jednoho z náhrobků, se mi udělalo úzko a hřbitov jsem urychleně musel opustit. Podotýkám, že jsem nevěděl nic o pověsti, která se s místem pojí. Můj divný pocit přetval až do auta, kde jsem seděl doslova jako přikovaný k sedačce a měl pocit, že mě někdo zezadu sleduje. Svojí zkušenost jsem v sms vylíčil přítelkyni, která taky do podobných věcí dělá. Ta mi obratem poslala z internetu stažený popis s varováním, ať okamžitě jedeme pryč. Zkrátím to; ze hřbitova jsem si odvezl toulavou duši, kterou se mi povedlo provést na druhou stranu až přes kostel v Kašperkách. Nebylo to nic hezkého, pokud věříte a máte zkušenosti, radím nevstupovat.

Dobrý den. Včera jsme se známou navštívily velhartický hřbitov a kostel. Když jsme vešly na hřbitov, pocity nejprve žádné špatné, na hřbitově jsme byly samy. Procházely jsme mezi náhrobky, trochu fotily a cítily se docela fajn, jen v jednom rohu hřbitova na nás sedl nepříjemný pocit, takové klasické ,,stáhnutí žaludku". Kupodivu ale v jiném rohu, než se zde píše (jedná se prý o místo přeskočení zdi umrlcem s jeho milou). Rychle jsme ten kout opustily. Vrátily jsme se k autu pro baterky, protože díky vylomeným dveřím - nejspíše následek nějakého velmi ,,zvědavého" návštěvníka - jsme se rozhodly podívat i do kostela, který je normálně nepřístupný. U auta byl přivázaný můj pes, který je zvyklý čekat a většinou klidně leží. Proto jsme byly velmi překvapené, když při našem druhém odchodu od auta, tentokráte již s baterkou, začal nepříčetně štěkat a kňučet. Vrátila jsem se k autu, zkontrolovala, jestli se neblíží nějaký cizí ,,narušitel", a mého psa důrazně napomenula. Jenže situace se opakovala. Protože jsme nechtěly vzbudit nežádoucí pozornost, rozhodla jsem se vzít pejska sebou, ač vím, že na hřbitov by pejsci chodit neměli. Pustila jsem psa z vodítka, ale než jsem ho stačila znovu chytit, rozrazil hřbitovní dveře a vřítil se na hřbitov. Bez sebemenšího zaváhání běžel přesně na místo, kde se nám před tím neudělalo dobře. Když jsme ho doběhly, spatřily jsme, jak pobíhá sem a tam mezi zdí a nejbližšími hroby, zdánlivě nelogicky v rohu hřbitovní zdi, soustředěně větří, pohled občas upíraje do zdi. Za chvíli se uklidnil a přiběhl k nám, už zase normální, jako jindy. S myšlenkou na sv. Františka z Assisi jsme ho vzaly skrz vylomené dveře i do kostela. Až do konce naší návštěvy se choval už naprosto klidně, i když jsme ho nechaly asi půl hodiny uvázaného v kostele, než jsme prozkoumaly i půdu. Kostel na nás působil sice staře, ale příjemně. Na půdě jsme však objevily zajímavost. Z venku si to člověk neuvědomí, ale nad bočním vchodem, kde se nachází zmiňovaný kříž v podlaze, je slepý prostor téměř čtvercového tvaru s otevřeným stropem, takže jsme si ho z půdy mohly dobře prohlédnout. Za svitu baterky jsme rozeznaly veliký kamenný obdélníkový portál na stěně směrem do kostela, který je však z nám nepochopitelných důvodů zazděn. Taktéž i dvě okna na bočních stěnách se znatelnými kamennými překlady. Stěny jsou kamenné, neomítnuté. Podle pravidelných děr ve stěnách po trámech lze soudit, že místnost mívala i strop. Nad funkcí tohoto prostoru a také proč byl dodatečně zazděn, jsme si marně lámaly hlavu ještě dávno po té, co jsme opustily velhartický kostel i hřbitov. Proto prosím, jestli je zde někdo, kdo by nám mohl o této věci říci něco víc, aby napsal třeba jen kratičké vysvětlení, budem moc rády. Mějte se všichni krásně. :-)

