ZLOČIN ŠTÁBNÍHO STRÁŽMISTRA

 Události popisované v této knize se většinou skutečně přihodily, jejich kombinace, lokalizace a řazení do jediného příběhu, je však dílem mé fantazie. Také jména osob, vsí a menších městeček jsem změnil, abych se nedotkl pamětníků a jejich potomků.

Věnuji památce štábního strážmistra Štěpána Dvořáka a Československé republiky

 28. října 2018 -

PROLOG

  Ten muž nevzbuzoval příliš důvěry, neodvažoval se mi pohlédnout do očí a jeho neklidné ruce si pořád s něčím pohrávaly: vytáhl z dózy párátko, ale místo toho, aby ho použil k čištění zubů, bodal se jím do bříšek prstů. Někde jsem četl, že lze takto stimulovat mozkovou činnost, ale možná to byl jen jeho svérázný způsob jak se odreagovat z rozčilení, taková osobní akupunktura, metoda, jak malou tělesnou bolestí odvádět pozornost od větší bolesti duševní. Pozoroval jsem ho s ostražitou opatrností a začínal jsem litovat, že jsem souhlasil s osobním setkáním.

 Včera večer mi telefonoval: představil se jako Prokeš, prý zná mé historické knihy a články, také se dozvěděl, že jsem posílal panu Dlouhému nějaké podklady k „Četnickým humoreskám“, takže samozřejmě pro něj nebylo žádným problémem najít mé číslo na internetu. Nerad obtěžuje, ale jsem pro něj poslední naděje, jedině já by mu mohl pomoci rozřešit neblahou a poněkud tajemnou rodinnou historii. Prostě mě umluvil, měl naléhavý hlas zoufalce, který, jestliže řeknu „ne“, půjde rovnou skočit do Vltavy. Možná je to moje chyba, že nedokážu být v těchto situacích dost rozhodný.

 Teď sedím naproti němu: statný muž, věkově mezi šedesátkou a sedmdesátkou, s lesklou pleší lemovanou zbytky šedivých vlasů, hladce oholený, jehož těkavé oči za brýlemi s kouřovými skly rozpačitě uhýbají před mým pohledem a nacházejí spásu v zírání do šálku s chladnoucí kávou.

 Kavárna na Vinohradské třídě je v pozdním letním odpoledni poloprázdná, stažené žaluzie zamřížovaly zdejší chladně neosobní prostor pruhy slunečního jasu a hlubokého stínu, jako bychom se ocitli ve světelné kleci. Do decentně ztlumené jednotvárné technohudby občas pronikne z ulice vzdálené zařinčení tramvaje. Jakýsi osamělý piják na kovové barové stoličce mi připomíná svou strnulostí figurínu, kterou tam posadili, aby se nezdálo, že tu nejsou žádní hosté. Číšník se skrývá v šeru za výčepním pultem jako číhající pavouk.

 Líbilo se mi tu čím dál míň; zmocnil se mě podivný pocit, že jestli se okamžitě nezvednu a neodejdu, stane se něco osudového, co rozmetá až do základů stavbu mé pracně budované existence. Kavárna se jmenuje Bellevue, tedy Krásná vyhlídka, ale mě připadá, že příhodnější by pro ni byl název Čekárna na život.

 „Není snadné žít s takovým cejchem,“ vyrušil mě můj protějšek ze zamyšlení. „To si nedokážete představit!“

 „Dokážu…“

 „Nedokážete!“ zvýšil pan Prokeš hlas, prudce zlomil párátko a odhodil ho do popelníku.

 Číšník za výčepem se zlověstně pohnul.

 „Jak myslíte,“ pokrčil jsem rameny, „nehodlám se s vámi přít. I já si bohatě užil všelijakých problémů kvůli špatnému původu, nechtěli mě vzít na střední školu, vymetli se mnou kdejaké podřadné povolání.“ 

