Tajemné a děsivé bytosti odjinud...

 V dnešní době mailů a sms je opravdu unikátní, když autor dostane od nějakého čtenáře poštou klasický dopis v obálce. Tentokrát mi však píše stará paní z Kralup nad Vltavou, která se už patrně nehodlá kamarádit s počítačem. Přesto je plná vitality - inu bývalá trampka, zvyklá životu v přírodě. Ze tří listů jejího dopisu, hustě popsaných úhledným písmem, si dovolím citovat pár unikátních příhod.

 Naše parta má na říčce Střele kemp, dřív se tam říkalo "na skautském". Jednou v zimě se nám stalo, když jsme seděli před srubem u ohně, že jsme nahoře u lesa uviděli na cestě světlo jako od baterky. Napadlo nás, že někdo schází dolů ke kempu. Ale nikoho jsme se nedočkali. Druhý den ráno jsme šli na dřevo zrovna po té cestě. Ležel na ní neporušený sníh. Nedalo nám to, a vyšli jsme cestou ještě o kus dál - a najednou přímo proti nám končily stopy, jako by někdo přicházel proti nám po cestě a najednou se rozplynul. Ani se neotočil zpátky, ani neuskočil na žádnou stranu cesty do lesa, prostě konec a nic. (Moje poznámka: Nepřipomíná vám to slavnou povídku Karla Čapka "Šlépěj"?).

 Tento kus lesa je vůbec velice podivný. Jednou jsme tudy šli s kamarádem v noci, také v zimě, já jsem šla za ním a svítila jsem před něj baterkou, vtom se on zastavil a řekl: "Pojď sem, pejsku. Co tu děláš? Ty ses ztratil?" A ptal se mě, jestli jsem také viděla toho "velkýho, žlutýho psa", že prý byl hezkej. Ne, nic jsem neviděla. A ve sněhu žádné stopy!

 Jednou v létě šli chlapci na dřevo - výjimečně do toho divného lesa, kam jinak chodívali dost neradi. Dlouho tam nepobyli, vrátili se ke srubu velice zamlklí, že prý viděli holku v dlouhé sukni, jak bosa běžela po cestě (právě po TÉ cestě!) a vůbec nebylo slyšet žádné kroky. Tak se rozhodli, že se budou bát a šli raději na dřevo na opačnou stranu.

Poprosila jsem jednoho svého příbuzného, který hledá vodu s virgulí, aby ten les prošel, jestli tam není nějaké špatné podloží, nebo třeba díra v zemi apod. Ale nic zvláštního nenašel.

Tehdy jsem si vzpomněla ještě na jednu historku o holkách, co běhají po lese. Moje maminka mi vyprávěla, že někdy ve třicátých letech našli v křivoklátských lesích podivně oblečené děvče se srpem a s plachtou plnou čerstvě nasekané trávy. Děvče plakalo a říkalo, že se ztratilo, že je tady z nedalekého mlýna, šlo na trávu a už svůj domov nemůže najít. Jenže divné na tom bylo, že ten mlýn už 200 let neexistoval! Ta nešťastná holka prý skončila v blázinci.

 Moje maminka také viděla ze štítového okénka jejich chaty na Berounce přicházet Smrt v podobě černě zahalené ženy - a to zrovna v momentě, kdy se dole u řeky utopili dva kluci. Já jsem pro změnu viděla sousedku, jak chodí po zahradě zrovna ve chvíli, kdy umírala v nemocnici. Mojí prateta šla jednou v noci dlouhou cestou polem a lesem k nádraží a strašně se bála; najednou se vedle ní objevil duch její zemřelé maminky a doprovázel ji po celou cestu, aby ji ochránil.