 

My jsme se tam vydaly včera s kamarádkou. Už jsme tam byly jednou před pár lety, to jsme tehdy šly o půlnoci, ale u vstupu jsme dostaly takový strach, že jsem dovnitř vůbec nevlezly. Tak včera jsme šly kolem 9. hodiny večer. Pršelo. Svítily jsme si na cestu baterkami, když jsme přicházely ke hřbitovu, kamarádka, která je citlivá na různé energie, říkala, že bysme tam neměly chodit, že náš tam nechtějí. Přesvědčila jsem jí, že půjdeme aspoň k bráně, že stejně nejspíš bude zamčený vstup. Došly jsme tam, kamarádka se koukala na info tabuli a já, že zkusím jestli je zamčeno. Byl tam takový kovový kolík, jsem ho vyndala a zkusila kliku. Nic. Už jsem si říkala, že taková dálka, ještě za deště a nic z toho, ale pak jsem to zkusila znovu a vrata se mírně otevřela. Musela jsem do nich docela silně zatlačit, aby se pootevřely víc. Otočila jsem se na kamarádku, došla jsem k ní a, že je otevřeno. Tak jsme se na kuráž chytly za ruce a, že půjdeme alespoň za vrata (původně jsme chtěly hřbitov projít dokola). Šly jsme k vratům a ty se před námi otevřely. Nevím proč jsme tomu nevěnovaly pozornost, vešly jsme dovnitř a svítily baterkami na bok kostela. Pak jsme svítily na hroby po levé straně, poté jsem otočila baterku na hroby napravo a kamarádka hned po mě také. A pak se za námi ozvala (nejde to napsat slušněji) rána jako prase a ty vrata se zabouchly. Prudce jsme se otočily, šokovaně jsem zůstala stát a koukala na 4-5 metrů vzdálená vrata (jak je to možné, když jsme se zastavily metr, maximálně 2 za nimi). Kamarádka se rozběhla, to mě probralo a běžela jsem za ní, otevřela vrata a běžely jsme ze hřbitova pryč. Venku jsme se zastavily a najednou se nad hřbitovem zvedl silný vítr. Tak jsme běžely zas o kousek dál, zase jsme se zastavily , a mě napadlo, že bysme se mohly vrátit a ještě jednou se podívat. Hned, jak mě to napadlo, začal foukat silný vítr směrem od hřbitova. Jako by nás odháněl pryč. Tato událost sama o sobě by byla strašidelná dost, ale třešničku na dortu jsme objevily, když jsem pak po cestě k autu rozebíraly předešlé události. Když mi kamarádka řekla, že jsem běžela k vratům já a otevřela jsem je a pak jsem z hřbitova alejí utíkala před ní. Dokonce, že po ráně vrat jsem jí zatlačila na záda a řekla "Dělej, zdrháme". Vím na 100%, že jsem jí nic neřekla, ani se jí nedotkla a naopak jsem utíkat první viděla já jí. Nedovedu si to vysvětlit. Stejně jako tu nenádálou ránu vrat. Ty vrata jsou tam nová, pevná, dřevěná. Dost těžká. To by musel být sakra velký vítr, aby je dokázal zabouchnout s tak hlasitou ránou. Když jsme stály u vrat, nefoukal ani vánek. Je to záhada.

