Voda, samá voda...

Celý poslední týden v květnu jsem bedlivě sledoval vývoj počasí. Nevypadalo to dobře: podle předpovědí mělo v sobotu 1. června pršet. Naplánovaný výlet (výjezdní beseda) berounského klubu a loděnických zahrádkářů po tajemných místech, tentokrát v těsném okolí Prahy, se rýsoval jako další typické "putování pod deštníky".  Nakonec to mělo dost svéráznou atmosféru.

 Na Homoli v Dušníkách to ještě šlo, všichni poctivě vystoupali po barokních schodech ke kostelu sv. Jiří a vyslechli si mé vyprávění o pohřbeném jezdci. Ořech už nás přivítal malebným mžením, pan farář vyšel k brance v pantoflích a oznámil nám, že kostel už je před mší otevřený a můžeme si ho prohlédnout. Všichni si fotili především unikátní románský pilíř uprostřed kostela, pod nímž je údajně pohřben legendární obětní kůň (oř). Zdejší obecní znak vyřešil symboliku místa šalamounsky - na půlce štítu je bílý kůň a na druhé větvička s ořechem :-)

 Na Krtech už lilo, a příval částečně obnovil zaniklé posvátné jezírko v kruhu "tančících vrb". Nějací nadšenci sem rozmístili pár megalitických kamenů, nahoře na pahorku před hřbitovem dokonce rekonstruovali dolmen. Ten působí trochu násilně, ale kameny dole v mokřině kolem studny jsou půvabné. Pan farář nám poslal někoho z církevního sboru, aby nám otevřel svatyni. V Krtském kostele je především fascinující gotická freska, zhotovená zřejmě stejnou dílnou, která zajišťovala výzdobu Karlštejna. Ves Krty zanikla někdy za třicetileté války, ale místo dávných kultů s posvátným pahorkem je pořád zjevné a vyzařuje podivuhodnou energii. Byla to prý svatyně Krta, podzemního boha (Krt = sevřené, skrčené, ponořené do sebe).

 Mystické vrby nás doprovázely i do Tachlovic, kde jsme prošli kolem unikátního "Dědečkova sadu" (projekt obce, při němž si každá rodina může vysadit svůj ovocný strom s jmenovkou a pečovat o něj). Ovšem nízká nivní louka u Radotínského potoka, na níž je sad vysazen, připomínala v této chvíli spíše rýžové pole. Obávám se, že ovocné stromy nedopadnou v takovém zamokřeném terénu dobře. Na konci sadu vede cestička na břeh potoka, k nejstarší vrbě v Čechách. Málokdo o ní ví. A je to skutečný monument, který stojí za shlédnutí, obrovský vrásčitý kmen plný puklin, asi 400 let starý. Přímo vábí, aby do ní člověk našeptal svá tajemství...

 Slavnost kovářů, platnéřů a dalších příbuzných řemesel na zámku ve Svinařích, která se koná každoročně pod názvem Řetězení, se tentokrát moc nevydařila. Úporný déšť a nohy návštěvníků proměnily trávník na nádvoří v hluboké bahno, všude stála voda, potok pod zámkem burácel a divoce se pěnil ve vyzděném korytě. Přesto jsme museli obdivovat, jak obdivuhodnou práci odvedl nový majitel, jenž zchátralý a téměř rozpadlý zámek křísí k novému životu.

 Na zpáteční cestě se náš autobus obtížně prodíral houstnoucím lijákem, přes silnici se valily proudy kalné vody z přeplněných příkopů, potoky i řeka Berounka se rozlévaly z břehů. Bylo jasné, že hrozí povodně...

