Bílá paní na Okoři je vlastně červená. A nespí!

Na hradě Okoři

světla už nehoří,

bílá paní šla už dávno spát...

 Tahle stará trampská píseň se mi vybaví pokaždé, když se blížím po silnici od Čičovic a spatřím, jak ze dna kotliny vykukuje ohlodaný pahýl mohutného věžního hranolu. Okoř je nejrozsáhlejší zříceninou v blízkosti Prahy - a také jednou z nejtajemnějších! Skála, vyvržená v pravěku z magmatických hlubin země a polapená mezi močálem a potokem, mezi mrtvou a živou vodou, musela mít v sobě silné energetické pnutí. Už někdy kolem roku 1260 vznikla na jejím vrcholu raně gotická kaple, možná proto, aby novým křesťanským kultem přebila vliv pradávné pohanské svatyně. Ještě pozoruhodnější je fakt, že tato kaple byla zabudována do přízemí hradní věže (největší věže tohoto tvaru v Čechách!). Stalo se z ní tajné srdce hradu. Mnoho pověstí hovoří o zdejších podzemních chodbách, v nichž se skrývají poklady střežené děsivými přízraky, nebo o tragické lásce Vnislava a Juliány, jejichž dojemná smrt z rukou žárlivého otce byla zpracována v kramářské písni. Učitel Karel Procházka ve svých zápiscích zaznamenal, že právě v oknech okořské hradní kaple, tehdy uzamčené, spatřilo dvanáctileté děvče zázračné zjevení, tajemnou postavu ženy v červeném rouše. Považovali ji za patronku kaple sv. Máří Magdalénu. Stalo se to navečer 21. července 1675.

 Navečer, v sobotu 8. února jsme směřovali s manželkou Evou, dcerou Pavlou a hudební dvojicí „Fredelick Livi und Uncle Syl“ také do Okoře; tentokrát nikoliv přímo na hrad, ale těsně pod hradní skálu, do úzké potoční rokle, kde už od středověku stával podhradní mlýn. Kdysi jsem tady obdivoval starý kamenný klenutý můstek, pod nímž hučel romantický vodopádek, a bylo mi trochu smutno při pohledu na chátrající mlýnské budovy. To vše se změnilo a rekonstruovaný mlýn se proměnil v nádherné sídlo, prodchnuté duchem romantiky, v němž sídlí múzy…

 Alespoň jednu z nich znám i jménem: Simona Paulišinová. Společně s manželem nejen že vrátili starý mlýn k životu, že v něm, našli netradiční způsob bydlení, ale především ho učinili centrem kulturního dění. V Okoři se už desítky let usazují s oblibou umělci, zejména sochaři, malíři a hudebníci. Láká je sem svébytný génius loci.

 Paní Simona se rozhodla, prý inspirována mou knihou LÁSKY PRINCEZEN KURONSKÝCH, založit novou obdobu kdysi tak oblíbených „literárních salonů“, kdy se v rodinách určitých osobností scházeli přátelé, umělci, filosofové, či vědci, aby se navzájem seznámili, inspirovali a vytvářeli atmosféru, která se stávala podhoubím nové tvorby. Zve proto okruh svých známých na pravidelná setkání, věnovaná vždy určitému tématu, o němž hovoří nějaký speciální host. Už se tady objevil hledač tajemných míst Vokolek či mladá úspěšná autorka bestselleru o žítkovských bohyních Tučková. Tentokrát jsem měl tedy já hovořit o láskách princezen kuronských, o tajemném původu Boženy Němcové, o jejích sourozencích a dětech. Na bílou stěnu krbu jsem k tomu promítal dokumentární fotografie, mě povídání zpestřovali Frederick se Sylvanem svými písněmi ve stylu „street rock s prvky country a blues“. Návštěvníci měli spoustu dotazů, rozběhla se živá beseda o spletitosti vztahů šlechtických levobočků, padělání rodných listů a nejistotě, kdy se vlastně Barbora Panklová narodila a proč nad ní vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská držela ochrannou ruku. Návštěvníky zaujal zejména osud Vilemíniny nevlastní sestry Dororthey, která už ve dvanácti letech uspořádala v Berlíně úspěšný umělecký salon.

 Atmosféra obrovské společenské haly (bývalé mlýnice) s volně viditelným trámovým stropem a s galerií, odkud se otvírají vstupy do soukromých pokojů majitelů, je pozoruhodná. V prostoru spatříme různá výtvarná díla, sochy, skulptury, obrazy a fotografie. Ve vedlejší kuchyni nás čekal malý raut, mísy lahůdkových salámů, sýrů, a pozoruhodných vaječných paštik, rosolů, i sladkých zákusků, jejichž přípravou se pochlubila Simonina maminka.  Za zajímavých hovorů v přeskupujících se hloučcích, se sklenkou dobrého vína v ruce, ubíhal čas až příliš rychle; ani jsme se nenadáli a blížila se půlnoc. Za okny hučel splav, mohutná skála a hradní hradby se zdvíhaly k hvězdnému nebi nad terasou a dvorem (mimochodem, mají tady skrze malou železnou branku vlastní vstup do hradu!) a na jednom z křesel se rozvaloval kocour, jenž by svou mohutností předčil menšího psa.

 Duch místa si nás zcela podmanil… Simona mi potvrdila, že se tu pohybují nejméně tři duchové, držící se dole v přízemí mlýna; neškodí, ale občas někomu způsobí mrazení v zádech. Domluvili jsme se, že na okořském mlýně uspořádáme svátek čarodějnic, že tady v poslední dubnovou noc, onu slavnou noc Valpuržinu (či Filipojakubskou) zapálíme oheň, provedeme staré rituály a také si něco povíme o zdejších tajemných pověstech.

 Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta… říká se v další zlidovělé písničce. A mohu potvrdit, že je to pravda. Určitě se po téhle cestě budeme často a rádi vracet.