-------------

 Co k tomu dodat? Leccos z těchto zážitků by možná skeptici označili za náhodu, jenže já vím, že se za nimi skrývají velice podivné okolnosti. Příznačný je zejména podivný vítr, který se tam nečekaně v noci zdvíhá za naprostého okolního bezvětří. Je to vichřice, která zuří jenom na hřbitově a maximálně v jeho nejbližším okolí. Moje babička, která pocházela ze sousední vsi, šla někdy počátkem minulého století s kamarádkami z Velhartic z taneční zábavy, bylo to v srpnu, horká, dusná noc. Dívky zvolily zkratku pěšinkou přes pole kolem hřbitovní zdi. A najednou, zrovna když míjely starou košatou lípu, rostoucí tehdy v koutě hřbitova, tak zaslechly divný šum. Ačkoliv bylo úplné bezvětří, větve té lípy se prudce rozkomíhaly, zmítaly se jako v bouři a listí se třepotalo. V naprostém bezvětří a měsíčním světle to působilo naprosto děsivě; dívky se rozběhly, prchaly od hřbitova a zastavily se až doma. Byly přesvědčeny, že v koruně toho stromu se "rojili" duchové.

 Ještě hrůznější příhodu zažil někdy kolem roku 1896 u velhartického hřbitova babiččin otec. Ten jednou na podzim, v době dušiček, doprovázel souseda z hospody. Ten soused byl bohatý sedlák, ale hrozný násilník a opilec. Říkalo se, že k smrti utrápil svou hodnou ženu, která rok předtím zemřela. Noc byla chladná, sychravá, a padala mlha. Když sedlák uviděl nad hřbitovní zdí stín kaple, začal směrem k ní hrozit pěstí a vykřikoval: "Tam leží ta potvora, co mi udělala ze života peklo, ta mrcha, co mě pořád honila domů z hospody, peníze škudlila, v posteli stála za pendrek a dětí jsem se od ní taky nedočkal..."  - "Nerouhej se!" napomínal ho pradědeček, ale sedlák na něj nedbal a pokračoval ve zlořečení. Najednou ale vytřeštil oči a zalapal po dechu. Rychle zvedl ruce ke krku, jako by se snažil od sebe něco odtrhnout. Upadl na zem a s chroptěním se svíjel, koulel se sem a tam, jako když s někým neviditelným zápasí. Když nakrátko popadl dech, sípal ke svému vyděšenému průvodci: "Pomoz mi, proboha! Odtrhni tu potvoru! To je hrůza! Mám ho na krku! Škrtí mě! Copak ho nevidíš. Nevidíš toho černýho!" Pradědeček žádného útočníka neviděl, a tak se jen křižoval a utíkal pro pomoc. Když lidé zanedlouho přišli, vyzbrojení kosami i svěcenou vodou, tak našli sedláka mrtvého. V obličeji prý úplně zmodral a krk měl napuchlý, jako by ho uškrtily nějaké silné ruce. Můžeme si to sice vysvětlit jako záchvat opileckého deliria tremens, podpořený špatným svědomím a náhlou úzkostí, která vede ke stažení krčních svalů a jakési křeči dechového ústrojí. Možná bychom také mohli diagnostikovat infarkt, při němž také nastává pocit dušnosti. Ale přesto jsou okolnosti toho případu velmi zvláštní a znepokojivé. Dlouho se prý o tom v Milkovech a okolí vyprávělo.

 Co se tedy vlastně na velhartickém hřbitově děje? Napište mi své dojmy a zkušenosti. Ale zkoumejte to místo opatrně; na citlivé duše tam číhá nějaké záludné nebezpečí.

  

Na facebooku se rozvinula kolem tohoto tématu velice zajímavá diskuze. Myslím, že stojí za to ji sem překopírovat:

Janča Kubátová: Četla jsem již článek na "moskyt.cz", zvažuji se na místo vypravit, zní to opravdu zajímavě a tajemně.

Otomar Dvořák: Senzibilní a více vnímaví lidé by měli být opatrní, aby je návštěva na tom místě psychicky neohrozila.

Janča Kubátová:  Ano to jistě, vypadá to na něco, s čím není radno si zahrávat.