 Prokeš se sarkasticky ušklíbl. „Pouhé drobné nepříjemnosti, které přicházely zvenčí, ale nedotkly se vaší duše, vašeho svědomí. Jenže já jsem vnukem kolaboranta, zrádce národa, vyvrhele, vraha a zrůdy v lidské podobě! Řekněte mi, jak jsem se s tímhle měl žít, jak jsem se s tím měl v chlapeckém věku vyrovnat? Matka se mnou o dědovi, svém otci, nikdy nemluvila. Dokud jsem byl dítě, myslel jsem, že prostě žádného dědu nemám, že umřel stejně jako babička, které jsme nosili občas na hřbitov kytky a svíčky. Teprve ve škole mi to řekli, s cynickou škodolibostí a úplně natvrdo, najednou jsem se dozvěděl, že děda Eduard je ve vězení, protože byl za války četníkem, přidal se k Němcům, zrazoval české vlastence a vlastnoručně zabil hrdinného partyzána. Šikanovali mě učitelé i spolužáci. Nikdo se mě nezastal. Matka pila, aby zapomněla, opíjela se čím dál víc… Možná se divíte, že nemluvím o otci, ale otce jsem také neznal, hned po válce, krátce po mém narození, se od nás odstěhoval, odjel někam do pohraničí zabírat majetek po vyhnaných Němcích - a od té doby jsme o něm neslyšeli. Nakonec jsem skončil v ústavu, v sirotčinci, jak se říkalo, ale vlastně to byla taková polepšovna s vojenským režimem. Nechci vám líčit svůj zkažený život, to teď není důležité. Chci najít pravdu! Chci očistit jméno svého předka, který umřel ve vězení, chci dokázat, že byl křivě obviněn a zničen v inscenovaném procesu s falešnými svědky. Když se konečně otevřely archivy, pátral jsem v dokumentech. Bohužel, mnohé důležité listiny tam chybí, snad byly záměrně skartovány, aby nevrhaly špatné světlo na některé osoby, které se opět derou k moci. Přesto jsem se dozvěděl, že váš děda s mým dědou byly kolegové, společně sloužili na četnické pátrací stanici v Táboře za první republiky i za německého protektorátu. Dokonce prý byli důvěrnými přáteli! Nemáte doma nějaké listiny, úřední doklady nebo deníkové záznamy z té doby?“

 Upřel na mne úpěnlivý pohled. Poprvé se mi podíval přímo do očí.

 Tentokrát jsem to byl já, kdo sklopil hlavu.

 „Snad ještě něco zůstalo,“ řekl jsem nejistě, „u nás na vsi, kousek od Tábora, v původním statku odkud pocházela naše rodina… už jsem tam dlouho nebyl… nemůžu vám slíbit, že něco nového najdu, ale každopádně se tam podívám a dám vám vědět.“

 „Děkuji vám,“ řekl tiše, vstal od nedopité kávy a napřáhl ke mně ruku, „mám takový pocit… takové zvláštní tušení, že vy mi určitě pomůžete. Ten muž, jenž na mne uvrhl prokletí, se jmenoval Eduard Ševčík. Zapamatujte si, prosím, jeho jméno!“

Tajemná, téměř detektivní historie plná osudových zvratů přinese nečekaná odhalení i novináři Petru Hofmanovi; musí si uvědomit i věci, které byly doposud skrývány v rodinné „třinácté komnatě“. Události ze srbské Staré planiny v době první světové války, kdy se oddíl českých vojáků zúčastnil trestné výpravy proti srbským povstalcům, tragické chvíle za Protektorátu i žhavá současnost s násilím v Africe a s teroristickými útoky v Německu se dostanou do nečekaných souvislostí. Kudy vede cesta ze začarovaného kruhu?

Autor o svém díle říká: „Jde o můj nejdrsnější a nejdojemnější román, který se zcela vymyká všemu, co jsem zatím napsal a vydal tiskem. Čtenáři, kteří si oblíbili mé historické a životopisné romány, budou možná překvapeni – i když i v tomto případě jde o historii a životopis. Hlavním zdrojem pro mne byly rukopisné paměti mého dědečka, který zaznamenal své zážitky z první světové války i ze služby na četnické pátrací stanici v Táboře. Chtěl jsem však jít jinou cestou, než například pan Michal Dlouhý v populárních „Četnických humoreskách“; život strážmistrů a jejich služebních psů je u mne pouze pozadím pro drama lidských vztahů, pro bolestné hledání pravdy, spravedlnosti a smyslu života.“

Vydala Moravská Bastei MOBA Brno, v červenci  2019, 230 stran, vázaná

TRAILER KE KNIZE OD STUDIA J.O.P. ZDE:

Možno objednat zde - https://www.mobaknihy.cz/zlocin-stabniho-strazmistra.html