VÝSTŘIŽKY Z TISKU

 RECENZE Z ČASOPISU PEVNOST (číslo 10/2008)

 Poznáte mě na tomto snímku z filmu TANKOVÝ PRAPOR? Ano, ten jednooký ruský generál, to jsem já :-)

Podivuhodné zážitky ruského plukovníka u českého tankového praporu

 Zdá se to neuvěřitelné, ale je to už dvacet let, co jsem poprvé vstoupil na nádvoří berounských kasáren. Zatímco v současnosti sem chodívám poměrně často do městské knihovny na besedy se svými čtenáři, tehdy tady ještě vládla snaha o přísnou vojenskou disciplínu, zmateně pobíhající důstojníci ječeli na mužstvo, z ampliónů zněly revoluční pochody a velitelská suita se mi pokorně klaněla. Měl jsem totiž na sobě uniformu plukovníka Rudé armády, a černá páska přes oko potvrzovala, že jsem obávaný sovětský poradce Nikitičenko. Už jste asi pochopili, že jsem v Berouně nebyl na vojně, ale stal jsem se tehdy spoluaktérem natáčení prvního porevolučního „nezávislého“ filmu, který ve vlastní produkci natočilo Kratochvílovo studio Bonton. Režii „Tankového praporu“, jehož předlohou byl román Josefa Škvoreckého, svěřil producent zkušenému režisérovi Vítu Olmerovi. A ten, když sháněl někoho do roličky ruského důstojníka, vzpomněl si na mě.

 Při natáčení v Berouně jsme také využili společenskou místnost kasáren, kde se odehrávalo „štábní cvičení“ nad plastickou mapou krajiny s modýlky tanků - a kde já coby Nikitišenko požaduji od majora Borovičky (Romana Skamene), aby mi přeložil sprostý výraz, pronesený v rozčilení jedním vojínem. Někde tam, kde je dnes kavárna Jiná káva, jsme tehdy měli maskérny a šatny. Byl to zvláštní pocit hrát vysokou šarži uprostřed skutečných kasáren a mezi vojáky záklaďáky, kteří nám byli „na povel“ k ruce. Instinktivně salutovali, když jsem je cestou k naší „polní kuchyni“ míjel – a pak si to uvědomili a začali se chechtat.

 Parta při natáčení Tankového praporu byla skvělá, i když jsme zažili v onom chladném únoru roku 1991 dost zimy. Nejhorší to bylo na tankodromu u Podbořan, kde jsme seděli v dřevěné ubikaci kolem rozpálených kamínek a hřáli se vyprávěním vtipných historek, v nichž samozřejmě exceloval Roman Skamene a suchým anglickým humorem je stvrzoval Milan Šimáček. Lukáš Vaculík, ačkoliv představitel hlavní role, věděl, co se sluší a patří pro „bažanta“ a tak pilně přikládal do ohně celá polena. Nadšený výraz, s nímž jako vojenský poradce hledím na pozorovatelně na přinášené kalíšky vodky, jsem ani nemusel moc hrát. Rekvizitář nám totiž slíbil, že bude skutečná – a slib dodržel! Na té pozorovatelně, která se nacházela ve výcvikovém prostoru na kopci Kozinec u obce Valov, foukal tehdy odporně ledový vítr. Sehráli jsme krátký úsek scény, kdy zmatený vojín začne s tanku střílet směrem k pozorovatelně a málem sovětského poradce zlikviduje, a hned jsme zase utíkali ke svým kamínkům, než se přestavěla kamera na nové stanoviště. Škoda, že nakonec kvůli rytmu nebyl ve filmu použit závěr té scény, kdy je vidět, jak celý štáb na pozorovatelně v děsu zalehl a pouze plukovník Nikitišenko, nedbaje svistu kulek kolem hlavy labužnicky dopíjí svou vodku až do dna.

 Natáčení jsem odstonal pořádnou chřipkou. Honorář byl spíše symbolický, zato premiéra v tehdejším pražském Paláci kultury byla pojata v „americkém“ stylu. Před vchodem vařila polní kuchyně vojenský guláš, všichni herci vstupovali do sálu po červeném koberci za zvuků vojenského pochodu a každý dostal „pravé“ vojenské vyznamenání. Na konci premiérového představení se vznesl nad Pankrácem velkolepý ohňostroj.

 Po dvaceti letech zůstávají jen vzpomínky a film Tankový prapor, na který se občas rád s určitou nostalgií podívám, i když jsem v něm sehrál nepatrnou roličku. Kolegy Šimáčka se lidé na jakési besedě ptali, jestli toho sovětského poradce nehrál skutečný ruský důstojník – a on jim odpověděl svým typickým stylem: „Ne, vůbec ne, to byl normální člověk.“

 Myslím, že lepší pochvalu za herecký výkon bych si ani nemohl přát.