Karel Dudek: Že bych se tam zajel podívat? 22. 7.  - na svátek Máří Magdalény - bych si mohl vzít dovolenou a přenocovat. Myslím si, že v noci na hřbitově je bezpečněji než na Václaváku.

Lenka Rodová: když jsem včera četla ty komentáře, bylo mi jasný, že tam se nepodívám, někdy ty energie cítím dost silně a už jsem opatrná.

 Karel Dudek: Na druhou stranu si myslím, že podobné zážitky jsou svým způsobem spojené nádoby, spolu s tradicí a pověstí. Pokud půjdu na hřbitov bez jakýchkoliv, před tím získaných informací, tak je pravděpodobné, že žádný „zážitek" mít nebudu. Pokud o oněch pověstech už vím, může se mi stát, že budu přehnaně reagovat na sebemenší „šustnutí". Tím nechci nijak zpochybňovat prožitky lidí, kteří zde již byli, pouze konstatuji fakt, nic víc.

Otomar Dvořák: Karle, naprosto souhlasím!

Karel Dudek: Děkuji.  

Lenka Rodová: Ano, někdy jsem taky něco očekávala a nic...někdy jsme zkrátka jen ovlivněni názory jiných a to nejen u záhad.

Karel Dudek: Sice jsem to zde již několikrát psal, při různých příležitostech, ale podobné zážitky mám přímo ,,hmatatelně" na kounovských kamenných řadách.  

Lenka Rodová: No je zvláštní, že zrovna na kounovských řadách moje dcera ve věku cca 5 let, když jsem ji tam vzala prvně, se necítila dobře, vyjadřovala to celým svým chováním , když jsme vyšly ven, hned se uklidnila...při dalších návštěvách už byla v pohodě.

 Karel Dudek: Já po návratu z řad jdu raději na noční směnu, i kdybych byl utahaný sebevíc, protože tak děsivé noční můry bych nikomu nepřál. Lesní ozón ani únava ani zelená barva mi nic příjemného v následující noci nepřinášeji. Je to zvláštní.

Lukáš Ardon: Zvláštní místo je v Českém ráji za obcí Kbelnice. Vede tam polní cesta s výhledem na vrch Zebín a vždycky se na tom místě cítím strašně příjemně. Jakmile ale cesta klesne dolů do údolí k Cidlině, kde se nachází zřícenina starého mlýna (název nevím), necítím se tam dobře. Jistě, může to být i tím, že je to zastíněné tmavé místo, ale i tak… na těch pár metrech je to značný rozdíl.

Éowyn Stasinková: ... a na Slovensku nič také nemáme...

Karel Dudek: LukášArdon: právě koukám na mapu, i na Zebíně je kaple Máří Magdalény, že by náhoda?

Lukáš Ardon: Je to zajímavé, já se například na K.Ř. cítím skvěle ? ? ? Doufám že nejsem démon z druhé strany ?

Karel Dudek: M Hb: Třeba je to reinkarnační vzpomínka. Třeba mě tam v minulém životě obětovali k větší slávě nějakého boha.

Petr Drbohlav: pro Lukáš Ardon a Karel Dudek -  Na Zebíně bylo popraviště...

Karel Dudek: PD: No vida, tak přeci něco. Místu na kounovských řadách se zase kdysi říkalo V lebkách, že by souvislost s těmi nepříjemnými zážitky?

Petr Drbohlav: Oni ty všelijaké názvy budou nějakou příčinu mít. Vzpomeňme jen, jak jsme nedávno diskutovali o nálezci stříbrných mincí. Místo údajně vytipoval i podle názvu. V jednom článku psali že se tam říká na Stříbrném.

Karel Dudek: Souhlas. Je tady zajímavá věc. Jediné místo, kam si mohl pražský staroměstský kat dojít pro duchovní útěchu, byl kostel svatého Valentina, patrona zamilovaných no a Máří Magdaléna byla prostitutka. Ale to bude jen náhoda.

