Bludný kořen

Zajímavé setkání s "bludným kořenem" mi popsal čtenář pan Drlík:

Již řadu let jezdívám společně s rodinou houbařit do lesů severně od Nymburka. Především v měsíci září, kdy se zaměřujeme na tzv. suchohřiby.  Sbíráme je ve vysokém smrkovém lese, kde je na zemi pouze jehličí, jen v několika místech se vyskytují malé koberce zeleného mechu a sporadicky malé trsy travin. Tmavě hnědé kloboučky suchohřibů jsou prakticky nepřehlédnutelné. Tento les má rozlohu asi 300 x 500 m a je součástí většího lesního masivu. Je ohraničen ze všech čtyřech stran. Z jedné strany je silnice 3 třídy, dosti frekventovaná. Další tři strany ohraničuje obdělávaný lán pole, nízká hustá smrčina a listnatý les. Vzhledem k tomu, že terén je víceméně rovný, dá se tento smrkový les prakticky celý přehlédnout z jakéhokoliv místa. Snad ani dítě by v něm nemělo šanci zabloudit. Ale stalo se.

Stalo se to přímo mně, asi před 15 roky. Jednoho zářijového nedělního slunečného odpoledne jsme si s rodinou udělali do těchto míst malý výlet spojený s houbařením. Auto jsme zaparkovali na pokraji lesa mezi ostatní automobily a vešli plni očekávání do lesního stínu. V lese se pohybovalo již několik houbařů, byl slyšet křik dětí. Pustili jsme se do hledání hub. Asi po necelé hodině se zrakem upřeným do země a již se slušnou dávkou suchohřibů v tašce jsem najednou zaregistroval nezvyklé ticho. Neslyšel jsem motory automobilů projíždějících po silnici, ani křik a výskot dětí. Když jsem se rozhlédl, byl kolem dokola jen tichý les. Trochu mne tento stav překvapil. V duchu jsem si řekl, že jsem asi příliš vzdálil od rodinných příslušníků a vydal jsem se tedy směrem k nim. Tedy, alespoň jsem si to myslel. Po několikaminutové chůzi, a neustálém rozhlížení kolem sebe, jsem nikoho neviděl, v lese byl stále klid. Zkusil jsem jít jiným směrem. Opět jen tichý les. Začal jsem mít jisté pochybnosti o stavu, který se kolem mne děje. Prostě nevěděl jsem, kde se nacházím. Jak jsem již předeslal, znám tento kousek lesa velmi dobře a musel jsem tedy dříve nebo později narazit na jeho ohraničení. Vyloučil jsem variantu, že chodím v nějakém bludném kruhu. Musím se přiznat, že jsem v duchu i nahlas několikrát chlapsky zaklel. Přece jsem ve svých 45 letech nezabloudil na kousku lesa, ve dne a za krásného slunečného počasí? Zastavil jsem se a snažil se uklidnit rozjitřenou mysl. Stalo se neuvěřitelné. Opět jsem zaslechl projíždějící auta, hovor a volání houbařů. Jako by ze mne spadla nějaká tíseň. Za několik minut jsem potkal postupně i svoje rodinné příslušníky, rovněž s pěknou úrodou hub. Když jsem si dal později vše do časové souvislosti, odhadl jsem stav svého bloudění snad na 5-10 minut.

     Přesvědčil jsem se na své osobě, že fenomén "bludného kořene" skutečně existuje. Když jsem se v dalších letech se svým příběhem svěřil v různých debatách o houbaření několika svým známým, zjistil jsem ve dvou případech, že v minulosti prožili v lese stejný nebo velmi podobný stav.