 Měli jsme vlastně štěstí, kdybychom jeli na výlet v neděli, už bychom ho asi nemohli dokončit. Nastala obrovská povodeň, po deseti letech (od poslední obrovské povodně v roce 2002) přišla další stoletá voda. Zdá se, že ty termíny se dost radikálně zkracují. Do pondělka bylo všechno pod vodou, horečně se stavěly ochranné stěny, mnohde pozdě, voda stoupala velice rychle. Tentokrát nás v Praze překvapily boční přítoky Vltavy. Na Botiči vypukla povodeň, jaká nemá pamětníka! Vydal jsem se s fotoaparátem k našemu můstku pod stadiónem Bohémky a už zdaleka jsem slyšel burácení valící se vody. Koryto bylo plné, v kalných vírech byly unášeny spousty odpadků, cáry potrhaných plastů, větve stromů, trsy trávy, dokonce pěkně opracovaný trám, asi odněkud ze stavby. Oběhl jsem to směrtem k Michli, až k zaplavenému viaduktu pod železniční tratí, a pak zpátky ke Grébovce. U domova důchodců už byla zaplavená cestička a horečně se tam stavěla stěna z pytlů s pískem. V parku ležel vyvrácený akát, jez před Lidlem zmizel v bouřlivé peřeji. Všechno jsem natáčel, abych to mohl ukázat Evě, kterou jako naschvál schvátila chřipka a tak trávila čas v posteli a poslouchala mimořádná zpravodajství v rozhlase a televizi, která chrlila jednu "jobovku" za druhou. Opět katastrofické vítězství živlů nad lidskou samolibostí. Jako by lidé nevěřili dávné moudrosti, kterou pronesl v mém románu "Sekera strážců" trpaslík Gnóm: "Kdo chce bydlet u vody, musí počítat s tím, že se bude často koupat." Je fascinující vidět z nadhledu (kamerové minivrtulníčky našly tentokrát bohaté uplatnění!), jak proudící voda vykresluje všechna svá předvěká a zdánlivě již dávno opuštěná koryta. Mimoúrovňové křižovatky pražského okruhu u Lahovic se rýsovaly nad rozlehlým jezerem jako nějaký obří vodní tobogán...

 Letošní rok je opravdu bláznivý a trhá rekordy: největší mrazy v dubnu, největší vedro v květnu, největší deště v červnu... Člověku až mrazí z té hry mocných sil. Mezitím se mi podařilo také trochu pracovat - mimo jiné dokončit a odeslat k Machartovi knížku o Žebráku (držel jsem mu palce, když se k jeho berounskému studiu blížila voda a zastavila se jen metr od vstupních dveří!). Pracuji dál na třetím díle Brd pro Tajemné stezky (Rožmitálsko a Rokycansko), kromě toho mi kolega Mátl poslal ke zpracování popisky ke kalendáři záhad (budu mít i fotky v kalendáři, na to jsem pyšný!), a paní Lenková chystá na podzim ve Statenicích výstavu o kraji mýtického býka, na které bych měl mít besedu - a možná natočíme o Kralupsku s naším studiem J.O.P. i film. Stradonice jsou hotové, Tomáš Ksandr mi je promítal jednoho chladného dne v Kublově, je to výborně sestříhané, jenom se mi tam nezdálo, že kluci nechali čtenáře číst starý dobový článek o nálezu pokladu z Národních listů. Je to nesporně zajímavý text, ale mám dojem, že četba zastaví rytmus filmu. No, uvidíme :-)

 Poslední korektura druhého dílu Záhad Podbrdska u paní Holečkové je také hotová, doplnili jsme tam řadu zajímavostí, některé kapitoly napsala p. Holečková sama a "donutil" jsem ji, aby vlastními slovy převyprávěla neúnosný text jednoho proutkaře, který příliš zabředl do měření a vyčíslování procent různých energií.

Věnoval jsem Oldřichovi Seluckému, osadníkovi z fary na Velízu, svůj román "Ďábel na řetězu". Byl jsem velice zvědav na jeho hodnocení, neboť nejen, že sám pracuje v náboženské redakci TV a píše, ale také je silně věřící. Jak bude vnímat mé osobité pojetí úporného rváče Prokopa, jenž vyzývá k boji nejen ďábla, ale i Boha? Jeho email mě velice potěšil. Přečetl knihu během pár dnů, ačkoliv se odebral do velízské poustevny, aby tam v klidu dokončil druhý díl svého dobrodružného románu pro mládež z časů Velké Moravy. Cituji:

Milý Oto,

Nesmí spát. Nojo, to se hezky řekne, já nespím, jenže... Śéfredaktor MOBY se už podruhé ptá, co dalšího pro ně napíšu. A já zatím nevím, vůbec nic nevím :-(