Petr Drbohlav: Náhody jsou souvislosti, které neumíme vysvětlit. Moc na ně nevěřím… A to že existují místa hodně divná je jisté. Jenomže vliv mají na duši. Vnímáme jejich energii v uvolněném stavu. Pokud je zapojen rozum, necítíme nic. Když půjdu na "strašidelné" místo s obavami a nabitý adrenalinem, nic neucítím.

Otomar Dvořák: Já jsem se na kounovských řadách cítil docela příjemně, třeba u té hájovny je přímo utěšené místo, v tom lese u kamenů to také není špatné, v místech zoraného pole to působí trochu nostalgicky, depresivní mi tenkrát (už je to deset let, co jsem to tam prolézal) připadal pobyt dole u zchátralého kostelíku sv. Vojtěcha. Některé opuštěné svatyně mají negativní energii - možná se tam projevuje ten proces rozkladu.

Otomar Dvořák: Tyhle pocity z míst přímo navazují na naše páteční natáčení na Stradonicích. Opět jsem si ověřil, že ta pláň bývalého keltského oppida je naplněna myšlenkou smrti a vzkříšení. Působí strašně melancholicky, ale je to takový krásný smutek, doprovázený pocitem vznešené velkoleposti. Každé místo by šlo nějak pocitově definovat. Napadá mi, že by mohlo být zajímavé, udělat takový přehled, jaké nálady mají různá místa. To mi připadá zajímavější, než měření procent zemských energií a vyjmenovávání různých ochranných bytostí, jak to ve svých knížkách dělá ing. Kozák. Popuzuje mě jeho sebejistota, že tady pobývá nymfa, tamhle duch druida a jinde mimozemšťan. Jako by nevěděl, že to jsou pouze jména, která dává svým pocitům.

Karel Dudek: Naprostý souhlas. Nostalgie, smutek, ale ne strach. Pocit setkání s věčností, něco co nás přesahuje, s čím se jednou všichni setkáme.

Lenka Rodová: vystihl jste mé pocity ve Stradonicích, jinak dobrý nápad..

Otomar Dvořák: Na Stradonicích je jedno negativní místo, a to tam, co vyúsťuje křovím zarostlá rokle (původní cesta nahoru) u bývalé brány hradiště. Znepokojivé jsou také paloučky oddělené křovinatými mezemi, přes něž se sestupuje k lesnímu prameni. Ale okolí Prachova kříže a také pohled z nejvyššího bodu - akropole, to je něco velkolepého!

Karel Dudek: Tady vidím problém. Pocit není exaktní veličina. Každý má pocity jiné, je to něco, co se nedá přesně definovat. Jediné východisko vidím ve velkém množství dat, zkrátka statistický průměr.

Lenka Rodová: Myslím, že taky záleží na tom, co si člověk nese s sebou v hlavě a v duši...

Otomar Dvořák: Přesně tak. Nálada je samozřejmě velmi subjektivní, ovlivněná tím, co člověk zrovna prožívá ve svém životě, ale i třeba počasím - jinak vnímáme krajinu za slunného dne a jinak v sychravém počasí pod nízkými mračny nebo za bouřky. Obecně je nám příjemněji na místech suchých a slunných a nesnášíme místa vlhká a temná - to je dáno biologicky, tedy tím, co svědčí našemu organismu. Ale pak jsou věci, které jdou nad tyto obecné základy, to čemu se říká "genius loci". Například založení zázračných poutních míst vyplývá z tohoto "statictického průměru" pocitů. Vědeckými metodami se mnohdy zjistí, že tam nic léčivého není, že zázračný pramen je obyčejná pitná voda - a přesto je nesporné, že je to místo výiímečné! Můžeme samozřejmě hovořit o různých geologických anomáliích, zemských energiích, radioaktivitě, magnetismu atd. Ale pocit, jak říká správně Lenka, vzniká kontaktem přírodního místa s tím, co si neseme v duši. Přesto mi připadá, že by ten průzkum mohl být zajímavý. Co kdybychom udělali speciální stránku, kde bychom shromažďovali pocity různých lidí z různých míst? Myslím, že by z toho mohlo vzejít něco zajímavého.

 

Diskusní téma: Ve spárech zla - obávaný velhartický hřbitov

Datum 27.03.2018
Vložil Bre Burda
Titulek Byl jsem tam

Místo jsem navštívil, nafotil, jako stavař se zajímal o architekturu i stavební detaily. Kromě zchátralosti nic zvláštního ani mimořádného. V pohodě jsem se vrátil. Víte proč? ... Protože jsem nečetl tyhle vyprávěnky magorů, kteří se předhánějí v hrůzách, které tu cítili. Argumentují pocity, které nelze dokázat ani vyvrátit, ani změřit ani vyfotografovat, tak proč nepopustit fantazii laciným kecům. Kdo nebude věřit, bude vykázán za dveře, těch nevnímavých a obyčejných. Oni senzibilní přece ví své!

Datum 07.05.2017
Vložil Jana
Titulek Hřbitov u velhartic

Dnes jsme se tam zastavili.lilo jako z konve,obličej na zdi byl opravdu špatně vidět,omítka se olupuje a z větší části je černá.žádné špatné pocity jsme neměli :-)

Datum 03.10.2015
Vložil Gabriela
Titulek hřbitov Velhartice

Na hřbitově jsem byla včera, 1.10.2015 za krásného jasného dne babího léta...moc se mi líbil, obzvlášť kostel s půvabnou tváří dívky ve štítu...fotila jsem jak divá, mám plno krásných fotek...obešla jsem všechny kouty kostela ale žádné zlo jsem necítila...venku jsem našla i pokroucenou třešeň v místech, kde nemrtvý přenesl svou milou přes zeď...
Na hřbitov se určitě ještě někdy vrátím...

Datum 02.08.2016
Vložil roman
Titulek Re: hřbitov Velhartice

Dobrý den, chtěl jsem říct, že jsem zde byl několikrát, také fotil a žádné divné věci nevnímal, jen čáp na střeše kostela,kostel že je zanedbaný, to je pravda.To hrad Skála u Přeštic, nebo Horšovský Týn, to je jiné kafe, ale máme to každý jinak.

Datum 23.05.2015
Vložil Zina
Titulek Slovane

Dobrý den,hodně jsem četla o energetických mistech a mám i své vlastní zkušenosti.Myslim,že pokud toto misto obývali Slované,jak jsem o tom něco četla,jistě měli daleko větší znalosti,co se týka energií než my máme dnes.Až budeme znat minulost našich předků,objasni nam to i to,co se tam stalo a co to vše vlastně znamena.Naši předkové rozuměli energii země,vesmiru a komunikovali s duchy svych předků,což my dnes už neumíme.Kdysi jsem narazila také na jedno děsivé místo.To jsme šli se synem z Nectavy(konicko),do Jevička.Došli jsme na rozcestník u Jaroměřic
který je téměř u pomniku letců.Tam vede červená značka doprava na Jaro-
měřice a vlevo na Proklest.Řekla jsem si,že se nasvačíme u lesa(směrem na Proklest).Chtěla jsem se tam podivat,kdysi jsme tam byli s rodiči a byla tam snad nějaka studánka.Cestou tam mi syn říkal,ať se vrátíme.Nebrala
jsem to tak vážně,šli jsme dál.Kraj lesa byl pěkný a když jsem se divala
po studance,místo bylo zanedbané,bylo tam jakési zarostlé jezírko,ale kdysi tu něco muselo byt,možná dům nebo odpočinkové místo,nevím.Tak jsem vytáhla svačinu.Jedli jsme asi pět minut,najednou na mě padl takový
děs,tak příšerný strach zničehonic a už jsme utíkali.Celou cestu jsem se
otáčela,jestli nás "něco"nehoní.Bylo to opravdu hrozné,zastavili jsme se až v Jaroměřicích a vydechovali.V lese se nikdy nebojím,roky jezdím na
výlety,ale co bylo toto,si neumím vysvětlit.Je to ale oblast Konicka a tam
jsou divné lesy,člověk má pocit,že ho tam něco sleduje,padá na něho
podivná tíseň,nevím,jaké zkušenosti s tímto místem mají ostatní,ale co
jsem mluvila s lidmi,co tam byli,nikdo se tam dobře necitil.Zajímavé je že jsou tam oproti okolí velmi chladné zimy,možná to s tím nějak souvisí.





Datum 02.01.2015
Vložil 2.01.2015
Titulek Velhartický zážitek

Na tomto hřbitově jsem byl dvakrát v rozmezí asi tak dvou let. Atmosféra je skutečně velmi zvláštní, ale nemohu vyloučit, že moje vnímání bylo ovlivněno předchozí informovaností o místě a zvědavostí. Žádné negativní následky, které bych byl schopen rozpoznat jsem po návštěvách nezaznamenal. Pocitově bych se ale nedivil, kdyby nastaly.
Při druhé návštěvě se stala poměrně neobvyklá věc. Zároveň s námi (byl jsem tam s kolegou), přijela autem paní středního věku. Téměř jistě místní. Měla s sebou běžné nářadí jako květiny, svíčky apod. na úpravu hrobů. Ta paní vešla na hřbitov, věnovala se své činnosti a po celou dobu si pro sebe nepřetržitě povídala. Nemohu to samozřejmě tvrdit s absolutní jistotou, ale mně to naprosto jednoznačně připadalo jako nějaký obranný osobní rituál. Nás si vůbec nevšímala. Samozřejmě, že jsem se již setkal s lidmi, kteří si pro sebe stále něco drmolí v rámci nějaké duševní neobvyklosti, ale tahle paní mi nepřipadala "vyšinutá". Vím, že to není měřítko, zvlášť v dnešní době, ale například řídila auto.
Zpětně si také uvědomuji, že si vůbec nevybavuji, jaké bylo obecně v těch dnech počasí, ale mně samotnému se tento hřbitov spojuje s potemnělým pošmournem uprostřed dne. Znám přitom i hřbitovy, které bych mohl označit za veselé. Tohle je samozřejmě velmi subjektivní, ale už i to, že mne vůbec napadlo se svěřit s něčím takovým, může svědčit o poměrně silném vjemu. Může to ale také negativně svědčit o mé psýše, případně o sklonu zveličovat banality, takže toho raději už nechám.

Přeji Vám všem rok 2015 bez krizí jakéhokoliv druhu, stejně jako roky další.

Otokar

Datum 30.07.2014
Vložil Pavlína
Titulek Moje dojmy

Hřbitov jsem navštívila , ale nic divného jsem tam necítila . Snad kromě kostela. Dovnitř se jít nedalo , ale nakoukla jsem skrz dveře . Bylo mě z toho tak nějak podivně úzko a dovnitř bych tedy nešla a to mám jinak kostely ráda , ale tady mi něco vadilo .. Samotný hřbitov na mě nepůsobil . Jinak tohle místo má svou mystiku .

Datum 06.07.2014
Vložil Helen
Titulek Ticho...

Na hřbitově jsem byla asi před 2 roky a nic zvláštního jsem necítila, naopak se mi tam moc líbilo. Přisuzuji to tomu, že jsem a) hrozný pařez (rozuměj odolná vůči jakýmkoliv energiím a spol.), b) divná, c) Satan. Teď vážně, bylo tam moc hezky a snad bych tam byla schopná i přespat, kdybych nevěděla, co se o hřbitově povídá. Takhle si přece jen říkám, "co kdyby přece jen něco..." Ticho tam bylo opravdu neuvěřitelné, no ale co čekat tak daleko od civilizace... (V každém případě asi nebude moc dobré řídit se mým názorem, zdá se totiž, že jsem opravdu neskutečné dřevo.)

Datum 02.06.2014
Vložil J. Anderle
Titulek Tvář na štítu kaple otvírá oči?

Dobrý den,
četl jsem Váš článek a posílám fotky z Velhartického hřbitova - byli jsme tam před 2 týdny - 19. května. Už po vstupu na hřbitov jsme neměli dobrý pocit, ale jakmile jsme zašli doprava, do jihovýchodní části, tak nám oběma začala bolet hlava, a to tak zvláštně, jako by nám někdo na ní seshora tlačil. Obešli jsme kostel a urychleně odešli ze hřbitova. Zajeli jsme ještě na vršek silnice směr Nemilkov, odkud je na kostel, resp. na ten obličej vidět nejlépe. Na předešlých fotkách, co jsme viděli na netu, nám připadají oči zavřené, a na těch našich oči otevřené. Jsou vidět uprostřed očí tečky, a to na předešlých fotkách není - viz fotka pořízená slupinou Moskyt v roce 2006.
Hlava nás bolela ještě asi dvě hodiny. A já měl problém i s řízením auta…
S pozdravem J. A., Klenčí pod Čerchovem

Datum 25.11.2013
Vložil Ivana Dondová
Titulek Pocity, vcítění atd

Stalo se mi mnohokrát, že jsem se na některém místě cítila, jako bych tam patřila. Prostoupil mě takový pocit sounáležitosti a lehkosti, že mě to často vyvedlo z míry.
Bráním se tomu, nazývat tyto stavy jakýmkoli termínem. Nelíbí se mi, jak spousta lidí v těchto věcech hledá atrakci a očekávají, že to funguje jakoby na dálkový ovladač.
Věřím, že jsou věci "mezi nebem a zemí", ale věřím, že přicházejí zcela přirozeně a není třeba se jich bát ani je bagatelizovat, nebo naopak zveličovat. Prostě je stačí přijmout, stejně jako přijímáme chlad, horko, ticho i další vjemy.
Myslím si, že člověk by měl být otevřený všemu, co ho nějakým způsobem oslovuje a ovlivňuje a zároveň by měl neznásilňovat své vnímání. Je logické, že stejně jako každý z nás jinak intenzívně vnímá hluk nebo světlo, stejně tak rozlišně jsme naladěni na vnímání věcí, které nazýváme spirituálními nebo esoterickými.
Věřím, že nás obklopuje spousta různých druhů energie, jen jsme ve snaze ovládnout a využít některé z druhů, ztratili schopnost vnímat a používat ty zbylé.
Když se vrátím k mým prožitkům na některých místech, musím říct,že nesouvisely s historií míst. Tu jsem často vůbec neznala Následné zjištění, že všechna ta místa měla zásadní postavení a význam v pohanských dobách, mě přivedlo k myšlence, která možná není převratná, ale já jsem ji přijala jako vysvětlení.
Vnímám tyhle záležitosti jako spojení energetických vlastností daného místa a laicky řečeno paměti rodu. Zdá se mi logické, že stejně, jako nám generace našich předků od pravěku předávaly genetické informace, stejně tak v nás musí být otisky jejich vjemů. Pak by realita byla taková, že přírodní látky fungují jako vysílač a naše mysl jako přijímač. Pak už jen záleží na jakou pomyslnou stanici jsme kdo naladěni. Omlouvám se za zřejmě nepřesné vyjádření svých myšlenek, nejsem ani vědec, ani esoterik. Je to jen má hypotéza, která mi pomáhá ve vnímání toho, co nejde změřit ani zvážit.

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode